evineckY
komentáře u knih
Naše hriešne lži
J. T. Geissinger
„Láska niekedy vôbec nedáva zmysel. No ani nemusí. Keď nájdeš človeka, vďaka ktorému sa ti rozospieva duša, záleží iba na tom, aby si spievala spolu s ňou.“
Absolutně nereálná pohádka pro dospělé, ve které jsou všechna klišé
z každé romantické knihy i filmu...
Ale to je důvod, proč takové romanťárny čteme, že?
Kvůli té hrozné obálce bych knihu asi nečetla, protože miliardář,
který si obleče dětské tílko vypadá jako pedofil.
Naštěstí se s knihou absolutně neshoduje,
i když Callum tak trošku narušený je :-)
Výborně jsem se bavila.
Ty si dôvod môjho bytia. Moje ťažisko. Môj pevný bod, okolo ktorého sa všetko krúti. Si pre mňa ako slnko. Ako hviezdnatá obloha. Miloval som ťa skôr, než som vôbec vedel, ako sa voláš, keď si mala na hlave mačacie uši a chrlila na mňa oheň. Vytrhla si mi srdce z hrude a odvtedy si ho nosila so sebou, krvavé a tlčúce vo svojich rukách. Ak naozaj chceš, aby som ťa nechal na pokoji, vyhoviem ti. No priprav sa, že do konca života ťa bude prenasledovať duch, pretože ťa nikdy neprestanem mátať. Je to fér, pretože ty si ma mátala odjakživa.“
„Viem, že som poškodený,“ zachrapčí. „No všetky moje úlomky patria tebe.“
Uloupené tělo
Christine Trent
I druhý díl je zkvěle zpracovaný, napínavý a čtiý,
ale na mně je tam až moc politiky a korupce.
Dáma z popela
Christine Trent
Složitá kniha o smrti, ve které je jasné, že tam musí všichni
- od šlechty až po nejnuznějšího tvora planety.
Jen těch způsobů je mnoho...
Kniha popisuje příběhy ze staré viktoriánské Anglie, dobře a čtivě napsané.
Poznámky autorky jsou zajímavé a je vidět, že nastudovala
opravdu spoustu odborných knih.
Za mně - doporučuji.
Most duší
Victoria Schwab
Victoria Schwab je skvělá vypravěčka s úžasnou fantasii.
I když je tato série kraťounká, je senzační a nabitá dějem !
Tentokrát navštívíme New Orleans !!!
spoiler:
S rachotem kolem nás projede kočár tažený koňmi. Pak v opačném směru pohřební vůz.
A to nejsem v Závoji. Tohle je živá, dýchající verze New Orleansu.
Jsme ubytovaní ve Francouzské čtvrti, kde mají ulice jména jako Bourbon nebo Royal, budovy jsou nízké a přikrčené a kované železné mříže balkonů lemují průčelí každé budovy jako popínavý břečťan. Je to střet barev, stylů a zvuků. Dlažební kostky a beton, zkroucené stromy a převislé liánovité rostliny. Žádné místo, které jsem kdy navštívila, v sobě nemělo tolik protikladů.
Edinburgh, ve kterém se natáčel první díl pořadu, byl vlhký a šedý, město starých kamenů a schovaných uliček, s historií na každém rohu, i nahoře na povrchu. Paříž byla naopak jasná a čistá, samé zlatě zdobené ornamenty a široké ulice, její tajemství pohřbená pod zemí.
New Orleans je – něco jiného.
Není to místo, které lze zachytit na fotce.
Je hlasité, přelidněné a plné věcí, které se k sobě nehodí, klapot koňských podkov se tluče s klaksonem a saxofonem. Je tu spousta restaurací, tetovacích salonů a obchodů s oblečením a mezi nimi vsazené výklenky se svíčkami, kamínky a obrázky svatých, zářící neonové znaky ve tvaru ruky s dlaní obrácenou nahoru a křišťálové koule. Nedokážu rozeznat, do jaké míry jde jen o přehlídku pro turisty a do jaké míry je to skutečné.
A navrch toho všeho – nebo spíš za tím vším – duní Závoj, plný duchů, kteří chtějí být spatřeni a slyšeni.
Město duchů
Victoria Schwab
„Potřebujeme hodně statečnosti, abychom se postavili svým nepřátelům,
stejně tolik ale i k tomu, abychom se postavili svým přátelům.“
I když je tato fantasy určená mládeži, rozhodně se líbila i mi.
No, přeci jsou tam duchové a ještě k tomu Skotsko ... :-)
Otázky autorce :
Co bylo vaší prvotní inspirací pro Město duchů?
Prvotní nápad na Cassidy a její schopnosti – tedy dívku uvízlou mezi živými a mrtvými, jednou nohou v každém z těchto světů – jsem dostala před mnoha lety. Ale všechno to do sebe začalo zapadat, až když jsem se přestěhovala do skotského Edinburghu.
Edinburgh je velice staré a velice strašidelné město. Nejvíc ze všeho se mi ale líbilo, že úplně každý, koho jsem tu potkala, měl nějakou duchařskou historku. A nejen to. Lidé tu mluvili o duchách, jako kdyby se bavili o rodinné dovolené nebo o domácím mazlíčkovi – jako kdyby to bylo normální.
Proto jste se rozhodla knihu zasadit do skotského Edinburghu?
Ano. To místo má prostě atmosféru. V jeho kamenech cítíte historii a v každé uličce či staré budově duchy. Vyzařuje takovou děsivou (a krásnou) energii, to jsem chtěla zachytit. Ta knížka je krátký, velice morbidní milostný dopis městu, kde takříkajíc uchovávám své kosti.
Musela jste si něco k napsání tohoto příběhu nastudovat, a pokud ano, co to bylo?
Byla jsem úplně na všech místech, která Cass v knize navštíví, a studovala jsem nejrůznější strašidelné historky, které tvoří základ edinburského duchařského folkloru. Čtenáři a čtenářky si to možná neuvědomí, ale všechny strašidelné historky, které se v knížce objevují, jsou skutečně zdokumentovány! Jediné, co jsem si zcela vymyslela, je hlavní záporná postava. Takže ačkoli je Rudá vrána smyšlená, všichni ostatní duchové a všechna strašidelná místa, která Blakeovi zkoumají, pochází z místních legend.
Osudový muž
Barbara Taylor Bradford
Krásný historický román o přistěhovalých Irech do Anglie,
o bohatství a chudobě, nevěrách, láskách,
přátelství na celý život i splněných snech.
Moc doporučuji.
Letní nebe
Jenny Colgan
Další knižní kráska ze Skotska s něžnou romantickou linkou a nádhernou přírodou !
Kniha pro mé srdíčko s velkým doporučením :-)
Když jsme se konečně zvedli k odchodu, slunce už pomalinku začínalo klesat. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jestli chci někde na Zemi být, pak právě pod širým skotským, neustále se proměňujícím nebem, užívat si vůni hlodášových keřů a naslouchat skřehotání a kejhání těchto nádherných tvorů. Všude kolem nás byla spousta světla, vzduchu, prostoru a svobody. Na tohle místo jsem bezvýhradně patřila, tady jsem mohla dýchat. Děda měl celou dobu pravdu, copak tomuhle mohl konkurovat nějaký bazén?
Můj vášnivý Skot
Vonda Sinclair
Kdo by to řekl, že Američanka může napsat tak skvělý
erotický román ze Skotska :-)
Jo !
Pro příznivce Cizinky a Skotska :-)
Vždycky není navěky
J.C. Cervantes (p)
To byla nádherná fantasie o dvou srdcích, které nerozdělí ani smrt.
A kolik prolitých slz !
Hart a Ruby jsou nádherné bytosti a bezesporu patří k sobě.
Doporučuji všem, kteří věří...
Raději se nechám láskou zlomit, než abych nikdy nepoznala její hloubku.
Když se vytáhnu z tohohle tekutého světa, dojde mi, že i když láska vždy končí loučením, máme možnost volby. Volby, jestli ji pustíme dovnitř, dovolíme jí nás změnit, vést nás k lepší části našeho já… přestože to znamená nechat se rozlomit vedví.
Přestože to znamená nechat odejít.
Svět podle Garpa
John Irving
Tolik témat..., tolik emocí... a střípků..., než se všechno proplete
v jeden senzační román !
Než si pro mě přijde
Monika Holemá
„Zdrž se, příteli, pro spásu boží, kopání pod kamenem,
jenž tu leží; buď požehnán, kdo prach můj nevyhostí,
a ztracen ten, kdo mých se dotkne kostí.“
MILIJU smrtku SAMA !!!!
Prosím o brzké vydání pokračování....
Nezměnilo to jen můj vlastní svět, ale celé národy. Jako všechny války.
Teprve když lidé měli smrt na dosah, pochopili život. V době válek, morů a pandemií jsem měl nejvíc práce, nestíhal jsem prakticky nic jiného. Lidé padali jako hrušky, a pro co? Protože zase chtěl nějaký člověk vládnout jiným. Chtěl moc a peníze. Pokaždé to bylo stejné. Diktátor, král nebo náčelník. Lidé umírali pro přesvědčení druhých a touha po moci je hnala kupředu.
Poslední věta
Tereza Chvojková
Kniha z mého milovaného IRSKA a k tomu od velmi nadané české autorky !!!!!
Z příběhu cítíte, že spisovatelka zná místa o kterých píše a to velmi oceňuji.
Není to žádná jednoduchá, ani idylická love story, ale řádný propletenec
příběhů skupiny přátel, excentrické babičky, rodiny a rodičovství,
volnomyšlenkářských vztahů, hlavně cestování a překrásná příroda.
Knihu vřele doporučuji a doufám v další podobnou z Irska !
Ve spoileru přidám dvě ukázky tak rozdílné, že vás všechny musí navnadit,
ale nejoblíbenější s popisy přírody a Irska sem dát nemůžu, protože bych
musela vložit třetinu knihy :-)
Poslední z 11-ti dopisů:
Má blízce vzdálená, vzdáleně blízká přítelkyně,
každým probuzením mne provází pohled do Tvých očí a každým usínáním dotek Tvých rtů na mých.
S každou další velrybou, vzlétajícím hejnem ptáků, s každým pohybem mořské hladiny cítím, jak se můj srdeční rytmus harmonizuje s Tvým. S každým dalším douškem černého piva nabývají věčně mlhavé vzpomínky jasnějších kontur,
Návštěva Ellen u Bennyho rodičů :
„Jmenuji se Elen,“ podá dívka muži napřaženou ruku.
„Pochopitelně, můj vnuk nám o vás už několik hodin v kuse vypráví. Má stejně dobrý vkus jako můj syn,“ vykládá nadšeně Bennyho otec, načež ho ze dveří odstrčí drobná, avšak rázně vyhlížející žena. Bílé vlasy má stažené do přísného drdolu, dlouhé černé šaty zakrývající kromě hlavy a prstů na rukou úplně všechno zdobí velký zlatý kříž.
„Ahoj, mami,“ kývne s odtažitou zdvořilostí Benny.
„Neochladilo se tu?“ broukne Ela pobaveně tak, aby ji slyšel jen Benny.
„Si piš,“ kníkne mladík v odpověď a postrčí dívku směrem k matce. „Mami, tohle je Elen Marošová, Elen, to je moje matka, svatá Mary, a ten ukecaný chlap, co se nestihl ani představit, je můj táta Joseph. A ne, nekecám,“ odříká monotónně. „Řekl jsi svatá?“ ušklíbne se Ela.
„Ne, to ses musela přeslechnout,“ mrkne na ni a protáhne se kolem obou žen i otce do předsíně malého domku.
„Dobrý den, Elen, vítejte v našem domě. Prosím, otřete si boty o rohožku a nestyďte se pomodlit, než vstoupíte,“ pronese strojeně žena, bez dalších zdvořilostí se otočí na patě a odkráčí zpět do domu, následována manželem, který ještě stihne Ele věnovat krátký povzbudivý pohled.
Ela osamí v maličké předsíni. Zběžně obhlédne prostor – otlučený dřevěný botník, tři ošoupané dřevěné háčky na kabáty, pod nohama tlustý béžový koberec pokračující na úzké schodiště do patra. Dívka opatrně zavře vchodové dveře a leknutím skoro vykřikne. Vnitřní stranu dveří pokrývá děsivě reálná podobizna Ježíše v životní velikosti.
„Dobrý, už si ty boty čistím, tak na mě tak nekoukej,“ zamumlá pod náporem Ježíšova blahosklonnému pohledu a zuřivě tře tenisky o koberec. Vzhledem k vydřenému místečku přesně tam, kde právě stojí, hádá, že není první, kdo tichému dozoru božího syna podlehl.
„Připadá vám víra vtipná, slečno?“ ozve se ze stínu pod schodištěm zlověstně mrazivý hlas.
„Kriste pane, vy jste mě vylekala,“ zaječí Ela a vzápětí si zděšeně překryje ústa dlaněmi. „Ježíši, pardon,“ ujede jí ještě, pak raději zmlkne.
Mary jí pokyne směrem ke dveřím, za nimiž se nachází kuchyně a jídelní kout. Zbytek rodiny už sedí spořádaně u stolu a poslušně se nacpává domácím rebarborovým koláčem. Ela se sesune na volnou židli vedle Bennyho, zkroušeně kývne na pozdrav Liamovi, Trioně a Endovi, vezme si nabízený kousek koláče a tiše žvýká, oči upřené do lakované desky stolu.
„Že tys nemoudře promlouvala k našemu dveřníkovi?“ zahihňá se Benny.
„Hmm,“ zahučí Ela, aniž by se na něj podívala. „Vítej v oáze mého dětství, Elen,“ pronese napůl soucitně, napůl znechuceně Benny a postrčí k ní hrneček s kávou. „Nemluv, na všechno přikyvuj, neměj vlastní názor a přehnaně se neusmívej, pak tě matka možná nesežere,“ dodá tiše. „Pane bože,“ vydechne ztrápeně dívka.
„Ne, ten ti tu rozhodně pomáhat nebude,“ napomene ji Benny a rozesměje se.
„Tak jak se vám líbí v Irsku, Elen? Není na vás sever moc drsný?“ přeruší jejich špitání Joseph vesele. „Ehm, ne, pane, mně zima nevadí,“ vykoktá Ela.
„To se ti u našich musí líbit,“ rýpne si Benny, načež ho jediný matčin pohled opět umlčí. „Benjamin je trošku nevychovaný, omluvte ho,“ nervózně se ošije Joseph. „Už jako chlapec tu a tam koketoval s temnými silami. Inu, co vám budu povídat, v jistém věku všichni chlapci experimentují a my jsme moc rádi, že náš hoch dostal rozum.“
Slunce nad zátokou
Phillipa Ashley
Kniha je přesně můj šálek kávy !
Skvělý příběh - skvěle napsaný...
Očekávám další knihy této autorky.
Doporučuji.
Tatér
Katy Cooper
Je to taková americká love story naopak - ona bohatá - on chudý...
Skvělý počin od české autorky.
I když jsou v knize vážná témata, většinu času jsem se bavila.
Příběh Vicky a Jasona má dobře našlápnuto a tak doufám v pokračování.
Přízrak v hrdle
Doireann Ní Ghríofa
Kniha opravdu jen pro ženy (nic proti mužům).
Je to nádherná, citlivá a čtivá kniha o historii a mateřství s překrásným jazykem.
Hluboko ve staré, dávné noci leží naše město v temném údolí. Za jedním zataženým oknem se žena s úděsem probudí ze strašného snu; ani ve spaní se její zármutek nedokáže utišit. V hrůzném příšeří vidí svůj domov zřícený a rozbořený, pozemky vyprahlé a seschlé, zvířata zmizela, ve vzduchu mrtvé ticho. „a celá Gearagh povadla a seschla, / všichni tví ohaři už byli umlčeni / a ani ptáček nezapípal.“ Za jejího života byla oblast Gearagh porostlá starodávným lužním pralesem, jen tu a tam přerušeným pastvinami a usedlostmi. Ta krajina přišla na svět ještě dávno předtím, když se v Gougane Barra rozpadl glaciální ledovec a vypustil obrovskou masu vody. Jak příval té potopy všechno drtil, mařil a mačkal, z výsledné drti se tvořila návrší. Rostla tráva. Býlí. Hloží. Jen pomalu ubíhala ta stará staletí, kdy se rodil les z hlohů, lísek, dubů a jasanů, kde na každé nové haluzi zpívali noví ptáci nové písničky. Brzy se mezi těmi stromy rozezpívaly i hlasy lidí, pečujících o první generace hovězích čelistí, které trávu Gearaghy přežvýkávaly na mléko. Ženy tam pracovaly s držadly džberů a věder, s košťaty a kartáči, lopatami a hrnci, věšely prádlo na šňůry, sypaly zrní ptákům, krmily telata, tahaly okovy vody ze studní, škrábaly brambory, přikládaly si děti k prsům, zpívaly, vzdychaly a míchaly, a když všechno spalo, skláněly se při svíčce nad látáním roztřepených lemů, aby pozastavily další rozplétání. Taková byla Gearagh, jakou znala Eibhlín Dubh: rušná, nespoutaná, nepřemožitelná. Ticho? Tady? Nemožné. Po staletí tohle místo vzdorovalo její hrůzné vidině a žilo dál se smíchem a písničkou, která se nesla po větru s kouřem z rašeliny.
K první zkáze Gearaghy došlo v textu na papíře. V padesátých letech dvacátého století byly předloženy plány projektu hydroelektrárny se stavbou přehrad a strategickým zaplavením. Zvedly se ruce, podepsaly se listiny. Jeden muž ukázal mapu a zakroužkoval na ní evakuační zónu. Ostatní přikývli. Povozy, krávy, děti, všechny je vedli pryč, všechny jejich věci a zařízení, stoly a židle, košíky, hrnce a deky, všechno se odváželo do bezpečí. Zamkli ti lidé dveře, když odcházeli? Nechali klíče v zámku nebo si je nesli na provázku kolem krku? V dálce čeká řeka. Každá vlnka na ní je napnutá jako struna na harfě. Někdo už na ni brnkl. Chvěje se.
Krutý nápor vody se přivalí drsně a bez okolků rozráží dveře a hrne se dovnitř bez klepání, vtrhne do soukromí pokojů, nachází kousky oblečení, které tam lidé nechali, ty staré, potrhané, nepadnoucí a k ničemu. Voda se usmívá, dělá si z nich maňásky, mává rukávy a roztancuje nohavice, tančí s nimi, až jsou na hadry, až i ty hadry jsou na cáry, tančí a tančit nepřestane, dokud nevytáhne i ten poslední útek z osnovy každých rozedraných šatů. Tohle velké a obyčejné rozplétání ukazuje, jak rychle lze tkaninu zvučné krajiny rozpárat.
Co se stane se zlým znamením, když zabráníme neštěstí, které předpovídalo? Popraskají-li struny na harfě, ale nikdo nezahyne, kdo o tom bude vyprávět?
Když myslím na znamení, kterých jsme se naučili obávat – rozbité zrcadlo, osamělá straka –, napadá mi, jaké lešení to z nich asi spadlo, jaké byly ty původní neblahé následky, které se po nich dostavily. Všechna naše znamení v sobě skrývají záhadu jakéhosi vážného lidského dopadu, který po něm kdysi následoval a dnes už je zapomenutý, nechal po sobě jen ten zářivý symbol. Ve snaze pochopit nějaké neštěstí někdy hledáme znamení, které ho předznamenalo, protože nalezením takového znaku vnášíme do chaosu jakýsi smysl. A hledáme-li znamení, často se obracíme k ptákům.
V květnu roku 1622, sto padesát let před Artovou smrtí, bylo město z mého snu v plamenech. Oheň se šířil všemi jeho cestičkami a místnostmi, plameny ničily téměř každou strukturu, která jim stála v cestě, ať byla ze dřeva a došků nebo z krve a kostí. V čmoudu a zápachu dohasínajících uhlíků jeden z těch, co to přežili, dospěl k závěru, že podivný ptačí úkaz, který zaznamenali přede dvěma týdny, musel mít s tím katastrofickým požárem něco společného. Zlé znamení. Jak jednou ten názor vyslovil nahlas, šířil se rychle dál, protože Ano, říkali lidé, Ano, ovšem, ti ptáci byli znamení, že přijde ten oheň. Všichni jsme přece viděli ta dvě obrovská hejna špačků, která se ten den houfovala ve vzduchu, že ano, jak křičeli svou strašidelnou písničku? Všichni také viděli tu ptačí válku, která následovala a ulice města po ní byly poseté opeřenými mrtvolkami. Zpočátku tomu nikdo nerozuměl, ale najednou ten požár dával smysl, když se teď dal vysvětlit jako následek zlého znamení. Ta ptačí krev na zdech a střechách domů musela být varováním před rudými plameny, které přijdou. Co jiného je znamení než výklad minulosti, který ji upravuje, aby zapadla do nové formy?
Když se taková znamení rozletí našimi životy, nesou se jako ozvěna. Když si lidé chtějí vyzkoušet ozvěnu, volají vždycky totéž slovo.
Cukrárna Sladký život
Hannah M. Lynn
Je to jednoduchý, krátký a předvídatelný příběh, ale čtivý a pěkně přeložený.
Zřejmě svou jednoduchostí není na pět hvězd, ale dostal se mi do nálady a
určitě si přečtu pokračování.
Cizinec z moře
Winston Graham
Celá historická série je naprosto dokonalá a úžasná !
Potřebuji, aby se vydavatelé rozhodli toto nádherné dílo
vydat celé. Stojí za to ! Moc doporučuji !
Žena v černém
Susan Hill
Kdysi dávno (když jsem se ještě dívala na televizi) jsem viděla film,
který byl dramatičtější, ale na druhou stranu kniha byla čtivá a krásně
popisná. Až na tu spoustu chyb, za které autorka nemůže,
se mi kniha moc líbila, i když jsem se nebála :-)
Nikdy, nikdy
Colleen Hoover
Pravá láska patří k sobě.
Za mně naprosto senzační a originální.
Vůbec by mně nenapadl ten konec a čekala jsem úplně něco jiného.
Ač je kniha pro mladší ročníky, moc se mi líbila a pobavila.
Strom čarodějnic
Elena Collins (p)
Naprosto skvělá kniha s dvěma dějovými linkami.
Malířka Selena utekla z Manchesteru do staré chaloupky ze 16. století,
kde se dějí podivuhodné věci.
Moje srdíčko plesalo nad krásnými popisy přírody, tajemno, nadpřirozeno,
pověry, pověsti a čarodějnictví, až mě mrazilo.
Kniha je úžasně čtivá a s radostí doporučuji.
V komíně víří jiskry, polínka v krbu syčí a doutnají a zčernalé větvičky praskají jako ohořelé kosti. Kouř se klikatí a stoupá vzhůru, tiše jako kouzlo, a ona natahuje ruce, aby si ohřála dlaně, až se skoro spálí. Za oknem burácí vítr a profukuje skrz okenice. Uhladí si sukni a zadívá se do ohně, pozorujíc plameny, jak poskakují, šlehají do výšky a zase se stahují zpět. Není slyšet nic než praskání ohně...
„No a někde jsem četl, že prý se kdysi věřilo, že to tu postavil sám ďábel.
Ale je to tady až moc krásné na to, aby to vzniklo z něčeho tak zlověstného.“
„Já ti nevím. Moje obrazy jsou dost často přesně o tomhle…
o kráse přírody, která má veškerou moc se změnit, zdivočet,
umí být bouřlivá, a někdy dokonce i nebezpečná,“ zavrtěla Selena hlavou.