Čtec komentáře u knih

No, nějak jsem čekal víc... Ten příběh by docela dobře zapadl do nějaké jihoamerické telenovely. Jakési literární kvality by se našly, ale ne zase takové, aby splnily moji představu o próze, jež se - dle textu na obalu - "řadí k základním dílům moderní americké literatury". No téda, chudáci Američani, chtělo by se říci... Osobně si myslím, že tuto "klasiku" stvořilo až filmové zpracování s okouzlující Audrey Hepburnovou. A jen tak mimochodem, ty dva Oscary, které film získal, byly ... za hudbu :-)

Ten film ovšem, to je jiná třída. Mimo jiné, díky Audrey, vytvořil styl "chic" ženy šedesátých let. Polovina z nich (včetně třeba mé tchýně - viděl jsem fotky) se snažila - klobouky, brýlemi, pózami - alespoň se Audrey přiblížit (a ne všem se to dařilo...) :-)

Čili ano, Snídaně u Tiffanyho je významná záležitost, ovšem jako film. Ne tak úplně kniha. Ta měla kliku, že byla vzápětí skvělým způsobem zfilmována.

Jsem rád, že mám vydání Broučků s ilustracemi Jiřího Trnky. Popravdě řečeno, vždy se mi nádherné, poetické, měkké, nadýchané Trnkovy obrázky líbily víc než text, který se smrťmi a hrobečky jenom hemží. Pamatuji se, že jako dítěti mi vždy přišel strašně smutný a občas jsem v skrytu duše i trochu doufal, že už bude konec čtení...

26 07.02.2016

Jsem Pražák. V Žilině jsem byl dvakrát, v obou případech v noci. Viděl jsem z ní ty betonové protihlukové stěny na bratislavské výpadovce, budovu Dopravného podniku na Kvačalovej a kousek sídliště Hájik. Toť vše. Žilinčané si jistě dovedou udělat představu, jak jejich město asi "znám".

A přesto mám pocit, že znám. Více než spoustu jiných měst, která jsem přitom viděl ve dne a prošel jejich centra, ulice a náměstí. A je to zcela bezesporu zásluha této knížky. Ta mne seznámila nejen s dějinami města, jejich klíčovými událostmi a okamžiky, předložila mi spoustu zajímavých map, plánků, výkresů a fotografií. Starých a ještě starších, ale i nových budov, kostelů, náměstí, ulic a bulvárů... A ano, i Petra Sagana.

Takže teď, napotřetí či napočtvrté, prostě když se mi podaří trefit to za světla, už přijedu do Žiliny jako poučený návštěvník, který přesně ví, kam chce zajít a na co se má podívat. A spíše proto, aby si ověřil své představy, než aby se s Žilinou seznamoval. To seznámení obstarala tato kniha. Až se vrátím, povím vám, jestli opravdu tak dobře, jak si myslím.

P.S. po dvou letech: ... Vrátil jsem se. V Žilině jsem byl mezitím častokrát. A mohu potvrdit, že knížka je skvělá... Ale bohužel, moje vzpomínky na to město jsou smutné. Na samém konci mne v Žilině potkalo to nejhorší, co jsem v životě zažil... To je ale už jiná kapitola, která do knížky nepatří... Za to samotná Žilina nemůže. A knížka už vůbec ne. Ta je prima ... a jsem rád, že jsem ji kdysi dostal.

11 05.02.2016

Musím hned zpočátku říci, že asi nejsem zrovna typický čtenář této knihy. Kdysi dávno jsem totiž celkem pravidelně jezdil na zámek Červená Lhota a znal se s tamním kastelánem (tenkrát se říkalo ředitel), skvělým člověkem. A jelikož jsem zrovna procházel podobnými "existenciálními" stavy jako Evžen Boček, zcela vážně jsem tehdy uvažoval o tom, že "s tím v Praze seknu" a půjdu taky někam na zámek. Je to sice už dost dlouho, co mne to bralo opravdu fest, ale občas i teď se mi ta touha připomene.... A proto jsem rád, že mám Deník kastelána v knihovně. Protože až se ta mrcha utkvělá znovu vynoří, bude mi stačit sáhnout po modré knížce s červenou hvězdou - a budu vyléčený :-)

Podle toho taky berte mé hodnocení, knížka má pro mne prostě jinou hodnotu. A ač obálka (trochu nešikovně, že) napovídá pouze jednu hvězdičku, budu velkorysý a dám čtyři... Dal bych i pět, ale to by musel být autorův způsob psaní trochu konzistentnější. Text působí neurovnaným dojmem, chvilku spisovný, chvilku nespisovný, chvilku knižní, chvilku vulgární. Taky mne napadlo, že je to třeba schválně, aby to celé působilo deníkově, či že je celý text naprosto autentický deník, vydaný bez jakýchkoliv dodatečných úprav. Jenomže jednak si to nemyslím, a i kdyby to tak nakrásně bylo, tak mne to stejně nebere...

15 02.02.2016

Velmi pozitivně hodnotím nazírání husitské doby z pohledu obou znesvářených stran konfliktu. I když neumím zcela posoudit, nakolik je tento náhled správně vybalancovaný.

Co se celkového přístupu k tématu týče, jedná se vlastně o módní "dokudrama", známé hlavně z televizních obrazovek, například ze seriálu Vyprávěj. Ten je o nedávné historii a rozvětvené pardubické rodině Dvořáků, zatímco Husitská epopej je knižní sága o 15. století a rozvětvené písecké rodině Prokopů. Princip naprosto tentýž. Takovéto uchopení historie mi nejen nevadí, ale vyloženě sedí. Historické děje čtivým způsobem velmi plasticky přibližuje.

A řeknu na rovinu, že mé chápání husitského období a vůbec povědomí o té době, se Vondruškovou epopejí posunulo od Vávrových filmů a dějepisných útržků mílovými kroky - doufám, že kýženým směrem. Ale v tomto ohledu autorovi, "celoživotnímu" historikovi, poměrně věřím. (A neřeším malichernosti typu, zda se tehdy pivo pilo či jedlo z misky.)

Jedno mínus: neuvěřitelně klišovité, až skutečně směšné popisy (zvláště) žen a jejich způsobů. Typu: "byla zrzavá (variantně černovlasá), měla příjemně kypré boky a ochotně si vyhrnula suknici"... Hmm, nojo, ale když se podobná věc opakuje na každé páté stránce a těch je celkem 615, úsměšek pomalu mizí ze rtů....

Jedno úsměvné plus: autor má pravidelně ve všech svých epopejích problém vejít se s popisovaným časovým obdobím do šestisetstránkového rozsahu knihy. Tentokrát se s tím ale popral vskutku originálně. Zatímco události jednoho roku mu dosavad zabírají průměrně 70 stránek, poslední dva roky, které mu zbývaly, vyřešil (oba) na pouhých třech stranách takovýmto způsobem:

"´Mnoho o nich stejně nevíme,´ upozornil bratranec a zvedl obrácené dlaně na znamení, že nemá nic. Neměl jsem ani já. Zápisky z toho roku se ztratily. Viděl jsem na něm zklamání a utěšoval jsem ho: ´Podívej, stejně jsme už druhou knihu popsali skoro celou, víc by se nám tam nevešlo.´"

20 26.01.2016

Doporučuji pozornosti váženého čtenářstva nádherné texty anotací k jednotlivým dílům knihy (jež jsem se snažil bez chyb opsat do anotace ke knize, vydání druhé, 1896). Nejenom jejich jazyk - konec 19. století - stojí za pozornost, ale také jména v nich se vyskytující.

Ještě mi to ale nedá a musím se s vámi podělit o překrásnou a zcela odzbrojující předmluvu:

"Vzdor neúspěchu, jakého se dodělal spolek ´Manes´ vydáním ´Listů z palety´, předkládá české veřejnosti publikaci novou:

VÝBOR PRACÍ MIKULÁŠE ALŠE.

Nevydáváme sbírku tuto proto, že Aleš je od založení spolku jeho starostou, ale proto, že cítíce neporozumění, s kterým z tak mnohých stran práce jeho se potkává, chceme souborným tímto vydáním přímo vynutiti uznání tolika ducha, umění i píle, jež uloženy v pracích jeho.

Uznání toho nechceme dobývati dlouhými úvody a hlučnými frásemi:

k ocenění ducha a citu opětně ducha a citu potřebí.

VE SLOVANSKÉ PRAZE, v únoru 1896.

´MANES.´"

11 14.01.2016

Mňo ... mám toto období rád a musím uznat, že Ludmila Vaňková poskytuje o druhé čtvrtině 13. století skutečně plastický, rozvětvený a bohatý obraz. Bohužel někdy až moc - na to, že jde o román, nikoli o striktně historickou publikaci. Už jsem předtím o období Václava I. něco přečetl, ale musím říct, že některé pasáže jsou téměř k nepřežití a uvědomění si všech souvislostí, zvláště když královny se svým fraucimorem (Václavem výstižně zvaným babinec) řeší nekonečně rozvlekle příbuzenské vztahy napříč celou Evropou... Když se k tomu přidá neexistence poznámkového aparátu na konci knihy (kam by se člověk, vzhledem k výše popsanému, rád podíval) a občasné faktické chyby (např. uherský král Béla označuje - budoucí českou královnu - Kunhutu za svoji první vnučku a o kousek dál zase za druhou), nu, tak je to pořádná zabíračka pro mozkové závity, o potřebě naprostého soustředění ani nemluvě.

Že jste se v mém komentáři lehce ztratili? No, to je jedině dobře. Aspoň budete maličko připraveni na zašmodrchance paní Ludmily, trvající řadu dlooouhých stran.

Přesto si ale knížku přečtěte - zapomenutý král si zaslouží nějaké to připomenutí.

16 31.12.2015

Pokud vím, Vladimír Karfík byl jediným českým, či československým, architektem, který absolvoval stáže v obou nejslavnějších ateliérech 20. století: nejen ve Francii u Le Corbusiera, ale vydal se i za velkou louži za Frankem Lloydem Wrightem.

Není vůbec divu, že nadaného projektanta s takovýmto rozhledem a zkušenostmi si vytipoval Tomáš Baťa a svěřil mu svůj Zlín. A ospalé město se pod architektonickou taktovkou Vladimíra Karfíka proměnilo v moderní metropoli, konkurující progresivností svých novostaveb Praze. Přesně v kontextu Baťova formátu.

A tak to byl právě Zlín, kde vyrostla dle Karfíkova projektu první opravdu výšková stavba v Československu (tenkrát podle americké šablony označovaná za mrakodrap), totiž administrativní budova firmy Baťa - se slavnou kanceláří nejvyššího šéfa, umístěnou ve výtahu. Tomáš Baťa tak osobně vykonával bleskové inspekce všech pater své administrativy, aniž by opustil své křeslo za svým stolem... Taková kancelář je dodnes světovým unikátem.

Šéf se svým architektem nezapomínali ani na důstojný život firemních pracovníků. Ti se postupně stěhovali do nové vilkové kolonie v zeleném svahu nad městem (z pro Baťův Zlín charakteristických červených režných cihel). Typologickou novinkou byl tehdy i obchodní dům (samozřejmě s Baťovým sortimentem zboží).

Zajímavé je i Karfíkovo líčení jeho pozdějšího působení na Maltě a zvláště na Slovensku. Spoluzakládal bratislavskou fakultu architektury - a celkem příznačně kniha jeho vzpomínek vyšla poprvé ve slovenštině (iniciativou Spolku architektov Slovenska). Vladimír Karfík ji sepsal v pokročilém věku, ale velice poutavě, a zanechal tak po sobě další skvělý autorský počin... Vřele doporučuji!

12 28.12.2015

Začnu svůj komentář asi trochu zeširoka. Rád jezdím na kole. Jako kluk jsem se sice nikdy nedočkal tak krásného kola jako Peter Achberger - fungl nového favorita s berany otočenými nahoru - ale moji lásku k cyklistice to nepoznamenalo. Dnes mám horské kolo a jezdím na něm i nějaké závody. Postupem času už nejraději ty rovinaté, na jižní Moravě. Většina tras místních závodů vede cik-cak přes bývalou železnou oponu či po „signálkách“, cestách původně lemovaných ostnatými dráty a strážními stanovišti. Přejíždíme několikrát hranici - chvíli v Rakousku, chvíli na Moravě - aniž bychom si jí byť vůbec všimli… Pro většinu mých spolubojovníků je to něco naprosto normálního. A je to tak správně.

Ale já, o málo mladší vrstevník Petra Achbergera, to pořád vnímám jako zázrak. A vždy znovu se tak trochu divím a podvědomě nevycházím z úžasu, že je možno se tam tak volně křížem krážem potloukat. Asi i proto mám ty jihomoravsko-rakouské závody tak rád, nejen proto, že se tam s horským kolem jezdí po rovině…

Krásná a čtivá knížka Petra Pišťanka mi připomíná mé vlastní dětství (a to jsou vždy příjemné vzpomínky) se všemi tehdejšími klukovskými hrami, pochoutkami, stavebnicemi … a zároveň dobu, do které bych se už nechtěl vrátit … a jsem rád, že už v ní nemusí vyrůstat moje děti.

Obrovskou pochvalu zaslouží Dodo Dobrík, autor úžasné obálky. V mých očích to je nejlepší obálka nejen roku, ale minimálně desetiletí.

Ještě jedno doporučení - pro české čtenáře: přečtěte si knížku v originále, ve slovenštině - je nádherná…

15 28.11.2015

Není špatné přečíst si po Noční hlídce i druhý díl. Leccos, co nebylo zcela jasné, totiž dovysvětlí. Minimálně z tohoto důvodu tedy Denní hlídku doporučuji. Krom toho je opět dobře napsaná, čtivá. Velmi zajímavý - a navíc lichotivý - je také pohled na Prahu (hmm, pod Vyšehradem sídlí Evropské byro spravedlivé Inkvizice, kdybyste to náhodou nevěděli...) ruskýma očima. Inu, asi se jim u nás opravdu líbí (Rusům i inkvizici)... :-)

14 25.10.2015

Kdyby se mne čirou náhodou nějaká inteligentní dívka zeptala, jakou knihu by si měla přečíst, aby se nenásilnou formou seznámila s dějinami Československa, poradil bych jí právě tuto. Formou rozhovorů s jinou - fiktivní (?) :-) - dívkou Lucií by jí Pavel Tigrid přiblížil vše podstatné. Kniha je čtivá a domnívám se, že v maximální míře pravdivá. Sám ji mám moc rád, a to nejsem ani dívka, ani žena, a už vůbec ne inteligentní :-)

25 17.10.2015

Ta kniha má přesah. Vymyká se z běžné produkce tohoto žánru a dokládá fakt, že autor je vzdělaný člověk s velikým historicko-kulturním přehledem. Noční hlídka je vlastně apelem ve smyslu: Pozor, velký pozor, na globální experimenty ve jménu Světla a Dobra! Samozřejmě umocněným situováním děje do Moskvy, do Ruska, které je už tradičně lídrem různých neblahých, či vyloženě tragických pokusů o sociální inženýrství a o ustavení „ideální“ společnosti hned a teď. Je také o tom, že lepším řešením je neudělat nic, než provést „velkou dobrou věc“ s kolosálními hrůznými dopady. Ovšem druhá věc je, že v současném Putinově Rusku by jen naiva mohl předpokládat Světlé úmysly…

19 12.10.2015

S uspokojením si potvrzuji, že Jirásek není velikánem jen tak náhodou. Bitva u Lučence, první rapsodie Bratrstva, je velká jízda. Velká jízda Slovenskem, či dobově řečeno Horní zemí, jež odolává nájezdům strašlivého Huňada Jánuše. S hlavními hrdiny čtenář procválá půl Slovenska, od Trenčína až po německý Kežmark, od poklidné Žiliny až po ohrožený Lučenec, pobude v pevnostech, jež jsou dnes již rozkotanými zříceninami. Mne nejvíc uchvátil hrad Muráň. Jiráskovy znalosti slovenského místopisu jsou obdivuhodné, stejně jako šíře výrazových prostředků k jejich popisu. Posuďte sami z úryvku:

"Z počátku postupovali dost rychle. Vedlať cesta rovně rozšířeným údolím. Před nimi na jihovýchod, kam směřovali, strmělo napříč mohutné pohoří jako ohromná závora, neschůdné, mračné tmavými hvozdy ve strmých stráních i tmavých úpadech. Do toho hlubokého, tajemného modra, do tmavého lůna těch hor, ze kterých hrnul se proti nim bystrý Váh, chtěli a musili.

Táhli blíž a blíže k té horské hradbě, kterou jenom při řece, proti vodě, mohli proniknouti. Již ukázal se strážce té těsné brány. Vysoko na skalnatém výběžku probělávalo se Strečno, pevný hrad, za nímž a nad nímž vpozadí zvedaly se hory jako ohromné modré vlny, hora nad horou. Strměl nad samým Váhem a cesta vedla zrovna pod ním, v skále vylámaná, nad bystrou řekou. Tudy neprošel, koho z hradu nepustili.

Táhli dále bídnou, úzkou cestou pod strečenskými skalami při samém Váhu, jenž v těch místech zúžen v svém řečišti prudce se hrnul a hněvivě šuměl. Jak cesta zahnula po jeho ohebu, vyhoupl se před nimi druhý strážce té těsné brány, za řekou, na pravém břehu, o dostřel dále vpřed. Starý Hrad nad sráznou stěnou, divoké hnízdo v lesní pustině vysoko nad Váhem hučícím v dravém proudu u strašlivých skal Margity a Běsné, o něž se rozbil nejeden vor, u nichž nejeden horňák, statečný plavec, utonul v nezkrotném víru.

Do zářícího vzduchu strměla čtyřhranná věž osamělého Starého Hradu. V proudu zlatého světla vyjasnily se i širé hvozdy ve stráních, po kopcích v jeho pozadí. Jen plachý stín bílého oblaku, jenž vysoko nad nimi plul, přelétl zelenou spoustu vyjasněných strání jako zasmušile zeleným jezerem.

Na Máriu vycházela tesknota. Usedla, neohlížela se. Nic jí nebyla ta divoká krása. Hleděla před se, uvažujíc, jak bude dál, jak je tam na Košicku, u Kežmarku, je-li tam také taková divočina hor a lesů.

Lesní údolí se šířilo, až pojednou jako by se brána rozletěla: volná pláň, Turčanská rovina se před nimi do šíra rozložila, tratící se pod mlhavým pásmem hor v dalekém obzoru. Mraky letěly nad ní vzad, k lesnatým tmavým kopcům, z nichž vyjeli a pod nimiž u lesa, poblíže chudé vísky na břehu Váhu zarazili na nocleh.

Záplava z řeřavého západu, tlumená a lomená letícími mračny, rozlitá ostře žlutým odleskem po lesích a po skalách, hasla. S mraků padalo hustší šero a plížilo se od černých lesů."
(kráceno)

Na okraj poznamenávám, že jsem četl vydání z roku 1947, bohatě ilustrované skvělým Adolfem Kašparem. Jeho kresby a akvarely dokonale ilustrují děj a tak má čtenář všechny ty hrady, tvrze, pevnosti, krajiny, hrdiny i jejich koně všech plemen a barev srsti neustále před očima.

Tož, pevné sedlo pod hýžděmi a vzhůru již, bratří! ... a sestry :-)

12 11.10.2015

Je to vždy těžké, hodnotit antologii, obsahující povídky diametrálně odlišné kvality. Na jednu stranu skutečně vynikající (obě povídky z Příběhů Impéria a Cínový vojáček z Unknown Armies), na stranu druhou vyloženě slabé. Vzešlé asi přímo jako produkt skutečného hraní, avšak, inu... (Zrození paladina). Osobně mám většinou tendenci hodnotit dle těch nejlepších. Vždyť ty slabé nemusí vybíravý čtenář ani číst, kvalita se pozná po pár odstavcích.

Co se herních světů týče, zdá se mi, že nastává - nejen módní, ale i kvalitativní - posun od klasické tolkienovské archetypální fantasy k reálnějším světům s ohromnými možnostmi. V tomto ohledu se mi moc líbí viktoriánsky atmosférické Příběhy Impéria a zajímavé Unknown Armies (byť to není české prostředí a ve sbírce pouze hostuje). Myslím, že není náhoda, že nejlepší povídky pochází právě z těchto prostředí.

Z ostatních bych vyzvedl už tradičně skvěle napsanou Magnólii od Haniny Veselé (povídka Plavenský div).

5 11.10.2015

Tento "dvojnoj" Bulgakov vyniká také skvělými ilustracemi Borise Jirků. Jejich expresivní démoničnost výborně podtrhuje text, hlavně v případě Mistra a Markétky. Jestliže román je velká jízda, o nahotou nešetřících ilustracích to platí též.

8 19.09.2015

Tento skvost jsem četl hodně dávno. A velmi rychle také, jak už to tak u mne chodí, vše vesele zapomněl. Zbyl mi jen takový povšechný, v tomto případě velice kladný, dojem. Stejně je to zajímavé, jak ta paměť funguje - dojem zvládne (přitom je to složitá abstraktní operace), ale konkrétní informaci neudrží žádnou...

Později jsem se za jistých dramatických okolností seznámil s mým současným zubařem. A tehdy na tom "elektrickém" křesle mi něco sepnulo a informaci vyplivlo (dokonce tu správnou). Jsou asi věci mezi nebem a zemí, neboť že pan doktor také maluje (nějaké Hurvínky a Spejbly) jsem zjistil až později. A o Woodyho povídce "Kdyby byli impresionisté dentisty" neměl ani tušení. Tedy jsem svému dentistovi knížku půjčil, chtěje jej umělecky popostrčit. Teď po létech musím ale s politováním konstatovat, že kýžený vzestup k impresionistickým výšinám se jaksi nedostavil...

Za to ovšem nemůže ani Woody, ani já, ale hlavně tedy silně doufám, že si toto můj dentista nepřečte. To by asi moje nevymáchaná huba musela změnit ordinaci :-)

P.S.: "... pak jsme si navlékli boxerské rukavice a Gertruda Steinová mi přerazila nos." Páni, to se podívejme, co během psaní příspěvku vytrysklo z hlubin zapomnění. Když se paměť takhle pochlapí, to abych si šel snad odpálit rachejtli. Ale to už je zase jiný příběh. To bylo ve dvacátých letech v Paříži...

14 11.08.2015

Mám dvě Babičky. První jsem, jak to ostatně tak bývá, zdědil. Druhou jsem si musel koupit.

Ano, nešlo jinak, kvůli krásným ilustracím Vladimíra Tesaře (je to ta z roku 1984). Kvůli černobílým kresbám tužkou či uhlem, kolorovaným kresbám a pastelům a konečně i dvoustránkovým akvarelům. Snad jsem to vše pojmenoval správně. Ale hlavní je, že ilustrace mne tehdy tak uchvátily, že jsem si pořídil Babičku (kdo by to byl býval řekl?) prostě ještě jednu.

Ale to není všechno. Občas, když mám speciální náladu a dost času (ano, zas tak často to není), si tu Tesařovu Babičku otevřu. Ale ne abych si v ní četl. Mám namísto toho na stole připravené akvarelové pastelky a nabroušenou tužku 6B. Uhel ne, technicky jsme si nesedli, umělecké výsledky nulové a sám pak vypadám jako uhel. Ovšem místo něj mikrotužku s měkkou tuhou, protože jsem kreslířský ťunťa. Ostatně podezřívám Tesaře, že si mikrotužkou tehdy taky vypomáhal. Do očí bych mu to ale neřekl... Pustím si příhodnou muziku a kreslím a koloruji a akvareluji, tu Staré Bělidlo dle Mistra, tu zcela jiné věci, jak se mi zachce. Bývá to výživný půlden a odtrhnout se pak od Babičky a vrátit do reálného světa se ani trochu nechce...

39 11.08.2015

Bestiář je bohatě vybaven skvělými ilustracemi. Od maličkých až po velké celostránkové. Obrázky Ondřeje Hanzlíka mi pojetím hodně připomínají černobílé kvaše Zdeňka Buriana ze starých dobrodružných knížek.

Co se textové části týče, plánovitě je zaměřena na slovanskou mytologii. A tak my, hobití kelto-anglo-sasové, odkojení všemi možnými elfy, trolly a gobliny, se najednou ocitáme ve světě Kytice Karla Jaromíra Erbena a potkáváme klekánici, vodníka, psohlava, vytoužence, černé spřežení, oživlé kamenné chrliče, větrnice a rusalky. Z ruských dřevních bylin sem zavítali bojaři, kostěj nesmrtelný či baba Jaga. A kdo by se v tom všem ztratil, tomu jistě dobře poradí mluvící liška podšitá.

Uchopit onu známou saturninovskou ideu profesionálními historiky je miliónový nápad. A skutečně jsem si celý sborník užil. Jen škoda, že nevyšel - tak trochu v předmluvě avizovaný - druhý díl. Docela by mne zajímaly další rozbory a "uvádění románových příběhů na pravou míru". Proč třeba (po počítačových hrách s historickou tématikou) nezabrousit i do žánru historické fantasy. Myslím té historií skutečně mocně inspirované, což je třeba Hra o trůny. Nebo co třeba romány Vondruškovy (že je vystudovaný historik vím, nicméně diskuse se vedou a ty romány jsou poměrně propírané). České (a velkomoravské) historické detektivky. Kantůrkové a Svobodův Jan Hus. To vše by mohla být v současné době docela silná témata.
Anebo - oho! - ony slavné Opráski sčeskí historje :-)

4 06.06.2015

Kdo si skutečně pozorně přečte celou knihu, ten bude vědět o velrybářství vše od A do Z. Tedy o velrybářství první poloviny 19. století. Alespoň já měl pocit, jako bych na lodi kapitána Achaba skutečně obeplul celý svět. A tedy musím říct, že kam se hrabou všechny dnešní adrenalinové sporty dohromady. Myslím, že - v pojetí z té doby - bylo velrybářství jednou z nejšílenějších specializací či řemesel v historii lidstva vůbec. Pár suchozemských tvorů na maličkých, dřevěných, křehkých kocábkách a s primitivním vybavením se vydávalo lovit největší žijící monstra a vzdorovat všem nástrahám oceánů na výpravách, které trvaly roky. Což v době, kdy neexistovaly film, televize a fotografie asi muselo být mimo jakoukoliv představivost. Ovšem Herman Melville to vše představit čtenářům přesto dokázal.

22 06.06.2015