honajz komentáře u knih

Moc jsem chtěl, aby se mi to líbilo. Nějaký český Dan Brown by se hodil. Ale ne, nepovedlo se to. Neříkám formálně - pravopis skvělý, řazení scén skoro jako u filmového scénáře, nejde o dílo nadšeného amatéra, ale promyšlený text, to zase ano. Ale klouže po povrchu stejně jako ty reportáže oné v knize nejmenované bulvární televize, a vlastně na to, jak se to tváří zamotaně, je celá ta historka strašně jednoduchá a od určité chvíle průhledná. Hodně mi vadilo, jak z knihy čouhaly vlastní autorovy politické názory, protože ty jsou mi ukradené, a například ta obhajoba Kliniky a svobodného myšlení a anarchistů mi přišla, že už to překročilo určitou mez, jakou jsem ochoten v beletrii zkousnut. Jako by to psal Ivan Bartoš nebo někdo jiný z Pirátů. Podobně jasný má autor i pohled na Rusko, Čínu a USA a je hodně rychle znát, na čí straně stojí, takže ten konec je takový schizofrenní. Rozumějte - chcete něco uvést jako konspirační teorii, chcete to zkritizovat, a přitom z toho vlastně vyčuhuje obdiv a skoro obhajoba. Sice jsme zabili pár lidí, ale ty elektromobily, s těmi jsme geniálně předběhli dobu. Asi tak.

8 04.03.2021

Jako já nevím. Nejspíše tu budu za černou vránu a ignoranta, ale buď si, zas tak odvázaný z té knížky stejně nejsem. Tématem trochu podobné jsou Lustigovy vzpomínky na Otu Pavla, a tam mi to člověčenství a možnost vcítění se nechybělo - třeba u popisu toho telefonátu do Izraele, kde mu jen zazpívali písničku (i když i tam jsem měl výhrady)... Ale tady to na mne žel působí hodně často jako takové chvástání se, koho autor znal, jak položil Vláčilovi nepříjemnou otázku, na niž nedostal odpověď, jak se o maminku ucházel Luděk Kopřiva atd., atd., ale mně v tom nějaké to člověčenství chybělo. Ano, oceňuji zajímavé drby z prostředí tehdejšího divadla a částečně filmu, ale nějak mi tam chybí, co ta rodina dělala jinak? Otec jako žid praktikoval, nebo ne? O židovství tam vlastně nakonec nic není, což mne hodně zklamalo. Matka byla vychovaná pravoslavně, a opět jsem se nic dalšího nedozvěděl, jestli ji to nějak oslovilo, nebo ne, nic. Navázali posléze vztahy s babičky a dědečky? Jak probíhal všední den bez divadla a filmu? Navíc mi přišlo hodně zvláštní, jak chválí různé lidi, ale přitom je bokem vlastně hodně shazuje (třeba u toho Luďka Kopřivy je to markantní - snaží se ho glorifikovat, ale mezi řádky čteme, jaký to byl proutník, hysterik a v podstatě neoblíbený šíbr, ale tohle nijak blíž rozebráno není). Také mi přijde, že kniha nemá žádnou koncepci, skáče se zde z tématu na téma, mezi různými roky, což také moc nesvědčí. Popravdě jsem si kolikrát říkal, že podobnou knížku by mohl sepsat kdokoliv - neuspořádané vzpomínky na lidi ze svého mládí, pár historek, včetně veselých, by se určitě také našlo, jen pravda by to asi nikdo nevydal, protože by dotyčný znal třeba jen Frantu Kocourka a Rudu Kovandu a dědeček by zemřel v koncentráku jakožto katolický kněz, a to zas takové terno pro vydavatele uznejte není.

26.02.2021

Dnes by se asi pan Horyna divil, že jeho milovaná Obora je opět v rukou šlechticů, opět pro běžný póvl uzavřená, a zámeček slouží jako luxusní hotel pro luxusní honoraci. Dokonce i tu kapli, kde byl pod oltářem hrob hraběnky, tak tu nechali pánové šlechtici komplet zbourat. Proto horko těžko přemýšlím, jak se ke knize postavit. Ona to totiž je komunistická agitka a číst to dřív, po přečtení se sbalím a jedu studovat lesničinu. Taky mi trochu vadí páně autorova dobře skrývaná sebestřednost a jeho používání těžkých a složitých slovních spojení a paralel. Navíc kniha není ani psychologická, ani nejde o román. Prostě jen takový záznam dvou let výuky na lesnické škole, kdy se sice autor některým kontroverzním a nepříjemným tématům přímo nevyhýbá, ale uhlazuje je, jak jen to jde, i třeba poetickou odbočkou od tématu. Jenže - na druhou stranu je z knihy znát, že autor má přírodu fakt rád, rozumí jí a ta knížka je tou láskou prodchnutá, takže často jde o velmi příjemné čtení z přírody, která dnes už tak bohatá na zvěř není, ale i historie. Po Žehuňském rybníku ještě jezdí převozník, konají se zde výlovy, Oboru spravují odborníci na les, vyprávějí se historky, postupně se zavádí nová a lepší technika. Dozvěděl jsem se, kde kolem Obory jsou zaniklé středověké osady a proč zanikly, ke kterým místům se vážou různé pověsti, i to, kolikrát se našla sto let stará kostra pytláka pod některým rozložitým stromem. Takže celkově knize nemám co vytknout, svůj účel z větší části splnila, přinesla spoustu zajímavých postřehů, určité nostalgické vzpomínání, jen škoda, že chybí ústřední děj a je to jen taková sbírka velmi volně propojených fejetonů a esejů, byť vázaných deníkovou formou.

25.02.2021

Velmi přehledný a jasný souhrn toho, co člověka vyčerpává a vybíjí, s upozorněním na možné patologické následky a změny, s nabídkou možností, jak vypnout a jak se naučit vypnout. Stručně řečeno - jak zazní v knize - aby člověk mohl dávat, musí mít nejprve z čeho. Je tedy nutné, aby sám byl naplněn pozitivními věcmi, které pak může předávat dál. Klid v duši mu navíc pomáhá zvládat i těžkosti v životě snáz a s větším přehledem. Možnosti relaxace jsou rozděleny podle různých činností, takže by si každý měl najít to, co vyhovuje jemu.

1 04.02.2021

Dovedně propletený mix akčnější space opery s humanistickými myšlenkami - a nejen jimi. Jsou zde i různé postřehy z obyčejného života - o tom, co člověku dokáže udělat radost (celá ta úvodní pasáž knihy mi přijde geniální - někdy dokončíte několikaměsíční projekt, a nic, jindy objevíte cínové vojáčky a máte radosti na rozdávání) nebo že to, co se odbude v přehledech či dějepisu půl větou /pokud se to tam vůbec dostane), může pro dotyčné znamenat hodiny vypětí a boje se smrtí. Jen mne trochu mrzel závěr, třeba by mě zajímalo, co se stalo s Fotijem, jak poplácali Andreje po ramenou a tak. Prostě nějaké doznění, jak se tomu říká odborně.

10.01.2021

Ukecaná kniha, která než se kolikrát dostane k podstatě věci, tak si člověk přečte tři stránky planých a zbytečných úvah a obecných povídání. Seznam konkrétních faktů pak jen kopíruje Dänikena a v té době známé záhady, takže ani po této stránce kniha nic nového nepřináší.

14.11.2020

Nakonec zklamání. Stačí si přečíst kapitoly o obou zážitcích a o synchronicitách. Zbytek je poněkud nepokorné sebevychvalování nebo kopání do těch, kteří hned nepadli před novým věrozvěstem na kolena, nebo s ním o jeho názorech dokonce chtěli diskutovat. Přitom je zde skutečně obsaženo několik správných mystických pravd, ale osobně bych také polemizoval s autorovým údajně jediným správným názorem, že za vším je Jungův pojem kolektivního nevědomí. Také odmítání osoby Ježíše mi přijde až moc dogmatické... Zkrátka, někteří lidé se nemění. V mládí dogmaticky kopou za ateisty, ke stáru se jim dostane zjevení a kopou podobně dogmaticky, bez připuštění diskuze, za víru. Ale jak říkám, zhruba takových třicet, možná čtyřicet stránek knihy je velmi obohacujících, podnětných, co se mystických prožitků týče přesných, a stojí za to, si je přečíst.

1 18.07.2020

Chápu docela všechny pozitivní komentáře zde, ale z mého čistě subjektivního pohledu - i když chápu, co autor chtěl vyjádřit - mi nejen přišla kniha utahaná, ale to prolínání roviny stepi, sci-fi a legend mi přišlo neústrojné. Chvíle, kdy román skočí do sci-fi, mne poněkud vykolejila, protože do té doby plastický, až skoro filmový popis prostředí a lidí a jejich vztahů dostává najednou nádech neuvěřitelnosti, určité ideje, a opouští realistickou rovinu. Podobně zapracování oněch dvou legend, či spíše balad, které samy o sobě jsou zajímavé, bych čekal v nějakém souboru kirgizských pověstí a pohádek. Ano, beru že šlo o symboliku, podobenství a určitou kritiku často nesmyslného a hloupého chování lidí, často ve vedoucích pozicích, a oslavu "malého" života. Ale to přeskakování rovin, neustále jiná nálada a ona rozvleklost (některé myšlenky se opakují na můj vkus zbytečně často) mi další čtení jen a jen ztěžovaly.

1 30.06.2020

Jako sorry. Nějaký chlápek - třeba proto, aby se zviditelnil - začne tvrdit, že jel Tibetem (tehdy i dnes pro Evropany i Američany populární exotické mystické místo), spadl z koně a mniši ho léčili v klášteře, a on - bez znalosti sanskrtu - si přečetl knihu, jak tam pobýval Ježíš ve svém mládí a jak se učil v Indii a že tohle je přepis té knihy. Důkazy žádné, existence knihy pochybná a lingvisty několikrát zpochybněná, všechna tvrzení jsou typu jedna paní povídala. Ověřit se to nedá, původní rukopis se nedá najít, a jméno Issa bylo v arabských a asijských zemích populární dávno před Ježíšem. Fotka nějaké prohlubně v kamenu s popiskem "Otisk nohy Ježíše" mi taky nepřijde moc důvěryhodná. Takhle z vody můžu uvařit taky knížku o tom, jak jsem v Los Angeles narazil na tajemného mnicha, který mi svěřil, že Buddha byl původně žid a žil v Jeruzalémě. Mnicha nikdo nedohledá, tvrzení nebudu mít čím podložit, ale vsadím se, že nějací lidé si stejně řeknou "A co když na tom něco je?" a začnou mne podporovat a možná o mně natočí televizní dokument.

Nemůžu si pomoct, ale na to, že knihu vydali jehovisté, je hodně zajímavá a podnětná, co se víry, hledání Boha a otázek po smyslu života týče. Struktura knihy je přehledná, jednotlivé body podrobně rozebrány, nechybějí odkazy na vědecká, ale i umělecká díla, celé se to snaží zasadit do širšího kontextu. Hodně zajímavá jsou vložená okna s citacemi a výzkumy vědců třeba o počtu nervových spojení. Takže když člověk zkousne, že Bohu se zde říká Jehova, což mi nepřijde zas tak moc mimo, a že v závěrečné kapitole je agitka na jehovisty, skutečně dá kniha hodně informací i podnětů k zamyšlení.

11.04.2020

Četl jsem to sice v originále, ale moc se mi líbilo to umné propletení dvou příběhů, kdy matka až detektivním způsobem pátrá, co se vlastně stalo její dceři a kdo za to může (jestli vůbec může), a přitom se odkrývají nejen problematika vztahu svobodné matky a její dospívající dcery, ale i uvědomování si sebe sama, svých záporných vlastností a nutnosti se s nimi vypořádat.

2 06.03.2020

Začátek mne docela navnadil - poklad Nibelungů, podivné jevy kolem Hayden, tajemná Černá mýtina, panské sídlo v tajemných lesích a záhadné městečko s neobvyklým knihkupectvím... hodně popkulturních odkazů. Spousta linií, u nichž jsem nadšeně čekal, jak je autorka nakonec splete dohromady a co z toho vyjde. A nakonec je to taková, alespoň pro mne, obyčejná selanka, kde některé věci ani nejsou dořešeny. Konec mne prostě zklamal, protože jinak je kniha napínavá. Jenže slibuje víc, než nakonec dodá.

4 06.03.2020

Škoda, že to nevyšlo jako dvě sbírky - jedna poetická, druhá „sprostá“. Protože v této knize jsou oba druhy básní, přičemž nálada jedněch ruší náladu druhých a naopak. Nejvíc se mi asi líbily básně Říjnová imprese a Andělská neděle.

26.11.2019

Velice čtivý, podrobný a logicky uspořádaný přehled severských mýtů včetně datace, souvislostí a dobře zvolených ukázek. A co mne příjemně překvapilo, tak i jemný autorův humor, který se textem nenápadně proplétá.

3 09.11.2019

Zajímavý počin. Zpovědi různých tehdejších výtvarníků, malířů, sochařů na téma jejich práce, historie, současnosti. Hned úvodní pasáž s údernými myšlenkami Cyrila Boudy o naší civilizaci, na nichž by ani dnes nemusel měnit jediné slovo, mne dostala. Pravda, následují sem tam různé komunistická vyznání o nutnosti práce, pospolitosti apod., ale i tak je zde stále co objevovat v různých názorech různých umělců, skutečných kumštýřů, kteří měli spoustu věcí prostudovaných i procítěných a dovedou o tom zasvěceně a upřímně pomluvit.

05.11.2019

Že bych z toho byl nějak odvařený, to tedy ne. Připomnělo mi to současné snahy různých politických stran zrušit auta a jiné výdobytky technické civilizace a pokus o návrat do dob minulých. Čímž mi to připomnělo film Případ pro začínajícího kata, kde jde vývoj také pozpátku. Celá ta utopie od začátku působila jako utopie tzv. inťošů, kterým se nechce makat, zato hojně vysedávají po kavárnách a špekulují nad nesmrtelností chrousta a občas dokonce svá moudra chtějí vtloukat jiným lidem do hlavy. Netuším, protože to autor moc nenaznačuje, jestli jde o kritiku podobného stylu života (protože protihráčem se ukáže být Američan s "nevychovanými" způsoby, který asi reprezentuje tu kapitalistickou dravost). A protože to nemá celkově ujasněný koncept, sází autor na tu snovou atmosféru, kdy nemusíte nic vysvětlovat. Neříkám, napsané je to čtivě a na vysoké úrovni, ale nic moc mi to nedalo.

1 05.11.2019

Trochu mne to zklamalo. Ne že by autor nevykreslil plasticky místní poměry, ale těch postav je skutečně moc a chybí ústředí postava a vlastně i ústředí příběh. Na tématu připravované a posléze realizované stávky na železnici proti francouzským majitelům poukazuje autor na situaci daného afrického regionu a různé názory různých lidí na situaci. Zajímavou je myšlenka, že železnice z Afričanů dělá jiné lidi. V tom je také podaný onen rozpor - žít nadále podle tradic prvobytně pospolné společnosti, nebo si nechat nutit moderní vynálezy západní civilizace? Autor otevřeně neposuzuje, i když je zřejmé, na kterou stranu se přiklání, a nechá dokonce zaznít i argumenty protistrany (Schválit jim přídavky na děti? Víte, kolik mají a budou mít dětí? --- Makat se jim nechce, jen stávkovat, to jediné umí.) Poté, co jsem viděl dokument Pod sluncem tma, asi víc chápu právě názory protistrany, protože v afrických zemích jsou zvyklí jen natahovat ruku, ale sami moc dělat nechtějí.

29.10.2019

Souhlas s komentáři nefernefer a Brutus Necrogur. Formálně dokonalé dílko, sdělením plytké antikomunistické cosi. Jak píše Brutus Necrogur, taky jsem prožil dětství za socíku a také jsem je nevnímal jako dobu temna a útlaku. Tihleti hrdinové 30 let po pádu komunismu jsou mi poněkud nesympatičtí, asi jako by někdo v roce 1918 varoval ve své knize statečně před Habsburky. I těch padesát slov mohlo vyjádřit hlubší myšlenky a hlubší příběh, spousty dalších a zajímavějších aktivit, ale nejsou zde.

4 13.10.2019

Nesdílím nadšení předchozích komentujících. Kniha mi přišla psaná stylem: Zde máme uživatele jménem honajz, když se do něho řízne, teče z něho červená tekutina, pravděpodobně krev. Krev symbolizuje oběť, a tak může mít honajz něco společného s obětními obřady. V některých chvílích honajz chodí po horách. Hory symbolizují majestátnost, a tak si možná myslí, že patří k božskému pantheonu. Honajz má dvě ruce a dvě nohy, což jsou symbolická čísla vztahující se... To už je jedno k čemu. Prostě mi připadalo, jako kdybych četl záznam z pitevny, se všemi možnostmi a variantami všeho, co se našlo, ale podobně jako by nikdo neměl představu o honajzovi, těžko si udělá obecnější představu o Ódinnovi. Doporučuji k tomuto tématu spíše R. I. Page: Severské mýty.

2 16.09.2019

Nevím. Osobně mi to přišlo jako amatérský a naivní pokus o jakousi středověkou mluvu a středověkou ornamentální kroniku, až se v těch slovních ozdobičkách člověk ztrácel. Navíc je tam pár faktických a historických chyb (někdy převzatých spíše z lidové zbožnosti než dějepisných knih), takže o to více to vypadá jako nadšenecké dílko obecního učitele pro místní sbor věřících, než historické dílo.

04.09.2019