Ples u vévodkyně

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

První díl nového cyklu historických románů Roberta Merleho, volně navazující na sextalogii Dědictví otců. Čtenáře tentokrát provází dvorskými intrikami a pohnutými osudy Francie na sklonku vlády Jindřicha IV. syn vypravěče předchozích dílů a kouzelné vévodkyně z Guise Petr Emanuel ze Sioraku. Hlavním historickým hrdinou je zde ještě Jindřich IV., ale pozornost dospívajícího Petra Emanuela se začíná obracet stále více na dauphina Ludvíka, budoucího Ludvíka XIII. "Spravedlivého"....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/27_/278942/big_ples-u-vevodkyne-DJH-278942.jpg 4.394
Série:

Dědictví otců 7.


Žánr:
Literatura světová, Romány, Historické romány

Vydáno: , Odeon
Originální název:

La volte des vertugadins, 1991


více info...
Nahrávám...

Komentáře (14)

Kniha Ples u vévodkyně

Schamila
12. září

Nádhera, zvlášť když si vyhledám portréty hlavních aktérů, míst, je to jak bych u toho všeho byla. Historie je někdy krutá, ale bývá i kouzelná, a ty jejich "manýry", odění, vyjadřování, to je také kouzlo doby.

Věrulička
11. května

Miloučké počteníčko. Určitě sáhnu po dalším díle!


lis-elis
26. ledna

Tímto dílem začíná druhá část série, kterou tvoří paměti Petra Emanuela, nemanželského syna Petra že Sioraku. Zachycují období konce vlády krále Jindřicha IV., celý život Ludvíka XIII. a zlehka se na závěr dotkne i prvních let vlády Ludvíka XIV. Knihy jsou již psané v téměř současném jazyce, což je škoda, protože právě charakteristický styl jazyka k Dědictví otců patří. Ale chápu, že to byl záměr, protože nyní vypráví příběh nová generace. Je však poznat, že autor sám psal tyto osudy s odstupem času a již to není úplně ono. Ať se snažím jak chci, Petr Emanuel mi tolik nepřirostl k srdci jako jeho otec.
Stále ovšem následujících 7 dílů stojí určitě za přečtení a i nadále je to báječný způsob, jak se seznámit s tímto obdobím Francouzské historie. Aby to ale bylo z mého pohledu spravedlivé, ač nerada, musím hvězdičku ubrat.

alef
04.06.2021

Jak už to je dlouho, co jsme se neviděli, drahý Petře ze Sioraku? Před několika lety jsme se rozešli u posledního dílu původní Merleho ságy Dědictví otců, a to poté, co jste mi odvyprávěl svůj životní příběh a při té příležitosti mi tak umožnil nahlédnout do Francie přelomu 16.-17. století, na královský dvůr, do šlechtických sídel, ale i měšťanských domů a mezi chudinu, měla jsem možnost zjistit, jak se u vás žilo, za doby míru i války, či náboženských sporů (o kterých toho hodně víte, však víme, že „chodíte na nucení“) a podal jste mi tak, jako věrný králův stoupenec a „zvláštní vyslanec“ v jeho službách, velmi zasvěcený obraz Vašeho světa, a nešetřil jste ani podrobnostmi ze zákulisí tehdejší politiky, vč. královských i mimokrálovských ložnic (o kterých věru máte co vyprávět :-), a já velice velmi pozorně naslouchala, a bylo mi vážně potěšením v tak příjemné společnosti.
Teď už jste, s dovršením 50-ti let „ctihodným kmetem“ :-), ovšem, a jsem za to ráda, stále při síle a těšíc se dobrému zdraví i po všech směrech dobré kondici. Máte dospělé děti a váš nejmladší, Petr Emanuel, pomalu přebírá Vaše „otěže“, může tak pokračovat ve Vašem vyprávění, a že mu to věru jde, vykreslujíc mi před očima další plastickou a nádherně barevnou fresku Francie, první poloviny 17. století.
Petr Emanuel se svého úkolu zhostil opravdu náramně skvěle, bez zaváhání mne provedl vzpomínkami na své dětství, a první dvorské intriky, do kterých byl, já bych řekla, že velice mladý, zasvěcen, tenkrát se to ale tak nebralo a tak od dovršení 13-ti let začal zjišťovat, jak žijí „muži“ jeho doby a jak to za vlády ještě Jindřicha IV. chodí ve vysoké společnosti i v „zákulisí“. Přitom už ale zcela přirozeně upozornil i na mladého dauphina Ludvíka, se kterým se tuším brzo (teď už nejde jinak, než dojít až do cíle cesty, tudíž mě čeká dalších 6 knih), budeme potkávat v dalších dílech :-).
Petr Emanuel má totiž, díky svému otci a správné hugenotské výchově, díky níž získal nadmíru vybrané způsoby a nadobyčej dobré vzdělání, k životu v „dravé“ vysoké společnosti v okruhu krále, ty správné vlohy, navíc, je bezprostřední a okouzlující, no přesně, jako jeho otec :-), a na jeho vyprávění je to znát, nejenom jeho způsoby jsou vybrané, ale i jeho projev je dle očekávání kultivovaný, takže se "spanilé čtenářky", jimž je jeho deník určen, můžete těšit na opravdu příjemné čtení v dobré společnosti, ovšem i vy, muži, jistě shledáte Petrovo vyprávění převelice zajímavým (ostatně, jak naznačuje "lioncel" několik komentářů níže, vyzdvihujíc okouzlující vévodkyni a vzdávajíc ji tak své nejupřímnější sympatie).

PS: abych nezapomněla, setkáte se taky s notoricky známým kardinálem Richelieu, který, dle očekávání, jako „politik“ Marie Medici, stojí, na rozdíl od Sioraků, mimo královu stranu, přesto, už se pomalu můžete připravovat na to, že Merlova sága vyvrací takový ten čistě negativní obraz kardinála, který jste možná získali díky Dumasovým mušketýrům.
Postava kardinála je fakt zajímavá, spojenci ho obdivují, protivníci se ho obávají, a vesměs všichni ho respektují.

Hade
18.04.2020

Prostě strašné. Oproti vyprávění Petra je to posun od vynikajícího do skoro odpadu.

katka134
17.01.2020

Jelikož jsem se předcházejícím dílem prokousávala, obávala jsem se volného pokračování.
Zbytečně. Vyprávění mladého Petra Emanuela mě nadchlo a těšilo. Dojemné bylo líčení posledních dnů dobrého krále a následné trápení malého Ludvíka.
Těším se na další setkání.

Jackjelly
04.04.2019

"Nenávist je nakažlivé šílenství. A čím jsou její lži nehoráznější, tím větší mají vyhlídky, že jim bude uvěřeno."
Úvodní díl druhé řady byl stále kvalitním čtivem, nicméně ve srovnání s předchozími díly byl pro mne osobně poněkud nudnější. Možná to bylo tím, že až tak neocením pletky u dvora a spíše mě zajímají historické a dějinné souvislosti příběhu. Rozhodně mě to neodradilo od pokračování.
A citát na úvod - v pozadí popisovaných událostí stále prolíná ono vytváření nepřítele a tento citát má obecnou platnost. Stačí se občas podívat v současnosti kolem sebe.

lioncel
28.11.2019

Počáteční rozpaky a zbytečné a neopodstatněné pochybnosti nad novým pokračováním mé vele oblíbené ságy, záhy zcela zastínilo bezmezné nadšení a převeliký obdiv nad mistrným, naprosto dokonalým vykreslením a popisem osobnosti, tolik mě okouzlující svým roztomilým bezprostředním chováním a místy až komicky působícím povýšeným vystupováním – samotné to vévodkyně z Guise, kteráž mi svou na veřejnosti neobvyklou a v jejím případě i nešikovně skrývanou mateřskou láskou ke svému nemanželskému synovi naprosto učarovala a získala zcela mé nejupřímnější sympatie. Co sympatie, získala mé srdce, neboť takovéto lásky jsme si doposavad v Dědictví vlastně moc neužili, ba právě naopak. Zamilovaná, krásná, svéhlavá, s obavou převelikou ze stárnutí svého, kouzelně umanutá i neustále příšerně žárlící… pyšná, někdy běsnící, v občasném splínu trpící, ale hlavně, své dva nejbližší upřímně milující… Pokaždé v tomto natolik lidská a plně přirozená…
Navíc, ani její krásná dcera princezna z Conti, nezůstala bez mého upřímného zájmu a obdivu… Nakonec jsem byl spokojen převelice.

1