Garik komentáře u knih

Na tisíckrát ospevované kultové dielo mi to prišlo trochu slabé. Avšak ako sonda do vyprázdnenosti života v novodobej spoločnosti zrejme dosť trefné – teda aspoň vzhľadom ku všetkému tomu ohlasu a dianiu okolo tohoto diela.

Celkový dojem z knihy? Maďari nám vzali, Maďari nám ukradli, Maďari nám ublížili... Príkladov desiatky, možno stovky. A možno sú aj všetky do jedného pravdivé. Isteže má táto kniha značnú výpovednú hodnotu, je v mnohom veľmi poučná, no podsúva pocity krivdy, ktoré sú dnes už neadekvátne. Toto dielo je skrátka príliš jednostranné, postráda vyváženosť a objektivitu, ktoré by umožňovali skutočný náhľad do dejín oboch národov, bez ktorého poznania nikdy nemôžeme byť skutočne suverénnym a hrdým národom, pretože národ, ktorý vo svojich dejinách stále hľadá iba krivdy, navždy ostáva malým, darmo sa snaží na svojich susedov hľadieť zvrchu.
Spomenutú absenciu objektivity nemôže plne ospravedlniť ani dobový kontext (r. 1910 – 1923). Ten však – spolu s tým, čo autor prežil – činí takýto prístup aspoň pochopiteľným. Čo je už v dnešnej dobe pochopiteľné omnoho menej, prečo vydavateľ vydal túto prácu bez akéhokoľvek doslovu (napr. niektorého súčasného, no predovšetkým k tomu kompetentného, historika), ktorý by do problematiky stáročného súžitia Slovákov a Maďarov vniesol viac svetla, iný uhol pohľadu a všetko by ukotvil v náležitom kontexte?
Napriek spomenutým výhradám odporúčam prečítať.

Peter Kreeft patrí medzi mojich obľúbených autorov a tak som bez váhania siahol aj po tejto jeho knižke zameranej na problematiku umelých potratov. Vzhľadom na pomer rozsahu knihy k šírke preberanej témy a vzhľadom k zvolenej forme (hra, v ktorej vystupuje Sokrates, ako návštevník v našej dobe, diskutujúci so svojimi tromi oponentmi – obhajcami tzv. slobodnej voľby) je zrejmé, že táto práca nie je argumentačne dokonalá a nájde sa aj lepšia literatúra, no daný prístup mi pripadal (ak je vôbec možné v daných súvislostiach takto sa vyjadrovať) zaujímavý a osviežujúci. Každopádne odporúčam!
A teraz aspoň dva výňatky z fiktívnych rozhovorov:

„Sokrates: Ach, ano – Náš Otec Sliz. Pro mne je fascinující zkušenost pročítat si vaši vědeckou knihovnu a setkávat se s vašimi novými bohy. Skutečný pokrok vůči nám. My jsme ve své pošetilosti chápali sami sebe jako levobočky bohů nahoře, spíš než legitimní děti slizu dole. Věděli jsme toho tak malounko o pravých bozích, zdá se.
Herrod: O čem jste tedy něco věděli?
Sokrates: Ale to byly jen jednoduché, dětinské věci, z nichž vy už jste vyrostli – věci jako narození a smrt a rozum a ctnost.
Herrod: Cítím v tom trochu sarkasmu, Sokrate. Očerňujete moderní vědu?
Sokrates: To určitě ne. Očerňoval bych své vlastní prapravnuky? Ovšem vaše různé moderní filosofie, to už je něco docela jiného.“

„Sokrates: Nikdy jsem vám nesliboval pohodlí.
Herrod: Znepokojujte pohodlné a těšte znepokojené, že ano.
Sokrates: Moudré rčení. Když totiž začneme prvním, můžeme doufat v druhé. Znepokojení mysli je jediná cesta, kterou znám, k pohodlí poznání.“

11 08.12.2018

Žiadny úžasný literárny zážitok, avšak ten emocionálny sa rozhodne dostavil. Pomerne dlho mi trvalo, než som uvykol autorovmu štýlu zvolenému pre toto dielo, musím však uznať, že jeho rozhodnutie uprednostniť práve takú formu rozprávania malo pôsobivý účinok, umocnený ešte tým, že i keď sa rozprávač snaží pôsobiť maximálne odosobnene, je z jeho rozprávania cítiť naozaj silný sentiment.
Neviem, nakoľko presne tento román odzrkadľuje realitu života v krajinách, ako je napr. Pakistan (keďže sám autor je vlastne skôr kaviarenský intelektuál z dobre zabezpečenej rodiny a väčšinu života prežil na Západe), no každopádne sa autorovi podarilo dosiahnuť silný pocit autenticity. Som spokojný s tým, že žijem kde žijem a tento román túto moju spokojnosť ešte umocnil.

„Takoví idealisté se vyskytují na univerzitách. Tam najdou přátelské prostředí plné mladých, vnímavých, nespokojených a ambiciózních jedinců, kteří by, kdyby žili v dobách dávno minulých legend namísto toho, aby byli sportujícími mladíky a děvčaty s uhrovitými tvářemi a problematickou tělesnou hygienou vyrůstajícími v rozvojové Asii, horečně stínali hlavy drakům nebo poráželi džiny, tedy by byli přesně tím, čemu se říká pitomec.“

13 08.12.2018

Tento slávny Kerouacov „román“ som čítal pred viac ako dvadsiatimi rokmi. A aj keď som vtedy ešte rozhodne nebol žiadny suchár a „užíval som si života“, už vtedy mi na tejto beatnickej generácii, na týchto rebeloch, kadečo nesedelo.
Ono sa to dobre rebeluje proti všetkým konvenciám v spoločnosti, ktorá funguje, kde všetci tí starí páprdovia pekne makajú, aby to všetko okolo vás fungovalo ako treba, aby ste vy mali všetky tie kulisy (vlaky, autá, cesty, domy, telefóny, poštu, puby, saxofóny, pivo etc., etc.) k svojmu dobrodružnému a romantickému životu, zatiaľčo si len tak užívate a jednou z najhorších vecí, ktoré sa vám môžu utrafiť je, že vám jednu ubalí nejaký maník – ktorý žije normálnym, a teda nudným a nezaujímavým, životom, stará sa o rodinu a somár sa nechá vykorisťovať v nejakej rachote – hneď po tom, čo naňho vybalíte tú svoju úžasnú životnú filozofiu a rovno mu poviete, čo si o ňom myslíte.
Ono, odhadzovať konvencie, to chce žiť v spoločnosti postavenej práve na týchto konvenciách, na základoch, ktoré vám dávajú slobodu a možnosť odhadzovať ich a búrať.
Chce to najprv spoločnosť, možno puritánsku, no natoľko slobodnú a bohatú, aby umožnila svojim príslušníkom viesť aj takýto život. Oni sa jej odvďačia tým, že ňou pohŕdajú a začnú pracovať na zničení hodnôt, na ktorých bola vybudovaná a na ktorých stojí. Obdivovať týchto „hrdinov“?

Do čítania som sa musel nútiť. Zápletka (deti, ktoré sú súhrou okolností ponechané na neobývanom ostrove samy na seba, postupne vytvárajú komunitu s vlastnými pravidlami) síce zaujímavá, no spracovanie už pokrivkáva. Štýl trochu kostrbatý, konanie postáv a ich vnímanie reality sa mi videli len veľmi málo vierohodné.
Nechce sa mi veriť, že by sa postavy (v tomto prípade chlapci v predpubertálnom veku) začali správať ako podľa nejakej kvázi antropologickej štúdie vývoja animistických (totemových) kultov primitívnych kmeňov. Osobne by som považoval za pravdepodobnejšie, keby títo malí chlapci, poznamenaní výchovou na Britských ostrovoch, začali skôr vymýšľať nejakú svoju detsky naivnú verziu konštitučnej monarchie.
Takže, niežeby som neveril v možnosť toľkej krutosti u tak malých detí ale nech už chcel autor vyjadriť čokoľvek, samotný dej knihy vyznieval v naznačenom kontexte dosť naivne.
Navyše mi pripadal zbytočne rozvláčny, práca s postavami nezvládnutá a nezodpovedaných otázok príliš veľa (čo by som nijako neospravedlňoval, pretože u popisov kdečoho použil autor priestoru a slov až príliš).
Chápem, že sa kde-kto chytá za srdiečko, veď sa tu poriadne hrá na city opis smrti niekoľkých malých chlapcov v sebe samozrejme nesie veľmi silný emotívny náboj. Rozumiem tiež tomu, keď niekto dokáže vykopať nejakú hlboko ukrytú a strašne silnú myšlienku. Ale všetka tá nuda naokolo to nakoniec aj tak všetko dokonale pochová.
Som presvedčený, že by bolo lepšie, keby táto kniha zapadla prachom a zostala pre verejnosť zabudnutá, aby sa tohto nápadu a vyjadrenia myšlienky mohol nanovo ujať niekto schopnejší, pretože pán Golding to akurát poriadne zmrvil.
U mňa sklamanie preveliké

Týmto „akčňákom“ som s pánom Hetešom náš vzťah autor-čitateľ začal a zároveň aj nadobro ukončil. Márnosť nad márnosť (a trápnosť nad trápnosť).
Chcel som nejakú nenáročnú akciu aspoň vzdialene pripomínajúcu Kulhánkove svetlejšie okamžiky, ale – „smolka“ – v tomto prípade som natrafil na akési presladené a neuveriteľne naivné čudo z červenej knižnice, maskované ako sci-fi thriller. Všetka vtipnosť situácií a dialógov vyšumela už v úvode, ktorému realizačný tím tajného projektu, zložený zrejme zo samých komikov, dodáva atmosféru lacného sitcomu. Nasledovalo už len čoraz väčšie utrpenie. Charaktery postáv (vrátane tých hlavných) boli až neskutočne ploché. Hlavný aktér Larry? Čistý debil, akého možno stretnúť hocikedy niekde na ulici. Ale ako postava agenta v elitnom tíme supertajného projektu NSA…? K tomu len ťažko uveriteľné kulisy – na jednej strane megapolis budúcnosti, na druhej technológie, ktoré už dnes zastarávajú.
Z celkom zaujímavého (i keď nie nového) nápadu so značným potenciálom sa autorovi podarilo vyrobiť úplnú katastrofu. Podarilo sa mi to dočítať iba kvôli tej zvedavosti, ako Petr Heteša z tohto autorského „priekaku“ vybŕdne (nevybŕdol – ani ten koniec to nijako nezachránil, priam naopak).

7 08.12.2018

K tejto myšlienkovo bohatej knihe esejí „Majstra paradoxov“ (vydanie z r. 1948) som prišiel ako slepé kura k zrnu, keď som ju dostal darom od jedného vzácneho človeka pôsobiaceho na DK.
Možno jediným drobným mínusom pre dnešného čitateľa týchto esejí môže byť skutočnosť, že hoci v nich G. K. Ch. polemizuje s dobre známymi osobnosťami jeho doby (či už sa jedná o politikov, vedcov alebo literátov), dnes sú ich mená väčšinou dávno zabudnuté. Ale to zase až tak nevadí, pretože obsiahnuté témy a myšlienky sú aktuálne stále.


„Slovo »herese« nejen že už neznamená nemít pravdu, nýbrž znamená prakticky pronikavost mysli a odvahu. Slovo »orthodoxie« nejen že už neznamená mít pravdu, nýbrž znamená prakticky být na omylu. To vše může znamenat jednu, a jen jednu věc. Znamená to, že lidé se méně starají o to, zdali mají filosoficky pravdu. Neboť je zřejmo, že než se někdo přizná k heresi, měl by se přiznat, že se pomátl.“

„Nikdy nebylo méně diskusí o povaze člověka jako dnes, kdy po prvé o ní může diskutovat každý člověk. Staré omezení znamenalo, že jen pravověrní smějí diskutovat o náboženství. Moderní svoboda znamená, že není nikomu dovoleno o něm diskutovat.“

„Moderní morálka naproti tomu může jen poukázat s naprostým přesvědčením na hrůzy, jež přináší porušení zákona; její jediná jistota je jistota zla. Může ukazovat jen na nedokonalost. Nemá dokonalosti, na niž by mohla ukázat.“

„Podle náboženství padlo lidské pokolení jednou a při pádu získalo poznání dobrého a zlého. Teď jsme padli po druhé a zůstalo nám jen poznání zlého.“

9 08.12.2018

Kniha bola uvedená pod hlavičkou humoru. Žiaden som nenachádzal. Sarkazmu kopec, ale žeby nejaký humor? Sotva. Nejaký nadhľad som tiež darmo hľadal. Postoj autora k ženskému pokoleniu je naprosto intolerantný. Usilovne sype z rukáva neuveriteľné množstvo nezmyslov, zjednodušení a fráz. S kým má pochopenie, to sú jedine muži dobyvatelia, ako ich označuje on. Ostatní, ktorí nemajú potrebu byť promiskuitní, prípadne vedia svoje chúťky držať na uzde, dokážu nebyť otrokmi nezriadených túžob, sú podľa neho chudáci. Aj im však ponúka návod, ako z tejto ich mizérie von (riešením všetkého zla je, zdá sa, „voľná láska“).
Okrem seba, kamarátov a všetkých možných chlapských (a teda ušľachtilých) činností, má samozrejme rád aj ženy, či skôr sex s nimi. To v podstatnej miere ovplyvňuje aj tematické zameranie knihy. Zvyšok v hojnej miere vypĺňajú úvahy o ženskej hlúposti, tuposti, primitivizme, sebectve, neschopnosti a neochote pochopiť pánov tvorstva (kedy si už konečne všetky tie sebastredné a sebecké manželky, milenky a ostatné natlčú do tých blbých gebúľ, že sme muži-lovci a teda nie je rozumné obmedzovať nás v akýchkoľvek našich obľúbených aktivitách?!). Plus autorove bezočivé snahy podsúvať čitateľovi akúsi (à la Hausmann) kvázimorálku.
Pán Hausmann sa tiež nezabúda – samozrejme so všetkou skromnosťou, ako je tomu ostatne u takýchto velikánov zvykom – priebežne pochváliť svojou kariérou, úspechmi, športovými výkonmi, láskou k umeniu a všestranným vzdelaním a záujmami, pričom neopomenie ani svoje „machovstvo“. No hlavne popri tom všetkom nezabudne pred čitateľom zhadzovať vlastnú manželku. Vôbec, táto kniha pôsobí dojmom, akoby mala byť akýmsi verejným odkazom práve pre ňu. Celé dohromady to vyzerá, že si tu autor rieši svoje životné mindráky. Zrejme mal na tie ženy vo svojom, inak neobyčajne pestrom, živote naozaj smolu. Alebo mal skrátka už od mladi príliš veľa práce so získavaním titulov, naháňaním sa za úspechmi všetkého druhu a zábavou, čo by mohlo vysvetľovať, prečo názorovo ustrnul niekde na úrovni krčmovej filozofie dospievajúceho mladíka.
Tiež je zarážajúce, ako človek, ktorý sa nazýva vedcom, dokáže veľkoryso a nanajvýš voľne narábať s termínmi ako napr. analýza. On na pol stránke nadhodí svoj názor – utvorený na základe svojich, ani zďaleka nie dostatočných a navyše subjektívne vnímaných skúseností – a od neho potom manipulatívnym spôsobom odvodí akýkoľvek chcený záver a toto nazve analýzou!

Celou knihou mi v mysli zneli slová skladby „Já (Sobectví)“ skupiny Olympic. Táto kniha je o vzťahoch mužov a žien (a ženách a feminizme, a mužoch a tzv. mužskom šovinizme) iba okrajovo. V prvom rade je o potrebách pána Hausmanna a ich uspokojovaní (alebo neuspokojovaní) a je zároveň akousi (nechcenou) psychologickou výpoveďou o jeho skutočných problémoch, ktorými sú zjavne a predovšetkým jeho citová nezrelosť, vlastné sebectvo a z nich plynúca neochota k vernosti.

Tento výplod Josefa Hausmanna sa darmo snaží alibisticky schovávať za proklamáciu o „úsmevnej reakcii na feministické hnutie“. Je to odpad. Ale jeden klad predsa len má. Jasne ukazuje, nakoľko vážne treba brať názory kdejakých dobrodruhov ovenčených titulmi a vedeckými hodnosťami v momente, keď sa púšťajú do písania všelijakých kvázifilozofických traktátov, ktoré sú jednak o niečom, čo je úplne mimo ich úzko vymedzenú odbornosť a jednak slúžia iba k presadzovaniu ich videnia sveta.


Ešte poznámka k práci nakladateľstva:
Vydávať knihu (navyše takto útlu) dokola a dokola s takýmto, priam neuveriteľným, množstvom chýb – to je nie len neúcta, to je opovrhovanie čitateľmi.

Najlepšia práca o islame, aká sa mi v posledných rokoch dostala do rúk. A že niekomu vadí, keď autor porovnáva islam s kresťanstvom? Agnostik, novopohan či ateista (alebo vôbec ktokoľvek, komu to kresťanstvo tak príšerne smrdí), každý by si mal uvedomiť (resp. trochu sa oboznámiť s dejinami), že civilizácia Západu (nech už sa to niekomu páči alebo nie) stojí na základoch, ktoré vybudovalo (trebárs na troskách antiky) práve kresťanstvo. A nech si to už priznáme, alebo nie, ním je dodnes (i keď už obyčajene len nepriamo) vo väčšej či menšej miere ovplyvňovaný takmer každý aspekt nášho života. Preto považujem za relevantné a naprosto legitímne nahliadať na islam aj z pozícií kresťanstva. A že kresťanstvo vychádza z tohoto porovnania vždy lepšie? Možno je to tým, že ono skutočne je lepšie!

„Křesťanští a pokřesťanští obyvatelé západních republik, kteří jsou obklopeni materiálním pohodlím a neustále slyší mantru „tolerance“, nejspíš zblednou, když si přečtou, jaký život vedli jejich předkové ve víře, kteří měli tu smůlu, že padli do područí islámu. Nejprve přišla tíživá daň uvalená na nemuslimy, když nekonvertovali na islám. V muslimském Španělsku nespočet křesťanů a židů konvertovalo, aby unikli tomuto tíživému břemenu; to však znamenalo ztrátu příjmů do státní pokladny. Proto muslimští úředníci občas uzavřeli tuto únikovou cestu z života v bídě a zakázali křesťanům a židům na islám přestoupit. Příliš mnoho konvertitů by zničilo hlavní zdroj daní. Kromě povinnosti platit prohibitivní daň měli křesťané v zemích sv. Augustina a sv. Atanáše a sv. Ignacia z Antiochie zakázáno stavět nové kostely a opravovat staré, snažit se bránit konverzi dítěte na islám, mít moc nad muslimem, zvonit zvony nebo konat bohoslužby, které by urážely citlivost muslimů; a byli nuceni nosit odlišující oděv. Duchovní děti sv. Jana Zlatoústého a sv. Basila Velikého se staly opovrhovanou nižší kastou.“ ...

„… Ale uvádět, že kritikové polygamie upřednostňují prostituci nebo promiskuitu, a tvrdit, že mnohoženství tyto záležitosti v islámu minimalizuje, je přinejlepším nepřesné.
(…) Pokud jsi plný sexuální touhy, nepotlačuj ji, ale dovol jí nějak odejít, protože jinak ti ublíží. Islám je tedy realističtější a humánnější než křesťanství, neboť polygamie umožňuje, aby tato sexuální pára odešla bezpečným a spolehlivým způsobem – na rozdíl od prostituce, která s sebou nese fyzická nebezpečí a ubližuje ženám, které jsou do ní zapojeny.
Toto zobrazení člověka jako parního kotle je ve skutečnosti relativně moderní představa, kterou zpopularizovala laická psychologie. Křesťané i nekřesťané zastávali opačný pohled, který výstižně shrnul Jakub, Kristův spolubratr a první biskup Jeruzalémský: „Vzepřete se ďáblu a uteče od vás.“ (Jakub 4:7) Obdobně v katolické tradici sv. Tomáš Akvinský učil, že návyky jsou vykořeněny nikoliv nakrmením, ale vyhladověním.“

15 01.12.2018

S veľkohubým štýlom amerického protestantizmu mávam problém, no u Alcorna to, našťastie, nie je až také vypuklé. Táto jeho práca má určite čo dať aj katolíkovi.

4 01.12.2018

Aj v tomto svojom diele si autor kladie viaceré závažné otázky, ktoré sa mnohým ľuďom stávajú prekážkou na ceste hľadania Boha. Kvôli ich zodpovedaniu navštívil známe osobnosti, ľudí vzdelaných vo viacerých vedných disciplínach, až prišiel k jednoznačnému záveru, že kresťanská viera v Boha Stvoriteľa a veda si navzájom neprotirečia, nestoja proti sebe a ich poznanie si neodporuje.

„Je iróniou, že ak povieme, že veda je jediným pôvodcom pravdy, tak je to protirečenie, pretože samotné toto vyhlásenie nemožno preskúmať žiadnou vedeckou metódou. Je to protirečivé filozofické tvrdenie.“

6 01.12.2018

Som presvedčený, že tu nejde o žiadnu zákernosť, neprajnosť či nezaslúženú hanu, ale že toto je dielo statočného človeka, ktorý vzal na seba povinnosť aj takýmto spôsobom sa ozvať, pretože pochopil, ako ťažko sa nájde niekto, kto bude ochotný verejne sa postaviť takej mohutnej mašinérii protikresťanských a protikatolíckych médií, ktoré v „prípade Bezák“ uvideli ďalšiu svoju príležitosť a dokázali zneužiť nielen samotného mons. Bezáka (čo vzhľadom k jeho zjavne narcistickej povahe zrejme nebol žiaden problém) ale strhnúť aj jemu priateľsky naklonené osobnosti verejného života z katolíckych kruhov.
Smutné je, že toto verejné vystúpenie nie celkom zvládol a pri písaní „otvoreného listu“ sa často strácal v bludisku vlastnej argumentácie. Je možné, že aj pre pokročilý vek (aj preto, že už cítil, že na dokončenie tohto diela už nemá dostatok času) sú jeho myšlienky trochu neusporiadané.
Napriek tomu, že text nie je dobre chronologicky a argumentačne štruktúrovaný, je mnohokrát príliš emotívny a argumentačne často nedôsledný a nedotiahnutý (autor sa niekedy stráca v emotívne podfarbených odbočkách) a preto miestami pôsobí až chaoticky a zmätene, napriek tomu všetkému sa vytrvalý a trpezlivý čitateľ dopracuje k mnohým relevantným a dôležitým informáciám, ktoré mu napokon pomôžu pochopiť kauzu, ktorou sa tu autor zaoberá.

Z listu Štefana Mordela arcibiskupovi Róbertovi Bezákovi (18. 9. 2011):
„Veď dnešný trend vo svete je práve proti katolíckej morálke. Či nie o tom je Memorandum nemeckých teológov a Výzva k neposlušnosti u rakúskych kňazov? Oni sa snažia odstrániť kresťanskú morálku, čiže „pohoršenie kríža“ a cirkev zbaviť obety. Ale láska nejestvuje bez obety. A Boh požaduje od nás lásku, nie hocijakú ale „z celého srdca, z celej sily a z celej mysle“ a potom aj lásku k blížnemu tak, ako k sebe samému. Práve toto je vysoký mravný postulát evanjelia. Máme však toto zamlčať a ukázať ako je dobre byť „anonymným kresťanom“ bez modlitby, bez úcty k Bohu, bez rešpektovania jeho prikázaní a pritom si plným priehrštím užívať to, čo mi svet ponúka?“

5 01.12.2018

Tento „sprievodca‟ vybočuje z edičnej rady najmä svojím zameraním na detského čitateľa (teda, neviem, či to bolo autorovým úmyslom, no po celý čas som mal neodbytný dojem, že čítam čosi, čo je určené deťom).

6 01.12.2018

Ak by som si mohol ponechať len desať kníh a do konca svojho života by som smel čítať už iba tie, táto knižka by bola medzi nimi.


„Duše je studánka – když ji prohloubíš, tak se očistí, když ji zasypeš, tak zmizí.“

„Jsi nemocný,“ zopakoval, „protože marníš čas v planém snění. Vydal ses po cestě, ale pokukuješ po jiných. Lecčeho jsi ochutnal, ale k ničemu se nezavázal a nikde jsi nezůstal. Životem jen bloumáš.“
„Ale v čem je problém? Proč bych neměl své možnosti zvážit?“ hájil jsem se. „V našem století vládne svoboda, víš? Můžu si, co chci. Nejsme ve starověku. Ani společnost, ani starost o přežití mi nediktují, co dělat.“
„Svoboda tomu říkáš?“ zašklebil se zas Kasián. „Tady na poušti to nazýváme svévolí. Svobodou je stav, kdy mi nic nebrání v konání dobra, kdy už nejsem otrokem vášní. A svobodný nebudeš, pokud se nejprve nezavážeš.“

„K jídlu je svobodný ten, kdo se dovede postit. K cestě ten, kdo dovede zůstat. A v lásce zas ten, kdo zůstává věrný. Dokud jdeš poslušně jen tudy, kudy tě táhnou vášně, jsi jejich otrokem, ne pánem. Svoboda vyžaduje stálost.“

„Jak tohle souvisí s láskou?“
„Úzce. Milovat nebudeš, dokud nebudeš mít čisté srdce – svobodné od neřestí, prázdné od zlých vášní. K čistému srdci dojdeš jen stálostí myšlenek, pozorností k vnitřním pohybům ve své duši. A dokud se neuvážeš k nějakému životnímu stavu a k nějakému konkrétnímu místu, budou tě zaměstnávat pouze pohyby vnější. Budeš hledat řešení v útěku jinam, ve změně klimatu nebo povolání, a prchneš vnitřnímu zápasu. K pravému boji tě přinutí až dobrovolně zvolená nutnost doživotního setrvání právě zde – až svatba, svěcení nebo sliby. Cíl je nebe, cestou do nebe láska, cestou k lásce čistota srdce, cestou k čistotě srdce setrvání ve vnitřním zápase a cestou k vnitřnímu zápasu vnější připoutání k místu a životnímu stavu.“

„Nejprve musím přijímat, abych mohl dávat. A teprve tím, že neuteču z místa, kde jsem, poznám své nedostatky. Zjistím, kdo jsem, a to je mnohem důležitější poznání než obhlédnout všechny divy světa. Až když díky pozornému prodlévání objevím nemoci vlastního srdce, můžu se léčit. A teprve vyléčené srdce dokáže lásku přijímat a taky – bez pádu do marnivosti a dalších vášní – dávat druhým.
Čím dále půjdeš, , tím méně poznáš. Zbrklou cestou někam dál se totiž vzdaluješ tomu nejdůležitějšímu dílu: připravování se pro Boha. Kdo se toulá za každou svou touhou, ten si nejspíš lže, že ho cizina učiní šťastným. Jenže trvalý pokoj dá jen Pán, když se mu otevřeme. A k tomu není třeba běhat. Mladým mnichům, které svrbí nohy a vábí horizonty, otcové dole v cenobiu říkávají: ‚Budete pít z mnoha louží, místo abyste vykopali studnu.‘“

„Snáz se tam navodí ruch, snáz se tam lidé krmí nepotřebnem až k prejedení – a přitom se nikdy nenasytí. Je tam tak lehké být doma, a přitom nesestoupit k sobě. Tamní domorodci vědí o světě mnoho, o sobě málo a o Bohu téměř nic. Vynalezli bariéru proti Božím dotekům: říkají jí zábava. Její pomocí vyplňují všechny prázdné prostory, které jim po práci zbudou. Zanesou tak každou skulinu, která ještě mohla zůstat pro modlitbu, a přehluší tím jeho tichý hlas. A protože neslyší, toulají se pak za svými nápady a nekráčejí k cíli.“

„Můj svět je interaktivní a multimediální a prošpikovaný odkazy. Než stačím sdělení strávit, už mě to táhne někam dál, do nepřeberna dalších oken. A v nich je obsah taky interaktivní a multimediální a prošpikovaný odkazy a taky mě volá ke klikání… až k úplné zahlcenosti. Všechno si můžu zjistit hned, ale někdy už nemám sílu tu lavinu informací třídit, a prostě se dávám nést proudem. Už nestíhám řešit, co je dobré a krásné a pravdivé – jen se nechávám informovat a bavit. Sahám v datovém fastfoodu po levných potravinách a snadno se jich přejím. Každé sebepovrchnější zjištění je hned blogováno a tweetováno – ještě dřív, než stačí dozrát. Nestřídmě požírám zárodky cizích myšlenek a sám se pak stávám podobným svému jídlu. Pohazuji kolem sebe bonmoty, protože dlouhé věty stejně nikdo nečte. Rychlost se pustila do zápasu s hloubkou a zvítězila. V bitvě Tolstoj versus Twitter čtyřdílný románový kolos prohrál se zprávou o sto čtyřiceti znacích. Mám hlavu plnou dnešních zpráv a instantních postřehů svých přátel – tím vším je síť zasypána a marně v té změti postradatelných jednotlivostí hledám slova, která by stála za trvalé střežení v srdci. … Jsme obklopeni prodejci snadného uspokojení. Sytíme své stále širší, stále mělčí touhy pomocí stále agresivnějších podnětů. Hltáme instantní štěstí, ale hned nám zas kručí v srdci. A výsledkem toho přejídaní se požitky není radost, nýbrž rozmrzelost.“

„… není možné, aby nám druhý způsobil zlo. Skutečným zlem je hřích. A hřích musím chtít, ten se mi nemůže stát zvnějšku. To, co se mi děje, ať už je to příjemné nebo ne, je jen prostředkem růstu. Mohu děkovat za vše, za pocty i za urážky. A za urážky možná ještě spíš, protože mě nepotáhnou k pýše. Důvodem mých ukřivděností a smutků nejsou slova a skutky druhých lidí, ale má nevyléčená netrpělivost. Zápasem o stálost se učím bez uhnutí snášet rány – nejprve neodpovím na ránu ranou, potom ani zlým slovem, nakonec ani zlou myšlenkou. A ti, kdo se probojují až sem, najdou radost.“

17 24.11.2018

Inteligentná obhajoba slobody a opodstatnenosti existencie národov a národných štátov.
Odporúčam!

Zopár citátov:
„Nyní jsme dospěli do stadia, kdy jsou naše národní pravomoci bombardovány zákony zvenčí. Přicházejí jak z OSN, tak z Evropské unie, třebaže mnohé z nich vycházejí od despotických či zločinných vlád a třebaže málokteré z nich mají cokoli společného s udržením míru. Navzdory tomu my občané nemáme žádnou moc tyto zákony odmítnout a ti, kdo tyto zákony tvoří a jež musíme poslouchat, nemají vůči nám vůbec žádnou odpovědnost.“

„Jakmile však začnou fungovat nyní navrhované Evropské policejní síly, jež budou vybaveny celoevropsky platnou pravomocí vyžádat si vydání osoby stíhané za přečiny, které naše zvykové právo ani nezná, budeme konfrontováni s realitou.“

„Charta lidských práv OSN a Evropská úmluva o lidských právech patří do té kategorie utopického myšlení, podle kterého bychom měli na svět přicházet raději bez historie, předchozích vazeb nebo bez jakýchkoli lidských vášní, které činí především vládu tak důležitou. V těchto dokumentech se nikdy neobjevuje otázka, jak přesvědčit lidi, aby se práv nejen domáhali, ale také je respektovali, jak dospět k poslušnosti vůči vládě zákona či k osvojení si schopnosti jednat s cizími lidmi spravedlivě a poctivě. Soudní orgány, ustavené v Haagu a ve Štrasburku, jsou navíc schopny nekonečně rozšiřovat seznam lidských práv, neboť se nemusejí potýkat s otázkou, jak je vynucovat. Břímě nadnárodní legislativy dopadá vždy na jiné subjekty než na ty, které ji vymysleli.“

12 24.11.2018

Je tomu už mnoho rokov, čo som čítal toto dielo, spomienky už vybledli a akiste odvtedy prešli zmenou aj mnohé moje názory, ale dodnes som sa nezbavil dojmu, ktorý vtedy táto kniha vo mne zanechala, a to, že autor začal tam, kde mal končiť (toto nebudem rozoberať, no tí, ktorí čítali, snáď pochopia). Taktiež som sa nemohol zbaviť pocitu, že ide o jednu z tých prác, u ktorých prianie bolo otcom myšlienky.

Komentár k rozšírenému vydaniu z r. 2015

Benjamin Kuras veľmi často (a nezriedka aj príliš) zjednodušuje, čo je vzhľadom k esejistickej forme jeho prác a všadeprítomnosti jeho ostrého sarkazmu aj celkom pochopiteľné. Drobné (vzhľadom k zameraniu tejto knihy) historické nepresnosti a niektoré interpretácie vyplývajúce z autorovho ideového pozadia sú pre mňa tiež akceptovateľné, pretože pre posolstvo knihy sú nepodstatné.
Trochu problém som mal stráviť niektoré pasáže (napr. v eseji Novinky z Eurábie), kde som mal pocit, že autor už začína ulietať na konšpiračnom videní sveta a niektoré výroky interpretuje mimo ich vlastný kontext takým spôsobom, aby bolo jasné, že za všetkým spomínaným dianím je tá najtemnejšia vôla, a to aj v prípadoch, keď omnoho jednoduchším vysvetlením by bola obyčajná tuposť našich politicko-byrokratických „elít‟.
Po prvý raz som sa však rozhodol ubrať na hodnotení pri strete s kapitolou Psychologie islámské krutosti. Niektoré čiastkové vývody by, povedzme, aj mohli byť v poriadku, no osobne som presvedčený, že vysvetlenie ako celok vedie čitateľa k mylnému vnímaniu sveta a jeho zákonitostí. Odvolávať sa na úchylný freudizmus, uvádzať ako nejakú autoritu takého človeka, akým bol W. Reich a dovolávať sa autority biológa M. Konvičku (ktorý pracuje s „Dawkinsovým objevem memu‟ a uisťuje, že „biolog a ekolog pochopí islám snáze než orientalista‟), tu už skrátka autor riadne prestrelil.
B. Kuras sa vo svojej knihe dotýka aj príčin úpadku našej civilizácie (ako ich vníma on) a v tomto svetle vyznieva už naozaj divne odvolávať sa ako na autority (a dovolávať sa akéhokoľvek ich úsudku) na takých hrobárov tejto civilizácie, akými boli a sú Freud, Wilhelm Reich a (tu sprostredkovane) Richard Dawkins. Ale to sa už asi v tých intelektuálnych výšinách občas stáva.

S vydaním z r. 2011, ktoré som tiež pred rokmi prečítal, som neporovnával, no mal som dojem, že pôvodný text nebol revidovaný, pretože miestami vznikal chaos v dátumoch.

Príbeh dvoch profesionálnych vrahov (tu by to chcelo trochu poopraviť, ale to by som zbytočne prezrádzal), ich zamestnávateľa a ich zamýšľanej obete. Zaujímavé sú postrehy z mocensko-politického zákulisia postsovietskych republík (hm…, často sa mi vybavil súčasný ukrajinský prezident – demokrat a priateľ Západu).
Čítalo sa to dobre, no v porovnaní s predošlými naozaj drsnými autorovými románmi sa jedná len o taký slabší odvar, navyše mierne presladený.

8 15.11.2018

Ako skonštatoval sám autor – je to rozprávka pre dospelých. Jej posolstvo je jasné a jednoduché.