Carlita.cte
komentáře u knih
Svíce dohořívají
Sándor Márai
Svíce dohořívají jsou příběhem nostalgickým, zároveň realisticky přibližujícím stáří a skomírání. Generálovo sídlo voní zatuchlinou, poslední částí inventáře je stařičká chůva Nini a obrazy vzdálených předků. Ve vázách tušíme zvadlé květiny a za oknem šedivý podzimní den. Příběh sám je minulostí jako dávná zrada mezi nejlepšími příteli. Osobně se domnívám, že kniha je určena spíše pro zralé čtenáře a že určitá rovina románu může mladému člověku - bez zkušeností a životního nadhledu – zůstat skryta.
Moře
John Banville
Jako ve většině knih, které jsou v podstatě intimní zpovědí, a najedeme v nich minimum dialogů, záleží na tom, do jaké míry je nám blízký spisovatelův svět, prožitky, jazyk, nálada. Mně se v tomto případě na vlnu Banvillova románu nepodařilo dostat a jinými oceňovaný jazyk, mi přišel místy krkolomný, jako by se snažil opsat jednoduché složitým. Taktéž nesdílím názor, že kniha nějak víc souvisí s výtvarným uměním, jelikož drobná připodobnění typu "seděla v pozici jako Whistlerova matka", ještě neprodchnou knihu uměleckou atmosférou. Nepopírám, že kniha má svoje přednosti, ale mě zkrátka nijak nenadchla a do své knihovny bych si ji nepořídila.
Bílý tygr
Aravind Adiga
Adigův román je prostý příkras, které západní svět s Indií obvykle spojuje. Není to jen místo barevných sárí a usměvavých žen zdravících namasté, ani ušlechtilého Ghándího, ale je to i džungle, kde miliony lidí žijí ve slumech bez naděje na lepší život, kde jdou falšovány volby, prostí rolníci jsou terorizováni silnějšími statkáři, a kde bez úplatku nedosáhnete téměř ničeho.
Soumrak dne
Kazuo Ishiguro
Kniha narušuje tradici ostrovního "komornického" románu, tak jak jej známe například v podání P.G. Wodehouse a bude zklamán ten, který očekával literaturu tohoto žánru. Soumrak dne je naopak vážným zamyšlením nad povahou loajality hraničící s obětí, stejně jako nad životem tisíců sluhů, lokajů, komorných a majordomů, významným způsobem se podílejících na chodu anglických dějin.
1001 knih, které musíte přečíst, než zemřete
Peter Boxall
Tomuto přehledu je vyčítáno mnohé, ačkoli jeho význam nedostatky převyšuje. Především je to kniha, která má inspirovat ke čtení a vzbuzovat chuť probádat nové literární stezky, byť mnozí kritici sdílí názor, že je to pouze seznam pro naduté čtenáře, aby se mohli předvádět, kolik toho přečetli. Odborná veřejnost se pohoršuje nad touto nedůslednou publikací "anglofonních mistrů a zbytku světa" a člověk by mohl lehce nabýt názoru, že je to kniha zbytečná.
Ano, tento výběr má spoustu nedostatků, jako je nadhodnocování moderní literatury nad klasickou, opomíjení starých literárních památek, příliš časté uvádění autorů, kteří získali Man Bookerovu cenu, atd. Přesto si myslím, že jí literární odborná veřejnost nemusí být tolik zděšena, protože právě to je naopak projevem jejich nadutosti intelektuální. To, že je tento výběr nedokonalý rozpozná každý a nelze očekávat, že by se jím někdo slepě řídil a nikdy nečetl jiné než uvedené tituly. V mnohých případech zde nenaleznete své oblíbené knihy a mnohé z výběru vás zanechají chladnými, ale bylo by naivní se domnívat, že právě takto má výběr fungovat. Jistě, chybí tu mnoho jmen a titulů, nemyslím si však, že by někdy bylo možné sestavit výběr, který by vyhovoval úplně všem. Divím se, že v době, kdy se raději mládež podívá na film Kytice, než aby se obtěžovala ji číst, a nakladatelství si neustále stěžují na nižší tržby, je tolik zatracována kniha, která se alespoň snaží oživit chuť číst a nakupovat knihy.
Umění falzifikace: myšlení, motivy a metody padělatelských mistrů
Noah Charney
Úžasná kniha! Umění falzifikace je poučné a často dobrodružné čtení. Bude bavit všechny milovníky umění i laiky. V příbězích jednotlivých padělatelů nechybí detektivní napětí, překvapivé odhalení i pozoruhodná výprava do padělatelovy mysli a jeho motivace. Autor odhaluje triky a metody práce padělatelů a popisuje, jak byli nakonec dopadeni (pomocí precizní policejní práce, vědeckých metod,…). Kniha Zlín přišla s velmi příjemnou knihou z nakladatelství Phaidon
Lahodne s Ellou každý deň
Ella Woodward
V knize je popsána spousta základních receptů, např. na výrobu mandlového mléka a oříškových másel, na vaření pohanky, apod. Skvělé jsou recepty na zdravé alternativy nezdravých originálů jako kakaovo-lískooříšková pomazánka, batátové brownies, čočková boloňská omáčka, apod. Receptů je opravdu hodně, některé se vyznačují neobvyklými potravinami, jiné jsou velmi jednoduché a nevyžadují zvláštní ingredience.
Narazila jsem ovšem na některé nepřesné překlady, které uvádí nesmyslné množství používaných ingrediencí (např. recept na quinoové košíčky, u kterého jsem se musela výrazně od receptu odchýlit). Jako velkou přednost knihy považuji její grafickou stránku a především svěží a domácké fotky. Knížka působí útulně a domácky, nejsou v ní nudné fotografie dokonalých jídel, ale třeba brambor od hlíny, nebo Elly jak si připijí s kamarádkami mátovo-čokoládovým koktejlem. Tyto knihy zkrátka nejsou jen o receptech, ale životním stylu jako takovém.
Lahodně s Ellou
Ella Woodward
Kniha je skvělým pomocníkem pro ty, kteří chtějí jíst zdravé jídlo, nebo jen oživit svůj jídelníček. Specifikum je, že Ella je veganka, takže v knize nejsou recepty s živočišnými produkty. Rovněž se v receptech nenachází bílá mouka, rafinovaný cukr a maso. Přesto kniha nepůsobí ortodoxně, protože se recepty dají volně upravovat, tj. vyměnit rostlinné mléko za mléko kravské, k pohankové kaši si dát rybu, salát zkombinovat s masem, místo kokosového oleje dát máslo, apod. Recepty jsou variabilní, ale hlavně opravdu velmi chutné a zábavné.
S čím jsem měla trochu problém, je velikost porcí, protože mi přišly vždy moc velké. Když je předpis pro 4 lidi, tak z toho bylo vždy porcí minimálně pro šest lidí. Co mi také chybí, je tabulka výživových hodnot. Tato kuchařka sice nechce být o hubnutí a o kaloriích, ale i zdravé věci dokážou být pěkně tučné a sladké (především recepty s banány, avokádem, kokosovým tukem, datlemi, atd.)
Berlíňanka
Veronika Jonášová
Autorkou knihy je Veronika Jonášová, novinářka, která není – jak sama píše – žádným módním guru, ale žila v Berlíně tři roky a rozhodla se o berlínské módě udělat knihu. Berlínskou módu popisuje jako antikapitalistickou a silně provázanou s životním postojem (bio, eko, recyklace). Fotografie nejsou upravovány a pořídila je autorka nebo samy Berlíňanky a musím říct, že jsou skvělé a krásně podtrhují street style jednotlivých outfitů.
Kniha je mi sympatická i po grafické stránce, která je jednoduchá a dává největší prostor fotkám, i trefným shrnutím berlínské módy, která se mi zdála vždy tak trochu neuchopitelná. Samozřejmě nechybí kapitola o hipsterské kultuře a jak poznat pravou Berlíňanku (used look, nákupy v second-handech, zapovězené syté barvy a značky na odiv,…). Berlínská móda je svobodná, nepodléhá trendům a je přirozená.
Kniha bude skvělá pro mladší ročníky, které ocení její grafickou stránku a množství fotek. Knížka je svěží a inspirativní, omladí a vyhraní šatník.
Se šarmem Pařížanky
Ines de La Fressagne
Se šarmem Pařížanky jsem podle mého názoru fajn, ale nějak z ní cítím, že je určena starším ženám, které již mají svůj zajetý styl, ale chtějí ho pozdvihnout. Je to pochopitelné, protože knihu sice psala bývalá modelka, ale modelka, která je dnes už přes padesát.
Osobně mi kniha přišla celkem fajn a má moje sympatie už jen proto, že byla jedou vůbec z prvních knih, které běžné smrtelnice začaly učit stylu. Nicméně mám pár výhrad k samotné úpravě, ilustrace nejsou špatné, ale není to úplně můj šálek kávy. Mnohem více bych ocenila více inspirujících outfitů. Na druhou stranu se mi líbí, že kniha si na nic nehraje a je humorná.
Líbí se mi nákupní tipy i navržené netradiční kombinace. Stejně tak dobře poslouží kapitola věnovaná tomu, co by nemělo chybět v žádném šatníku (a do čeho se tedy vyplatí investovat). Samozřejmě je nutné nikdy nezapomínat na vlastní postavu a věk, stejně tak přistupovat k radám trochu s rezervou (ne každému bude slušet světle hnědá kožená bunda). Velkou část knihy tvoří tipy na pařížské butiky společně s odkazy. Nejen tady mě dost překvapily nekvalitní fotky, které vypadají jako pořízené někde za běhu mobilem. S tímhle si myslím kniha mohla dát větší práci.
Příběh kriminálního rady
Ladislav Fuks
Případ kriminálního rady je typický „fuksovský“. Téma napjatého vztahu otce a syna uchopuje po svém, velmi netradičně. Příběh je celkem přístupný, nicméně není příliš dramatický a svoji atmosféru buduje velmi pomalu. Děj není zasazen do žádné přesně určené doby ani existujícího města (podle narážek na vánoční výlohy s pyramidami exotického ovoce a obchodu M&S, by se mohlo jednat o Anglii, což však vylučují názvy vesnic, kde dojde k vraždám). Fuks textu dodává na lyričnosti pomalým tempem a opakovanými slovními obraty, které mě ale osobně trochu otravovaly (výlet do Smyrny a Istanbulu, padání snížku, chození po krčmách). Jako vždy je text fuksovsky podivný, temný, bezútěšný, zasažen kdesi na pomezí reality a fikce. Rovněž vyvrcholení knihy je tradiční mystifikací. Rozhodně nesdílím názor, že má kniha jasný závěr tak, jak je popsán v rozuzlení zápletky na wikipedii. Podle mého názoru připadají v úvahu tři možné konce románu, z nichž ten popsaný na wikipedii pečlivému čtenáři nepostačí.
Vlastní životopis
Helmut Newton
Newtonův životopis je zábavný, jednak proto, že Newton žil zkrátka zajímavý život, ale také proto, že se v něm upřímně vyzpovídal i ze svých zlozvyků a špatných vlastností. Newton se neskrýval s tím, že byl narcista a většinu svého života prožil sebestředně. Proto čtenáře nepřekvapí, když se Newton mimo své dětství nevrací k osudu svých rodičů, kteří uprchli do Jižní Ameriky. Newton napsal zkrátka životopis o sobě a nebojí se to přiznat. Detaily z Newtonova osobního života jsou stejně zajímavé jako z jeho pracovního, kde popisuje zrod mnohých fotek, nebo preferované fotografické postupy (polaroid, figuríny, big nudes,…). Závěr knihy pak tvoří krátké komentáře k vybraným fotografiím, kde autor mluví o tom, jak vznikaly. Kniha odhaluje z Newtonova života nejenom fotografické nápady i ale fascinaci sexem v podobě monoklů, kruhů pod očima, fetišismu a sadomasochistických témat. Tuto knihu jsem četla asi třikrát a vždy v ní najdu něco nového – mimo jiné i to, že cesta za snem je někdy nelehká i pro ty největší umělce.
Jákob lhář
Jurek Becker
Jákoba lháře napsal v roce 1967 Jurek Becker, který prožil dětství v ghettu a v koncentračních táborech Ravensbrücku a Sachsenhausenu. Tento román se v Německu stal literární senzací, což je o to zajímavější, že v těchto letech zájem o literaturu věnující se druhé světové válce, koncentračním táborům a nacismu výrazně poklesl, neboť těmito tématy byla čtenářská obec již přesycena. Úspěch Jákoba lháře spočívá v novém úhlu pohledu, jakým je na holokaust pohlíženo. Jákob zde vystupuje jako prorok a posel dobrých zpráv. Přestože tyto zprávy nejsou pravdivé, dokáží v lidech podpořit chuť k životu a oddálit jejich případné sebevražedné pocity.
Portnoyův komplex
Philip Roth
Portnoyův komplex v dnešní době jistě nebude vzbuzovat tak silné emoce, jak v době svého vzniku. Líčení Alexandrova světa, jeho pocity trapnosti a sebelítosti mnohému připomenou něco z vlastního dospívání. Pasáže o právě objevené sexualitě textu dodávají na upřímnosti, otevřenosti a často i zábavnosti. S tímto mladým židovským hrdinou, který je příliš lapen v sítích své lehce potrhlé rodiny, bude čtenář nejednou soucítit a přát mu, aby překonal své komplexy. Ačkoli Portnoyův komplex svým tématem „trablů dospívajícího mladíka“ připomíná mnoho současných románů s jediným cílem pobavit čtenáře, má mnohem větší hloubku spočívající v nevázanosti jakýmkoli tabu, schopností vystihnout trapné momenty maloměšťáctví a také upřímností k sobě samému
Jako zabít ptáčka
Harper Lee
Ačkoli román Jako zabít ptáčka často dominuje žebříčkům nejoblíbenějších knih, osobně mě příliš nezasáhl. Své nezastupitelné místo bude určitě mít mezi dospívajícími dětmi, kterým poskytne srozumitelný a čtivý pohled i na vážnější témata jako je rasismus. Ačkoli Harper Lee odmítá nadále reagovat na dopady své knihy, jako například kritiku příliš plochých charakteristik černošských postav, byla by chyba ji proto odsuzovat. Nejen proto, že v dnešní době budou tyto výpady působit přehnaně, ale také proto, že Harper Lee vytvořila skutečně výjimečný román o dopadech lidských předsudků.
Emil Holub / Cestovatel – etnograf – sběratel
Martin Šámal
Kniha mě mile překvapila tím, že nepřistupuje k Emilu Holubovi nekriticky, snaží se podat věrný obraz jeho osobnosti a vyvrací mýty, které se o něm tradovaly. Bez citového zabarvení poukazuje jak na jeho slabší stránky, tak na jeho nedozírný a nikdy ne úplně doceněný přínos k prozkoumání jižní Afriky. Pozoruhodné je, že se Emilu Holubovi nikdy nedostalo oficiální podpory ze strany státu a na své cesty musel neuvěřitelně těžce shánět peníze. Nedostatek prostředků jej provázel vlastně celý život a ve vazbě na českou závist, nepřejícnost a nelibost jej ocenit, vyznívá jeho snažení často trpce až smutně. Knihu doporučuju všem, kteří se obdivují tomu, co Holub vykonal, ale také těm, kteří mají stejně jako já rádi objevitelskou literaturu.
Holub
Patrick Süskind
Krátký příběh oplývá atmosférou úzkosti, paniky a zvláštní naléhavostí a odehrává se v horizontu čtyřiadvaceti hodin. Padesátník Jonathan Noel žije svůj malý, přesně určený život. Pracuje jako ochranka v bance a jeho dny jsou si podobny jako vejce vejci, každodenní rituály jeho život téměř zmechanizovaly. Z kusých informací se dozvídáme, že byl vojákem v Indočíně a jeho rodiče zahynuli v koncentračním táboře. Jonathan se upíná ke své skromné garsonce, ve které se cítí v bezpečí a čerpá z ní duševní rovnováhu… Až jednoho dne jej přede dveřmi překvapí holub…
Interview s upírem
Anne Rice (p)
Interview s upírem je knihou, která má své silné momenty jako je děsivá mise ve Varně a východní Evropě, nebo také sebevražda bratra, která se se svým náboženským podtextem zdá jako silný motiv, který pak bohužel není dále rozvíjen. Na druhou stranu je román značně rozkolísaný co do napínavosti, ale hlavně co do určité harmonie. Některé pasáže jsou zbytečně dlouhé, je nakousnuto mnoho motivů, ačkoli jen málo je jich propracováno.
Nevím, zda je to překladem či originálem, ale v některých pasážích jsem vůbec nepochopila, o čem je vlastně řeč. Ač se autorka snaží také o filozofické ponory, nejsou vždy kompaktní a je jich až příliš mnoho na to, aby čtenář pochopil, že Louise je vyhnanec ve světě lidském i upírském.
Nemůžu říct, že by mě příběh nebavil, naopak jsem ocenila drzé odříznutí od typických upírských klišé (krucifix, česnek, atp.) a vizi určité upírské evoluce, ale závěr byl neuvěřitelně nudný, což má samozřejmě rozhodující vliv na samotné hodnocení. Interview je originální vyvázáním z určité fádnosti upírského světa a otře se také o nevšední témata (homosexualita mezi upíry, nenaplnitelnost lásky mezi Louisem a dívenkou Claudií), avšak celkově působí zkrátka nevyváženě a nedospěle. Jeho silnou stránkou je enigmatická kulisa New Orleans a silný vliv na další literaturu věnující se upírské tematice.
Hořký měsíc
Pascal Bruckner
Hořký měsíc bývá často zařazován do seznamu knih, které prosluly odvážnými erotickými pasážemi jako např. Lolita, Pianistka a další. V knize je těchto pasáží opravdu dost, ale není to nic pro čtenářky 50 odstínů šedi. Erotické pasáže často vyvolávající lehkou nevolnost zde neplní účel erotického rozptýlení nebo šoku, ale opravdového a drásavého vylíčení toho, kam až bažení po slasti a zbožňování může dojít. Ve filmu (Roman Polanski, 1992) jsou erotické scény de facto líbivé, a jestliže je vrchol obscénnosti čuník na statku, bude čtenář asi mírně šokován. Líčení geneze vztahu od romantických gest po zničující sebedestrukci je zde vylíčen v surové dokonalosti. Zrcadlem divokého vztahu Franze a Rebeky je typický maloměšťácký pár Beatrice a Didiera, jehož pevnost se má teprve prověřit.