elizabeth_ba komentáře u knih

(SPOILER) Přísahu si opravdu mohli dát někam (hlavně nejvyšší král, ale koneckonců i Fidelma). Pořád se těším, kdy už dospěje, a pořád nic :-) Kdy bude další svišť ??? - Alchú za chvíli odejde k pěstounům a Fidelma s Eadulfem si jej ani neužijí a my se bohužel nedočkáme dílu, kde by hrál hlavní roli... U tohohle dílu jsem nějak v angličtině nepochopila tu stěžejní zápletku s dvojčaty, takže jsem velmi ráda, že to vyšlo česky, protože opět jakési road movie, ale tentokrát ne na moři, ale ve společnosti přátel a konečně bez kláštera a Uí Fídgente... :-))) Dávám pět hvězdiček, protože jsem vskutku ráda, že to vychází v češtině, ale mít lepší angličtinu, asi vskutku váhám, ačkoliv tentokrát nemám výtky ani vůči překladu paní Slavíkové-Hesounové.

7 08.08.2022

Řekněme na rovinu: o Ciceronovi si můžeme myslet, co chceme, ale pořád obdivujeme jeho vytříbený jazyk. Třebaže nedovoloval ženským zúčastnit se veřejného života, miloval svou dceru Tullii a i první manželku Terentii. Třebaže neměl rád Antonia (já ano), pořád člověk ví, že položil základ klasické latině. Listy přátelům, Attikovi a rodiným příslušníkům jsou spolu s Caesarovými zápisky tím nejsmysluplnějším a nejčtivějším latinsky napsaným textem (jo, spolu s fiktivním M. Valeriem Mesallou Corvinem nesnáším Vergiliovu Aeneis a další básně...) Jako člověk mě moc nebere, ale jako řečník a stylista nemá konkurenci. Marce Tulli, gratias tibi ago. :-)

7 08.08.2022

Naprosto souhlasím s kolegou níže. Kdybych přečetla jen hru, která dala knize název (Amfitryon) a úvodní hru o divotvorném hrnci, tak se vůbec nic nestalo. Zbytek byl buď na jedno brdo (ve stylu Oslovské komedie) nebo mě nijak nezaujal (Zajatci). Možná by mě to oslovilo jako divadelní hry, při dobrém obsazení a výpravě, ale jako četba mě kniha spíš nudila.

7 10.11.2020

Před nedávnem jsem v jedné zdejší diskusi řešila, se kterou literární postavou bych se chtěla setkat. Jedno jméno jsem tam ale uvést zapomněla, jde o Marca Valeria Mesallu Corvina (jo, zapamatovala jsem si celé jméno), asi mého nejoblíbenějšího detektiva v historických románech… Trošku o tuto pozici bojuje se soudcem Ti, nejspíš proto, že ten má mezi svými pomocníky Tiao Taje, do nějž jsem stále platonicky zamilovaná (to jsme zase řešili v jiné, trošku osobnější diskusi, zda se někdy nezrale nezamilováváme do knižních postav). Tak věřte, že ačkoliv s Tiao Tajem bych si tuze ráda dala šálek čaje, neustále bych se kontrolovala, jestli nedělám něco blbě, a vlastně z toho setkání nic neměla, ale kdybych se někdy potkala s Valeriem Corvinem v naší vinotéce u džbánu caecubského, určitě si to náležitě užiju. Tato postava není neomylná narozdíl od již zmiňovaného soudce Ti nebo irské princezny a právničky Fidelmy, o to je mi Valerius Corvinus milejší, i když k němu chovám pouze sympatie a žádné něžné city (Perille bych beztak do zelí raději nelezla). V tomto, bohužel posledním česky vydaném díle, se znovu setkáváme s Marcovou rodinou, nejvyšší vestálkou Junii Torquatou a nově i se zástupcem Pontifica Maxima (Pontifex Maximus byl Jovův nejvyšší velekněz), do jejichž pravomocí zdejší vražda spadala. Oba si mě získali (podobně jako Corvina samotného), právě tak jako jistá flétnistka. U dalších nových postav se to už říci nedá (Sulpicius Galba opravdu nikdy nebyl můj favorit), a tak kromě Bílé vraždy (čtené v originále jako White Murder) mě tenhle díl ze všech přečtených bavil asi nejméně. Doufám, že knihy nemají sestupnou tendenci, to bych ke dvacáté zřejmě nedošla.

7 02.03.2020

Určitě to nebylo špatné, leč předchozí Záhada zlatodolu se mi zamlouvala více. Sice mě potěšila opětovná setkání s Hermanem a Ojířem, ale ačkoli se vlastně hrálo o život druhého jmenovaného, příliš jsme si jich neužili. Hermana jen při návštěvě v milevském klášteře a při krátkém setkání se Zdíkem u Přibíka; a uvězněného Ojíře také při krátkých setkáních s kolegou johanitou a při záchraně jeho života. Jednak jsem uhodla pachatele (vodítko bylo příliš nápadné) a jednak jsem postrádala romantiku z louňovského kláštera (a jeho okolí), protože Anna a Kateřina byly velmi atraktivní avšak něhu rovněž dvou sester (pro změnu nikoliv pokrevních ale řádových) z předchozího příběhu jsem u nich hledala marně. Potěšilo mě setkání se Zdíkovým učitelem Přibíkem, ale zklamal mě konec, no aspoň se budu těšit na pokračování, jestli se ještě může všechno v dobré obrátit...

Za poslední zklamání už nemůže ani příběh ani autorka, ale nakladatelství, lépe řečeno e-kniha, která se mi hodně špatně četla. Možná jsem jen zvolila špatný formát, ale chyběla zde písmena i oddělení odstavců.

Knihu mohu (zejména ženám) rozhodně doporučit, můj dojem z vyprávění je velmi dobrý, asi tak zhruba jako ze začátku série; ale ze záhady kolem zlatodolu dojmu vynikajícího (dosud nejlepšího ze všech čtyř) už kniha nedosáhla (přesně jak jsem napsala v úvodu svého komentáře).

7 19.02.2018

Opět se nám ztratilo celé společenství, tentokrát sester z opatství na území Uí Fidgente. A jejich matka představená, která s nimi cestovala, je nalezena zavražděná. A jelikož byla teta válečného pána Conrího, je k vyřešení případu pozvána Fidelma, již i tentokrát provází poněkud otrávený Eadulf. Počítal totiž s tím, že se budou chystat na svatbu a nikoli řešit další případ mimo Cashel. Příběh trochu připomíná Holubici smrti, rozuzlení spíše Vykoupení krví. Ohledně Eogananových potomků pak čtenáři vytane na mysli otázka zcela opačná k Cimrmanově (jenž se Antona Pavloviče ptal, jestli dvě sestry není málo) a to, zda jich náhodou není příliš... Navíc se dokument obsahující rodokmen vládců Uí Fidgente, dochovaný v knihovně opatství neshoduje se skutečnostmi později se objevivšími ve Vykoupení krví. No ale co už. Konec dobrý, všechno dobré, jak s oblibou říkávali rovněž čas od času oba hlavní představitelé této detektivní série.

7 19.01.2018

Jak už píšu v diskusi, během sledování všech řad Sběratelů kostí jsem si uvědomila, že mi Kůstka s Boothem připomínají Fidelmu s Eadulfem. Ona je občas na facku, ale pak to vše napraví činem, jímž všem okolo absolutně vytře zrak. On působí velmi empaticky a člověk (teda pohlaví ženského) by ho chtěl i domů, v řadě situací překvapí rozhodností, kterou by člověk (obou pohlaví) od něj fakt nečekal (u Bootha, když víme, že byl armádní odstřelovač, s tím počítáme o něco více), a má výbornou prostorovou představivost (u Eadulfa o tom víme ze Ztraceného relikviáře). Kůstku mám asi o něco raději než Fidelmu, asi proto, že s ní mám více společného.

No a teď konečně už k samotné knize... Jak nám Vyšehrad vydává knihy uprostřed série, tak se musím před začátkem čtení podívat, kde vlastně jsme v časové ose, abych vůbec věděla, jak to právě mají Fidelma a Eadulf mezi sebou, jak to má Fidelma se svým vztahem k církvi a jestli už konečně je jen princezna a ne sestra... No, tady je pořád ještě sestra a navíc obviněná z vraždy... Jelikož je to díl, kdy má většina čtoucích absolvované už knihy, které následují, tak mohu prozradit, že zatím co v Královně temnot vyseká Fidelma s pomocí cashelských elitních bojovníků z průšvihu Eadulfa, tady se totéž podaří s důvtipem (a s drobnou pomocí místního koláře a příležitostného bojovníka a strážce) Eadulfovi. A ačkoli je konec docela překvapivý (malý spoiler: jde spíše o politiku než o náboženství), všechno do sebe krásně zapadá a navíc necítíme houbovou pachuť z dílu předchozího (Pavoučí síť), možná proto, že je kniha tentokrát spíše provoněná bylinkami (např. i na kocovinu).

Mně se autorův styl moc líbí (jinak bych včera, vlastně dnes v noci, nečetla až do půl druhé) a těším se na další díly, i když především z konce série (po u nás dosud posledním - Ďáblova pečeť- máme v Británii vydané ještě tři).

7 17.10.2017

Mně se to četlo dobře. Ovšem i já bych raději místo čtyř dílů uvítala dva a člověku neznalému egyptské mytologie a dějin to asi mnoho nedalo (bohužel asi ani člověku jich velmi znalému; já se ale naštěstí nacházím někde uprostřed). Mám však slabost pro prince Setnu, Starocha i jeho moudrá zvířátka (ne nadarmo mají egyptští bohové zvířecí hlavy), takže netrpělivě očekávám (doufejme) poslední díl.

7 10.08.2017

likaf: Asi bych měla polemizovat, že byl Záviš popsán jako vypočítavý, sobecký a chladný... Ale asi se mi právě takový líbil, protože tahle kniha paní Koubkové způsobila, že jsem se vrhla na českou historii 13. století a velmi se v tom ohledu vzdělala ač dnes toho i lituji, ne teda toho vzdělání se (vždyť, kdo se naučí jen tak ve čtyřiceti latinsky), ale spíše toho zbláznění se do českého středověku oné doby.

7 22.05.2017

Dostala jsem se už do druhé části série, již vypráví syn hlavní postavy z dílů předchozích, Petra ze Sioraku, – Petr Emanuel. V ději jsme se navrátili o nějaký kousek zpět a podívali se na svět tehdejší doby ještě dětskýma očima dalšího milovníka něžného pohlaví a seznámili se s postavami, které nás budou jeho životem po různou dobu a v jeho různých etapách provázet. S některými jsme se už potkali i poznali v otcově vyprávění (Jindřich IV. Veliký, Kateřina z Guise, její syn Karel, vládnoucí vévoda z Giuse a další), s některými se potkáváme nově – dauphin Ludvík, jeho nemilující matka Marie Medicejská, Charlotta z Montmorency, Tonka, Lojzka, slečna z Fonlebonu… Do živlu francouzského nám proniká i živel německý a vůbec ne ledajaký, je okouzlující, vzdělaný a dokonce i ctnostný… V případě lotrinského hraběte Františka Bassompierre sice málo, ale v případě první veliké lásky Petra Emanuela ze Sioraku – Ulriky z Lichtenbergu, příbuzné falckých kurfiřtů, pro změnu velmi. Ze začátku jsem si těžko zvykala na poněkud jiný styl, něž v knihách přeložených panem Drápalem. Po dočtení musím ale uznat, že i paní Kateřina Vinšová našla pro jazyk nové generace Sioraků ta správná slova a zachovala archaický vzhled (přechodníky apod.) a i když už nemáme „hace“ ale máme „kalhoty“, hugenoté neříkají „ovšemť“ ale „jistotně“, asi proto, že už nemají ve všemť pravdu (samozřejmě kromě vévody ze Sully), a už ani „nepřemyšlujeme“, přesto jsem nakonec spokojená, že i ta druhá (generace) nalezla a má svou (neméně krásnou) mluvu. "...proporce jeho lebky bylyť harmonické a věstily dobrý „pomysl“, jak říkával, či rozum, jak říkáme dnes my, „Přemyšlování, pomysl“: staré to výrazy, užívané i otcem, které se sice již neříkají, mě však nevím proč dojímají." (Robert Merle, Ples u vévodkyně, Nakladatelství MF, Praha 2001, s.226)

Jako úryvek nejlépe pro mě charakterizující knihu a mně se tuze zamlouvající vybírám tentokrát tento:
„Milánku, odpusťte mi!“ řekl La Surie, objal mne paží kolem ramen a přitiskl k sobě, „nemějte mi, prosím, za zlé mé veselí, jak ne, německý jazyk má pro vás tolik půvabů, že jej zbožňujete ještě dřív než jste se ho naučil! Leč pomyslete, prosím, že za týden po vašem návratu ze Saint-Germain tu němčina bude stále věrně na vás čekat se svým rozmilým „der“, „die“, „das“, rozkošným skloňováním, líbeznými složeninami a slovesem elegantně odhozeným na konec věty! (tamtéž, s. 224)

Může obsahovat spoilery

Kniha chronologicky navazuje na „Protivnou“ svatbu na Lichnici, ale napsána byla dříve, takže se tak vůbec netváří. Literárně lze (od této k Lichnici) pozorovat autorův jistý kvalitativní posun, z hlediska historických skutečností je to spíše obráceně. Jak už jsem psala u Lichnice samotné, považuji ji prostě za knihu, která neměla spatřit světlo světa, když už ale byla napsána, bylo zapotřebí zachovat jistou kontinuálnost, (asi těm postavám autor dává příliš velkou volnost, narážím na to, jak píše v knize Oldřich z Chlumu, že své hrdiny nechává jednat a kolikrát ani sám netuší, co učiní). Nyní na sebe při chronologickém čtení jednotlivé příběhy vůbec nenavazují, dokonce se vzájemně popírají. Tak např. v předchozích vylíčil panoše Otu tak, že by hravě předčil i vyhlášené krasavce té doby (rozuměj ty, o nichž to napsaly i soudobé kroniky) tj. Bélu Mačevského, prince Konradina a Otu Braniborského, v tomto ho pro změnu líčí jako poněkud hrubých rysů. Nebo v předchozím díle (či dílech) vzpomíná na manželku Blanku, tady po Blance ani pes neštěkne, ale Oldřich vzpomíná na svou první lásku, tedy Annemarii, dívku z Magdeburgu, a její (a jejich syna) smrt na mor, i když je to už téměř dvacet let (v případě Blanky pak méně)… No díky Bohu za to, že tady se už objeví Ludmila. Pár věcí je společných s Lichnicí – Oldřich je českým králem poslán na svatbu, kde se prostřednictvím sňatku svých dětí mají spojit dva mocné české rody, a kdosi zavraždí otce nevěsty; tím ale veškerá podobnost končí. Zápletka je sice jednodušší než u Lichnice, je ale daleko uvěřitelnější, čímž se kniha stává přijatelnější a hrdinové sympatičtější. A v Ronovcích (konkrétně pánech z Dubé) má sice autor zmatek, ale ani z desetiny takový jako ve Vítkovcích. Takže tenhle příběh je (hlavně díky panně Ludmile) už zase mírně nad průměrem…

7 23.03.2016

Myslím, že s tímto tématem (tajemství Spasitele) se mnohem lépe vypořádal Peter Tremayne ve své knize o Eadulfovi a Fidelmě - Kalich krve (http://www.databazeknih.cz/knihy/sestra-fidelma-kalich-krve-112754). Tahle je sice o chlup lepší než následující (Podivná svatba na Lichnici), a stále docela napínavá, ale strašlivě překombinovaná (templáři, kataři, valdenští, sv. Klára a František z Assisi, jeruzalémští králové, Balian z Ibellinu, Saladin, Renaud de Châtillon, no a pokud by náhodou někomu chyběl král Artuš a rytíři kulatého stolu, tak ať nezoufá, objeví se tam i ti) a mrtvých je ještě víc než ve Vraždách v Midsomeru (kdybych dříve nečetla díly, které navazují, měla bych strach, že se z oné pouti do Compostelly nikdo nevrátil živý, dokonce ani Anežka Přemyslovna...).

Kromě knihy "Hra na Betsy Bowovou" je tohle zpracování staré irské legendy jedna z knih v dospívání, která mi utkvěla dodnes (tj. téměř 30 let) v paměti. Možná někdy znovu přečtu. Kromě výše zmiňovaných dvou už jen "Láska a válka" z edice Antické prozy.

7 17.02.2016

Lepší než předchozí díl z rudolfinské Prahy. Nejedná se o historickou detektivku v pravém slova smyslu (což vůbec nevadí) ale autorovo pojetí spravedlnosti je pořád odlišné od toho mého. Navíc si nelze nevšimnout, že autor nemá rád šlechtu (v minulém díle to odnesla ta česká, v tomto ještě více ta uherská). Uznávám, že doba tehdy byla hodně drsná a na nějakou přísnost až krutost se pohlíželo jinak, ale přesto. Líčení poprav van Gulika a Horákové se mi zdají sice drsnější, ale více odpovídající realitě (a i stavovské přístušnosti) a zapadající do jejich knih. Ale nechám kritizování, neboť i tak si ráda přečtu další díl, tentokrát z Vídně.

7 09.01.2016

Skoro bych řekla, že by sis to měl napsat jako recenzi. Lépe by se mi pak i odpovídalo, ale i tak se o to pokusím a snad se mi i podaří něco vyvrátit.
Autorka psala svůj román už v roce 1977, tedy v době naší izolace za železnou oponou, kdy se např. předpokládalo první doložení Záviše už v roce 1262 (což je pitomost), byl podle pramenů cca o 7 až 10 let mladší než v románu je, ale tehdy se to bralo jako fakt. Podobně se to má s Egypťanem Sinuhetem (ač mě na rozdíl od Krále železného ta kniha neoslovila, stejně jako mě neoslovil Tebou vyzdvihovaný Daňkův Král bez přílby, možná kdybych se dokázala přenést přes to, jak Záviš zíral Gutě na kozy…), kde jsou nesmyslné vztahy mezi osobami, letopočty, ale je to dáno pokrokem v egyptologii po dobu, jež uplynula od napsání Waltariho románu. V případě II. poloviny 13. století až spolupráce s německými a rakouskými historiky donutila ty naše, a posléze i autory literatury faktu a beletrie změnit zažitý názor na některé věci .

Ohledně milenky Přemysla Otakara, proč hned taková ostrá slova – jistě, pravděpodobně nepocházela z rodu Kuenringů, jak se nám před mnoha staletími pokoušel namluvit František Pražský, a tak ani k „Palcéříkovu“ vybrání z fraucimoru královnou Markétou dojít nemohlo, ale autorka čerpala z kronik, nevycucala si je z prstu.
Ta láska k „Palcéříkovi“, která se v románu tolik popisuje, se dá předpokládat z toho, s jakou vehemencí se král snažil prosadit Mikuláše jako svého dědice (listy papeži žádající uznání „Palcéříkových dětí) a že Přemysl nechtěl situaci (stárnoucí manželka, mladinká milenka) nikterak měnit, až nutnost dohody s Bélou IV. (po jeho smrti mu to stejně bylo zas na nic) a to, že děti za legitimní sice papež Alexandr IV. uznal, ale zároveň jim upřel nárok na trůn, jej ke změně (potřeboval nutně dědice a od Markéty jej mít nemohl) donutilo.
Mně třeba zase vadilo, jak rychle král vzplál pro Kunhutu, ale budiž, u mužů se to občas stává. Nevydával se Přemysl před Oldřichem Sekovským náhodou za pána z Volkensteinu? Biskup Sekovský byl trochu zvláštní, třeba by mohl běhat i pěšky po Alpách, aby si odpočinul od svých povinností, oni se dříve pohybovali pěšky o mnoho více než dnes :-)) a ne vždy žádali na cestu doprovod. Ale uznávám, trochu mnoho náhod naráz.

No a teď k tomu Závišovi. Z knihy si toho po více jak deseti letech mnoho nepamatuju, ale co si pamatuju zcela bezpečně, tak to, že paní Vaňková dokázala ve své tetralogii zpodobnit v Závišovi muže, který je snem každé ženy (můj teda určitě). Mužům tohle nemusí svědčit (asi jim zase svědčí Daněk a Neužil, kteří nesvědčili mně, nebo Mařánek, jehož Záviš se mi až na výjimky zamlouval). Prostě každému, co jeho jest, z mého pohledu o mužích lépe píší ženy, o ženách zase muži. O setkání Záviše a Přemysla nemáme opravdu přesvědčivý doklad. Toť fakt, to ale neznamená, že se setkat nemohli, ba naopak pravděpodobné jejich setkání je, pokud při narovnání (spor o majetky) mezi Závišem (už píšícím se z Falkenštejna) a pasovským biskupem Petrem dohaduje český král den a místo setkání (a o tom doklad máme). Záviš rozhodně kontroverzní postavou je, ale zejména proto, že ji z něj udělala Zbraslavská kronika, která se zase pokoušela ospravedlnit jednání krále Václava vůči svému nevlastnímu otci. Co se týče odboje proti Přemyslovi, je jisté, že Vítkovci se proti němu postavili v momentě, kdy to nejméně potřeboval, ale jednak Záviš pravděpodobně vůbec v jejich čele nestál (spíše Ojíř z Lomnice a Svin nebo Oldřich z Hradce) a jednak povstání mohlo být jistým (a možná i jediným) Božím soudem, pokud chtěli odporovat králi. A já sama navíc v tom, že chtěli své svobody (my je dnes chceme taky) nic špatného nevidím, ať už k odboji měli jakýkoliv důvod (třeba stát se svobodnými říšskými pány) nebo jakkoli malé právo z hlediska tehdejší doby. Navíc Přemysl, když bojoval proti Rudolfovi, římskému králi (a nezvrtnout se to i císaři), jemuž byl povinován sice ne vyloženě poslušností, ale aspoň loajalitou (nepřeceňujme Zlatou bulu sicilskou), rozhodně jsme na Říši byli dost závislí. Ale to už je všechno na diskusi jinde.

7 27.10.2015

Píše se rok 664 po Kristu. A tam lze datovat mé první setkání s Fidelmou a Eadulfem při jejich prvním střetnutí a vyšetřování. Ona je z Irska (Hibernie, Erinu...) a on ze země východních Anglů (a ne fakt není Sas). A hned se z toho stala láska na první pohled, aspoň u mě, u nich to byl spíše běh na dlouhou trať se spoustou dobrodružství, překážek, vyšetřování a lidských předsudků a blbosti. Dobrá doba, kde se fajn chlap na celý život dal potkat v klášteře ;-) Ale z Říma se už začaly šířit myšlenky, které to všechno měly zhatit, a zdejší kongres měl být teprve prvním vítězstvím jejich šiřitelů.

A celé britské ostrovy s výjimkou Irska (které mělo neuvěřitelně dobře utvořený právní systém i z hlediska doby dnešní) byly klasickou ukázkou toho, jak to vypadá, když někde přestane platit ono okřídlené "non rex is lex sed lex est rex", protože v Mercii, Northumbrii, Essexu, Wessexu... byl král nad zákonem. Byl-li dobrý, bylo dobře, a pokud ne, bylo to naopak moc a moc zlé zlé. Oswy dobrý byl. Kolik zlého nastalo po jeho smrti, nám bylo nastíněno v dalších pokračováních příběhu o irské právničce a jejím anglo-saském manželovi.

Additum 27. 11. 2017, kdy jsem opakovaně začala sérii číst: Pro mě je opravdu úžasná, i když překlad místy skřípe a detektivní zápletka se s těmi z pozdější doby vůbec nedá srovnat. Přesto sledovat vzájemné oťukávání Fidelmy a Eadulfa je zábavné (zvlášť zná-li člověk jejich další osudy) a překvapivě, ačkoliv s potěšením, zjišťuji, že toho máme s Fidelmou mnohem více společného než jsem si myslela.

Při tomto opakovaném, už ani nevím kolikátém přesně, čtení jsem si uvědomila, jak důležitá je práce překladatele, že i on se vyvíjí (nejen autor) a jak důležité bylo, že ságu Roberta Merla Dědictví otců překládal právě pan Drápal. Zde v Rozhřešení vraždou (a i v mnoha následujících dílech série o Fidelmě a Eadulfovi) je totiž z tohoto hlediska chyb jako máků na makovém poli. Včetně irského arcibiskupa (pravděpodobně v originále "comarb" neboli následovník), když každý, kdo četl další Tremaynovy knihy, ví, že ho Irsko tehdy nemělo, jen biskupy a opaty a hodnost opata byla vyšší. Podobné nesmysly vznikly při přepisu jmen do češtiny, v dalších dílech máme Muman a Ard Macha tady Munster a Armagh a já jsem z toho docela zmatená a zklamaná... No a možná ani sám autor tenkrát ještě neměl úplně představu, kdo přesně Fidelma je, jaké má plány do budoucna a jak se bude ubírat její vztah k Eadulfovi (jak se bude ubírat ten jeho k ní, bylo jasné nejen autorovi), neboť např. uvádí příslušnost abatyše Etain k mumanskému královskému rodu Eoghanachtů, ale tu Fidelminu nezmiňuje. Navíc na Vyšehrad celkem slušné množství překlepů... (Dočteno 28.11. v hluboké noci)

7 15.06.2015

Musím otevřeně přiznat, že van Gulikova verze o tom, jak se soudce Ti stal prezidentem Metropolitního soudního dvora (Záhada čínského hřebíku) mě zaujala přece jen o trochu více (je smutnější, mrazivější, ucelenější a mému srdci bližší), i když i tento, původní čínský příběh, je rozhodně více než povedený. Některé skutečnosti, ale na mě byly (i přes van Gulikovo upozornění v úvodu) poněkud drsné a vdovu Bi-Ťiou na rozdíl od Yalky neobdivuji, ale úplně ji chápu, (teda až na její vztah k dceři). Vyřešení Případu otrávené nevěsty je vskutku skvostné, stejně jako van Gulikův úvod a doslov podávající mnohá vysvětlení všech tří případů i práce překladatele. Ten třetí případ o vraždě obchodníka s hedvábím byl sice více dobrodružný než detektivní, ale i ten jsem sledovala se zájmem. Jak píšu už na úvod, sice to úrovně základních van Gulikových románů (zlato-jezero-zvon-bludiště-hřebík-kanton) podle mě nedosáhlo, ale rozhodně jsem (až na mučení v soudní síni a poprav se soudcovou šarlatovou pláštěnkou, kde tentokrát nebylo zdůrazněno, jak jsou mu proti mysli, že rád dosáhne spravedlnosti, ale prolévání krve neholduje) byla spokojena.

7 24.05.2015

Příběhy z posledních dvou působišť soudce Ti se dají rozdělit na dvě skupiny. Jedna z nich je velmi smutná (příkladem budiž Vražda v Kantonu a Záhada čínského hřebíku) a další obsahuje dosti brutální popravy (tahle patří k nim). Všechny jsou ale vynikající a tady nám navíc dopoví příběh Ťiao Taje, takže tato bezvýznamná osoba, i když by se obešla bez některých podrobností v závěru knihy, je s případy tajemství obrazu, bludiště i dávné zbabělosti, která skončila velkou tragedií, naprosto spokojena.

7 28.04.2015

Kniha, která mě seznámila se Závišem, který se stal na mnoho let mým oblíbencem, a přemluvila mě k mnohým kousků např. k tomu, že jsem napsala jeho historicky věrnou biografii (teda po smrt královny Kunhuty, jelikož jsem se jej dlouhou dobu neodhodlala znovu zabít. Ale nebojte se, učiním tak velmi brzy, neboť poté, co jsem ve svém článku zabila prince Konradina, znovu zabiju literárně kohokoliv).

7 28.01.2015

Rozhodně ji z Dumasových knih řadím k nejlepším. Poprvé jsem četla asi tak ve 14 letech a dodnes si pamatuji, jak se knihovnice v oddělení pro dospělé čtenáře dohadovaly, jestli je pro mě taková četba vhodná. ;-) Před několika lety jsem viděla i film, který se od knihy trochu liší. Přestože úrovně Merlova Mé dobré město Paříž (znovu čerstvě přečteno) kniha nedosahuje, nedá se jí rozhodně upřít jistý šmrnc, i když je moc, moc idealizovaná. O chlup víc se mi líbila jak Paní z Monsoreau tak Krásná Gabriela, asi proto, že jejich hlavní hrdinky - Diana z Méridoru a Gabriela z Estrés - si sem tam umyly (asi nejen) ruce a vzbuzovaly ve mně rozhodně více sympatií než Markéta (zvlášť, když její život člověk zná i z jiných zdrojů). Trochu mám Dumasovi za zlé vylíčení Jindřicha III. (vystupuje ještě jako vévoda z Anjou), jenž vypadá jako by jeho ruku při psaní (či ústa při diktování) vedla vévodkyně z Montpensiér... V těch následujících příbězích z této série (paní z Monsoreau a Králův šašek) to trochu napravil, snad se někdy dostanu k tomu, abych si znovu přečetla kompletní sérii, prozatím mi v ní chybí Lazebníkův dům (i ve zdejší nabídce v Bazaru).

7 28.01.2015