elizabeth_ba komentáře u knih

S některými komentáři si tentokrát dovolím nesouhlasit. Jako jsem nedokázala souznít s Welisky z příběhů o princezně a někdejší sestře Fidelmě, tak kníže Owain Gwynedd zajišťuje, že se zdejšími Velšany naladěná na stejnou strunu fakt budu. A když už jsem vzpomněla tu irskou královskou princeznu Fidelmu, tak zdejší kapitán dračí lodi rovněž i jménem (Turcail) spíš připomínal Ira než Dána. Takže, ač se opět nejednalo o klasickou detektivku, tak podle mě se Cadaelovi putování do rodné země se znovu se objevivším bratrem Markem (nyní již skoro knězem) a s příběhem lásky téměř beze slov v popředí a útokem na velšské území v pozadí (nebo to bylo obráceně s tou důležitostí?) více než povedlo. No posuďte sami:
"Saeson? oslovil obr Cadfaela a zvědavě si ho prohlížel. Že je Heledd Velšanka, to už věděl; ostouzela ho tím jazykem, dokud jí nedošel dech. Velšan! odpověděl Cadfael. Jako dáma. Je dcera kanovníka od Svatého Asapha a pod ochranou Owaina Gwynedda. 
On chová divoké kočky? prohodil mladý muž, opět se zasmál a jediným hbitým pohybem ji postavil na zem, ale pevněji držel za pás šatů, který skroutil v pěsti, aby jej utáhl a mohl třímat bezpečněji." MF 2003, s. 101

6 28.06.2023

Podle mě si i tento příběh zachovává laťku, kterou nastavil Malomocný od sv. Jiljí, a protože se odehrává před Vánoci, přijde na svět (i když trošku předčasně) několik malých spasitelů, kteří snad jednou zachrání mezi dva pretendenty trůnu - Matyldu a Štěpána - rozpolcenou předchůdkyni Spojeného království. Zasněženým a ledem pokrytým krajem se nám tu potuluje pěkná sebranka, ale Cadfael dostane jeden trochu předčasný ale o to hezčí vánoční dárek. A já doufám, že se ještě v dalších dílech potkáme nejen s Hughem a Cadfaelem, kteří se bok po boku vracejí zpět do Shrewsbury, s pocitem dobře vykonané práce, jeden s radostným očekáváním a druhý se srdcem radostí naplněným... Jj, byla to pohádka, a moc pěkná!

6 20.03.2023

I tuto knihu jsem už měla přečtenou v originále (stejně jako Monk who wanished), takže rozuzlení jsem znala předem. To mi ale nezabránilo dát jako obvykle pět hvězdiček, i když mám několik přestože, neboť nalézám také spoustu důvodů proč tak učinit.

Nejprve ta přestože
1. znovu máme binec v mumanských brehonech, Fidelma odjíždí na území Uí Fidgente v zastoupení svého bratra, krále, a jeho brehona Ailína (který ale už na konci Ďáblovy pečeti byl odvolán a nahrazen Fíthelem). Naštěstí v té následující už je to dobře.
2. V seznamu osob se stále uvádí, že Eadulf je Fidelmin společník, ačkoliv i ona sama v knize uvádí na pravou míru, že není její druh ale manžel.
3. Všechny knihy si začínají být podobné. Fidelma s Eadulfem doputují do nějakého kláštera, který se ukáže být semeništěm zla. To pak spolu odhalí a vymýtí, i když často ne důsledně a do kořene.
4. Žádná žena, která měla moc a urozený původ (samozřejmě kromě Fidelmy) za nic nestála (čest výjimkám jako princezna Gélgeis z Durlus Éile nebo ta dívka z Bretaně z dílu Holubice smrti).


No a teď teda klady a důvody pro vysoké hodnoceni:
1. Není to žádná červená knihovna. Tady dokonce není ani náznak romantiky, ačkoli nám přibyl jeden manželský pár. Na rozdíl např. od Holubice smrti, Sedmé polnice nebo Druhé smrti. Co taky v manželství s romantickou láskou, že... :-))
2. Sice jsme přišli o Ségdaeho, čestného a laskavého opata z Imleachu, ale má zdatného nástupce. Tady mám i malé přestože... Vzhledem k tomu, že byl nejvyšší duchovní Mumanu a jejich přítel, čekala jsem ve vyšetřování od Eadulfa a Fidelmy trochu méně chladu. Při prvním čtení v angličtině jsem dokonce marně doufala, že se nakonec dozvíme, že šlo o omyl a zavražděná osoba byl někdo jiný. Všechny podobně doufající musím zklamat, jelikož tomu tak není.
3. Setkali jsme se opět s válečným pánem Conrím a taky se synovcem bratra Conchobhara Deogairem, ačkoliv zrovna tahle linie se mi vzhledem k různým schvalovacím procesům rodinnou radou (derbfine) zdála poněkud nepravděpodobná.
4. Fidelma byla nařčena z mimomanželského vztahu. I když jen v náznaku a rychle zase bylo toto obvinění staženo. Eadulf se i tak málem popral...

Snad mě to konečně popostrčí k dočtení předposlední dosud vydané knihy v originále. Její čtení mi po několika úspěšně zdolaných, tentokrát nešlo vůbec a musela jsem ho odložit. Tak se do Bloodmoon pokusím ještě jednou začíst a doufám, že se mi to podaří, dříve než vyjde v češtině...

6 11.11.2019

Jak jsem si zvykla přirovnávat jednotlivé díly ze série ke slavným detektivkám Agathy Christie, tak tahle je takové V hotelu Bertram... Každý má v sobě nějakou pořádnou špatnost a v něčem jede, snad kromě Fidelmy a kapitána lodi Rosse. Člověk by byl v pokušení podezřívat i Eadulfa z toho, že se nějak zapletl s Uí Fidgente... U autora platí nikoli "za vším hledej ne ženu", ale tento odbojný klan nebo sousední království Laigin. Na střídačku za to jedni nebo druzí mohou, popřípadě se spolčí, i když v té poslední (nikoli z řady ale) vydané (Údolí stínu) za to mohlo nějaké jiné Uí. :-) Taky by mě zajímal rozdíl mezi Uí a Corco, oboje je označení pro nějaký klan nebo oblast. Samozřejmě mě zajímalo i, jak to bylo s Fidelmou a jejími blízkými dál, i když jsem v tomto díle kromě koncentrovaného zla do zdejší oblasti, které nevymýtila ani blahoslavená Necht, zaznamenala i pasáže, které mě tak úplně nebavily.

6 11.12.2017

Nikoli úvodní Rozhřešení vraždou, ale relikviář ztracený v bývalé římské pevnosti, z níž je v době zdejších událostí už opatství, ve městě Autumu mi ponurou atmosférou připomněl Jméno růže. Ale jenom jí, jelikož mnohovrstevnou knihu Umberta Eca, která v sobě obsahuje snad úplně všechno, v dalších ohledech nelze srovnávat se sice velmi pěkně napsaným ale pořád "jen" historickým detektivním románem pana Tremayna.

Probíhající spor mezi keltskou a římskou církví o další směřování a to, jaká řehole se bude napříště uplatňovat na území bývalé Galie, nám zamotá vražda irského delegáta, z níž jsou podezřelí Briton a Angl (či je to Sas) pohádavší se předtím do krve na předběžném jednání koncilu, a především politická situace v Burgundsku. Vraha jsem při prvním čtení neodhalila, snad proto, že tenkrát moje latina byla ještě trochu poslabší (asi tak jako paní překladatelky, protože abbatissa je prostě abatyše a není potřeba to ponechávat v původním znění...), dokonce jsem tenkrát chvíli podezírala i našeho věrného opata Ségdea. Kromě našich známých, jednou místní přehnaně sebevědomou ženskou a kvetoucím obchodem s otroky se potkáváme i se skutečným vládcem tehdejší Francie.

Konec (epilog) mi zase trochu připomněl Jméno růže, taky ve Francích nastala slušná apokalypsa, ale zase jsme se v něm posunuli o pět let dozadu, i když kromě skutečnosti, že Fidelma a Eadulf jsou stále spolu (a v Cashelu), nám toho autor zas až tak moc neprozradil... ;-)

No a já už se mezitím vrhla na Holubici smrti a návrat našich hrdinů zpět domů, bezprostředně poté co Fidelma za přítomnosti krále rozpletla burgundsko-francko-irsko-církevní záhady.

6 08.11.2017

Tenhle díl zaujme už námětem, tam se prostě nemůže stát, že by v konfrontaci s ostatními zapadl, jako se mi to stalo u Zlého úplňku. Fidelma i tady ještě občas zůstává pěkně protivná, ale ono po tom, co se jí přihodilo, není divu. A uvědomí si, jak moc by mohla ztratit. Odnoží církve a herezí a jiných blbostí není nikdy dost, tak tentokrát potkáváme vzdělaného lékaře až z Persie (a omlouvám se, jméno města jsem fakt zapomněla), jménem Basil Nestorios, jenž složil Hippokratovu přísahu, a nám přispěje nejen k vyřešení únosu malého Alchúa ale i celého případu, v němž hrají roli (jak v Mumanu jinak) také nepřátelští Uí Fidgente, byť s docela přátelským válečným pánem Conrím v čele. Uvědomila jsem si, jak moc mám ráda nejen Eadulfa a Fidelmu, ale také často je provázející členy elitní královské stráže Gormána, Endu, Dega a Aidána (poslední tři jmenované ale v tomto díle nepotkáme), vrchního opata a biskupa království Muman, Segdaea (který jako duchovní s dobrým a čestným srdcem působí až skoro nepatřičně) a trochu se děsím dalších dílů, protože to s některými, jak už to u dobrých lidí bývá, právě dobře nedopadne.

Jen jedna věc mě při opětovném čtení těchto vynikajících knih o ohnivé irské právničce napadla, totiž, že má král Colgú nějakou záhadnou smůlu na brehony, napřed jim senilní Dathal a o pár let (a dílů) dál zase Aillín (a tam je nějaký zmatek i v jeho hodnosti, viz můj komentář u Vykoupení krví).

6 30.10.2017

Na začátku jsem se párkrát pěkně naštvala, autorovi zřejmě ušlo, že k národnímu obrození došlo až dlouho po vymření Přemyslovců (takže by asi těžko někdo fandil českému rytíři proti bavorskému nebo rakouskému), ale nakonec to i přes mnohé výtky nebylo úplně nejhorší (dokonce to vyznělo lépe než díl první i přes blonďatou Elišku Rejčku už tehdy se věnující Jindřichovi z Lipé), takže hodlám číst i pokračování (pravděpodobně už jako e-knihu, u tohoto typu knih bych k tomu chtěla co nejdříve přejít).

6 04.01.2017

Z hlediska historického se toho tentokrát mnoho nedalo pomrvit (obsažené v kronikách je možné shrnout do jediné věty: „To vidouce nitranský biskup a posádka společně s měšťany trnavskými získali u krále Otakara smírné narovnání a ochranu kvůli jeho zbožnosti a milosrdenství, slibujíce mu být věrně oddáni a poslušni.“ ), v Nitře jsem nikdy nebyla, takže nedokážu posoudit, zda vykreslené odpovídá realitě, ale bavilo mě to, i když hlavního pachatele jsem odhadla velmi záhy a všichni se chovali dle předpokladů, proto a přesto jsem tentokrát popustila uzdu i svému udílení hvězdiček (vždyť jsem to přečetla o Vánocích).

6 04.01.2017

Tak já souhlasím se vším, co zde už bylo napsáno, přesto u mě (zejména od stránek, kdy se Mongolové připravovali k vpádu do Evropy a zničili postupně povolžské Bulhary, Maďary a Kijevskou Rus) převládala spokojenost, samozřejmě nikoli nad osudem těchto ubohých lidí, ale nad četbou, která mě (docela nečekaně) dokázala velmi dojmout. V kontrastu s těmito událostmi a rovněž dalším postupem mongolských tumenů do Evropy, včetně jejich řádění v oblastech Rusi, Polska, Uher, Moravy a i Míšně, mně ale byl lhostejný nejen osud titulní postavy tohoto románu (krále Václava I.) ale dokonce i dědečka mé nejoblíbenější historické postavy (prince Konradina) císaře Fridricha.

Romantické linie v českém království (týkající se sourozenců ze Světlice) se mi tentokrát zdály slabší (aspoň oproti jiným autorčiným románům), přičemž ta první dopadla vskutku blbě a skončila podobně jako vztah Jindřicha VII. a Anežky (viz Dítě z Apulie - u mě zatím čeká na přečtení, ale vyplývá to z kontextu) tj. vstupem dámy do kláštera; tu druhou týkající se Smila (později z Lichtemburka) považuji sice za zajímavou, ale jednak se trochu podobá té Přemyslově s Palcéříkem a jednak jsem ji čekala o trochu delší a podrobnější. Dojem pro mě napravovaly (romantické) linie v Uhrách a Jitčin hrad s Vasilkem, skřítky a odražení Mongolů u Olomouce (jen teda Záviš ze Sepekova a Nechanic nebyl olomoucký purkrabí ale český podkomoří...). Složité rodinné vztahy na Rusi, Halíči, Volyňi, Uhrách a Konstantinopoli atd. mě děsily a po čase jsem vzdala snahu se v nich nějak vyznat (a to se ještě docela orientuji ve Štaufech, rodině českého krále, české šlechtě a Bavorech; na východ od nás jsem znala akorát Bélu, Marii Laskaris, jejich dceru Annu, Rostislava a Michaila Halíčské či Ruské, zbytek byl pro mě konžská vesnice), přesto jsem Juliánova putování sledovala ráda. Mám vůbec v odpočinkové četbě raději dobrodružství s trochou romantiky (ano Smilovy cesty za představiteli západní křesťanské moci - císařem a papežem, včetně vulkanické činnosti pozorované kolem břehů Itálie, i Velikonoce v Římě byly zcela podle mého gusta) než spletité vztahy.
Co se týče popisovaných historicky doložitelných událostí, v tomhle ohledu mě oslovil spíše pan Merle se svými promluvami ke spanilým čtenářkám a čtenářům, když chtěl vysvětlovat fakta a dějinné souvislosti, případně řešení paní Vaňkové použité v sérii o Lucemburcích (historické události na počátku kapitol psané kurzívou), než zdejší začlenění přímo do textu bez jakéhokoli odlišení.

Kdybych měla porovnat knihy pana Merla a paní Vaňkové, bylo by to pro mě nesmírně složité, neboť oba píšou výborně, aspoň z mého pohledu, ale každý úplně jinak. První část románové série o náboženských (vlastně občanských) válkách ve Francii, vyprávěná Petrem ze Sioraku byla asi přesvědčivější, její hrdinové civilizovanější a uhlazenější. Třeba to další díl české ságy - Král železný a zlatý - zvrátí ve prospěch paní Vaňkové, neboť píše o mému srdci bližších Moravanech, Slezanech, Němcích, Češích, Polácích, Uhřích, ale pochybuji o tom, navíc z mnoha důvodů váhám i nad tím, mám-li se do jeho čtení vůbec pustit ...

No, taky jsem chtěla na malém prostoru popsat příliš mnoho věcí a takhle to dopadlo a to se ještě chystám připojit úryvky, které mě oslovily, jak jsem si zvykla u adorované Merlovy ságy...
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
A nakonec jsem avizované úryvky napsala do diskuse. Tady by už obtěžovaly a nový komentář jsem nechtěla přidávat.

6 28.11.2016

Tímto dílem se opět navracíme k původnímu perfektnímu (čtení). Vyprávění Petra Emanuela o obléhání La Rochelle snad nemá jedinou slabinu (jo vlastně má, překladatelky stále nestačí autorovi, ale opravdu jen občas). To co v člověku vyvolá spoustu emocí - smích a slzy, radost a smutek, vše nacházíme téměř na jedné stránce. Konečně se taky do příběhu vrátil pořádný ženský živel, který jsem s odchodem Ulriky do nedobrovolného exilu tolik postrádala, a dokonce hned dvakrát – v podání rázném (Kateřina z Brézolles) i poněkud křehčím (Jindřiška z Foliange) a i mužských obdivu hodných postav tentokrát nacházím více než dost (včetně nezdolného kardinála Richelieu). Vůbec mám pocit, že raději sleduji historické příběhy se spoustou dobrodružství a klidně i válečných operací, okořeněné sem tam nějakou romantikou a láskou, než politiku a pletichy (kterými jsme se zabývali v předchozích dvou dílech). Na druhou stranu se z mého pohledu jedná o díl ze všech nejsmutnější (jistotně z té části, již vypráví Petr Emanuel), dokonce asi po této stránce horší než Mé dobré město … (pojednávající o Bartolomějské noci) nebo Horoucí láska (kde Jindřich IV. obléhal Paříž), o to strašnější, že tuto tragedii zavinila lidská hloupost posílená o fanatismus (viz úryvek č. 3).

Úryvky začneme optimističtěji a důkazem, že vyřešit to šlo: "Neděli, den Páně, nechtěl Ludvík utápět ve smutku dělostřeleckou palbou a salvami z mušket. To vidouce, nechtěli se hugenoti projevit jako méně dobří křesťané jako my a i oni ctili nedělní klid.
Tento den bez děsivého dunění kanonů a zrádného svištění kulek, a tím pádem bez zraněných a mrtvých, byl pro naše jednotky i pro Larochelské malým odpočinkem a zároveň velkou úlevou, na niž se na obou stranách čekalo již od pondělka. Jelikož hugenoti i my ctíme téhož Boha, třebaže různou způsobou, nejeden člověk musel se ve svém nitru ptát, proč ono příměří nemůžeme rozšířit na ostatní dny týdne. Ty dny nakonec rovněž náležejí Pánu." (Robert Merle, Sláva a úskalí, MF 2002, s. 50)

"Mikuláši, pokračoval jsem jiným hlasem, při tomhle poslání budeme s Bartoloccim kráčet jeden za druhým v naprosté tmě: on půjde napřed, protože zná cestu, a já za ním, protože cestu neznám. K čemu by bylo, kdybys šel za mnou ještě ty, když cestu neznáš o nic víc než já? Součtem dvou nevědomostí jedno vědění nevznikne." (tamtéž, s. 212)

Jeho uražená důležitost v něm okamžitě vzkypěla a v nepříčetném vzteku popadl mušketu a prostřelil královský buben, po čemž se královský bubeník dal okamžitě na ústup následován trubačem. Rovnalo se to téměř urážce královského majestátu, takže sotva započaté vyjednávání bylo okamžitě přerušeno, protože městská rada se neodvážila Sanceauxe ani potrestat ani sesadit: znamenalo by to uvést ve známost tajné vyjednávání ... Chtěl bych se vsadit, že dosud nikdy před Sanceauxem se v dějinách světa nevyskytl člověk, který jediný svou hloupou ješitností přivodil smrt tolika lidí." (tamtéž, s. 250)

6 16.11.2016

Stále stejně napínavé a promyšlené a stále se od toho člověk nedokáže odtrhnout, dokud to nepřečte.

Zajímavé je, že v téměř každém díle Eadulfovi nebo Fidelmě (a dost často oběma) spadne něco na hlavu... Odlišnost od ostatních v dlouhé řadě vyprávění o irské právničce a jejím anglo-saském manželovi nacházím v tom, že tentokrát oba téměř nevytáhli paty z Cashelu... Příběh o delegaci z Říma, kdy ani my (ani zúčastnění v Irsku na Colgúově hradě) až téměř do konce nevíme, co chce a proč přijela, podle mě není úplně jednoduché čtení a už vůbec ne vhodné jako začátek příběhů o dobrodružstvích svéhlavé Irky (to je moje reakce na komentáře čtenářů nade mnou, kteří čtení knih o Fidelmě zabalili, protože začali právě touhle).

Pachatele jsem odhalila přesně v tu chvíli, kdy Fidelma odkryla všechny indície, což znamená celkem pozdě. Ačkoli si v závěru (poté co se různé osoby ne vždy úplně dobrovolně odebraly do rozličných míst - zpátky do Říma, na opuštěné ostrovy ba i do anglosaského nebe) král Colgú, princezna Fidelma i opat Ségdae docela oddechli, dopadlo to (už poněkolikáté) docela blbě, obzvláště, když jsem si po dočtení zběžně proběhla předchozí příběhy (od Eadulfova obvinění ve Fearně) a uvědomila si, kde všude jim pomohl ten, na němž musel Eadulf prokázat své nesporné lékařské umění, aby mu zachránil život (on skutečně není takový trouba, jak se tady někdy objevuje v několika komentářích, naposledy u Rubáš pro arcibiskupa). Radostné události jsme se na konci zase nedočkali, přesto je to zase plný počet a (zřejmě právě proto) napjatě očekávám nové tři příběhy (dva už jsou v Anglii vydané a jeden plánován na rok 2017).

6 10.10.2016

Tak kolega ivoiro má ohledně napětí v knize pravdu. Rozuzlení přišlo až v samotném závěru. Opět ale se autor nevyhnul chybám (a nejen těm historickým). Dcera Ludmila už je zase starší než syn Oldřich (a vzhledem k tomu, že jejich dětské hašteření mělo podstatný vliv na řešení případu, považuji to tentokrát za pochybení dosti zásadní, hlavně proto, že jsem opět nabyla pocitu, že autorovi opravdu nestojíme za to, aby si na svých příbězích dal záležet). Druhou chybou potom je, že pan Vondruška zapomněl, že Smila z Lichtemburka nechal (a podotýkám, že zcela v souladu s historickými skutečnostmi) zemřít v době, kdy se odehrávala Msta písecké panny, a zase nejen v nyní komentované, ale i v časově následující (a dosud poslední) Zločin na Bezdězu s ním vesele počítá (V Apage satanas se jedná o svatbě Marka z Vartemberka s jeho dcerou, ve Zločin na Bezdězu už je tato dáma pak Oldřichovou a Ludmilinou švagrovou). Do řešení případu se zapojí všichni pomocníci, dále rytíři johanité a inkvizitor vyslaný samotným papežem. Jo, mimochodem, ta anotace se někomu hodně nepovedla. Otec Anny z Rohozce exorcistu (ani inkvizici) do Čech rozhodně nepozval.

A jelikož jsem zároveň dočetla i dříve komentovaný Zločin na Bezdězu, pokusím se ohodnotit celou sérii, jaký z ní mám pocit, těsně po kompletním dočtení, kdy se (i přes veškeré své výhrady) docela těším na Nitranskou bránu smrti. Hodnotím ji (tu sérii) mezi třemi až čtyřmi hvězdičkami. Žádná z knížek podle mě nebyla „výtečná“ (jak často píše autor, zejména pak o medovině, pomocí níž bývá vyřešena většina případů), ale pár jich bylo velmi dobrých (Msta písecké panny, Ďáblův sluha, Smrt ve Vratislavi, Olomoucký bestiář, Adventní kletba, Vražda v ambitu), pak byly ty dobré (to je většina). Králův dluh a Tajemství abatyše z Assisi řadím mezi ty horší (oba zachraňuje Světlana, pro mě asi nejsympatičtější postava ze série) a na samotném chvostu jsou u mě dvě, které pokládám za vyloženě špatné (Podivná svatba na Lichnici a Znamení rožmberské růže). Kdybych měla vybrat nej a nej, tak nejlepší byl Olomoucký bestiář, nejhorší asi ta Lichnice. Když pominu ty dvě, pomyslně zaujímající poslední místa, tak jsem byla (stejně jako s řadou o Jiřím Adamovi z Dobronína) docela spokojená a jen nerada se s Oldřichem, jehož jsem si rovněž oblíbila (jen kdyby neměl tak zmatené rodinné vztahy...) i mnoha dalšími postavami jednotlivých příběhů, včetně králových dcer, loučila.

6 10.05.2016

Tak což o to, o napětí v knize opravdu není nouze. Trochu jiná než ostatní "Oldřichovky", opět jsme se vrátili na Moravu a do Olomouce (i když tam jen Ota a jen na skok) a tentokrát navštívíme několik klášterů v Brně, židovské město, valonský šenk a brněnské podsvětí a vypravíme se (i když zase jen krátce) i do okolí Brna. Pátráme (nejen) po knize a po daleké a blízké minulosti( potkáme se s pány z Plumlova a s Pajskrtem z Pajreku, tak prima jméno, to hned tak někdo nevymyslí), dokonce zavzpomínáme i na Cyrila s Metodějem a dobu bojů s Wichingem a moravských knížat s Ludvíkem Němcem. Bez připomínek samozřejmě ani tato není - tak brzo po založení inkvizice se v Čechách a na Moravě rozhodně neupalovalo a vztah Přemysla Otakara II. s představiteli církve nebyl tolik napjatý, jak je líčen v knihách pana Vondrušky, PO II. nebyl ani Fridrich II., potažmo jiný Štauf (i když Štauf byl po mámě taky, takže, inu kdo ví, možná na tom něco pravdy přece jen bude) ani Václav IV., kteří opravdu takto mizerné vztahy s církví měli. Jako čtení, když se nemohu soustředit na pořádnou knihu, tj. na víkend k rodičům nebo do autobusu, ale dost dobrý.

6 06.05.2016

S českou šlechtou, královskými a církevními hodnostáři se to v knihách pana Vondrušky má asi tak jako s lidmi v Midsomeru, už jsou skoro všichni zavraždění nebo potrestaní, takže sem tam nějací musejí znovu obživnout, aby nechyběli. No nic, zrovna tenhle příběh je hodně dobrý a Ota míří stále výš, posledně se "skamarádil" s dcerou purkrabího, tentokrát dokonce s dcerou někoho ještě mocnějšího... A po Vítkovcích a pánech z Dubé jsme se tentokrát ocitli u králova zetě Bavora ze Strakonic a mezi Buzici (konkrétně pány z Valdeka), kde někdo vraždí zvláště hrozným způsobem. Příčinu (tentokrát obzvlášť zamotanou) je třeba hledat v minulosti (té velmi blízké i té vzdálenější). Byl zde vzpomenut i princ Konradin (ne, nebyl řádně zvolený římský král, ale nějak mi nevadí, že ho jím autor nazval), i když spíše jen mimochodem, neboť se hovořilo (ne příliš pochvalně o jeho příteli a spojenci Fridrichu Bádenském) a dost pochybuju, že by český král přijel v roce 1268 ze Štýrska v dobré náladě, neboť jednání se štýrskými pány (které posléze probíhalo ve slezské Třebnici) se poněkud protáhlo a zkomplikovalo. Ale jinak opravdu docela dobré.

6 02.05.2016

Čteno sice už dost dávno, ale zřejmě autor platonicky miloval Alžbětu (Elišku, Rejčku, Rixu, Ryksu, Richenzu, Richezu, či jen Bůh ví, jak by se ještě jméno této dámy dalo napsat), tak jako já Záviše z F. nebo prince Konradina. Proto byla v jeho knize dokonalá, ač jeden můj kamarád ji nazývá lstivou Polkou a Machiavellim v sukních. Ale jelikož mně Richenza na piedestale vůbec nevadí, získala ode mě plusové body a kladné ohodnocení, zejména za vykreslení vzplanutí mezi ní a Fridrichem. Povahové vlastnosti Václava II. trošku přitažené za vlasy (andělská tvář ale duše ...). Já Václava taky moc nemusím, (stejně jako jeho jmenovce Karla IV.) ale tohle si asi přece jen nezasloužil.

6 25.02.2016

Fidelma se odhodlala vystoupit z církevního řádu a místo toho, aby si užívala postavení sestry vládnoucího krále Mumanu, Colgúa, postavení uznávané právničky (dálaigh) ve všech pěti královstvích a klidného pobytu s manželem a synem v sídelním hradu Cashelu, zase dojde k události, které jí to vše překazí a která se jí navíc bolestně dotkne... Vyšetřování pokusu o vraždu krále Colgúa zavede Fidelmu a Eadulfa na území podrobeného a nepřátelského Uí Fidgente a do doby poslední velké bitvy s nimi. A naprosto nic není tak, jak se zdá, a je potřeba si všímat i zdánlivě úplných maličkostí. Přečteno přesně za dva dny, no vlastně tři, čtení se protáhlo přes půlnoc a nemohla jsem se (koneckonců jako vždy) od Fidelminých a Eadulfových případů odtrhnout. A těším se na další, neboť v Anglii jsou už o dva díly napřed (viz http://www.sisterfidelma.com/books.html).

Ale i zde už se vyskytla tzv. množstevní chyba - rozuměj autor píše tolik knih, že se chybě nevyhne (to dokázal jen mistr van Gulik) - v minulém díle (Sedmá polnice) byl brehon Aillín hlavním brehonem Colgúova království (mimo jiného vede závěrečné slyšení v opatství Lios Mór a připomenu, že Fidelmy se jeho zvolení nejprve dotklo, neboť čekala, že si rada zvolí ji, dokud nepřišla na to, že jí vlastně úloha brehona tak úplně nesvědčí) a tady je najednou (po uběhnutí pár měsíců) " jen" jeho (zpátečnickým) zástupcem a hlavním brehonem, který položí život za královu záchranu je Aedo, zcela v rozporu s tím, co jsme si přečetli v díle minulém...

6 03.09.2015

Z velké části se ztotožňuji s komentářem kolegyňky MichelleS, byť mi prostředí poprav, zrad, mučení a války s Turkem mi příliš současné nepřipadá (i když někde na jih a východ od našich hranic - Islámský stát, Sýrie, kdo ví). Dodávám k tomu, že v takovém prostředí se jedna služka či panna umučená Alžbětou Bathoryčkou, zdá jako, že se vlastně vůbec nic podstatného nestalo (v úvodu knihy při představování kaprála Jaroše přednese černý bej Ferenc Nadasdy něco o tom, že i jeho žena má větší talent pro torturu než někteří muži v jeho vojsku, kapitána totiž kaprála Jaroše se toto netýkalo, ten jej naopak prokázal značný). Jedno společné tam ale přece bude - v oné době (stejně jako v té dnešní) neočekávám noblesu nebo velkorysost, které si jinak velmi cením. Přesto se vždy chci ztotožnit s některým z hrdinů (zde spíše "hrdinů"), což absolutně nešlo, chybí mi známý archetyp, který autoři Merle-Tolstoj-Vaňková (vlastně i van Gulik nejen) pro mě vytvořili a který by byl hoden obdivu a adorace z mé strany (tedy ten hlavní důvod drtivé většiny mé oddychové četby).

6 10.06.2015

Sice bez mého oblíbeného Ťiao Taje ale s Ma Žungem ve vynikající formě řeší soudce Ti z pověření soudce Lua (ten se s těmi kurtizánami nepoučí a nepoučí) případ sebevraždy se závanem zla na "ostrově" plném peněz přepychu a lákadel, který sahá daleko do minulosti a ovlivní toho docela dost v budoucnosti. Ma Žung se sice zamiluje (jako v téměř každém díle o soudci Ti), ale nakonec se zachová jako pravý rytíř.

6 04.05.2015

Spolu s Vraždou v Kantonu asi nejlepší a zároveň nejsmutnější z van Gulikových daleko více než jen detektivních příběhů. Z tohoto, kromě v det. románech o soudci zcela běžné logiky (doplněné pěknými skládačkami z rozstříhaného čtverce papíru), doslova sálá chlad a zima a objevují se Tataři a Ujguři (aha, ti byli minule v Bludišti) a vojáci - ti tam byli taky... A už ve druhém díle v řadě soudce uvažuje o tom, že by ukončil své veřejné působení (prvním bylo zase Bludiště) a v obou případech mu v tom zabrání zásah shůry... V tomto díle mám (bohužel) poslední možnost oslovit soudce Ti a všechny jeho milé nejbližší spolupracovníky s pozváním na šálek čaje a také vidět padat květy na sníh (což se mi v naší zeměpisné šířce ještě nikdy nepodařilo spatřit)...

6 11.04.2015

Souhlasím se spolukomentátory. Moc hezký příběh, byť se tentokrát nejednalo o klasickou detektivku, jak jsme z této série zvyklí. Bohužel mě strašně zklamalo převedení na tv obrazovku v jinak dosti povedeném seriálu z 90. let minulého století. Takže poslední epizodu seriálu nedoporučuji, knihu ovšem všemi deseti, protože dojde na setkání, po kterém jsem volala v Panna v ledu a dozvíme se spoustu zajímavých informací. Jednu stěžejní se v závěru dozví i Hugh (ten se vlastně dozví těch informací hned několik) a já jsem šla zjišťovat, jak s nimi naloží (tj. vrhla jsem se obratem na další díl... ;-))

5 05.04.2023