dvojkadvacet
komentáře u knih
Chorály na městě
Lukáš Tomášek
Práce s jazykem je v Tomáškově debutové sbírce básnických cyklů Chorály na městě zcela unikátní. Verše osidlují jiné verše – pojí se k sobě znakem (/) běžně používaným pro grafické vyjádření jejich rozpojení. Perspektivy, podnícené tím paradoxem, se všelijak přelévají a vzájemně probleskují a společně tvoří arkádovité veršopády jednotlivých básní. Patra bujivě obrůstají křovinami významů, z nichž čtenář obírá květy nikoliv prostřednictvím vědomého úsudku, nýbrž skrze vlastní zkušenost – a intuici.
Tato poměrně komplikovaná struktura Tomáškových básní klade nárok na čtenářovo soustředění a ochotu podstoupit osamělou plavbu do nezvyklých hlubin textu. A v takovém vnoření a zachvácení – v oné hlubině – je čtenář konfrontován s významy mnohdy přímo drtivými – od tápání při hledání domova po smrt blízké osoby. Cykly v knize Chorály na městě tak pod svou prvotní neprostupností skýtají do běla rozžhavené těleso čtenářského prožitku mající sílu probudit v lidském nitru cosi, co do té doby spalo.
Ať už je zdrojem poezie cokoliv, Lukáš Tomášek má k němu vyjímečně blízko.
Gargantua
François Rabelais
Nový překlad Cibulské Thelémy přibližuje renesančního Gargantuu současnému českému čtenáři. Ten - pokud alespoň trochu nadán koukavostí kolem sebe - odhalí spoustu odkazů a hříček spjatých s duhy a hlavně neduhy akademické, hudební atd. sféry. A také osobnostmi dnešního světa, které je lze s tím vším spojit. Rozuměj - hlasy oněch osob znáš z rozhlasu.
Dokážu si představit, že zdaleka ne každé tehdejší dílo by přístup Cibulské Thelémy sneslo - v rabelaisovském duchu ovšem volný leč aktualizační překlad dává naprostý smysl a napomáhá srozumitelnosti (i když jde samozřejmě jen o interpretaci - nutno dodat, že svůdnou).
Samotný Gargantua je navíc doplněn hutným komentářem, jehož autoři si psaní evidentně užívali a je to na něm znát!
Víc tohodle!
Pohlavky pro zvědavé
Vratislav Effenberger
Živelné psaní. Dočítám knihu právě když za okny zuří sněhová kalamita a už teď se nemůžu dočkat, až se na jaře vyvalím do trávy, otevřu si lahváče a ponořím se do některé z Effenbergerových delších básní. Jediná škoda, že jsem se s autorem nesetkal už v osmnácti.
Odvrácená strana zítřka
Antonín Bartušek
Na jednu stranu je to velmi svojská a rozpoznatelná poezie, některé básně skvělé. Na stranu druhou je celá kniha tak předávkovaná makabrozitou, až je to v podstatě legrační.
Maková válka
R. F. Kuang (p)
(SPOILER) Maková válka je typický příklad toho, čím žánr dark fantasy trpí snad ze všeho nejvíc.
Je to obludný patos a klišé, které jsou použity jako prostředek gradace. První třetina knihy jde číst. Někdo žije v mizerných podmínkách a díky specifickým vlastnostem se vyhrabe do dalšího, mnohem zajímavějšího prostředí. Čtenář postavě fandí a všecko je fajn. Fajn je to i ve chvíli, kdy se idyla začne rozplývat. Problém nastává s příchodem magie. Postavy se ve stínu (velice plytce vymyšlených) božstev začnou chovat pitomě. A nemluvím o pitomosti s dobře motivovanou oporou v ději a okolnostech fikčního světa, mluvím o pitomosti plynoucí z toho, že jsou postavy blbě napsané.
V druhé polovině knihy všechno spolkne jen těžko skousnutelný patos a čtenář se musí prodírat slaboduchými výlevy typu:
"Vy Spýřané jste tak mimořádní," pronesl důvěrným tónem Širo. Hlas mu klesl a začal znít zastřeně. mluvil jako k nemluvněti nebo milence. "Tak silní. Tak jedineční. Prý jste bohem vyvolený národ. Co z vás dělá vyvolené?"
Nenávist, pomyslela si Rin.
Nebo:
"Tohle je můj osud," prohlásila přesvědčeně Rin. "Jsem poslední Spýřanka. Musím to udělat. Je to psáno."
Prostě bolest. A rozhodně ne taková, jakou měla autorka v úmyslu evokovat. Nesnesitelný patos se stal během let cizopasným atributem žánru dark fantasy (vzpomněl jsem si třeba na Imajiku Cliva Barkera z roku 1991, to jsou už tři dekády), a přetrvává i v době, ve které je trendem zaryté klišé spíše bořit a přepisovat. Popularita knihy napovídá, že pro určitý typ čtenáře jde o dostatečné naplnění očekávání, na tom není vůbec nic špatného. Zároveň se ale nejdná o okolnost, ktará by lusknutím Nebuly proměnila špatně napsanou knihu v dobře napsanou knihu.
Anomálie
Hervé Le Tellier
Čtivý francouzský cyberpunk, který je zároveň půvabným protitrumpovským pamfletem.
Uvnitř banánu
Pavel Klusák
Na knihu jsem se těšil dlouho a hodně. A je to skvělé. Věřím, že takových příběhu musí existovat tisíce, nejenom v hudebním světě. Rád bych je znal všecky. Pavel Klusák předkládá vyprávění o osudech jednotlivců i hudebních uskupení nebo přístupů, které jsou naprosto neuvěřitelné, jenomže opravdické.
Dům v Rugolu
Marka Míková
V "domě v Rugolu" jsem před pár lety strávil jeden letní týden a při četbě této půvabné knížky jsem si znovu vybavil všecky ty pomalované podloubí, stropy a stěny. Místo má opravdu nezaměnitelné kouzlo, které vyzívá k objevování nejenom všech možných zákoutí stavby, ale i vlastní fantazie.
Vzpomínka na Zemi
Liou Cch'-sin
Celá trilogie skvělá. Velmi podnětná literatura. Za mě vede druhý díl, ale finiš nezaostává. Je to samozřejmě beletrie, na druhou stranu, není mnoho knih, které přesvědčivým způsobem zodpovídají takhle velké otázky.
Marie Mračná
Odysseas Elytis
To jak tam na konci mluví o poezii, to je ovšem víc než pětihvězdičkovej materiál.
Obývací nepokoje
Petr Hruška
Nemůžu si pomoct, knížka mi přijde jako počínání "muže v obchodě s vanami".
Srdcadlení
Petr Coufal
Když pominu tu vtíravou dekadentní poetiku, která z nepochopitelných důvodů stále přetrvává v tvůrčích výbojích některých autorů psaného slova, je kniha sympatická. Obsahuje i několik příjemně překvapivých momentů, namátkou spící sklenici nebo splachovací zrcadlo. Fandím spojení více tvůrčích disciplín, myslím, že je to jeden z nadějných způsobů, jak odkrývat dosud neodhalené. V případě Srdcadlení ovšem řemeslná vrstva díla výrazně překonává tu literární.
Vyjměte kost
Marcela Pátková Linhartová
Poezie trápení a traumatu, což je přesně to co mě nezajímá. To je ovšem můj problém, nikoliv problém knihy.
Se slovy autorka šetří, básně tak podněcují k přemýšlení spíše o tom, co zůstalo mezi slovy a verši. Kniha drží pohromadě, vázána celistvou atmosférou, tématem, užitím jazyka.
Při čtení bych myslel nižší hodnocení. Po čase volím o hvězdičku vyšší. Což je vlastně asi jeden z přirozených efektů těhle obtížených textů
Temný les
Liou Cch'-sin
Kniha mi připomínala sofony, které jsou líčeny jako jedenáctirozměrné. Myšlenky jsou nahlíženy z mnoha úhlů, překrucují se, prohlubují a to vše za dodržování přísné logiky. Celé to pak vytváří efekt neustálého zvratu. Díky tomu mě Temný les bavil vlastně mnohem víc než Problém tří těles. Skvělé.
Jednotný proud myšlení aneb život se rodí v ústech
Jan Švankmajer
Když má člověk chuť na surrealismus, je tahle knížka vynikající pochutina. Zejména proto, že textu je tam snesitelné množství a koláží hojnost. Těžko říct, jak tomuhle objektu říkat - autorská kniha, román, soubor koláží s doprovodem - ale je to v podstatě jedno. On to tam i ten Švankmajer vysvětluje - je to prostě způsob vyjádření - a má zrovna tendle tvar. Já jsem za.
Nová divočina
Jonáš Zbořil
Nová divočina sestává ze tří částí, které jako by popisovaly tři etapy jakési přírodní revoluce. Texty první části jsou vyprávěny z perspektivy člověka, který má rodinu a zároveň nejasně tuší blížící se apokalypsu. Její zárodky zde nabývají konkrétní podobu v personifikaci zvířat a rostlin – v pozorování jejich pokoutného spiklenectví (večeřejí [rybenky] v tajných dutinách/ nad stolem visí obraz nitěnek// jako by to byla guernica) nebo (zatímco diskutujeme/ryby se tajně dotýkají ploutvemi). V nejzřetelnější rovině jde však o citlivé básně o čerstvém otcovství (ráno na tebe mrkají dva stejné páry očí/ taky mrkáš // je to velice nová věc). Název prvního oddílu – Před usnutím – tak čteme dvojím způsobem. Může označovat buďto čas uspávání dítěte, nebo – poněkud znepokojivě – období před zánikem, nebo alespoň ztrátou dominance celého lidstva.
Prostřední oddíl Nová divočina je tištěn na papíře zeleném jako chloroplast (písmena jsou fialové květy), a také v něm bují nejvíc života. Přestože je nejkratší, stává se epicentrem, odkud se šlahouny významů a kořínky témat prodírají do celé knihy. Zde lidské přestalo být svrchované. Začíná být jasné, co se děje – divočina vyrazila do boje (břízy se blíží/ krokem indiánů// mezi pražci/ natahují tětivy). Ale nakonec se ukazuje, že je to jen marné plácnutí do vody. Zatímco se stromy snaží, my lidé jen „čekáme kdy konec/ konečně začne“ a s nevelkým zájmem pokračujeme ve svém pinožení.
Nicméně, kde se obvykle zájem vytrácí, Jonáš Zbořil pozorní. Tam, kde běžně vidíme mrtvou hmotu, vnímá autor individuální charakter s vlastním chováním (když se zjistilo/ že oceán je živá bytost/ mnoho z nás se moře/ začalo štítit). Ve třetí části Nové divočiny Život rostlin se vše stává životným – a to je velmi vážný přístup ke světu, přestože dělá ze Zbořilovy poezie tak zábavné čtení.
Můj přítel Pierot
Raymond Queneau
To je to umění pomlky a nedořečenosti, co pak v člověku rachtá ještě dlouho po dočtení. Jak se to v tý palici spojuje a ohýbá a dochází to... a vůbec.