Garik komentáře u knih

Aj keď je táto publikácia veľkou výzvou ku kritickému mysleniu, v niektorých prípadoch akoby ho sami autori postrádali. Napísali túto knižku so zámerom bojovať proti dezinformáciám, propagande, falošným správam, manipulácii a myslím si, že snahu o nezaujatosť im nemožno uprieť. Vidno však, že sami nemali dostatok sebareflexie, neustrážili svoje počínanie a neubránili sa tendencii kde-tu čitateľovi podsunúť vlastné politické preferencie a svoje videnie sveta. Pri svojej snahe o analýzu, či aspoň pomenovanie príčin, ktoré nás doviedli k tzv. postpravdivej dobe, pominuli značný výsek reality a miesto potrebného nadhľadu neprehliadnuteľne zotrvávajú na pozíciách tzv. mainstreamu, ktorý neskrývane presadzuje prevládajúcu ideológiu a voči ktorému sa obmedzujú iba na nemastnú-neslanú analýzu a bezpohlavnú kritiku. O niektorých veciach sa skrátka nediskutuje. Tak napríklad, keď z tvrdenia EÚ/NATO rovná sa DOBRO, vychádzame ako z premisy.
Keďže publikácia má napriek zámerne bulvárnemu obalu obsah populárno-náučného charakteru a autori majú snahu prezentovať sa ako nestranní odborníci, nechceným výsledným efektom môže byť dojem, že sa jedná o nenápadnú manipuláciu ukrývajúcu sa za boj proti manipulácii.
Nájdu sa tiež „komické prvky“. Napr. médiá ako „strážny pes demokracie“. To vážne? Hlúpejšie, drzejšie a bezobsažnejšie klišé aby jeden hľadal!
Chápem, že takáto kniha, určená pre čo najširšiu verejnosť, nie je a nemôže byť nejakou všeobsiahlou hĺbkovou analýzou, a že takémuto účelu musí okrem zvoleného formátu, grafiky atď., zodpovedať aj jej rozsah. Z toho zas plynie nutná rozsiahla selekcia obsahu, ktorej dôsledkom je, že aspoň priemerne informovanému a zorientovanému čitateľovi toho až tak moc nedá.

Napriek negatívam, ktoré som vnímal a v tomto komentári (nie všetky) spomenul, celkovo knihu hodnotím viac-menej pozitívne. Obsiahnuté myšlienky, postrehy, informácie, výsledky štúdií a niektoré návrhy riešení sú prinajmenšom hodné zamyslenia. Kritického zamyslenia.

19 27.03.2019

Prečítal som to celé, i keď vzhľadom k povahe knihy to vôbec nie je nutné a navyše pre mňa, ako čitateľa z našich zemepisných končín, to obsahuje až príliš veľa poznámok venovaných reáliám talianskej politiky, najmä tým vzťahujúcim sa k osobe S. Berlusconiho.
Bolo to inšpiratívne. Mnohé Ecove úvahy síce vyšumeli do prázdna, no ešte viac ich bolo dôvodom k hlbšiemu zamysleniu.
Bolo to tiež poučné. Opäť sa mi potvrdilo, aké naivné je vyrábať si z ľudí idoly. Aj Eco, ktorý vám inak môže pripadať ako všetkého znalý génius a nesmierne múdry muž, sa vo svojich poznámkach, či už tých ku každodenným lokálnym problémom, alebo k tým dlhodobejším a globálnym, odkrýva ako obyčajný človek, s ktorým možno v mnohom súhlasiť a takisto v mnohom nesúhlasiť.

Bernard Cornwell ma zaujal historickým románom Azincourt a nadobro si ma získal románovými sériami Uhtred z Bebbanburgu a Kronika válečníkova. No keď som sa lačne obzeral po niečom ďalšom od tohto autora, Sharpa som dlho ignoroval, pretože mi v pamäti utkvel nedobrý dojem z jeho televízneho spracovania, ktorého niektoré časti som kedysi videl. Napokon som však prekonal vyše dvojročné obdobie prvotného zámerného prehliadania a neskoršieho váhania a rozhodol som sa pre kúpu hneď štyroch dielov naraz, k čomu mi okrem dovtedajšej skúsenosti s Cornwellovou tvorbou výrazne dopomohli aj hodnotenia kníh o Sharpovi na DK. Tie štyri romány som prečítal v priebehu niekoľkých dní a okamžite som objednával ďalších deväť dovtedy vydaných dielov! Odvtedy pravidelne kontrolujem stránku vydavateľstva Oldag a netrpezlivo čakám na každý ďalší diel tejto vynikajúcej série.

19 05.09.2015

Majúc ešte stále v pamäti skúsenosť s knihou pána Hájka ’Smrt ve věži‘, predsa som si kúpil ’Reportáž...‘ vydanú nedlho po nej a plnú textov písaných súbežne s ňou. Som normálny?

Grafická úprava, použitý font, absencia akejkoľvek redakčnej úpravy a k tomu ešte zmätenosť textov – to všetko, spolu aj zvlášť, podstatným spôsobom sťažuje čítanie.

K samotným krátkym textom – akoby každý jeden z nich bol vychrlený v akomsi horúčkovitom stave. Ich ledabolá štylistika, ktorej rozhodne nepomáhajú ani násilne pôsobiace pokusy o iróniu a sarkazmus (Hájek skrátka nie je Kuras a už vôbec nie Ouředník), má na svedomí, že nevyznievajú práve zrozumiteľne. Sú to iba také kratučké a trochu chaotické komentáre (vtedy) aktuálneho diania, ale samotná pointa (či skôr ich zamýšľaná „prorockosť“?) akosi uniká, obsah je zabúdaný prevažne ešte v procese čítania, nieto aby ešte dochádzalo k nejakému dodatočnému spracovaniu a analýze. A aj dojmy (okrem znechutenia) prchajú rýchlejšie, ako čínska napodobenina značkového parfému. Viem, chcelo by to možno iba viac sústredenia a pozornejšie čítanie, aby bolo úžasné autorovo posolstvo pochopené. Ibaže čo už? Nech pán Hájek prepáči, ale – aká úcta autora k čitateľovi, taká úcta čitateľa k autorovi.
Navyše – autorove konšpiračné vnímanie sveta ma tiež nijako nenadchýna (už na prvých stránkach nezabúda pripomenúť, že udalosti z 11. septembra 2001 považuje za podvod).

Dnešok – t.j. po troch rokoch od vydania „proroctiev“ a po uplynutí dvoch rokov od roku 2017, ku ktorému sa vzťahovali – už snáď poskytuje dostatočný odstup pre hodnotenie týchto textov.

Jeden bod jednak za autorovu bezpochyby nezištnú snahu a jednak za to, že takáto kniha (možno trochu paradoxne) môže jej čitateľovi pomáhať cibriť si kritické myslenie. A za sprostredkovanie tej možnosti normálne uvažujúcemu jedincovi aspoň letmo sa zoznámiť s duševnými pochodmi (a stavmi?) kovaného konšpiračného teoretika. Bez chuti a schopnosti využiť tento skrytý potenciál odporúčam radšej sa tejto knihe vyhnúť širokým oblúkom.

18 17.08.2020

Rečnícke kotrmelce vo chvíľach smútočných. Našlo sa však pár výrokov, pri ktorých som mal pocit, že ich zaznamenanie a zaradenie medzi humorné bolo výsledkom ich nepochopenia. Ale inak toto „dielko“ naozaj pobavilo.

Do čítania som sa musel nútiť. Zápletka (deti, ktoré sú súhrou okolností ponechané na neobývanom ostrove samy na seba, postupne vytvárajú komunitu s vlastnými pravidlami) síce zaujímavá, no spracovanie už pokrivkáva. Štýl trochu kostrbatý, konanie postáv a ich vnímanie reality sa mi videli len veľmi málo vierohodné.
Nechce sa mi veriť, že by sa postavy (v tomto prípade chlapci v predpubertálnom veku) začali správať ako podľa nejakej kvázi antropologickej štúdie vývoja animistických (totemových) kultov primitívnych kmeňov. Osobne by som považoval za pravdepodobnejšie, keby títo malí chlapci, poznamenaní výchovou na Britských ostrovoch, začali skôr vymýšľať nejakú svoju detsky naivnú verziu konštitučnej monarchie.
Takže, niežeby som neveril v možnosť toľkej krutosti u tak malých detí ale nech už chcel autor vyjadriť čokoľvek, samotný dej knihy vyznieval v naznačenom kontexte dosť naivne.
Navyše mi pripadal zbytočne rozvláčny, práca s postavami nezvládnutá a nezodpovedaných otázok príliš veľa (čo by som nijako neospravedlňoval, pretože u popisov kdečoho použil autor priestoru a slov až príliš).
Chápem, že sa kde-kto chytá za srdiečko, veď sa tu poriadne hrá na city opis smrti niekoľkých malých chlapcov v sebe samozrejme nesie veľmi silný emotívny náboj. Rozumiem tiež tomu, keď niekto dokáže vykopať nejakú hlboko ukrytú a strašne silnú myšlienku. Ale všetka tá nuda naokolo to nakoniec aj tak všetko dokonale pochová.
Som presvedčený, že by bolo lepšie, keby táto kniha zapadla prachom a zostala pre verejnosť zabudnutá, aby sa tohto nápadu a vyjadrenia myšlienky mohol nanovo ujať niekto schopnejší, pretože pán Golding to akurát poriadne zmrvil.
U mňa sklamanie preveliké

Rád Špitálnikov so svojimi nepočetnými spojencami stojí proti vojskám možno najmocnejšej ríše vtedajšieho sveta. V tomto boji sa rozhodne o ďalšom osude Európy a európskej civilizácie.
Do tohto historického rámca Tim Willocks brilantným spôsobom zasadil príbeh obchodníka so zbraňami a ópiom Mattiasa Tannhausera, grófky Carly Penautier, jej spoločníčky Amparo, chlapca menom Orlandu a ich nepriateľov. Podarilo sa mu naprosto dokonale vykresliť prostredie, dejinné súvislosti, ale najmä samotných hlavných aktérov, ich vnútorný život, motiváciu, chápanie a prežívanie najrôznejších životných situácií a ťažkostí. Konanie postáv má logiku, v príbehu nie sú žiadne kotrmelce, dej plynie nenásilne. Nič v tomto diele nie je zbytočné alebo samoúčelné, všetko je dokonale vyvážené, každý detail presne vymeraný a precízne umiestnený. Popisy bojov a vojnových útrap sú naturalistické, so všetkým, čo k tomu patrilo. Všetko má svoju dokonale vykreslenú atmosféru a je zobrazené tak vierohodne a bravúrne, až som mal pocit, akoby sa to odohrávalo priamo pred mojím zrakom.
Za všetky tie roky predtým, aj potom, iba veľmi málo kníh vo mne zanechalo tak hlboký dojem. Rozhodne jedno z najlepších beletristických diel aké som doteraz poznal. Je obrovská škoda, že u nás prešlo prakticky bez povšimnutia.

18 05.01.2018

Zdá sa, že ani Grzegorz Ryś sa nevyhol niektorým nepravdivým (a tak hlboko do povedomia zapísaným) klišé. Pri zábere toľkých storočí, pri takto kontroverzne vnímanej a do takej miery mystifikovanej téme mu to možno len ťažko vyčítať.

17 04.01.2022

„Já sám jsem tuto knihu mohl napsat jen proto, že má vlastní kariéra již skončila.“ (str. 126)

Výstižné, dobre utriedené myšlienky vychádzajúce z hlbokej znalosti problematiky. Navyše – z textu cítiť autorovu hlbokú pokoru (okrem iného – aj k názorovým oponentom pristupuje s veľkým rešpektom a úctou).
Tiež je zjavné, že Nigel Lawson je s dokumentmi, ktoré spomína (prípadne ich kritizuje), dôkladne oboznámený. Výsledkom toho je, že ku správam IPCC nie je príliš kritický, ba skôr naopak – používa ich v prospech svojej argumentácie, pretože ich detailná znalosť mu umožňuje nachádzať v nich to podstatné. Teda aj upozornenia na ich nedokonalosti, poukazy na neistoty a nejasnosti a výzvy k opatrnosti pri ich interpretácii, ktoré sa však do konečných verzií pre verejnosť a politikov obyčajne už nedostávajú.
A hoci je text skutočne zaujímavý a obsahuje množstvo užitočných informácií a inšpiratívnych myšlienok, trápil som sa s ním dlho a po kúskoch. Chýba mu totiž to „čosi“ – to ťažko postihnuteľné a definovateľné „niečo“, čo spôsobuje, že sa od knihy neviete odtrhnúť.

„Domnívám se, že není náhodou, že je to právě Evropa, kde ekofundamentalismus obecně a absolutismus globálního oteplování zvláště nachází svou nejúrodnější půdu; právě Evropa se stala nejsekulárnější společností na světě a tradiční náboženství zde mají velmi slabou pozici. Jenomže lidé i nadále pociťují potřebu útěchy a vyšších hodnot, kterou poskytuje právě náboženství, a toto vakuum zaplňuje kvazináboženství zeleného alarmismu a toho, čemu se říká světové spasitelství (jehož je ortodoxie globálního oteplování nejnápadnějším projevem); jsou to ideologie s mantrami, jejichž zpochybňování je považováno bezmála za svatokrádež.“ (str. 123)

17 31.12.2020

Poučná brožúrka o výhodách aj rizikách dnešných digitálnych technológií slúžiacich k nášmu kontaktu s okolitým svetom. Staršie ročníky, ktoré sa v tomto digitálnom svete ešte stále nie dosť orientujú, oboznámi so sociálnymi sieťami a ich možnosťami a tiež s kadejakými modernými výrazmi, slovnými spojeniami a skratkami. Čo mne osobne vadilo, bolo autorkino trochu naivné a čierno-biele videnie mediálneho sveta, v ktorom sa, vyškolení súčasnou módnou ideológiou (a jej slúžiacimi majiteľmi pravdy), delíme na tých hlúpych, nevzdelaných a zlých šíriteľov a konzumentov lží a nenávisti, a tých múdrych, vzdelaných a pokrokových, ktorí chápu, že treba načúvať iba oficiálne posväteným, pravdovravným dobrodejom.

17 17.08.2020

Teda, priznám sa, že po kadejakých skúsenostiach som podozrievavo očakával ďalšiu nechutne šablónovitú a vatou vyplnenú príručku k sebazdokonaľovaniu a to v takom tom príznačne americkom štýle, pričom autorovi nejde o nič iné, než vytrieskať nejaké tie prašule z naivného čitateľa a prilepšiť si takto na dôchodok (jasné, že aj to tu iste zohráva svoju rolu). O to príjemnejšieho prekvapenia som sa však napokon dočkal. Áno, autor (správnejšie by bolo autori) sa istej miere šablónovitosti, žiadúcej pri štruktúrovaní takéhoto textu, nevyhol – to je ale pochopiteľné.

Musím vyzdvihnúť, že Joe Navarro má ku komunikácii s čitateľom citlivý a v mnohých ďalších ohľadoch pomerne vzácny prístup. Vystupuje umiernene, sebakriticky, s veľkou opatrnosťou k vlastným tvrdeniam, so zjavnou snahou o maximálnu serióznosť, s upozornením na všetky riziká, svoje schopnosti nijako neglorifikuje a nepreceňuje, nečiní si žiaden patent na rozum.

Nutno tiež oceniť ilustračné fotografie k podpore predstavivosti a lepšiemu uchopeniu textu.

Od tejto knihy rozhodne netreba očakávať žiadne zázraky. V komunikácii môže pomôcť (a to najmä odbúraním niektorých hlboko vžitých mýtov), ale hlavne môže čitateľa priviesť k triezvemu pohľadu na túto problematiku.


Pre pobavenie jedna perlička slovenského prekladu: „pumový atentátnik“ (bombový). Kto to je? Niekto, kto pácha atentáty na pumy americké? Alebo atentátnik, ktorí sám nesie nejaké znaky tejto šelmy? Alebo...?
Prekladateľská katastrofa, ktorú som po tomto lapsuse očakával, sa našťastie nekonala a tak musím slovenský preklad pochváliť, pretože svojou kvalitou (aspoň nakoľko som schopný to posúdiť) sa radí k tým lepším.


A ešte taký dôvetok:
Na tomto komentári som začal pracovať už po prvých prečítaných stránkach a knihu som (pod vplyvom dojmov a emócií, ktoré vo mne spočiatku vyvolávala) v jeho prvej verzii zniesol pod čiernu zem a bol by som ju zrejme hodnotil ako odpad. Musel som prekonať svoj odpor, aby som pokračoval a až s ďalšími a ďalšími stranami sa moja mienka postupne upravovala až k bodu, keď som sa rozhodol pre najlepšie hodnotenie, a to najmä pre ten vyššie spomenutý Navarrov prístup. U tejto knihy, ako som už naznačil, skutočne platí, že kto veľa očakáva, ten málo dostane.

17 23.06.2020

Názorový svet Johna Graya je síce do istej miery vzdialený tomu môjmu, napriek tomu som v jeho esejach našiel množstvo podnetných myšlienok a zaujímavých postrehov. Toto jeho dielo rozhodne stojí za prečítanie.

Vyberám:
„Uvažujeme-li o myšlence, že žijeme v sekulárním věku, stojí za to si připomenout, že sekulární říše sama je křesťanským vynálezem. Biblickým kořenem sekulárního státu je pasáž v Novém zákoně, kde Ježíš káže svým učedníkům odevzdávat bohu, co je boha, a císaři, co je císařovo. Toto raně křesťanské přikázání, rozvinuté Augustinem a v reformaci opatřené moderní formulací, je prapůvodním počátkem liberálního pokusu oddělit náboženství od politiky. V tomto jako i v mnoha dalších ohledech je liberalismus neokřesťanským kultem.“

„...; přijde den, kdy nikdo nezemře zbytečně. V minulosti se věřilo, že tento šťastný stav přinese bůh. Revoluční hnutí jako komunismus slíbila něco ještě zázračnějšího. S použitím vědy to lidské bytosti dokážou samy.
Věda by měla být hledáním pravdy, ale v sekulárních kulturách se stala hlavním nositelem mýtu. Lidské potřeby, které byly kdysi vyjádřeny náboženstvím, nezmizely. Od kultu kryogeniky po absurdní neodarwinistické ideje recyklují se ústřední mýty západního náboženství v podobě vědy. Během této transformace se moudrost, kterou obsahují, ztrácí. Při tomto hledání neexistujícího zemského ráje zahynuly milióny lidí, ale tím se hledání nezastavilo.“

„Teorie memů Richarda Dawkinse je neodarwinistické vysvětlení toho, jak se šíří myšlenky. Dawkins v knize Sobecký gen píše, že memy obsahují melodie, fráze, způsoby, jak vyrábět hrnce nebo stavět klenutí, politické ideje a vědecké teorie. Dawkinsova teorie předpokládá, že tak, jak se geny šíří stěhováním z těla do těla za pomoci spermatozoidů nebo vajec, tak se šíří i memy stěhováním z mozku do mozku. Ve skutečnosti není zcela jasné, zda je to opravdu teorie, nebo spíše poněkud nešikovná analogie, neboť i když volně mluví o šíření memů imitací, Dawkins nikdy nepopíše definitivní mechanismus přenášení myšlenek. Ani to příliš nepřekvapuje, vzhledem k tomu, že takový mechanismus neexistuje.“

„Víra, že věda může nastolit nový svět, je sekulárním mýtem a je vzdálenější realitě lidského života než kterýkoliv z mýtů minulosti.
Biblický příběh o pádu se pravdě blíží více. Vědomosti nejsou jednoznačné dobro, mohou být právě tak prokletím jako požehnáním.“

„Věří (liberálové), že existují neporušitelné lidské svobody, a proto trvají na tom, že všechno, co vlády dělají, musí být v souladu s lidskými právy.
Problém s touto primitivní liberální filozofií je v tom, že považuje svobodu za přirozenou věc, která se, jakmile je vládní útlak odstraněn, vyvine spontánně. Ve skutečnosti je svoboda mimořádně složitá a křehká konstrukce, kterou lze udržet jedině tak, že se dělají neustálé úpravy a přizpůsobování. Na rozdíl od mínění právně dogmatického druhu liberalismu, který v současnosti převládá, není svoboda systémem navzájem do sebe zapadajících práv, který je nutno za každou cenu udržet. Jedna svoboda může porušit druhou. Politika je umění volby mezi soupeřícími svobodami.
V imaginárním světě liberálních filozofů si nemusíme vybírat, kterých z našich svobod si ceníme nejvíc. V dobře napsané ústavě je můžeme mít všechny.“

„Tito stratégové se neomezují na Saúdskou Arábii, jejich cílem je zosnovat změny režimu v celé oblasti. Jejich politiku nelze vysvětlit jen v geopolitických pojmech. Jak se to v americké zahraniční politice často stává, obsahuje absurdní prvek idealismu.
Američtí tvůrci politiky, kteří podporují změny režimů napříč velkou částí Blízkého východu, opravdu věří, že demokratické režimy, nainstalované americkou vojenskou mocí, budou mít větší legitimitu než domorodé tyranie. A v tom se nebezpečně mýlí. V oblasti, kde americká moc vzbuzuje nevykořenitelnou zášť, může každý pokus USA o politické inženýrství jedině rozněcovat protiamerické cítění. Větší nebezpečí je v tom, že tím ještě zesílí podpora Al-Káidy a dalších radikálních islámských skupin do té míry, že v několika zemích způsobí nekontrolovatelný převrat, jehož obětí budou i americké geopolitické zájmy.“
(tento úryvok je z eseje datovanej 25. 11. 2002 !!)

„Americká válka v Iráku je nápadem neokonzervativních intelektuálů, kteří pohrdají tradiční diplomacií ministerstva zahraničí a ostřílenou obezřetností profesionálních vojáků v Pentagonu. Jako jakobíni v pozdním osmnáctém století a Leninovi bolševici v raném století dvacátém jsou američtí neokonzervativci, kteří teď v Bílem domě rozhodují, revolučními intelektuály s velice matnou představou o světě, v němž většina lidstva skutečně žije.“

Pán Brezina sa nevyhol značným zjednodušeniam ani myšlienkovým skratom, pričom v jednotlivých textoch si poväčšine vybavuje osobné účty. Navyše tieto texty zjavne neprešli redakčnou úpravou a výsledný efekt je naozaj príšerný. Napriek tomu sa čitateľ môže v mnohom poučiť, či aspoň sa na problematiku ochrany životného prostredia pozrieť aj z iného uhla pohľadu, než je bežné. Najviac oceňujem poslednú časť knihy.

Medzi mnohým iným ma pobavili tieto výstižné postrehy o intelektuáloch:
„Miroslav Petříček popsal (...) intelektuála jako člověka, jehož popuzují jakékoli formy nezpochybnitelných pravd.“

„Antonina Kloskowska popisuje věčnou utopii duchovního vůdcovství intelektuálů, kteří odedávna toužili ukazovat společnosti cestu jako maják a kteří prožili pocit frustrace z příchodu komerční kultury v 19. století. Pro zhrzené intelektuály se stalo zpochybňování zjevených pravd nutkavou obsesí právě proto, že jejich vlastní zjevené pravdy přestaly společnost zajímat (nebo ji možná ani nikdy nezajímaly). (...) profesionální intelektuál, burcující davy každý den proti něčemu jinému...“

„Podle Poppera... I proto varuje Ortega y Gasset před „vyšinutými intelektuály“, kteří si kolem roku 1750 osvojili zvyk oslovovat lidstvo, což je podle něj „nejvytříbenější a tedy nejzavrženíhodnější podobou demagogie“.“

„(...) Ortega y Gasset. Pozoroval... Podle Schneidera jsou tito mudrlanti „téměř pro vše kompetentní, téměř v ničem vzdělaní a téměř ničím legitimní“.“

17 20.01.2019

Na tisíckrát ospevované kultové dielo mi to prišlo trochu slabé. Avšak ako sonda do vyprázdnenosti života v novodobej spoločnosti zrejme dosť trefné – teda aspoň vzhľadom ku všetkému tomu ohlasu a dianiu okolo tohoto diela.

Ak by som si mohol ponechať len desať kníh a do konca svojho života by som smel čítať už iba tie, táto knižka by bola medzi nimi.


„Duše je studánka – když ji prohloubíš, tak se očistí, když ji zasypeš, tak zmizí.“

„Jsi nemocný,“ zopakoval, „protože marníš čas v planém snění. Vydal ses po cestě, ale pokukuješ po jiných. Lecčeho jsi ochutnal, ale k ničemu se nezavázal a nikde jsi nezůstal. Životem jen bloumáš.“
„Ale v čem je problém? Proč bych neměl své možnosti zvážit?“ hájil jsem se. „V našem století vládne svoboda, víš? Můžu si, co chci. Nejsme ve starověku. Ani společnost, ani starost o přežití mi nediktují, co dělat.“
„Svoboda tomu říkáš?“ zašklebil se zas Kasián. „Tady na poušti to nazýváme svévolí. Svobodou je stav, kdy mi nic nebrání v konání dobra, kdy už nejsem otrokem vášní. A svobodný nebudeš, pokud se nejprve nezavážeš.“

„K jídlu je svobodný ten, kdo se dovede postit. K cestě ten, kdo dovede zůstat. A v lásce zas ten, kdo zůstává věrný. Dokud jdeš poslušně jen tudy, kudy tě táhnou vášně, jsi jejich otrokem, ne pánem. Svoboda vyžaduje stálost.“

„Jak tohle souvisí s láskou?“
„Úzce. Milovat nebudeš, dokud nebudeš mít čisté srdce – svobodné od neřestí, prázdné od zlých vášní. K čistému srdci dojdeš jen stálostí myšlenek, pozorností k vnitřním pohybům ve své duši. A dokud se neuvážeš k nějakému životnímu stavu a k nějakému konkrétnímu místu, budou tě zaměstnávat pouze pohyby vnější. Budeš hledat řešení v útěku jinam, ve změně klimatu nebo povolání, a prchneš vnitřnímu zápasu. K pravému boji tě přinutí až dobrovolně zvolená nutnost doživotního setrvání právě zde – až svatba, svěcení nebo sliby. Cíl je nebe, cestou do nebe láska, cestou k lásce čistota srdce, cestou k čistotě srdce setrvání ve vnitřním zápase a cestou k vnitřnímu zápasu vnější připoutání k místu a životnímu stavu.“

„Nejprve musím přijímat, abych mohl dávat. A teprve tím, že neuteču z místa, kde jsem, poznám své nedostatky. Zjistím, kdo jsem, a to je mnohem důležitější poznání než obhlédnout všechny divy světa. Až když díky pozornému prodlévání objevím nemoci vlastního srdce, můžu se léčit. A teprve vyléčené srdce dokáže lásku přijímat a taky – bez pádu do marnivosti a dalších vášní – dávat druhým.
Čím dále půjdeš, , tím méně poznáš. Zbrklou cestou někam dál se totiž vzdaluješ tomu nejdůležitějšímu dílu: připravování se pro Boha. Kdo se toulá za každou svou touhou, ten si nejspíš lže, že ho cizina učiní šťastným. Jenže trvalý pokoj dá jen Pán, když se mu otevřeme. A k tomu není třeba běhat. Mladým mnichům, které svrbí nohy a vábí horizonty, otcové dole v cenobiu říkávají: ‚Budete pít z mnoha louží, místo abyste vykopali studnu.‘“

„Snáz se tam navodí ruch, snáz se tam lidé krmí nepotřebnem až k prejedení – a přitom se nikdy nenasytí. Je tam tak lehké být doma, a přitom nesestoupit k sobě. Tamní domorodci vědí o světě mnoho, o sobě málo a o Bohu téměř nic. Vynalezli bariéru proti Božím dotekům: říkají jí zábava. Její pomocí vyplňují všechny prázdné prostory, které jim po práci zbudou. Zanesou tak každou skulinu, která ještě mohla zůstat pro modlitbu, a přehluší tím jeho tichý hlas. A protože neslyší, toulají se pak za svými nápady a nekráčejí k cíli.“

„Můj svět je interaktivní a multimediální a prošpikovaný odkazy. Než stačím sdělení strávit, už mě to táhne někam dál, do nepřeberna dalších oken. A v nich je obsah taky interaktivní a multimediální a prošpikovaný odkazy a taky mě volá ke klikání… až k úplné zahlcenosti. Všechno si můžu zjistit hned, ale někdy už nemám sílu tu lavinu informací třídit, a prostě se dávám nést proudem. Už nestíhám řešit, co je dobré a krásné a pravdivé – jen se nechávám informovat a bavit. Sahám v datovém fastfoodu po levných potravinách a snadno se jich přejím. Každé sebepovrchnější zjištění je hned blogováno a tweetováno – ještě dřív, než stačí dozrát. Nestřídmě požírám zárodky cizích myšlenek a sám se pak stávám podobným svému jídlu. Pohazuji kolem sebe bonmoty, protože dlouhé věty stejně nikdo nečte. Rychlost se pustila do zápasu s hloubkou a zvítězila. V bitvě Tolstoj versus Twitter čtyřdílný románový kolos prohrál se zprávou o sto čtyřiceti znacích. Mám hlavu plnou dnešních zpráv a instantních postřehů svých přátel – tím vším je síť zasypána a marně v té změti postradatelných jednotlivostí hledám slova, která by stála za trvalé střežení v srdci. … Jsme obklopeni prodejci snadného uspokojení. Sytíme své stále širší, stále mělčí touhy pomocí stále agresivnějších podnětů. Hltáme instantní štěstí, ale hned nám zas kručí v srdci. A výsledkem toho přejídaní se požitky není radost, nýbrž rozmrzelost.“

„… není možné, aby nám druhý způsobil zlo. Skutečným zlem je hřích. A hřích musím chtít, ten se mi nemůže stát zvnějšku. To, co se mi děje, ať už je to příjemné nebo ne, je jen prostředkem růstu. Mohu děkovat za vše, za pocty i za urážky. A za urážky možná ještě spíš, protože mě nepotáhnou k pýše. Důvodem mých ukřivděností a smutků nejsou slova a skutky druhých lidí, ale má nevyléčená netrpělivost. Zápasem o stálost se učím bez uhnutí snášet rány – nejprve neodpovím na ránu ranou, potom ani zlým slovem, nakonec ani zlou myšlenkou. A ti, kdo se probojují až sem, najdou radost.“

17 24.11.2018

Mám, už vžitú a stále pestovanú, nedôveru takmer vo všetko, čo dnešný svet dokáže považovať za „umenie“. Mimo iného aj preto, že aj z hovna dokážu reklamní mágovia upliesť bič a urobiť dobrý biznis. A funguje im to.
Minimalizujte to, oni už kritici všetko to úžasné nájdu sami (len im niekedy treba jemne naznačiť, na ktorýže to objekt majú svoje cibrené schopnosti zamerať). Napríklad.

A teraz k veci, teda k Ceste.
Áno, áno. Tá atmosféra, tie drsné scény, tie srdcervúce scény, navrch sem-tam plácnuté nejaké to „múdro“ a k tomu ešte univerzálne posolstvo ukryté medzi riadkami. Ale to všetko toto McCarthyho dielo jednoducho z biedy nevytrhne. A že Pulitzerova cena? Mám padnúť na zadok? To by sa už kľudne mohla ujsť aj niektorej tvorbe páně Kulhánka. Ale Cesta McCarthyho ňou bola ocenená možno za stručnosť (alebo s prihliadnutím k celoživotnému dielu starého pána?).
Uznávam, má to svoje kvality a bezpochyby je to presne také, aké to chcel McCarthy mať. Odviedol dokonalú remeselnú prácu. No a to je asi ten problém.

Citlivé duše nech neupadajú do mdlôb, ak to vyznelo príliš cynicky. Alibisticky dodávam, že toto moje hodnotenie je vyslovene subjektívne, determinované doterajšou skúsenosťou a ovplyvnené precitlivelosťou na prehnanú PR. A taká vyšpičkovaná PR vo mne vždy vyvolá silný pocit, že opäť raz ide viac o dobrý biznis, než o čokoľvek iné. No a to potom bývam niekedy až prehnane kritický.

A bezpochyby som ovplyvnený aj tým, že práve teraz, keď vyjadreniu svojich pocitov ohľadom McCarthyho Cesty dávam definitívnu písomnú podobu, mám za sebou Gallenziho Bestseller. :-)

17 21.09.2011

Mimoriadne silné svedectvo z prostredia USA o podstate potratov, o všetkých problémoch s nimi spojených, o potratovej politike, o praxi priam priemyselnej likvidácie ešte nenarodených detí, o klamstvách nehanebne šírených tzv. pro-choice lobby a jej snahách o manipuláciu žien najmä v momentoch, keď sú najzraniteľnejšie, keď sa ocitajú v životnej situácii tak ťažkej, akou niekedy býva práve tehotenstvo. O dobrovoľne podstupovanej najväčšej genocíde v ľudských dejinách.

16 25.12.2019

Darmo pán Kašpar ponúkol asi tak bambilión odhalení, poučení, informácií a rád. Už čoskoro po prečítaní som si z toho nepamätal ani trt. Jediné, čo mi utkvelo v pamäti, bola zmes agresivity a vtieravosti.

Rozhodnutie koncipovať text knižky ako rozhovor považujem z môjho pohľadu za trochu nešťastné. Osobne by som uvítal aspoň formu esejí, ktoré by J. Fuchsovi umožnili ísť viac do hĺbky. Na druhej strane – koho zaujímajú filozofické korene, z ktorých vychádzajú jeho stanoviská, má možnosť oboznámiť sa s nimi v jeho ďalších dielach. Tu bolo zrejme zámerom dostať túto knižku k čo najširšiemu publiku (alebo ju vôbec vydať). A tomu treba prispôsobiť rozsah aj formu. A samozrejme cenu, ktorá úzko súvisí s rozsahom (skúste si kúpiť dielo Člověk bez duše, život bez smyslu alebo celý súbor Filosofie 1-7). A treba brať v úvahu aj možnosti vydavateľa, predovšetkým tie finančné. Tie iste ani zďaleka nedosahujú objem prostriedkov, ktorými disponuje názorová opozícia (mainstream). Takže, majúc toto na zreteli, stručnosť odpovedí prijímam.
A odmietam názory J. Fuchsa považovať za nejaký ’extrém‘ iba preto, že ’dnešný svet‘ skutočné a dôsledné filozofické myslenie neznesie a dáva prednosť emóciám, prostredníctvom ktorých sú ľudia omnoho ľahšie manipulovateľní.


„Toto vývojově vyšší, vpravdě revoluční stadium tolerance nazýval Marcuse represivní tolerancí. Jinak je to všemi totalitáři oblíbená technika dvojího metru. Kromě její standardní ideologické primitivnosti a morálního analfabetismu tu stojí za pozornost i zvláštní teoretický paradox. Jako filosofové se tito velikáni marcusovského ražení štítí absolutních pravd. Jako ideologové si však pro své bláznivé ideje nárokují absolutní pravdivost s vehemencí, která smete každý odpor.“

„Tahle zvrácená dialektika levicových ideologů dobře ukazuje destrukci mravních hodnot/ctností, jimiž mravní osobnost tvoří svůj charakter. Ctnost je totiž rozumným středem mezi opačnými extrémy: nedostatkem a upřílišněním. V multikulti tzv. evropských hodnotách, které se zakládají na (podle ideologického klíče) vymýšlených lidských právech, se anihilace skutečných mravních hodnot projevuje jako syntéza extrémů: opičí (nerozumné) lásky k menšinám a nenávisti k těm, kteří ji nesdílejí. Nadto je rubem té opičí lásky egoistické sebeshlížení ve vlastní (domnělé) mravní velikosti takto „milujících“.“

„Je-li lidská svoboda posledním zdrojem, suverénem mravního řádu, stává se tento pouhou iluzí.“

16 20.04.2019

Kniha o manipulácii, manipulátoroch a ich obetiach, o to užitočnejšia, že takýchto publikácií na našom knižnom trhu moc nie je.
Je spracovaná naozaj profesionálne, kvalitne, bez chýb. Trochu mi vadilo rozhodnutie dať menovaným klientom české mená (resp. české ekvivalenty). Zámerom mohlo byť uľahčiť českému (slovenskému) čitateľovi orientáciu v aktéroch (obetiach manipulátorov) tých niekoľkých prípadov, ktoré sú v knihe „na preskáčku“ uvádzané a rozoberané. Preto som si musel stále pripomínať, že všetky osoby a ich príbehy sú súčasťou francúzskych reálií. Poznatkom, upozorneniam, ani návodom na riešenia, ktoré autorka prináša, v podstate ani niet moc čo vytknúť (ostatne – som iba laik), no v ich pozadí cítiť vplyv prostredia, ktorého sociálne parametre sú nám stále ešte (našťastie) vzdialené, a kultúry, ktorej „hodnoty“ sa u nás ešte úplne (našťastie!) neetablovali.
Osobne som pociťoval problém stotožniť sa s niektorými termínmi, ktoré vo svojej práci autorka používa – napr. keď narába s pojmom ’sebeláska‘ (v max. pozitívnom zmysle), pričom neposkytuje dôsledné vysvetlenie (aspoň nie v tejto knihe), čo pod týmto pojmom rozumieť.
Aj preto k takýmto knihám z oblasti populárnej psychológie treba vždy pristupovať obozretne a s kritickým odstupom (tiež k výberu odborníka, keď už neostáva, než osobne vyhľadať odbornú pomoc). Tých smerov a prístupov v tejto oblasti je totiž naozaj mnoho. Ostatne, výstižne a z nadhľadu (i keď o sebe samej zrejme pochybnosti nemá) na to upozorňuje na pár miestach aj sama autorka:

„Psychiatři jsou lékaři. Někdy ješte procházejí doplňkovými výcviky v psychoanalýze, v kognitivní a behaviorální terapii apod. Dalšími odborníky jsou psychologové, psychoanalytici, specialisté na behaviorální, kognitivní terapii, na gestaltterapii, sofrologii, rodinní terapeuti, systemici apod.“

„Bezbřehé teoretizování pravděpodobně bránilo skutečnému pochopení psychických jevů, které souvisejí s duševní a citovou manipulací. Jinak řečeno, někteří psychiatři, psychologové nebo psychoterapeuti chtějí ze každou cenu objasnit pacientovy prožitky zasazením do předem určeného teoretického rámce, který získali svým vzděláním.“

„Terapeut ho (pacienta) nesoudí. Jeho terapeutický postup úzce souvisí s jeho vzděláním, životní filozofií, osobností a etikou, …“

Problém (či nedostatok) vidím v tom, že ak sa už raz zaľúbite (váš mozog začne vo veľkom produkovať hormóny, ktorými sám seba dokonale zblbne a váš zdravý rozum vám dá pá-pá), žiadna takáto kniha ani akékoľvek teoretické znalosti hocijakej psychológie vám zrejme nebudú nič platné.

16 06.04.2019