Čtec
komentáře u částí děl
Pět hvězdiček už jen za ten "zázrak", kterak Jurek spravedlivě spal na stromě a úplně nespravedlivě odtud spadl přímo na koně předtím ukradeného jiným cigánem, opravdovým zlodějem. Smíchy mi tekly slzy :-)
°° "Šak sám Pán Boh ví, že je to tak ... Proším tě, Paně Bože, šak sem dobře křtěný katolík, zrob zázrak: něch mňa šandár něvidí ...
... už tu byl šandár. Pravím: "Já šandárů znám! Vsadím se, že tento šandár něuvěří, jak to bylo! A něuvěřil."
---
"To je pravda, že tento zázrak nic nového. Už můj otěc pravil, že též byl nevinně za takového bláznivého koňa v areštu."
"Tobě to nepravil, protože jsi otce ani neznal."
"Ale pravil to mojej mámě."
"Ta porodivši tě zemřela."
"Škoda ... byla to dobrá cigánka ... vypravovala to jiným cigánům, aby mňa pověděli ... °°
Staré dobré devatenácté století. Tenkrát šli cigáni přímo do nebe ... byli dobře křtěnými katolíky a chodili by do kostela, kdyby měli času... Jenže dnes - jsou ateisty...
Zpětně si už vůbec nejsem schopen vybavit děj Sapkowského povídek podle názvů, tápu a nebýt popisů zde v databázi, těžko bych se chytal...
Ale na kterou nezapomenu - nebo spíš na koho nezapomenu: Tři kavky a jeho zerikánky. Povídka mi přijde nějakým zvláštním způsobem jiná, s výraznými postavami, tudíž zapamatovatelná. Ale možná je to také tím, že byla úplně tím prvním, co jsem od Sapkowského četl.
Vynikající povídka, ve které jsem se seznámil s bohatýrem Iljou Muromcem á la Červenák. Tak na mne zapůsobil (nejen on, ale i ostatní postavy a atmosféra příběhu), že jsem se později pustil do celého románového cyklu Bohatýr (rovněž výtečného).
Hodilo by se i více, než jen pět hvězdiček... Už jen za ten n.á.d.h.e.r.n.ý dopis královny Adléty papeži Inocencovi... A kdopak to tady hrál Dračí doupě? Staré, klasické... Takovýto brilantní popis techniky a tvorby blesků - do puntíku dle nejjemnějších nuancí pravidel! - by si měli v Altaru zarámovat a vyvěsit na věčnou památku všech bojových kouzelníků :-)
Hvězdička navíc za skvostné a skutečně nápadité využití maďarštiny (a zřejmě i finštiny). Povídka by na začátku měla mít varování, něco ve smyslu: Ugrofinové, vyhněte se obloukem! :-)
Ach, ty mocné artefakty... Co by člověk všechno neobětoval za takový rentgenový snímek hrudního koše Marilyn Monroe...
"... Velice pozorně jsme s Gertrudou Steinovou zkoumali Picassova nová díla a Gertruda Steinová byla toho názoru, že "umění, všechno umění je prostě jen vyjádřením čehosi". Picasso nesouhlasil a řekl: "Dejte mi pokoj. Teď jím." Já sám jsem cítil, že pravdu má Picasso. Skutečně jedl. ..."
Už jsem málem zapomněl, jak je to skvělý...
Velice zajímavé a podnětné pojednání, mimo jiné o nebezpečnosti amatérských pseudohistorických a "tajemstvími" zahalených konspiračních teorií, tvářících se jako seriózní historické bádání. A o tom, že tato "díla" mohou být snadno uchopena politicky a posloužit pro různé totalitní a lidsky zrůdné ideologie. A o morální odpovědnosti jak těchto amatérských pisatelů, tak vědců, kteří by měli výmysly vyvracet. A apel na téma: ševče, drž se svého kopyta a pokud tak nečiníš, potom piš tak, aby bylo zřejmé, že je to jen legrace.
Jenomže věc je myslím složitější. Autorka píše, že "u zábavného podniku je třeba jeho odbornou věrohodnost prozkoumat a prokázat, u vědeckého díla by podobný důkaz měly přinést vnitřní mechanismy fungování samotné vědecké komunity". Zakopaný pes je v tom slovu "měly". Myslím, že v historii lze bohužel nalézt bezpočet příkladů, kdy v rozhodných okamžicích tyto vnitřní mechanismy selhaly (a v souladu s autorkou tím nemyslím jen historiky, ale např. i žurnalisty), byť třeba pod nátlakem zvenčí. Ale to je samozřejmě na delší povídání. Jen si prostě myslím, že odborník může být stejně nebezpečný jako amatér (ne-li více, opírajíce se o své vzdělání a erudici) a spoléhat jen na ony vnitřní mechanismy nelze.
Poměrně suchý rozbor, ale nakonec velmi sdělný. Jako šikovné bonusy jsou vloženy: rozrod potomků Viléma Dobyvatele, denní rozvrh benediktinského kláštera, seznam vydaných Příběhů bratra Cadfaela a stručné (avšak zajímavé) údaje o spisovatelce Edith Pargeterové, která byla zároveň překladatelkou z češtiny a popularizátorkou Československa a české kultury ve Velké Británii. A také majitelkou Diamantové dýky, což je britské ocenění udělované autorům detektivek za celoživotní mistrovství.
Brilantní pojednání nejen o Alexandru Dumasovi st. a Třech mušketýrech, ale o historických románech obecně. Z velké části opřené o Umberta Eca (a Liona Feuchtwangera), což mi ovšem vůbec nevadí, ba právě naopak.
Přečetl jsem si recenzi od Jana Červenky, na kterou je odkaz u sbírky Hry s příběhem: Zločin a trest. A mám na povídku Tajemství Dubu, která je označena za nejlepší, úplně odlišný názor. Zmiňované reminiscence na Jméno růže jsem si nevšiml a přišla mi naopak nejslabší z celé sbírky, byť nejdelší. Příliš lineární, nepřekvapivá, jednoduchá až naivní (i když to třeba byl záměr a samo o sobě to obecně nemusí být na závadu).
Pro mne nejlepší povídka sbírky Hry s příběhem: Zločin a trest. Hustá atmosféra, skvělý popis. Až by člověk řekl, že autor musí být sám chirurg, ač vím, že není :-) A závěr - nebudu prozrazovat, ale ten vše korunuje. Smekám.
Líbilo. Vločka je zajímavá postava a město Erin je velmi dobře popsáno. Povídka je čtivá a zapamatovatelná.
Byl jsem z povídky naprosto nadšen. To je přesně můj šálek čaje a druh humoru jaký mám rád.