esma komentáře u knih

Po dočtení předchozí knížky (Ptáci bez křídel) jsem se nemohla „rozčíst“, knížka mně uhranula. A Olga, po které jsem nakonec sáhla, měla smůlu, její příběh mne neoslovil.
Schlink má ale můj obdiv kvůli své jiné knize : Předčítač. Nejde ani tak o samotný příběh, ale o provokující přesah viny, která se může týkat každého z nás. Vina, která vstupuje do našich životů, bez pozvání, kdykoliv, v různé intenzitě. Kdo’s bez viny, hoď po mně kamenem. V tom vzkazu do našeho nitra byl Předčítač výjimečný.

Dílo s vysokou uměleckou hodnotou. Přibližuje nejenom historické události počátku 20. století na rozhraní Evropy a Asie, ale i tu hlubokou propast, když se na miskách vah objeví dobyvačnost proti křehkosti prostého života.
Knížka se nečte lehce, přesto by vás neměla míjet.

24 20.02.2022

Čtení dost náročné, není to zrovna jednoduchý text. A není to jenom příběh hledání vraha, jde i o civilní příběh protagonistů, kteří se snaží zachytit kousek unikajícího osobního štěstí. V délce vět, která je zmíněna na přebalu, vítězí třiceti sedmi řádky první věty Molinův Modrý jezdec. Tou délkou autor jenom prokazuje svou bravurní schopnost pracovat s jazykem, kdy slovo za slovem dekóduje i ty nejmenší detaily, které rozhodují o tom, jací jsme.
(Dávám si autora do oblíbených.)

12 12.02.2022

Simmonsův Terror i Palinův Erebus nám přibližují tutéž událost : hledání Severozápadní cesty, která měla propojit Tichý oceán s Atlantikem. Obě knížky jsou více než čtivé, Simmons přidává do příběhu tajemno, knížku tím zatraktivnil, Michael Palin se vydal cestou zpracování všech dostupných historických pramenů a přidal nejnovější informace. Obě sesterské lodě se našly teprve nedávno (2014, 2016). Přestože jde o události ze čtyřicátých let 19. století, zájem o to, kam zmizely lodě a jak vlastně skončila tato expedice, nikdy neochabl. A celkový dojem?
Svět obdivuje vítěze, ale úsilí a odvaha poražených nebývá o nic menší.

22 30.01.2022

Zapomenuté příběhy, které známe/neznáme, čtivě připomenuto, proplétají se mezi různými obory, u některých nechybí aktualizace z pohledu současnosti. Líbilo se mi, že k některým přidává zajímavé souvislost i, třeba scorbut vs válka za nezávislost v USA (posuďte sami) nebo kauza nuly a její přehlížení, to byl příběh veselejšího rázu (na rozdíl od slavných bitev a vojevůdců). Nikdo nezačíná nulou, i autor má první díl jedničku a ne nulu, tak ji nevzal na milost ani on…
Jinak bych doporučila si čtení rozložit, já mám za sebou tři díly a musím dát přestávku.

16 19.01.2022

12 povídek ze světa zločinu, všechny mají stejnou strukturu : krátký úvod s popisem zločinu a pak hledání a úspěšné usvědčení vraha. Zásluhu na tom má hlavně bystrý úsudek poručíka Borůvky, jeho pomocník je příliš zbrklý a příslušnice s drdolem nemá v týmu dobrou pozici. Proti jiným detektivkám je tu jedna odlišnost, autor se moc nevěnuje důvodům, proč ke zločinu došlo, většinou to odbude jednou, dvěma větami o žárlivosti, nenávisti nebo jiným zjištěním, žádné psychologické pitvání se nekoná. Hlavní postavou je pořád poručík Borůvka, kterému autor přidal vlastnost : je pořád smutný. A já si pořád říkala : ano, je takový lidský, pochopil, nebyl lhostejný, soucítil se všemi, viděl do lidských duší, proto ten smutek. Ale pak se našel ještě jeden důvod, nenápadně se skrze ty příběhy posouval až k překvapivému finále.

19 07.01.2022

Knížka vznikla v r 1958, začátek přeslazený, celkově stylem velmi jednoduchá. Ale samozřejmě jde o obsah, ti, co mají rádi jeho hudbu, to skousnou. Každý si může životopis GP vygooglovat, pokud ho nezná. Mně se líbil ten barvitý popis tvůrčí atmosféry s různými lidičkami a samozřejmě i významnými aktéry té doby, to bylo velmi osvěžující, sem-tam jsem se dozvěděla nějaký nový detail z operního zákulisí, takže knížka stojí za přečtení.

U Toni Morrison čtenář jasně vnímá dvojí život jejich postav. Vnější, zjevný, podobný jeden druhému s odchylkami, které vytváří sociální, společenské a kulturní prostředí. Ten druhý, vnitřní, plný prožitých svárů, ublížení a zášti, s malou nadějí na vyproštění se z těchto okovů. Příběh rozložený na jednotlivé dílky skládáme jak obrázek kubistického malíře pomalu do kompaktního celku, až tento celek napoví, že žádná postava není černobílá. Že život nelze složit z imaginárních dílků, ale pouze těch, které byly naší součástí. A jedním z nich bývá i láska.

13 26.12.2021

Krásná publikace, životopis zpracován citlivě, vše podstatné řečeno s přehledem jeho nejvíce ceněných děl, výjimečné jsou mimo jiného jeho portréty a „rozpohybované“ skupiny. Rembrandt dosáhl svou tvorbou vrchol malířského umění baroka, kunsthistorici vyzdvihují jeho osobité v upřímném a hlubokém módu zpracované lidské emoce.
V osobním životě musel zvládnout ztrátu manželky Saskie a jediného přeživšího syna Tita, čekal na něho i finanční bankrot se všemi důsledky. Trajektorii Rembrandtova života nám přibližuje velké množství jeho autoportrétů. Vidíme, jak šel čas : půvabný mladík, zralý, úspěšný muž na vrcholu svých sil, zadumaný myslitel a nakonec stařec smířený se svým osudem.
(1606-1669)

15 09.12.2021

Náročnější čtení, požaduje více soustředění na rozklíčování totalitního jazyka plného jinotajů, falše, schovávání, strachu. Rumunsko : obyvatele této země budu mít navždy spojené s obrazy bezzubých tváří demonstrujících ( přenosy ČT z roku 1989 )... socializmus v rumunské podobě.

11 02.12.2021

Autor obdivuhodné trilogie i tentokráte, byť tuto knihu napsal dříve, působí na čtenáře opojně. Realitu jemně dobarvuje někdy až poetickým vyjádřením všeho, co obyvatelé vesnice prožívají. Pořád jsem cítila takový zvláštní klid, přestože ty příběhy nebyly procházkou po rozkvetlém sadu.

18 23.11.2021

… jak málo věcí dokážeme v paměti udržet, co všechno s každým vyhaslým životem dál upadá v zapomnění a jak se svět sám od sebe vyprazdňuje, když příběhy vážící se k nesčetným místům a předmětům, jež si samy o sobě nic pamatovat nemohou, už nikdo neuslyší … nezaznamená je … ani nepředá dál…
W. G. Sebald zaznamenává, předává… příběh osamělého chlapce, kterého matka zachrání tím, že ho pošle ho v necelých pěti letech vlakem do Anglie, chlapce, kterému je umožněn život fyzický, ale poznamenán život duševní, dospělého muže, kterému se rozevře propast času a sděluje nám, jaké to je, zůstat naživu.
Kniha s velkým přesahem, se zajímavými kulisami z oblasti architektury, přírodovědy, ale hlavně s nepředstavitelně hrůznými popisy zvrácené moci.

17 11.11.2021

Kniha je kouzelná. Četla jsem pomaloučku pomalu, stránku po stránce, aby mi nic neuniklo. Literární dovednost autora, jeho představivost, neustále proplétání děje z mnoha různých nových pohledů, to vše dokazuje, že je skutečný mág slov. Poskládal ze vzpomínek všech, kteří nechali svou stopu v jeho rodném městě, příběh na první pohled snad prostý, ale opak je pravdou. Nechybí mu hloubka, zajímavý námět, fascinace časem : minulost, její odkrývání, hledání souvislostí. A naděje : mnohdy může být právě minulost odrazovým můstkem pro nové začátky.

12 21.10.2021

Přes knížečku můžete nasávat atmosféru tehdejšího světa, ve kterém se pohybovala Peggy Guggenheim. Finanční zázemí ji dovolilo věnovat se tomu, co ji přitahovalo : umělecká avantgarda, ve které se dobře cítila a umění, které začala sbírat. A sponzorovat mladé nadějné umělce. Knížka mapuje její pobyt pouze v Paříži a Londýně, končí úspěšnou záchranou své sbírky převozem do NY. Více se nedozvíte, klouže to po povrchu, pokud za relevantní informaci nepovažujete, kolik mužů zkřížilo její život.
Své jméno ale Peggy navždy spojila s uměleckou galerii v přenádherných prostorách paláce Venier dei Leoni, kterou založila po válce v Benátkách... Můžeme obdivovat obrazy, sochy, mobily (to jsou
pohyblivé sochy), nádhernou zahradu a nádherný výhled na Canal Grande. Pokud Vás nezastaví Mariniho socha koně s jezdcem (Anděl města).
Muzeum v NY vzniklo na popud jejího strýce Solomona, obdiv sklízí jak stavba samotná (působí velkolepě nejenom z pohledu od Central Parku, ale i samotným vnitřním neuzavřeným prostorem, prostě architektonický skvost), tak i bohaté sbírky. Díky dlouholetému řediteli muzea v NY panu Thomasovi Messerovi, nesmírně noblesnímu člověku s kořeny v naši republice, se podařilo srovnat napětí, které kdysi vzniklo mezi Peggy a strýcem (resp jeho partnerkou) a Peggy souhlasila s tím, aby její sbírka byla spravována společně pod Guggenheimovou nadací.

13 10.10.2021

Životní příběh Soni Červené dokládá, že velké umění lze dosáhnout jen s plným nasazením. O to smutnější je, že musela navíc překonávat překážky kladené režimem, které vyřešila emigrací. Každý režim, který brání seberealizaci nadaných jedinců (z vědy, kultury, sportu nebo jakékoliv jiné činnosti), okrádá v konečném důsledku nás všechny.

10 06.10.2021

Přesídlení německých rolníků do Ruska na pozvání ruské carevny mě v dějepisu minulo (pokud to vůbec bylo v osnovách). Takže jsem poté, co jsem dočetla, klikala a klikala a dávala vše do souvislostí. Příběh převyprávěn přes učitele Jakoba Bacha je zaměřen spíše na něho samotného. Neobyčejně obyčejný muž, podivín s básnickou duši, obdařen tvořivou fantazii, s hlavou v oblacích nebo mimo. A kolem něho pluly dějiny. (Měla jsem výhrady k jeho roli vychovatele Anči, že na ni léta nemluvil, i když v té době se ještě o dramatických důsledcích zanedbání správného momentu pro vznik řeči nevědělo.) Ano, prožil velikou bolest, ztráta Kláry ho ochromila. Přesto, ten nelidský čas, kdy se závratně měnily poměry v zemi (nejenom na Volze), byl přímo nedýchatelně působivěji zobrazen v Tichém Donu, zde byl člověk zmítán a okrádán o život, štěstí a budoucnost.
A Povolžští ? Po vpádu Hitlera do SSSR je prohlásili za zrádce a kolaboranty a odveleli do pracovních táborů. Zde skončil i Jakob Bach, ale to autorka zmiňuje až v epilogu.

18 29.09.2021

Otrokářství „zdobí“ historii lidstva od nepaměti. Na toto téma bylo napsáno nesčetně knih líčících dramata jednotlivců, celých rodin, celých vesnic, celého světadílu. Kdo tančí s vodou nabízí ale pohled i z té druhé strany : počátky hnutí, kterého cílem bylo osvobození otroků.
Abolicionisté cíleně a dlouhodobě revoltovali proti nesvobodě jiného etnika, proti obchodu s otroky, poukazovali na nemorálnost a nelidskost, s jakou se k otrokům přistupovalo. Jejich hnutí se stalo základem hnutí za dodržování lidských práv po celé zeměkouli. Svou výpovědí má proto příběh Ta-Nehisi Coatese potenci oslovovat čtenáře i dnes.
A neměli bychom zapomínat na nadčasovou báseň Johna Donnea (snad mi Hemingway promine) :
… žádný člověk není ostrov sám pro sebe… smrtí každého člověka je mně méně, neboť jsem část lidstva. A proto se nikdy neptej, komu zvoní hrana. Zvoní tobě…

11 27.09.2021

Četlo se to dobře. Lze si představit, že tak nějak to u nás chodí, že taková je realita.
Naučit všechny vyšším standardům bytí – milá Velká Sovo - je ve světe, ve kterém žijeme, nemožné. Jsme a budeme pořád jenom lidmi.

Životní příběh Thea a vlastně i Borise (alkohol, drogy) byl strašný. Samozřejmě ten začátek nelze změnit : být na nesprávném místě v nesprávném čase, kdy třináctiletý kluk nemá vůbec žádnou představu, co s ním bude. Přesto se fantazie Donny Tartt ukázala nevyčerpatelná až neuvěřitelná !!! Theo prožil ne jeden ale několik životů než pro něj
autorka našla pevný bod.

11 14.09.2021

Dlouho jsem nad knížkou přemýšlela, jak příběh uchopit. Byl úmorný a předlouhý, dominovalo v něm Kemalovo obsedantní chování. Nicméně autorova práce s jazykem svědčí o tom, že nobelovku nedostal zadarmo. S Kemalem si vyhrál. Pozvolné líčení jeho vztahu - těch 585 stran - je z tohoto pohledu obdivuhodných. To pitvání emocí, gradace závislosti, žárlivosti, ta dusící oddanost...
Jsou různé druhy lásky. Ta Kemalova láska k Füsun byla z těch zničujících. Aby láska vydržela, musí ve vztahu dýchat oba. A Füsun nedýchala.
Závěrem dík překladateli, dobrá práce.

13 03.09.2021