gwineth komentáře u knih

Musím říct, že Smutné tropy příliš nenaplnily má očekávání. Kniha mi přijde velmi nevyvážená a to, jak autor místy myšlenkově a geograficky přeskakuje na základě volných asociací, mi příliš nesedlo. Některé pasáže (ty skutečně cestopisné a skutečně etnografické) jsem doslova hltala. Jiné šly poněkud mimo mě. Lévi-Straussovi úvahy byly velmi inspirativní a zajímavé nejen pro to, že jsou to úvahy zásadní osobnosti etnografie. Ovšem byly často poněkud rozplizlé. Pětistránkový popis západu slunka a stránku a půl dlouhý vyčerpávající výčet toho, co lze koupit na nějakém bazáru, mě čtenářsky doslova drtili. Přibližně mezi stranou třicet a sto jsem byla přesvědčená o tom, že knihu odložím na neurčito. Ale je to Lévi-Strauss... a já mám knihu ve čtenářské výzvě... Nevzdala jsem a jsem za to ráda. Ale asi bych váhala ji někomu doporučit. Smutné tropy - meditující, filosofující, ale i informačně výživné, jsou spíš pro skutečné čtenáře, kteří nepotřebují, aby se jim kniha příliš podbízela. Nebo možná pro ty, kterým nevadí, že je autorovi upřímně z duše jedno, jestli ve vás vzbudí chuť ji fakt dočíst do konce.

2 20.09.2019

Březnové idy jsou knihou pro velmi omezené množství čtenářů. Pokud ji někdo bere do rukou, měl by skutečně vzít na vědomí, že je psána formou dopisů a deníkových záznamů, že tyto jsou spíš psychologické a meditativní, než jakkoli dějové. Navíc autor používá neposloupné řazení těchto fiktivních osobních záznamů, resp. celkem čtyřikrát jde od začátku do konce. Pokud čtete knihu s tímto vědomím (a vědomím, že vám takováto forma vyhovuje a právě takovouto knihu chcete), může vás jedině nadchnout. V opačném případě je lepší knihu jednoduše nečíst. Březnové idy zkrátka nejsou pro každého a ani nejsou knihou pro kteroukoli náladu nebo období v životě.
Mě osobně málo která kniha takhle nadchla. Četla jsem ji relativně dlouho, nebylo s ní kam spěchat. Napětí pochopitelně chybí. Zato můžu říct, že jsem se po delší době konečně dostala k beletrii, která si označení "filosofická" a "meditativní" skutečně zaslouží. Stejně tak byla příjemná psychologie postav. Když jsem si v úvodu přečetla, jaké autor zvolil řazení textu, byla jsem celkem skeptická, ale právě ono neustálé vracení se na začátek dávalo celému příběhu hlubší vyznění. K Březnovým idám se ještě určitě budu vracet.

3 20.08.2019

Šibal Makočuba je jedna z nejslabších knížek pro děti, jakou jsem kdy četla. Myslím, že už samotný název jen málo sedí ke skutečnému obsahu knihy, ale budiž. To je konečně podružnost. Po formální stránce bych autorce vytkla především tlachání. Roztomilým a v zásadě příjemným slohem se patrně snaží stupňovat napětí. Ale čeho je moc, toho je příliš a výsledkem je, že doslova a do písmene ubíhají stránky, aniž se cokoli stalo či bylo řečeno cokoli relevantního. Konstatováním roztomilých banalit je kniha natolik prošpikovaná, že tvoří až 70 % z jejích nekonečných 188 stran.
Neméně iritující je fakt, že v ní vystupuje pouze jeden "člověk" a sice moudrý bílý Moreno. Ostatními aktéry jsou zvířata a černoši. Pokud je kdekoli řečeno, že se jedná o chlapce, ženu, dítě atp. absolutně vždy je dodáno, že jsou ČERNÍ jako by se tím o nich říkalo vše podstatné. Slova jako jinoch, válečník, náhodný kolemjdoucí (kdokoli!) autorka snad ani nezná. Vždy je to jen černoch nebo černoušek. Autorka si nejspíše myslí, že kniha dětem představuje ty roztomilé hodné černoušky v pozitivním světle. Je to, bohužel, světlo poněkud dehonestující. Jedině bílý moudrý muž dokáže nakonec celý problém vyřešit.
Navíc je po obsahová stránce kniha velmi plochá, obrovský potenciál africké mytologie, který by bylo možno přetvořit v pohádky, nevyužívá. Dobrodružství vlastně také nenabízí... Jsem z ní poněkud na rozpacích. Za mě je to spíš relikt, který, doufejme, postupně z knihoven vymizí a k nalezení bude už jen mezi kuriozitami.

12.08.2019

Kniha, která patří do každé knihovny. Je tristní, jak málo a povšechně se o daném tématu mluví. Všichni víme, že etnické čistky a genocidy proběhly či probíhají. Ale když je s nimi člověk konfrontován najednou, zdá se idea národního státu jako jeden z nejhorších nápadů moderní doby. Kniha nepoukazuje jen na katastrofální dopad kreslení hranic států podle statistik a od oka, ale také na nebezpečnost představy, že stát má být tvořen jediným národem a že zdrojem problémů jsou menšiny. Autor na důkazech a věcně popisuje, jak snadno lze tuto myšlenku zneužít politickými elitami k tomu, aby se udržely u moci za cenu masového násilí, které se nám retrospektivně jeví jako nepochopitelné a spontánní. To je bohužel až příliš aktuální.
Je to děsivé čtení, když člověk vidí ta nepředstavitelná čísla, čísla reprezentující lidské bytosti okradené o domov, mnohdy veškerý majetek a nezřídka i zdraví či o život. Přesto je kniha co do důsledku ke čtenáři vlídná a pokud popisuje spáchaná zvěrstva, pak jen povšechně. Nikoli snad proto, že by se tomu autor chtěl vyhnout, jeho záměrem je nicméně hledat příčiny a následky etnických čistek, jejich širší souvislosti spíše než podávat přesný popis jednotlivých zločinů. I díky tomu je kniha přiměřeně dlouhá, ačkoli je co do obsahu takřka vyčerpávající.
Musím zvlášť ocenit autorovu neuvěřitelnou objektivitu. Jeho národnost jsem znala od začátku a skutečně netuším, v čem konkrétně by měl být ne zcela objektivní. Podle mě je tomu zcela opačně. Musím nicméně souhlasit, že mapy v knize zoufale chybí.

2 25.07.2019

Myslím, že kniha je lépe vymyšlená, než napsaná. Někomu se zdá logika příběhu místy zvláštní, je dáno tím, že se snad nejedná ani tak o pohádku, jako spíš o mýtus napsaný formou pohádky. V bezchybném schématu monomýtu (nevěřím, že autor nedržel v ruce Campbella, když tohle psal) mi občas zanikalo napětí a některé pasáže jako bych přicházely jen proto, aby přinesly patřičné myšlenky. Zejména druhá půlka na mě působila tak prvoplánově, až se zdála poněkud neživotná a kostrbatá. Jak by to bavilo dítě nejsem vůbec s to posoudit, ale mě Nekonečný příběh nadchnul. Postavy jsem si zamilovala, knížka se četla sama. Pohádka s metafyzickým přesahem, to je prostě něco pro mě... Ale zdaleka bych ji nedoporučila každému.

3 13.06.2019

Jedna z nejlepších Eliadeho knih. Škoda jen, že neobsahuje žádný obrazový materiál. Především mapy území obývaných zmiňovanými etniky by mi udělaly radost. V první části mi občas přišlo, že Eliade spíš stále dokola opakuje tatáž tvrzení, aby vždy jen mírně rozvinul tu nebo onu jejich část. Během dalších kapitol tento pocit (nebo reálná tendence) vymizel. Myslím, že je to velmi přístupný a srozumitelný ačkoli vědecký text, který bych upřímně doporučila všem hledačům Posvátna na vlastní pěst. Zejména tedy těch, co baží po extázi, kterou hledají či nacházejí v různých psychedelickcých drogách, holotropním dýchání, terapiích tmou apod. Jednak proto, že by je kniha mohla nadchnout a přinést odpovědi na celou řadu otázek, jednak proto, že by je mohla vyvézt z mnoha zbytečných omylů. My ostatní bychom pak možná nebyli nuceni ty omyly poslouchat :D

6 30.05.2019

Tři hvězdičky jsou málo, čtyři moc... Kéž by se dalo volit z deseti. Kniha je velmi nevyrovnaná. Začátek je rozvláčný až nudný, první ze tří knih by se klidně dala vynechat. Nemyslím, že je to jen tou dobou, kdy autor psal - jsou i literární díla o celá staletí starší a podstatně čtivější. Werfel si zkrátka nemůže pomoct, chce rozehrát psychologii postav i společenství se vší důkladností a myslím, že je to zbytečně moc. Když jsem ale přežila prvních tři sta stran, nemohla jsem se od knihy odtrhnout.
Co se psychologie týče, je opravdu brilantní. Autor skutečně nikoho nešetří, postavy jsou nahé ve své omezenosti i hloubce, ve své malosti i rozletu. To samé platí o společenství, které na jedné straně prokáže úžasnou soudržnost a solidaritu, na druhé straně houževnatou potřebu se hašteřit pro nesmysly. Potud jsem nadšená.
Méně nadšení už ve mě vyvolal jednak fakt, že autor si příběh de facto vymyslel a hlavně že nám neříká, co z toho si vymyslel. Že se nechal historickými událostmi pouze inspirovat k napsání něčeho takto výborného mi vůbec nevadí. Hodilo by se ale vydat počet z toho, co se odehrálo doopravdy a kdo skutečně žil - alespoň v pár řádcích.
Autorův záměr se mi zdá rozpolcený mezi touhou popsat příběh na jedné straně mytopoetický, na druhé straně naturalistický. S tím nemám problém. Osobně mi ale příliš nesedlo to vyprávění o Bohu a jeho úradcích, které se knihou prolíná. Werfel např. popisuje "nájezd" kobylek jako trest Boha za genocidu Arménů... Mno, nevím... Ale bylo by to asi bohu podobné, aby se za smrt nevinných mstil smrtí nevinných, neboť kdo jiný než chudé děti umíral při takové ráně první? Ti, co genocidu zavinili, jistě ne... Pro ně by to byla jen další komplikace. Která ostatně uškodila i samým Arménům. Podobné z mého pohledu často absurdní závěry nadto popisované s příkladnou rozvláčností mě osobně dost vadily.
Stejně tak mi vadily jeho vesměs dlouhé a nikam nevedoucí úvahy o vrozenosti národní povahy. Takové úvahy byly v té době velmi moderní (ostatně zažívají renesanci), ale myslím, že v knize, která popisuje, k jak tragickým koncům vedou, působí poněkud bizarně.
Na závěr musím říct, že mě poněkud rozladil i závěr (možný SPOILER), který pro mě celý příběh poslal do ztracena. Myslím, že konec fiktivní postavy Gabriela Bagratjana by byl smysluplnější, kdyby se spíše držel toho, jak to dopadlo se skutečným mužem, který mu byl předobrazem. Jenže to by se vymykalo Werfelovu cíli psát příběh o Božích záměrech, příběh s přesahem do transcendentních dálek, ve kterých se, podle mě, zbytečně ztratil.

4 30.05.2019

Asi jako hodně ostatních jsem očekávala více méně nezáživnou propagandu. Místo toho jsem dostala skvělý čtenářský zážitek. Kdo je velmi konzervativní čtenář, který nemá rád, když se forma nebo obsah v čemkoli vymykají tomu, co očekával a co je obvyklé, tak knížkou nadšený nebude. Všem se holt zavděčit nedá. Občasné „rozbití“ textu dopisem, deníkem atp. mě osobně vyhovuje, pokud to není jen tak nahodile naplácané, což není tento případ. Někoho může rušit i množství postav a to, jak autorka živě přechází od jedné ke druhé. Má to svůj řád i logiku a osobně se mi to velmi líbilo. Jak tu kdosi psal, že 90 % času se nic neděje… No, tak pokud člověk sáhne po společenskokritickém románu z první poloviny 20. století, tak asi nemůže čekat moderní thriller. Každopádně za mě to bylo velmi čtivé, mělo to spád. Výborná psychologie postav.
A co se údajné propagandy týče… Nevybavuju si, že by někde v knize například padlo slovo komunismus, že by jej autorka čtenáři jakkoli podsouvala. Že měli některé postavy, dělníci, havíři, jejich hladovějící ženy atp. socialistické sny? No, to se vůbec nedivím, s ohledem na bídu, ve které žili! Bylo by to velice divné, kdyby autorka takovéto úvahy (které navíc byly tak rozšířené!) postav vynechala. Nicméně se jim tam dohromady věnuje tak na třech z téměř čtyř set stran. Tak tomu teda říkám propaganda! Čekala jsem, že dělník bude idealizovaný vzor dokonalosti, a každý boháč bude více méně vypatlanec. TO by byla propaganda. Ani to se nekonalo. Postavy jsou autentické, bez příkras, ale lidské. Těch pár bohatších lidí, kterým se Majerová věnuje jsou vesměs sympaťáci. Jen žijí s klapkami na očích. Stejně jako ti dělníci, jejichž bídu Majerová vylíčila bez příkras, ale taky bez citového vydírání, čehož si cením. Nikdo by asi nepsal o Kateřině Tučkové pro její Fabriku, že je to levicová propaganda (pochybuju ostatně, že by Tučková byla levicově smýšlející). A přesto si myslím, že v té zmatečné Fabrice Tučková chudobou a bídou akorát tak dojí ze čtenáře co nejvíc emocí. Majerová nic takového nedělá. A to tu bídu měla před očima. Že se později za totality nějak zachovala a někde uchytila, je něco, co bychom mohli vytýkat jí osobně. Na román, který psala dávno před tím, bych to nepřenášela.

4 15.02.2019

Pro mě velmi zajímavá kniha, která mi hodně pomohla utřídit si názor na některé problémy týkající se izraelsko-palestinského konfliktu. Jinak je bohužel kniha poněkud zmatečná. V první části rozhovorů zůstávají některé věci takříkajíc "viset ve vzduchu" nevyřčeny těmi, kteří rozhovor vedou, a kteří jsou v tématu mnohem zasvěcenější, než lze očekávat od čtenáře. Mnohé formulace a informace se opakují opravdu nesčetněkrát, což je dáno charakterem knihy - série rozhovorů a esejí. Myslím, že editorská práce mohla proběhnout lépe. Nedoporučuji pro někoho, kdo o konfliktu ví jen velmi málo nebo nic.

2 15.01.2019

Pro některé čtenáře kniha může být (a zjevně také je) v jistém smyslu filosofující a podnítit je ke kladení otázek, které je nenapadly. Myslím, že se to týká spíše mladších čtenářů a kdo by na základě komentářů čekal něco skutečně filosofického, bude bohužel (jako já) zklamán.
Označovat dílo pro pár fantastických prvků jako surrealistické mi přijde skutečně velmi přehnané. Některé z fantaskních motivů mají mytologizující podobu, nicméně jsou skutečně spíš „profánní“, jakkoli se to mnohým čtenářům tak zjevně nejeví. Konec mi i z tohoto důvodu přijde velmi odbytý. Autor mluví o „hádankách“, jejichž zodpovězení nechává na čtenáři… Mno… to mi přijde takové silné slovo. Spíš bych řekla jen otazníky, které zůstanou sice viset na posledních stránkách, ale největší otázkou pro mě osobně zůstává, co mělo být na těch otázkách tak velkolepého, že měly zůstat nezodpovězeny.
Jinak se mi teda hodně líbila výborná psychologie postav. Autor si pěkně pohrál i s těmi, které se příběhem jen mihly na pár stránkách. Některými vzpomínaný „nejdrsnější patnáctiletý kluk na světě“ je pochopitelně součástí propracované psychologie hlavního hrdiny a osobně se mi to dost líbilo.

5 03.11.2018

Děcko nepřebalené, oběd neuvařený, bordel jak na kolečkách... Maminko, pojď si hrát! Jen vteřinku, zlatíčko, jen si dočtu tenhle odstavec, jo?... Za tuhle katastrofu může Prašina. Nebylo možné se od ní odtrhnout. Naprosto nemám co vytknout. Napínavé, originální, skvěle napsané. Postavy jsou živé, uvěřitelné, děj dobře vymyšlený a strukturovaný, pěkně odsýpá. Nádherné ilustrace. Vrátilo mě to do doby dětství a dospívání, kdy jsem četla dobrodružné knížky. Naprosto souhlasím, že Prašina není jen pro mladší čtenáře, bude bavit všechny milovníky dobrodružství.

12 07.10.2018

Vlastně je to fanfiction z pera autorky. Žádný zázrak to není, ale potterofily to musí bavit, což dokazují ostatní komentáře. Myslím, že "bajky" jsou slabší než Fantastická zvířata... a Famfrpál..., ale jo. Proč ne. Člověk to má přečtené za chvilku.

1 06.10.2018

Kdyby mi někdo řekl, že si chce od Eliadeho přečíst jen jednu knihu, bez zaváhání bych doporučila tuto. Vlastně bych řekla, že by bylo nejlépe ji číst jako první. Pokud se někdo zajímá o spiritualitu a mytické uvažování, myslím, že vše podstatné se může dozvědět právě tady. Závěry z široké historické perspektivy jsou nesmírně aktuální i pro dnešního člověka a jeho často zcela profánní pohled na svět.
Pro mě měla kniha zajímavý rozměr i autorovým doslovem, kde se sám hlásí k vlastnímu vyznání. Přemýšlím, s jakými pocity asi hodnotil své životní postoje, které se v kontextu druhé světové války ukázaly tak katastrofální.

4 04.10.2018

Knihu těžko hodnotit. Sama o sobě vlastně neříká ani nic nového ani převratného a konec konců to není ani cílem. Jsou to vesměs Masarykovi přednášky nebo články určené veřejnosti. Přesto si myslím, že jsou velmi zajímavé a konečně i aktuální. Rozhodně by bylo fajn, kdyby si knihu přečetli alespoň ti, kteří se Masarykem tak rádi zaklínají. Možná by zjistili, že měl úplně jiné názory, než si myslí...

3 04.10.2018

Hrozná knížka. Myslím, že ta pozitivní hodnocení nepatří ani tak této, jako spíš ostatním autorčiným knihám. Někdo méně známý by posbíral méně hvězdiček a oprávněné. Je to opravdu naprostá slátanina. Pasáže, kde se připravuje výstava, jsou až na výjimky několika málo vět zcela nezajímavé a naprosto nic se v nich nedozvídáme absolutně o ničem leda o tom, že sehnat portréty továrníků fakt nebylo jen tak. Pecka. Pasáže čistě faktografické byly sice skutečně zajímavé, nicméně s písmem tak malým a světlým, že nebyly skoro vidět, takže si kladu otázku, proč tam vlastně byly, zda ke čtení, či prohlížení.
Naprosto nijaké byly i pasáže, řekněme, románové. Byly to spíš jen takové krátké fantasie nebo črty, které by mohly být podkladem pro povídku nebo novelu nebo klidně pro román, který autorka nechtěla napsat a já myslím, že to bylo velmi rozumné. Mám totiž trochu dojem, že podlehla ilusi, že o duchu té či oné doby se dozví nejvíc v archivu a encyklopediích a velmi málo četla z myslitelů, kteří tehdy žili a svoji dobu reflektovali. Dokonce myslím, že o té bouřlivé době nepředstavitelného bezpráví, navzdory snůšce halabala vybraných zajímavostí a faktů, nedokáže říct prakticky nic.
Moje hodnocení: kolosální mrhání časem. Ale dobře, dozvěděla jsem se o Brně, co jsem nevěděla. Tak tu hvězdičku, malou, ušmudlanou, osamělou tam nakonec taky přihodím.

3 28.09.2018

Vesmír, bohové a lidé se pohybuje někde mezi vyprávěním pro děti a odbornou analýzou. Díky tomu je text opravdu velmi srozumitelný a přístupný. Autor je v oblasti skutečným odborníkem, což společně s jeho nesporným vypravěčským nadáním dělá z knihy výborný popularizující text. Kdo chce začít se studiem mytologie (zejména tedy té řecké), může směle začít právě tady.

1 25.05.2018

"...nad dogmatickými věřícími lze mít navrch a zesměšnit je, když člověk předstírá, že všechna jejich kázání bere doslova," píše Hitchens a přesně tím se v knize i řídí. Pokud to umírněným věřícím, kterým není racionální uvažování cizí, vadí, měli by svůj spravedlivý hněv obrátit spíše na své fanatické souvěrce než na jejich kritiky. Věřící lidé nevidí svá náboženství pod drobnohledem rádi. Je to pochopitelné - jen málo kdo si libuje v kritice toho, co má rád a co považuje za správné. Je to však právě tato slepota, která vede k tragickým koncům.
Autorova kritika je tvrdá, nesmlouvavá a jeho jazykový cit i sarkastický humor dodávají argumentům ještě větší důraz. Ačkoli je kniha čtivá a vtipná, to, o čem Hitchens píše, není legrační ani trošku. Fakta, která předkládá, jsou snadno ověřitelná, leč nepopulární a o mnoha z nich se mluví až příliš málo. Někteří mu zde neoprávněně vyčítají nepochopení některých principů náboženského myšlení a z nich plynoucích obrazů a myšlenek. Autorovým záměrem není psát teologický traktát, nýbrž předložit kritiku myšlenek, které až příliš často končí zmařenými životy, zničeným zdravím a psychickými problémy nepočítaného množství lidí, bez ohledu na to, zda původní úmysly byly dobré.
Jestliže chtějí věřící důstojně dostát nejen své víře, ale také svému lidství, měli by před těmito "nešvary" náboženství přestat zavírat oči, ale začít je brát skutečně vážně. Kniha by měla být čtena, neboť inteligentním způsobem připomíná, "jak barbarsky se [náboženství] chovala v době, kdy byla silná a dělala nabídky, které si lidé nemohli dovolit odmítnout." Měli bychom si to připomínat obzvláště v situacích, kdy se náboženství snaží zvýšit svůj podíl na společensky významných institucích.

4 13.05.2018

Myslím, že je to celkem šílená kniha a vřele doporučuji se jí velkým obloukem vyhnout. Nejde o to, že by mi vadila metoda "vyřvávání" jako taková. U nás totiž nic jiného nezabralo. Kniha nicméně nabízí dost mizerný návod, jak dítě naučit dobře spát bez cizí pomoci. Ne že by to podle ní nešlo, ale autor ponechává celou řadu důležitých otázek, které se zoufalému rodiči honí hlavou, bez odpovědi. Spoustu naprosto praktických věcí vůbec neřeší nebo je sotva zmíní. Ale hlavně že nám opakovaně s nesmírnou skromností vysvětlí, že metodu nepojmenoval sám po sobě sám. Super, jsem ráda, že to vím. Spousta jeho rad je minimálně řečeno diskutabilních. Právě adoptované dítě rovnou podrobit "vyřvávání?? Prořezávání zoubků nebolí, takže klidně nechejte vyřvat? Cože? Jemu asi zuby moudrosti nenarostly, hádám... A co se toho týče, tak té moudrosti nepobral zdaleka tolik, co tu rozdává. Co se mě týče, doporučuji raději knihu Dětský spánek v otázkách a odpovědích od Waldburgerové a Spivackové. Je srozumitelná, praktická a k tématu.

1 25.01.2018

Tahle knížka je naprosto unikátní tím, že popisuje vlastní zkušenost autorky s duševním onemocněním a jeho komplikovanou léčbou. Navíc v době, kdy žádná medikace nebyla reálně k dispozici. Autorka se tudíž musela se svým onemocněním, které provázela dlouhá období těžkých psychotických stavů, vyrovnat jen za pomocí psychoterapie. Tou ji provázela výjimečná a významná terapeutka. Knihu ovšem nelze zredukovat jen na to - je čtivá, svižná a ačkoli nejde po povrchu, je i poměrně dost stručná. Všem, kteří se zajímají o psychická onemocnění nebo psychoterapii, vřele doporučuji.

1 02.10.2017

Krásná kniha pro všechny milovníky mýtů. Vhodná i jako pohádky před spaním pro starší děti.

22.08.2017