Ellile komentáře u knih

Děsivé.

Je děsivé, když si uvědomíte, že Orwell napsal knihu už v roce 1947…a co se v historii událo poté, jak je možné, že tak přesně odhadl vývoj událostí?

Je děsivé, když si knížku čtete s pocitem, že je to situace zahnaná do extrému, ale přesto si plně uvědomujete, že naprosto nereálné to také není.

Tuto knihu by si měl přečíst každý, kdo nadává na dobu, ve které žijeme…ta má samozřejmě spoustu nedostatků a hodně věcí nás štve, ale už jenom fakt, že si můžeme myslet a říkat takové věci nahlas, je přece úžasný.
Kniha má spoustu zajímavých myšlenek, které jsou dnes víc než aktuální. Díky tomu se řadí mezi knihy, které není škoda vzít do ruky opětovně a stále v ní odkrývat nové vrstvy. Také bych vyzdvihla jeho práci s jazykem, např. pojem Velký bratr už je v současnosti vryt do širšího povědomí veřejnosti.

14 24.01.2014

Neskutečně silný příběh, který autor dokázal čtenáři předložit s obrovskou věrohodností. Je až geniální, jak pojal jednotlivé postavy, jejich vývoj, vliv na ostatní…to všechno zasazené do mrazivé atmosféry sanatoria pro choromyslné. Závěr knihy mě překvapil a svým způsobem uchvátil, za mě je to samostatná hvězdička. Nelze asi přesně vystihnout, jak kniha na člověka působí, protože tohle si každý musí „prožít“. Je ale nutné vyzdvihnout fakt, že se nejedná pouze o neobvyklý, dobře čtivý příběh, ale hlavní hodnota knihy je v myšlenkách obsažených mezi řádky, protože ty jsou opravdu nadčasové…a když se nad nimi opravdu zamyslíte, uvědomíte si, že jsou v poslední době čím dál aktuálnější.
Mně nezbývá, než se hluboce poklonit autorovi a snažit se potlačit myšlenky na Kombajn a na to, zda a jak bych proti němu měla bojovat i já…protože to jde.

8 24.01.2014

Přečteno jedním dechem. Je pravda, že mě ze začátku trochu děsil styl, kterým je kniha psaná. Tento způsob psaní, kterým autor příběh uchopil, je dost odlišný od klasického vyprávění, ale poměrně rychle si na něj zvyknete a pro mě se nakonec stal příjemným zpestřením po všech těch klasických vyprávěních.
Doposud jsem přečetla několik knih s podobnou tematikou, ale Zusak toto téma pojal naprosto jinak…je vyprávěn z pohledu a v tónu, který jsem nečekala. Přesto (nebo právě proto) mě zaujal a hlavně-zanechal po přečtení dost intenzivní pocity, což se nepovede každé knize.
Je pravda, že někomu může připadat vyprávění dost rozvláčné, točící se stále kolem podobných věcí, ale právě to tvoří tu pravou atmosféru obyčejného života lidí v nacistickém Německu.
A co se mi opravdu líbilo, byla myšlenka, kterou autor ukazuje, jakou moc mají slova… působí na lidi, aniž by si to oni sami uvědomovali. A kdo ovládá slova….

7 24.01.2014

Kniha, která dokazuje, že není důležitý pouze obsah, ale také forma. Strohý styl, který autorka zvolila, způsobil to, jak kniha jako celek vyzněla, podtrhuje bezvýchodnost situace. V textu se střídají dějové pasáže s faktickými popisy, doplněné o myšlenkové pochody postav... Kniha je díky tomuto stylu nevšední, odlišuje se od klasických románů, na které jsme zvyklí, a musím říct, že pro mě je velmi působivá.

6 24.01.2014

Ke knize jsme přistupovala s obavami, zda mě „příběh o domě“ nebude nudit. Opak se stal pravdou. Propojení osudů jednotlivých postav s existencí této stavby je velmi originální nápad, který Mawer dokázal uchopit za ten správný konec. Kniha je velmi čtivá, postavy zajímavé, autor naštěstí nesklouzl k nudným popisům. Jako obrovské plus vidím také jeho znalost historie a to, jak skvěle dokázal vystihnout atmosféru tehdejší doby u nás, přestože ji vlastně sám nezažil.
Sečteno a podtrženo-kniha bezpochyby stojí za přečtení, bez ohledu na to, zda máte k vile nějaký vztah, nebo ani netušíte, že nějaká taková stavba opravdu existuje.

5 24.01.2014

Jedná se o celkem typický příběh nešťastné lásky, ale je vložen do netypické formy. Čtenář již od počátku ví, že tento milostný příběh nebude zakončen happy-endem (což je dobře, protože by kniha jinak ztratila veškeré kvality a byla by pouhým tuctovým, plytkým milostným příběhem). Tento přístup autora k příběhu si, dle mého názoru, zaslouží jednu samostatnou hvězdičku.

Název knihu opravdu vystihuje. Je láska pouze slovo? Je láska víc než jen slovo? Je láska? Příběh nám na žádnou otázku jasně neodpovídá, ale ukazuje, jak v dnešní době tak čistá věc, jako je láska, musí ustupovat realitě všedního dne...přestože nás dělá šťastnými, naplňuje nás, tak jsme ochotni ji obětovat. Znamená to tedy, že je láska pouze slovo?

3 24.01.2014

Mánie je více než jen povedená prvotina tohoto autora. Kniha nepostrádá napětí a všechny prvky, které správný thriller vyžaduje. Mile mě překvapilo, že kniha ke konci nezačíná nudit, jak se to u těchto žánrů celkem často stává. Není ani tak jasně předvídatelná. Jistě, v určitém okamžiku čtenář začne tušit, jak se věci mají, ale není to tak průhledné od počátku a některé čtenáře autor v závěru přece jen může překvapit. Jako „oddychová“ četba je to výborná kniha, která si dokáže udržet úroveň od počátku až do konce, což je velmi těžký úkol.

2 24.01.2014

Toto je kniha, která se nečte zrovna lehce. Bez upozornění se střídá vyprávění z pohledu různých osob, stejně tak autor zavádí čtenáře do různých časových rovin. To vše je navíc protkáno kulturně-historickými pasážemi. Méně zdatný čtenář se nejspíš nechá odradit, ale ten, který vytrvá, si za nějaký čas zvykne a jestliže přistoupí na autorův styl, tak se mu ke čtení nabídne velmi zajímavá kniha. Mě si kniha přes prvotní rozpaky získala. Nedokážu přesně vysvětlit, co mě na knize upoutalo, to se prostě musí přečíst. Složitě strukturovaný text nabízí různé obrazy...od vzpomínek na koncentrační tábor, přes deziluze levicových intelektuálů, ale silným motivem je také láska k umění a ženám. V románu se prolínají fiktivní příběhy s reálnými historickými souvislostmi a významnými historickými postavami. Pozorný čtenář si jistě všimne i filozofického podtextu celé knihy.
Bílá hora tedy určitě není román, po kterém byste měli šáhnout, pokud hledáte odpočinkovou četbu. Pokud ale hledáte náročnější román, který směřuje spíše k pokročilejšímu čtenáři, tak by Bílá hora mohla být tím pravým.

2 24.01.2014

Musím se přiznat, že mi trvalo celkem dlouho, než jsem se do knihy opravdu začetla. S fantasy nemám moc zkušeností, ale toto mi přišlo jako něco ve stylu „fantasy-komedie“. Oceňuji především propracovanost detailů v knize a nejvíce mě pobavily různé drobnosti, kterými autor odkazoval na realitu. Není to kniha, ve které byste měli hledat nějaké hlubší moudro, ale k odreagování a pobavení se bude hodit.

2 24.01.2014

Nevšední příběh popisující osudy velmi zajímavých a různorodých postav. Po přečtení mi v hlavě kroužila otázka, do jaké míry je náš osud předem určený, a jak moc ho můžeme svým jednáním ovlivnit???

Hlavní postavou je sirotek Homer, kterého si musí každý oblíbit, ale Irving se neomezuje pouze na něj. V knize se objevuje spousta zajímavých a originálních postav. Charaktery některých z nich jsou prokresleny více, u jiných se jedná pouze o náčrt, který ale danou postavu přesně vystihuje. Tato kniha je důkazem toho, že svět není černobílý a každý člověk se vyvíjí, mění postoje a názory…ať už dobrovolně po vlastní úvaze, nebo pod vlivem okolních událostí.

Kniha je velmi originální, nabytá zajímavými myšlenkami…není to typ knihy, kterou přečtete za jedno odpoledne, o to větší možnosti a podněty k přemýšlení nabízí. Určitě doporučuji, pokud vás nudí tuctové příběhy a hledáte něco hlubšího a promyšleného.

1 24.01.2014

Vždycky jsem se považovala za čtenáře, který dokáže v knize odkrývat různé vrstvy a většinou chápe myšlenku, kterou chtěl autor vyjádřit. U této knihy, pokud se oprostím čistě od dějové linie, si nejsem jistá, jestli jsem pochopila alespoň polovinu. Kafka na pobřeží je kniha, kterou si s odstupem času „budu muset“ přečíst znovu, nyní mám ohledně ní velmi rozporuplné pocity. Už během četby jsem měla chvíle, kdy mě strašně bavila, ale také chvíle, kdy mě neskutečně „otravovala“. Ale rozhodně to není kniha, u které bych do týdne zapomněla, že jsem ji četla…něco ve vás zanechá.

„Osud je občas jako menší písečná bouře, co bez ustání mění svůj směr. Ty se jí snažíš utéct, a tak změníš směr. Ale jakmile to uděláš, bouře změní směr s tebou. Zkusíš to ještě jednou, ale výsledek je stejný. Ať to zkoušíš kolikrát chceš, pořád se to opakuje, jakoby to s tebou sama smrtka tancovala svůj zlověstný tanec před úsvitem. Protože ta bouře není něco, co k tobě jen tak přišlo odněkud zdaleka. Ta bouře totiž, to jsi ty sám. Máš ji v sobě. A proto jediné co ti nakonec zbude, je zamířit přímo do ní, zacpat si pevně oči i uši, aby se ti do nich nedostal písek, a krok za krokem se snažit projít na druhou stranu. V té bouři neexistuje slunce, ani měsíc, ani směr, a někdy ani normální čas. Jen písek, bílý a drobný jako z přelámaných kostí, co víří vysoko na obloze. Představ si takovou bouři.“

1 24.01.2014

Manželé Ahndorilovi, skrývající se pod pseudonymem Lars Kepler, umí bezpochyby psát čtivě. Pozitivně bych na knize hodnotila hlavně fakt, že děj není již od počátku prvoplánovitě předvídatelný, dokonce se u některých dějových zvratů můžete přistihnout s výrazem „tak tohle jsem opravdu nečekal (a)“ (alespoň v první polovině knihy, ke konci už se kvalita snižuje a předvídatelnost zvyšuje). V závěru mi ale při čtení stále víc vyvstávala na mysl otázka, zda toho už v knize není přece jen přespříliš a děj není zbytečně překombinovaný. I v psaní totiž platí staré dobré pravidlo, že všeho moc škodí, a rozhodně ho neeliminuje ani fakt, že má kniha přes 500 stran. Důsledkem spousty zápletek a nových faktů je mimo jiné i to, že v knize můžete objevit některé nedořešené momenty.

24.01.2014