Durancie komentáře u knih

Nebudu zastírat, že jsem na prvních stránkách knížku považovala za plytké počteníčko pro fanoušky Wattpadu, jelikož jen tak opatrně klouzala po hladině. Ovšem jakmile se hlavní hrdinové poznali blíž, knížka se kolmo ponořila pod hladinu a začala odhalovat netušený psychologický rozměr.
Objevilo se hodně momentů, při kterých mě mrazilo, i které mě naopak rozesmály.
Poselství knihy je jasné. Nebát se být k sobě i ostatním upřímný. Zbourat své opevnění a nechat zasvítit světlo na to, co za ním číhá ve tmě. Žít naplno. Snažit se být šťastný. Možná se to nepovede hned napoprvé, možná to bude i bolet, ale bolest je součástí ozdravného procesu. Nevzdávat to.

Zkrátka tento muffin mi velmi chutnal a ještě dlouho po konzumaci mi zůstala značně euforická nálada, a dokonce i víra, že se zázraky přece jenom dějí.
Rozhodně doporučuji přečíst.

5 10.03.2018

Panebože, to byla ale blbost. Postav jak na orloji a děj přitom žádný.

13 13.01.2018

Macek poslintal Jirotkovu múzu a napsal pokračování Saturnina.
Že se to tam hemžilo odkazy na předlohu a vyčpělými vtipy, už zmínili jiní před mnou. Za sebe můžu ještě dodat, že Macek ze všech postav nadělal totální karikatury.
A zvláště se mi líbily do omrzení opakované věty
- Již tradičně jsme se uvelebili v lenoškách.
- Slečna Barbora měla nejkrásnější úsměv na světě.
- Chtěl jsem se Saturnina zeptat, kde získal takové znalosti ohledně (čehokoli), ale zrovna někdo přišel/zazvonil telefon/nebyl čas, tak jsem se nic nedozvěděl.

4 01.01.2018

Jediná kniha od Umberta Eca, kterou jsem dočetla do konce.

Ačkoli nejsem přímo Plzeňačka, většina slov je mi důvěrně známá. V dětství jsem si navlékala korálky na saturnu, s tátou míchala maltu v radvánci, a s mámou smažila vošouchy. Při čtení tudleté knihy jsem se skvěle bavila a můžu ji jen doporučit.

3 23.11.2017

Dostalo mě, jak Marie Terezie šikovně vyřešila otázku nešťastného manželství svého syna Josefa.

19.11.2017

Nudná a otravná kniha.

2 14.09.2017

Mám sadistický pocit, že pokud by Graciin plán vyšel, knihu by to zakončilo lépe.

3 01.08.2017

Skvělá kniha, napsaná úžasným a čtivým stylem, který vás pohltí a nepustí. Postavy jsou do detailu propracované, dějinné události dobře zasazené do kontextu. Austerberg a Nebeldach jsou skvělá detektivní dvojka, a tajemný Daniel je pomyslnou třešinkou na dortu.

1 14.06.2017

Man patinka.

1 18.04.2017

Ubohé děcko, odpouštím ti všecko.

2 04.03.2017

Znáte film "Pro každého něco"? Je sice už hodně starý, z roku 1970, ale dějově velmi podobný této knize. Vlastně bych se ani nedivila, kdyby si Richard Mason vzal inspiraci právě odtud.
Kniha je skvěle napsaná, nikde se zbytečně nezdržuje, takže děj utíká rychle. Hlavní hrdina je rozkošný zmetek, který jde za svým cílem a cestou se chytá každé berličky, která se mu namane. A neřeší přitom otázku pohlaví nebo morálky. Občas vám může připadat úlisný, můžete se mu vysmívat nebo mu fandit, ale knihu neodložíte dřív, dokud se dozvíte, jak to s ním nakonec dopadne.

2 16.11.2016

Nádherné! Krása a rozkoš v každé větě, která mě zasáhla až do morku kostí. Všechny ty dlouhé, popisné, opakující se pasáže, které mě jinde otravují, jsem si tady užívala, protože do stylu psaní přesně zapadají a utvářejí dokonalý dojem. Při čtení jsem plakala i se smála, Do Michelangela jsem se zamilovala a měla jsem chuť každému vykládat, jak byl úžasný. Nezbývá, než litovat, že Karel Schulz neměl možnost dokončit zamýšlenou trilogii.

8 12.11.2016

Jako je skryt už v peru v kalamáři
vznešený prostřední i nízký sloh,
jako je v mramoru sto různých tváří,
krásných i hrůzných podle našich vloh,

tak snad i vaše srdce v sobě hostí,
můj drahý pane, kromě pýchy cit,
cit plný pokory a laskavosti,
ač se mi zatím nechtěl projevit.

V kamenech, v slovech, ve zvěři a býlí,
jsou pro nás léky – a smět hovořit,
jistě by nám to samy prozradily.

A podobně je možná i má spása
i lék mých bolestí zas ve vás skryt…

3 05.11.2016

Trochu suchopárné. Z tak zajímavého života se dalo vytěžit víc.

1 12.09.2016

Dočetla jsem to až na druhý pokus. Musela jsem k této knize dozrát. A tentokrát jsem nelitovala. Bylo to natolik reálné, jako by se to odehrálo právě takhle.
Paříž. Svět viděný skrze sklenici absintu.
Verlaine. Popudlivý alkoholik bijící svou matku i manželku. Ovládaný, trpící, podléhající, ničící. Objevující podstatu poezie. Osvícený. Zatracený. Genius.
Arthurova matka. Drsná a nepoddajná. Sedlačka a drnohryzka. Zneužívaná. Opovrhující muži. Bojící se mužů. Oslyšená, vládnoucí a nešťastná.
Arthur. Dravé dítě, nehodný a odvržený syn. Nádherný koloušek. Vzpouzející se, neukotvený. Drzý, vyzývavý, pokorný. Vážený obchodník. Bohatý. Osamělý a zoufalý vysloužilec. Mrzák. Žádný bůh. Jen pouhý nešťastník.
Ledový vítr v Roche. Pálící písek Habeše. Pouštní slunce. Svěží zeleň ardenských polí. Spalující láska hararské dívky, matčino chladné francouzské srdce. Touto knihou se neustále prolínají protiklady. Světlo a temnota. Síla a slabost. Láska a nenávist.
Rimbaud a Verlaine.
Vím, že vám to nedává smysl, ale mé nejčerstvější dojmy mi nenabízejí jiná slova.
Během čtení doporučuji shlédnout film Úplné zatmění a přečíst Rimbaudovy básně.

01.08.2016

Kdysi v dětství jsem v časopise Pevnost četla článek, jehož první věta se mi na věčné časy vpálila do paměti: „Nenávidím Anne Riceovou a její upíry, ty ufňukaný buzíky, kteří si pořád stěžují, že jsou až do konce svého bídného života ach tak sami.“
Pamětliva zmíněné věty jsem tedy k této knize přistupovala patřičně skepticky.
A výsledek?

Guilty pleasure! Občas nadbytečně filozofující, občas opravdu upírsky ukňourané a připomínající spíše fanfiction, nežli skutečný román, ale přesto svým způsobem skvělé. Anne Rice vytvořila podmanivý upírský polosvět, a podala svou verzi jejich mytologie a původního poslání. Tedy, že upíři byli na počátku své kariéry bohy, kterým se přinášela obětina. To dává smysl! Takovou míru propracovanosti jsem nečekala a moc mě potěšila. Stejně tak i skvěle vykreslené charaktery postav a lehce homoerotický nádech mezi nimi. Ačkoliv stále se opakující popisy těch hebkých a lesklých vlasů byly už unavující.

A samotný Lestat? To je zářivý paprsek mládí, okouzlující a svébytný džentlas, který by si o třpytkujícího a bezvýrazného Edwarda Cullena neotřel ani boty a ještě by ho nějakou trefnou hláškou poslal zpátky na strom. Musím si přečíst i ostatní knihy z Upířích kronik.

6 18.07.2016

Zajímavá knížečka. Psaná stylem, kterým se píší filmové scénáře – obraz, nálada, postavy, kamera, klapka…
Dotklo se mě její historické pozadí. Do té doby jsem netušila, že byla v Reykjavíku epidemie španělské chřipky. Přimělo mě shlédnout „první seriál v dějinách“ Les Vampires a dohledat knihu Michael od Hermana Banga.
Příběh je jímavý, vyprávěný očima dospívajícího chlapce, který se živí tak, jak umí a přitom rád zapomíná na svou realitu ve dvou reykjavíkských kinech. Jeho život je pak jeho vlastním filmem s barvitými popisnými pasážemi a úspornou přímou řečí.
Napůl dětské, napůl dospělé, snové a živoucí.
Líbilo se.

1 28.06.2016

"Člověk je tak jako tak vždycky trošku vinen."

3 10.06.2016

Shakespearovy sonety považuji za jedno z jeho nejlepších děl. Nejsou to plytké, zamilované básničky, jakých je všude plno, ale "mluví do duše", přimějí čtenáře zamyslet se nad nimi a na chvilku sdílet štěstí toho, komu byly určeny.

Překlad Jana Vladislava jsem dlouho považovala za nedostižný, ale nový překlad Jiřího Joska z roku 2008 si mě získal ještě víc

38

Copak mi může chybět inspirace,
když vidím tebe, poezii,
která se nedá popsat verši veršotepce,
a přece sama prýští z mého pera?
Poděkuj sobě, pokud se v mé básni
objeví něco tobě rovnocenné,
vždyť sama ošklivost dík tobě krásní,
jakmile si tvůj půvab připomene.
Mou Múzou jsi, cennější desetkrát
než oněch devět, které opěvují.
Kdo o tobě své verše bude psát,
tomu já věčnou slávu prorokuji.
A přežijí-li čas i tato slova,
pak proto, že jsem tebe oslavoval.

7 28.04.2016