Emil Holub / Cestovatel – etnograf – sběratel
Martin Šámal
https://www.databazeknih.cz/img/books/13_/133939/bmid_emil-holub-cestovatel-etnograf-sber-95J-133939.jpg
5
19
7
Dr. Emil Holub (1847–1902) je bezpochyby naším nejslavnějším cestovatelem 19. století. Je také zároveň jediným, jehož jméno se dosud udrželo v povědomí široké veřejnosti. V Africe strávil Emil Holub celkem jedenáct let. První cestu vykonal v letech 1872–1879 zcela sám, s nedostatečným vybavením i finančním zabezpečením. Druhou absolvoval v letech 1883–1887 v čele rakousko-uherské expedice. Během svých cest procestoval území dnešní Jihoafrické republiky, Botswany a části Zimbabwe a Zambie. Do Čech přivezl neuvěřitelně početné sbírky etnografických předmětů, přírodnin apod., ale také cenné vědecké poznatky z mnoha oborů, výkresy, meteorologické poznámky apod. Ve Vídni a v Praze uspořádal velkolepé výstavy svých sbírek. Intenzivně se věnoval literární a přednáškové činnosti. Lze říci, že touto činností do značné míry utvářel obraz Afriky a jejích původních obyvatel v zemích rakouské monarchie. Své bohaté sbírky později většinou rozdal vědeckým a vzdělávacím ústavům. V současné době jsou chloubou nejvýznamnějších evropských muzeí. Emil Holub si vydobyl slávu a uznání prakticky po celém světě. Jeho zásluhy byly oceněny vysokými řády snad všech evropských zemí. Mnohé vědecké společnosti a spolky jej zvolily čestným členem. Vzdor všem těmto poctám, slávě a uznání nakonec zemřel takřka v zapomnění a chudobě. Kniha vychází ve spolupráci s Národním muzeem. Text na záložce: Předkládaná biografie se snaží přiblížit pozoruhodný život cestovatele Dr. Emila Holuba. Podnikl dvě cesty na černý kontinent, v letech 1872–1879 a 1883–1887. Strávil zde celkem jedenáct let a díky mimořádné šíři svých zájmů přivezl do Evropy nevídaně rozsáhlé i rozmanité sbírky, kterými se dodnes pyšní přední evropská muzea. S obdivuhodnou houževnatostí se věnoval výzkumům v mnoha oborech, vedle etnografie také botanice, zoologii, geologii, paleontologii nebo archeologii a velkou pozornost věnoval rovněž kartografii či meteorologii. Tímto komplexním přístupem a vzhledem k neuvěřitelné pracovitosti a píli, se stal v podstatě jakýmsi dokumentátorem Afriky. Toužil Afriku objevovat, což se mu částečně splnilo na území dnešní Zambie. Napsal bezpočet článků, statí a odborných publikací, přičemž cestopisy z obou cest zaujímají zcela výjimečné místo v české cestopisné literatuře. Své africké sbírky představil veřejnosti na několika výstavách, které dodnes vzbuzují úžas množstvím exponátů i vlastní instalací. Intenzivně se věnoval také přednáškové činnosti a jako nikdo před ním zprostředkoval Afriku a život jejích obyvatel široké veřejnosti. Kniha je zpracována především na základě informací získaných studiem archivních dokumentů, uložených v našich i zahraničních institucích. Mnohé z nich jsou publikovány vůbec poprvé. V řadě případů proto bylo možné reinterpretovat některá údobí či události v Holubově životě, a dokonce vyvrátit léta tradované mýty a omyly, jejichž původcem byl občas i sám cestovatel. V loňském roce od jeho úmrtí uplynulo již 110 let.... celý text
Přidat komentář
Kniha mě mile překvapila tím, že nepřistupuje k Emilu Holubovi nekriticky, snaží se podat věrný obraz jeho osobnosti a vyvrací mýty, které se o něm tradovaly. Bez citového zabarvení poukazuje jak na jeho slabší stránky, tak na jeho nedozírný a nikdy ne úplně doceněný přínos k prozkoumání jižní Afriky. Pozoruhodné je, že se Emilu Holubovi nikdy nedostalo oficiální podpory ze strany státu a na své cesty musel neuvěřitelně těžce shánět peníze. Nedostatek prostředků jej provázel vlastně celý život a ve vazbě na českou závist, nepřejícnost a nelibost jej ocenit, vyznívá jeho snažení často trpce až smutně. Knihu doporučuju všem, kteří se obdivují tomu, co Holub vykonal, ale také těm, kteří mají stejně jako já rádi objevitelskou literaturu.
Velice objemná a zajímavá kniha mapující život E.H. a lidí,kteří ho v jeho práci podporovali.
V některých pasážíh ale až dost podrobná a zbytečně zdlouhavá.Za přečtení rozhodně stojí.65%.
absolutní opak obrazu Emila Holuba, než jak ho známe z útržku cimrmanovského filmu:
"chystáte se letos zase do Afriky, doktore Holube?"
"nikam! už se narajzoval dost!"
Výtečná kniha, jak píšou kolegové dole. Vždycky mě udiví, jak byli ti lidé stateční a co museli prožít, zvlášť ženy, při cestování do odlehlých končin tehdy neprobádaného světa.
Krásná kniha lákající ke čtení už sama o sobě. O to více potěšující pak je, když zjistíme, že nezůstane pouze u formy, ale že zdařilý je i obsah. Poutavě napsaný životopis Emila Holuba jistě nezklame nejen fanoušky této originální osobnosti. Pošmáknul jsem si. Doporučuji.
Jak už napsal nemharap, kniha obsahuje popis života jednoho z nejznámějších českých cestovatelů. Na rozdíl od starších prací se ale na Holuba dívá více střízlivým způsobem. Je tak z knihy poznat, že svým workoholismem, megalománií a přesvědčením, že on je ten vyvolený, kterého by měli ostatní poslouchat, lezl hodně lidem na nervy. Zároveň je ale jasné, že kdyby neměl takovou jistotu v sebe sama, tak by nikdy nedokázal podniknout tak šílené cesty do Afriky a nezorganizoval tak velkolepé výstavy.
Velmi se mi líbil styl vyprávění autora, který je velmi čtivý, ale zároveň obsahuje velké množství informací. Autor má o době Holubova života velký přehled, nebojí se popsat politickou situaci v Africe v době Holubovy cesty, aby se i laický čtenář dostal do kontextu. Ale zároveň nenudí nějakými dlouhými studiemi, které patří do vědeckých prací. Proto pokud se chcete o tomto velkém českém cestovateli, současníku Livingstona a Stanleyho něco dozvědět, a při tom napjatě sledovat Holubovu cestu v neprozkoumaných částech Afriky, tak právě tohle je ta kniha, kterou hledáte.
Velice čtivá kniha, která začíná stručným životopisem rodičů Emila Holuba, provede nás jeho mládím a studentskými léty, oběma africkými cestami, přípravami a realizací výstav, přednáškami v Čechách i přednáškovým turné v USA, osudy jeho sbírek atd. Prostě celý život Emila Holuba jako na dlani. Doporučuji přečíst. Kniha vás jistě nezklame.
Štítky knihy
etnografie, národopis cestovatelé Emil Holub, 1847-1902
Autorovy další knížky
| 2013 |  Emil Holub / Cestovatel – etnograf – sběratel |
| 2005 | Žena umělkyně na přelomu 19. a 20. století |
| 2014 | Byl to můj osud... Zápisky Josefy Náprstkové |
| 2003 |  Cestovní deník Zdenky Braunerové |
| 2018 | Jsem svobodný ... |
Kniha Emil Holub / Cestovatel – etnograf – sběratel je v
| Přečtených | 21x |
| Doporučených | 5x |
| Knihotéce | 23x |
| Chystám se číst | 22x |
| Chci si koupit | 10x |
Nejlepší publikace o Holubovi - kdo se něj zajímá, nesmí ji minout. Autor si dal mnoho práce s procházením dobových pramenů, zejména zachovalých archívů korespondence nejen Emila Holuba, Náprstkových, ale i a mnoha dalších. Kniha mi nabídla odpovědi na celou řadu otázek, které jinde nenajdete. Např. jak to bylo s Bertou Novákovou.
Je však škoda, že příliš často přidává své vlastní hodnocení výklady a domněnky. Většinou opravdu z dobových dokumentů lze na něco takového soudit, ale ne vždy. Zdá se mi, že autor zbytečně křivdí Holubovi, když odsuzuje jeho rozdávání sbírek gymnáziím. Nebere v úvahu, že v té době byla gymnázia něčím zcela jiným, než dnes. Gymnázií bylo tehdy velmi málo (např. v Brně jen jedno českojazyčné a jedno německojazyčné), a šlo o elitní ústavy. Mít maturitu bylo tehdy samo o sobě poměrně vysoké vzdělání, které třeba za první světové války automaticky vedlo k hodnosti nižšího důstojníka. Gymnaziální profesor tehdy nebylo jen označení učitele, ale titul respektovaného vědce, který si jej musel zasloužit složením zkoušky, a očekávalo se od nich, že se budou věnovat vědě. A to také dělali - hojně zkoumali a publikovali, A navíc byla gymnázia inspekcemi výrazně hodnocena podle toho, kolik názorných pomůcek používají při výuce. Nadto tehdy byl přístup k informacím značně omezený, a co gymnázium nemělo ve sbírkách, s tím se mohli studenti jen těžko seznámit (dnes stačí se podívat na internet). K velkému rozšíření gymnázií a znehodnocení maturity došlo až za první republiky s masovým zakládáním nových českých(!) gymnázií (na což tehdy mnozí hořekovali, že se snižuje kvalita vzdělání, podobně, jako je tomu v posledních desetiletích u VŠ s jejich masovým rozšířením, kdy na ně jde většina populačního ročníku a mnohé ani nedělají přijímací zkoušky), a následně s jejich zrušením s nástupem komunismu. Z dnešního pohledu opravdu nedává smysl mít takové věci v přírodopisných kabinetech. Tehdy to ale nesmysl nebyl, a těžko po E.H. chtít, aby předvídal vývoj v dalších desetiletích.
Poměrně málo se autor věnuje manželce Emila Holuba. Dostupných informací není tolik, takže bych čekal, že tam budou uvedeny všechny. V tomto směru doporučuji spíše publikaci "S jménem Rosa Afrikou". Navíc u Rosy není řada tvrzení nijak ozdrojována, a řada známých informací vůbec uvedena. Mnohé jsou uvedeny odlišně od výše uvedené publikace, která na mě působila přesněji. Je škoda, že tomu nebylo věnováno více pozornosti. Např. Jde o to, jestli Rosa Hof začala své jméno psát česky, když žádala o československou penzi za první republiky, nebo až po druhé světové válce, a jestli dopisy v češtině psala sama, nebo je za ni psal někdo jiný. Nejsou to zdaleka drobnosti.
Pro mě byly v knize nejzajímavější bližší informace o otci Emila Holuba, který byl zjevně mnohem schopnějším člověkem, a také o Čeňku Pacltovi.
Díky citacím mnohé dobové korespondence kniha popisuje i problematické a nestandardní chování a jednání Dr. Holuba. Člověk si až říká, jestli netrpěl některými duševními poruchami. Lidé s podobným chováním jsou dnes často diagnostikováni na různé psychické poruchy. Domnívám se, že by to stálo za přezkoumání, a bylo by to možná výstižnější, než hovořit o "workholismu", který je spíše důsledkem, než příčinou.
Jednou z nejzajímavějších věcí na knize je česko-německá otázka. Emil Holub Pocházel pravděpodobně z dvojjazyčného prostředí, a ani jeden z jazyků neovládal dokonale. Hlásil se k tomu, že je Čech, nicméně zjevně nechápal otázku národnosti tak bipolárně a antagonicky, jak ji již tehdy prezentovali v rakousku bující extrémisté na České i Německé straně, kterým se prostě nemohl zavděčit, jelikož nebyl dostatečně "jejich", a kteří určovali společenskou atmosféru v tisku.
Emil Holub žil v době Rakouska, kdy se jazyk český i národnost označovaly anglicky Bohemian, a v jiných jazycích obdobnými ekvivalenty. Byla tam velká vazba na území království Českého. Morava nebyla Čechy, a Češi byli lidé žijící v Čechách. Početní radikálové na obou stranách ale měli tendenci označovat za Čechy jen slovanskojazyčné obyvatele Českého království, a německojazyčné zase počítat k Němcům. Tento názor hodně rezonoval v pražském novinářském prostředí, ale zdaleka nebyl všeobecný, a podstatná část společnosti to takto nevnímala, mnozí se navíc vnímali jako Rakušané. Z toho pohledu je velmi nešťastné, že AJ a NJ Resume je předkládán jako "Tschechische Reisende"/"czech traveller". Tím být nemohl, protože tato slova se tehdy vůbec nepoužívala, ale používalo se označení Bohemian které se vztahovalo k území Čech. Až v roce 1915 se objevil na Rusi časopis s názvem Čechoslovák a až v roce 1917 se tak začali označovat krajané v USA lobující za vznik Československa, zahrnujícího i Moravu a Slovensko. Do té doby se vedly politické diskuse ohledně samostatnosti Českého království, tj. jen Čech. A také až tehdy se k tomu (vlažně) přidali i krajanští Moravané, kteří se doté doby akcí Bohemian až na výjimky neúčastnili a organizovali se v USA v rámci katoliských spolků, které do té doby nebyly protirakouské ani protihabsburské .
Tvrdit, že byl E.H. Tschechische/czech traveller, je asi stejné, jako tvrdit, že to byl Československý spisovatel, nebo že by Puškin byl Sovětský spisovatel. Ten překlad je prostě nešťastný. I na všech dobových dokumentech v knize je uváděno vždy Bohemian jak pro jazyk, tak národnost či zemskou příslušnost.
Je zcela možné, že Holub chápal své Češství nikoliv v duchu tehdy neexistujícího národního socializmu jako jednoznačnou příslušnost k jediné rase, ale spíše jako jakési lokálně patriotické určení původu, něco jako když se někdo hlásí k tomu, že je z (jižní) Moravy, z Virginie nebo Bavorska. Za pozornost stojí i úzký a pozitivní vztah Holuba i jeho otce k habsburské monarchii.
Je škoda, že u citací z dopisů E.H., ani Rosy, není v drtivé většině zřejmé, jde-li o přesné citace, nebo překlady z němčiny. Pokud jde o překlady (což asi řada bude), mohlo dojít místy k posunu významu.