Mýtus o věčném návratu

Četl jsem po jiné Eliadeho studii - Posvátné a profánní, což je určitý úvod do fenomenologie náboženství. Kdybych tuto knihu nečetl jako první, asi bych byl z některých konceptů a terminologie zmatený, neboť v Posvátném a profánním Eliade uvádí některé své vlastní koncepce, jako např. hierofanie. Mýtus o věčném návratu pak rozpracovává jeden z aspektů problematiky uvedené v Posvátném, a to vnímání dějin z pozice archaického člověka se zdůvodněním a vysvětlením těchto východisek podloženým značným množstvím příkladů a srovnává tyto postoje s člověkem moderním (posthegeliánským), který svou existenci vidí jako dějinnou, tedy skrze svou vlastní existenci utváří dějiny a naopak je také dějinami sám podmíněn (čehož si je vědom už méně). Jestli to znamená osvobození od "primitivní" ontologie a lidskou emancipaci směrem ke svobodě a vítězství lidského rozumu, si musí zodpovědět každý sám (není to tak jednoznačné, jak by si člověk mohl myslet) a s upřímností si přiznat, jestli skutečně cítí "hrůzu" z dějin. Obzvláště dnes, kdy opět stojíme na prahu okamžiku, kdy nás dějiny hrozí zničit. Eliade si myslí, že východisko našel a nevtíravě jej nabízí k zamyšlení.

Vím, že to s knihou přímo nesouvisí, ale jedná se rovněž o téma, kterým se autor zabývá – fascinuje mě, že se v průběhu historie na různých místech světa vyvinuly zhruba stejné náboženské systémy

Jasně, tohle říkám s plným vědomím toho, že nejen v minulosti, ale i dnes, jsou zastánci různých náboženských směrů připraveni se bít za svoji pravdu a správnost té jejich víry.

Ale přece, v hrubých rysech jde o totéž. Tím spíš, když se člověk zamyslí nad účelem, který taková víra plní.

Smysl víry

Mircea Eliade poskytuje velice zajímavý pohled, a sice, že

„jedině z předpokladu existence Boha získává [člověk] na jedné straně svobodu, a na druhé straně jistotu, že historické tragédie mají transhistorický význam […].“

Z pohledu zvenčí se pak stírají podružné rozdíly mezi jednotlivými náboženstvími, když se v tomto bodě shodují. Nebo alespoň křesťanství a židovství, o nichž autor v tomto kontextu hovoří.

Je to zajímavé už jen z toho důvodu, že toto je podle mě konečně důvod, který dává víře smysl.

A dost možná jde rovněž (alespoň částečně) o odpověď na otázku, jak je možné, že náboženství, která kolem sebe máme dnes přežila stovky let. Že by skutečně šlo jednoduše o nástroj, jak se vyrovnat s „hrůzou z dějin“?

Jak na jedné straně připustit, že věci se prostě dějí a že lidé utváří dějiny, ale zároveň, bez ohledu na to, jaké hrůzy se děly (dějí), že mohou přesto mít svůj smysl.

Hrůza dějin

Ostatně kolem „hrůzy z dějin“ se točí tento celý esej (Mýtus o věčném návratu).

Autor v něm předně popisuje, jakým způsobem přistupují a vyrovnávají se s tokem dějin primitivní kultury, které v první řadě dějiny skrze rituály a své mýty věčného návratu v cyklických periodách v podstatě ignorují.

Dále pak líčí kontrast, respektive změnu paradigmatu ve vnímání dějin v kulturách „moderního člověka“, který se byl schopen (alespoň částečně) vymanit z archetypů a rituálů periodického opakování (z kruhu natáhnout přímku).

Důsledkem je odpoutání se od cyklického vnímání času, nebo alespoň významné prodloužení těchto cyklů od stvoření k zániku (miliony let v případě východních náboženství, nebo absolutně nespecifikované období v případě křesťanství a židovství).

Je to těžký text a skutečně nabízí mnoho k zamyšlení a diskusi. Rád bych se k němu ještě někdy v budoucnu vrátil.

Asi je to opravdu mýtus...nevím, ale kniha mě moc nezaujala.

Před 20 lety jsem Eliadeho docela hltala a například kniha Posvátné a profánní mi kdysi dávala dost smysl. I když už tenkrát jsem ve škole poslouchala kritiku jeho přístupu, měl zajímavé vhledy a byl celkem čtivý, pro studenty byl asi nejpřístupnější. K této knize jsem se dostala až z odstupem let, i když v rámci studia jsem se s ní zběžně seznámila. Bohužel, četla se mi velmi špatně. Kdyby neměla pouhých 100 stran, tak bych ji asi odhodila po pár stranách. U Eliadeho je typické, že tam sype informace jednu za druhou bez ladu a skladu z různých někdy i nesouvisejících kultur a ten guláš nějak dohromady funguje. S odstupem času musím říct, že tento styl mi dnes vůbec blízký není a hlavně už nevěřím obsahu. Mraky cizích slov a nadbytek informací dobrou studii nedělají.

S Eliadem jsem se setkala poprvé kdysi na vysoké právě prostřednictvím této knihy a můj vztah k autorovi od té doby pouze zesílil.

Je to mýtus, že sa k tejto knihe budem večne vracať.

Zadne utrpeni neni definitivni.
Po smrti vzdy prichazi vzkriseni.
Kazda porazka je prekonana konecnym vitezstvim.

Arachaicky clovek je cesta ke svobode.
Cesta do raje vede pres archetyp opakovani.

Velmi inspirativní a poutavé. Eliade čtenáře nezatěžuje složitou terminologií, ani typickými rozkecávacími pasážemi, a míří rovnou k meritu věci. Navíc dobře napsáno.

Předesílám, že se mi, bohužel, dostal do rukou nekompletní výtisk, kde občas chybělo pár stránek. Tím mi možná něco důležitého uniklo a ovlivnilo tak mé hodnocení.
Je pravda, že autor shromáždil obrovské množství materiálu, z kterého vydestiloval jasné myšlenky. Ale nějak se mi nedostavil pocit, že bych se dozvěděl něco nového. Za mě, s přihlédnutím k době vzniku, 3,5*.

Rozhodně zajímavá esej, Eliade prokázal ohromnou profesionalitu, znalosti a také určitě i vůli, protože prostudovat takové množství pramenů, myšlenek, archaických civilizací, a pak je čtenáři uvést ve srozumitelných příkladech, to se nepovede zrovna každému. Jedná se o originální výklad mytologie věčného opakování dějin. Osobně jsem samozřejmě čekal mnohem hlubší náhled do myšlenek věčného návratu u Hérakleita a Nietzscheho, bohužel autor se jimi téměř vůbec nezabývá - hérakleitovská koncepce dostala prostoru opravdu minimum a Nietzsche je zde zmíněný snad jenom jednou a i to dost okrajově. To jako upozornění pro další čtenáře, kteří by zde snad hledali podobné souvisloti jako já. Moje zklamání ale netrvalo dlouho, protože můj celkový dojem z knížečky to závratně nepokazilo a esej i přístup autora se mi líbili.

Obrovské uznanie už len za samotnú prípravu, ktorá musela zahŕňať štúdium obrovského množstva antropologických materiálov. Napísanie vzácneho a ojedinelého diela, ktoré v sebe obsiahlo krátke dejiny mýtov v rôznych civilizáciách je ovocím spomenutej prípravy a autorovho potu . Kniha ponúka podľa autora najzákladnejšie mýty (napr. význam hada, vody, ohňa), ktoré vznikli ako odpoveď na úzkostné problémy človeka, prípadne existenčné a sleduje paralely týchto mýtov v iných geografických oblastiach a kmeňoch, neskôr národoch, až ku dnešnému dňu u primitívov. Podobnosti, ktoré autor nachádza a predkladá smerujú k špekulatívnej hypotéze akéhosi spoločného spirituálneho jadra, ktoré by mohol tvoriť nejaký univerzálny mýtus, ktorý prechádzal určitými úpravami podľa potrieb doby a tej, ktorej kultúry. Nemôžem si pomôcť, ale začínam objavovať logiku v slovách Freuda: "Náboženstvo vzniklo ako kolektívna odpoveď na neurotizmus jedinca.", ktoré boli kritizované zo strany odbornej verejnosti, pritom Eliade uvádza: "Utrpenie je mučivé len vtedy, ak nie je známa príčina. Ak kúzelník alebo kňaz odhalia príčinu, prečo umierajú deti alebo zvieratá, prečo pretrváva sucho, zosilujú dažde, mizne zver atď., utrpenie sa stáva znesiteľným."

Kdyby mi někdo řekl, že si chce od Eliadeho přečíst jen jednu knihu, bez zaváhání bych doporučila tuto. Vlastně bych řekla, že by bylo nejlépe ji číst jako první. Pokud se někdo zajímá o spiritualitu a mytické uvažování, myslím, že vše podstatné se může dozvědět právě tady. Závěry z široké historické perspektivy jsou nesmírně aktuální i pro dnešního člověka a jeho často zcela profánní pohled na svět.
Pro mě měla kniha zajímavý rozměr i autorovým doslovem, kde se sám hlásí k vlastnímu vyznání. Přemýšlím, s jakými pocity asi hodnotil své životní postoje, které se v kontextu druhé světové války ukázaly tak katastrofální.

Krátke, stručné, zaujímavé, odborné, miestami náročné a miestami fakt úžasné.

Tak jako v jiných dílech mistra, Eliade srozumitelně a přesto odborně shrnuje chápání světa našich (mýtických) předků.

Nejlepší shrnutí mýtu a chápání archaického člověka na sto stranách. V kontrastu dnešního chápání světa se můžeme sami zamyslet nad tím, zda oproti dnešní společnosti neměl primitiv navrch a zda jsme s dominující vědou nepřišli o něco velmi důležitého.