Corvus komentáře u knih

Pátá kniha v sérii pro mě byla prvním lehkým zklamáním. Po vynikajícím Mortovi se vrací mák Mrakoplaš a ačkoliv Terry drží laťku humoru stále vysoko, Magický prazdroj se mi nečetl tak úplně lehce. Znovu se mi potvrdilo (čtu Zeměplochu již potřetí v řadě), že jiné postavy z Pratchettova vesmíru se mi líbí mnohem více. Ale není třeba zoufat, protože hned další díl jsou mé oblíbené Pyramidy a nadohled je seržant Tračník, desátník Nóblhóch i svobodník-čekatel Karotka a další. Pořád skvělá kniha, ale za mě tentokráte bodík dolů.

A jedna poznámka na okraj: jestli mě něco vážně irituje, jsou to ve zdejším hodnocení přepsané pomalu celé pasáže knih... Nechápu.

7 13.05.2019

† 28.12.2015 - Lemmy Kilmister. R.I.P.

7 29.12.2015

všechno již mnohokrát zaznělo. Klasika, kult, kniha mládí. Naštěstí patřím ke generaci, která vyrostla v dobách, kdy byl všeho nedostatek, neexistoval internet, neexistovaly sociální sítě a lež, dezinformace a schopnost umět jasně rozlišit zlo od dobra, byla elementární způsobilost téměř každého rozumného člověka. Nyní, když čtu Foglarovy knihy po čtyřicítce, ve světě, ve kterém je společnost schopná (doslova vše) bagatelizovat, projevovat se na sociálních sítích jako zvěř a kdy se zpochybňují dokonce už i pojmy jako tvar naší planety (takhle to dopadá, když to někdo přepískne s četbou Zeměplochy od sira Pratchetta), připadají mi příběhy Rychlých šípů takřka jako fantasy historky z dob zalitých odpoledním sluncem. Stačilo pár desítek let a zlo opět slaví absolutní triumf a společnost se již ani nestydí veřejně podporovat komunisty (kteří Foglara nenáviděli a zakazovali mu činnost, a kteří zakázali skauting) a válku. Ještě, že se vývoje naší společnosti Jaroslav Foglar nedožil.

Vyrůstal jsem s klubáckým komiksem; komiksy Rychlých šípů, Družiny lišek, Svorných Gambrusínů a příběhy génia Káji Saudka mě navždy ovlivnily. V letních dnech, kdy na střechu vyhřáté půdy bubnovaly kapky deště a opodál vonělo seno, jsem ve své klubovně, stále dokola četl dobrodružné příběhy, Foglarovy knihy, vyplňoval okénka modrého života, zakresloval mapy, dával různým místům jména, zkoumal živočichy, nerosty, flóru. Navštěvoval jsem skautskou organizaci v Jablonci nad Nisou, která již dávno zanikla. Trávil celé prázdniny v lesích, u přehrady, u potoků, sbíral různé přírodní artefakty a zvláštnosti, zakládal všelijaké sbírky. Všechny vzpomínky se vážou ke knihám Jaroslava Foglara, jeho laskavosti, důrazu na čest, kamarádství a spravedlnost. Stínadelský triptych neztratil ani po mnoha letech, kdy jsem se k němu vrátil, nic ze svého kouzla a tajemství. Snad jsem si jen nyní nějak víc uvědomoval, jak hodně mě zasáhla smrt klubovního psa Bubliny a z paměti se za ty dekády vytratila i vzpomínka na chudáka vonta Dymoráka. Četbu jsem podpořil i vynikajícím seriálem Záhada hlavolamu od Hynka Bočana z roku 1969. A po mnoha letech jsem si splnil sen a konečně koupil vlastního ježka v kleci symbol Velkého vonta a celých Stínadel - v luxusní mosazné úpravě na zakázku (Rademic Puzzles).

Stínadelská trilogie si zasluhuje plný počet hvězd a měla by být součástí povinné četby na základních školách. Bohužel, pro poslední generace jde o zapomenutého autora a Foglarova snaha o spravedlivější, lepší svět a mládež se vštípeným kodexem slušnosti, cti a kritického myšlení, nenávratně zapadla do prachu zapomnění.

(SPOILER) Má první zkušenost s japonskou literaturou. Asi téměř každý, kdo někdy aspoň částečně sledoval japonskou kulturu (v mém případě animé, manga, origami a japonské hry), ví, že může takřka vždy očekávat a) velmi divné věci/nápady; za b) geniální schopnost vytvořit i z nejobyčejnější věci/činnosti/slov zajímavou, netradiční a především originální záležitost. A protože Japonce již docela dobře „znám“ (postačí jméno např. Hideo Kodžima, abych se držel svého oblíbeného herního průmyslu), očekával jsem i od literatury když ne velké, tak určitě zajímavé události. Nezvolil jsem v milionech kusů prodávaného Haruki Murakamiho, ale (pro začátek) útlou knížku Nacuko Imamurové a již u anotace jsem si říkal, zda jsem neudělal chybu. Já a stalking a aby toho nebylo málo: Stalking v ženském prostředí? Jako vážně? Jenže to jsou právě ti Japonci a mé zkušenosti mi říkali: Nikdy tento veskrze originální národ nepodceňovat! Prvních 30 stránek na mě nedělalo dojem, inu žádný… Příběh na mě působil velmi všedně, až obyčejně nezajímavě. Jenže pak se to zlomilo. Začal jsem si všímat jemné manipulace autorky čtenářem a postupně čím dál drzejší manipulace dvou odlišných žen. Pro mě má příběh i tu přidanou hodnotu, protože jsem celý život pracoval v ryze ženských kolektivech a mírně mě šokovalo, jak moc STEJNÉ je chování/jednání žen v ženském kolektivu ve vzdáleném Japonsku, v porovnání s klasickým domácím „slepičincem“. Kniha je nejen o manipulaci a vztazích na pracovišti, kde se mrknutím oka může stát kdokoliv absolutním vyvrhelem. Je především o tom, kam může člověka dovést záliba ve šmírování cizích lidí, kdy (v extrémním případě) může dojít až k tomu, že stalking je tak návykový, že začnete zanedbávat své povinnosti a elementární zvyklosti. Ne každá pokorná a takřka neviditelná šedá myška je nezištná a bezproblémová. Kor když se jí do drápků dostane chytrý telefon… Povedený příběh k zamyšlení. Nyní se vrhnu na Norské dřevo od zmíněného Murakamiho.

6 14.11.2022

Knihu o vraždícím megalodonovi, milióny let úspěšně přežívajícího, v klimaticky příznivém pásmu u dna Mariánského příkopu, jsem zvolil vlastně pouze z nedostatku podmořských - hlubinných sci-fi, mezi které řadím např. špičkovou Kouli od Michaela Crichtona. Jde o žánr velmi úzkoprofilový, na příběhy skrovný (i ve filmové branži) a z nouze jsem tak sáhl po sérii Meg od Stevena Altena. A jaký tedy je teror pocházející z hlubin? V prvé řadě - bezezbytku poplatný době svého vzniku, tedy polovině '90 let. Což sebou nese krystalicky čistou esenci béčkových vod jako: otravné vedlejší postavy; nepropracované charaktery, na kterých člověku prakticky vůbec nezáleží; trapné milostné linky (ty nesměly chybět snad v žádném 80' a 90' filmu a knize, ačkoliv jsou úplně kreténské a doslova NIC nerozvíjejí); imbecilní dialogy, nevhodně vkládané do úst postavám v nevhodných situacích; otravní američtí hrdinové; šílený závěr, podpořený autorovým notným nasáváním Jacka Danielse při psaní (asi?) a samozřejmě superotravný happy end. Devadesátky hadr…

Ano, můžu si za to sám, do výběru knihy mě nikdo nenutil. Být o 20 let mladší, asi bych nad 21tunovým prapředkem žraloka bílého hýkal nadšením. Ve 40 už se podobné brakové jednohubky čtou přece jen s lehkým sebezapřením a občasným kroucením hlavou. Ale jak jsem podotkl výše, literatury z podmořských hlubin je tuze málo. Nicméně to, co Alten předvádí v předposlední a poslední kapitole nemá obdoby. Asi takhle: když se z příběhu stane nefalšovaný bizardní popis situací a la Sharknado či Pavoukotřesení (což je ten nejšílenější céčkový filmový brak, jaký si dokáže představit jen nejotrlejší divák), knížku jsem po přečtení rovnou vystavil na aukru. Tam skončí i druhý díl, který sebemrskačsky přečtu, když už se ocitl v mé knihovně.

Vyjma přeťápnutého závěru, který by imponoval snad jen takovému mistru braku jakým je Uwe Boll, nesympatických postav, jednoduchosti, až plytkosti textu mi také vadilo prakticky neexistující tajemno a nulový popis podmořských hlubin, které jsem tak nějak (naivně) očekával. Tam, kde se člověku tají při popisu neznámého u Crichtonových knih dech, Alten servíruje občas zábavná, občas nudná, občas nechutná jatka.

PS: Zubatá víla mě pobavila (překlad měl být víla zuběnka).

6 26.04.2022

Autobiografie Briana Warnera přináší fanouškům Marilyn Manson vše po čem touží, pěkně v jednom úhledném balení. Někdejší Bůh mrdu na poctivých 351 stránkách ze sebe vyplavil všechen svůj hnus, obscénnosti, zranitelnost, hříchy, drogové excesy, fascinace lecčím a myšlenkové pochody inspirované kdečím (většinou drogovými tripy). Nechybí noční můry, sebepoškozování, myšlenky na (sebe) vraždy a samozřejmě obligátní americký temný sklep s duševně pokrouceným dědou. Kniha je doslova archetypem biografie filmového slasheru/shock rockera, jehož fanynky si do naditých výstřihů žiletkami opatrně vyřezávají jméno kapely. Přesně to jsem od Marilyn Mansona čekal a dostal jsem všeho plnými hrstmi. Kniha se uctívačům kultu MM (dnes již lehce vyčpělému) prostě nemůže nelíbit. I mě se zhýralá dekadence, hédonismus, alkoholem a drogami nasycené bujaré večírky s hromadou všehoschopných groupies (pissing atd.) velmi líbila.

Na knize oceňuji především dvě věci: Warnerovu schopnost nepodělávat se z autorit a systému. Jeho (brutální) upřímnost mi imponuje, stejně jako poukazování na falešnou morálku, puristy, pokrytectví a zvrácenost pravidel, která se snaží lidi svázat a držet v klecích. Jeho velmi dobře promyšlená strategie rýpání do systému a autorit kombinací hudby, textů, scénické performance, videoklipů a rozhovorů. Veliká škoda, že se postupem let propadl (myšlenkově, hudebně, jednáním) do takové bezpečného šedého bezzubého průměru… Takhle si to asi Manson nepředstavoval… V této knize je ale těsně před vrcholem svého největšího buřičského období ( Antichrist Superstar / Mechanical Animals / Holy Wood (In The Shadow Of The Valley Of Death) ).

Druhým důvodem, proč jde o jednu z těch kvalitnějších biografii, je hojné množství použitých doprovodných materiálů, dokreslujících osobnost MM. V knize tak nalezneme úryvky z osobního deníku, přepis rozhovorů, humorná pravidla MM, kresbičky, řadu fotografií, záznam nočních můr a drogových výletů. Velmi pěkné je i grafické zpracování a různé, autorem vybrané citáty. O kvalitě knihy svědčí i fakt, že je mnoho let beznadějně vyprodaná a v bazarech se prodává mnohdy i za absurdní ceny. Jedna z mále biografií, které by si zasloužily dotisk.

4 hvězdy. Jednu strhávám za minimum pasáží věnujících se nahrávání alb. Informací je málo a mě, coby celoživotního hudebního fanouška, velmi zajímá zrod zásadních desek hudební historie. Je ale možné, že pod tou nelidskou hromadou drog a galonů chlastu se Mansonovi zkrátka vše vykouřilo z mozkových závitů…

6 07.06.2021

Zcela nepostradatelná, vynikající publikace, která by neměla chybět žádnému milovníkovi pavouků. 624 stran zajímavých a detailních informací, včetně povedených fotografií. Pro mě, co by amatérského makrofotografa, jde suverénně o ten nejlepší a nejobsáhlejší atlas o pavoucích, který byl v ČR vydán. Nepostradatelná příručka pro rozpoznávání druhů. Laici budou jistě překvapení, kolik druhů pavouků v České republice máme.

6 02.01.2019

Absolutní povinnost (nejen) pro fanoušky a příznivce praotců black/dark metalu v ČR, kapely ROOT. Takřka 5 kg dvojjazyčný (čeština/angličtina) monstr špalek, na kterém se podílela celá řada zasvěcených lidí ať už ze skupiny, okruhu blízkých přátel či fanoušků. Kniha je napěchována stovkami raritních materiálů, obsahuje veškeré texty, fotografie, poznámky... to vše na 928 stranách. Temná bible - opus magnum, jejíž kořeny sahají až do nejtemnějších hlubin srdce ROOT. Kupujte! Horký kandidát na v brzku nesehnatelný, raritní kus!

6 22.08.2017

Drogy, povětrné holky, hektolitry Jacka Danielse, groupies a abych nezapomněl... všemu přístupné holky :) Tak to je ve zkratce Lemmy. Lemmy je násilník, ožrala, kanec a tak ho máme rádi. Žije v apartmánu vedle svého oblíbeného baru, kde má svůj vyhrazený plácek s "jednorukým Billem", kde ve volných chvílích tráví veškerý svůj čas a pokud někdy pojedete do L.A., tak ho na 90% najdete právě tam. Kniha reflektuje podstatnou část Lemmyho života (bodejť by ne, když ji napsal sám mistr Kilmister) a nebere si žádné servítky. Po přečtení budete mít v hrdle sucho a možná i zapřísáhlí abstinenti zkontrolují svůj limonádový bar zda by se tam přece jen nenašla lahvinka něčeho ostřejšího. Lemmy je třída, praděd rock 'n' rollu, vynikající muzikant a pohodový člověk, který má na vše svůj jasný názor, který se rozhodně nebojí prezentovat. Kniha je absolutní povinnost pro fanoušky Motörhead a obecně rockové, potažmo metalová hudby vůbec. Vždyť to byli právě Motörhead, kteří společně s Black Sabbath ovlivnili generace...

6 24.06.2015

V komentáři už jen dodám, co se nedalo doplnit při ukládání knihy do databáze:

Toto vydání Slovanské mythologie od pana Růžičky vlastním ve své sbírce a řadím jej mezi menší unikáty. Jde o druhé opravené a doplněné vydání z roku 1924 (ISBN není logicky uvedeno) s nádhernou vazbou a s úctyhodným počtem stran, jak lze vyčíst z podrobností o knížce. Kniha obsahuje celou řadu krásných perokreseb od neznámého autora. Povinné čtení zájemcům o Slovanství, mýty, kulty či pohanství, runologii. Vřele publikaci doporučuji ale taktéž fanouškům knih Sapkowskiho, který čerpá taktéž ze slovanských mýtů (Zaklínač). Velice obsáhlá a povedená (čtivá) publikace; lze ji čas od času zakoupit v antikvariátech (většinou) v solidní kvalitě (vazba je velice precizní). Výše uvedená anotace je úryvek z předmluvy, kniha anotaci jako takovou neobsahuje. Pěkné čtení!

6 06.08.2014

Vytříbený styl Terryho Pratchetta v geniálním překladu pana Kantůrka. Lehké fantastično navazuje na dramatické zakončení Barvy kouzel a tak se znovu setkáváme s prvním zeměplošským turistou - naivním a dobráckým Dvoukvítkem, zavazadlem ze vzácného myslícího hrušovníku a mákem Mrakoplašem. Na scéně nechybí ani stoicky klidný SMRŤ či několik zeměplošských legend v čele s barbarem Cohenem, kterého trápí houser a zuby... Klasika plná nepřekonatelného humoru, slovních hříček, hlášek, ale i příběhů, které se vryjí pod kůži. Bravo.

5 26.08.2018

U knihy jsem neměl žádné pocity nevolnosti a nemusel jsem si dávkovat čtení jako ostatní a překvapivě nejvíce zajímavé (asi i proto, že byly nejpodrobněji popsané) mi přišly tresty smrti gilotinou, elektrickým křeslem, plynem a injekcí. Jako jeden z nejhorších trestů mi přišlo být postupně rozemlet těžkými kameny, nabodnut řití na kůl či rozřezán na tenoulinké pásky kůže. O smrt a temnou stránku lidství se zajímám snad odjakživa a tak mě krutost a lidské chování naprosto ničím nemůže zaskočit. Ostatně s mrtvými jsem pracoval v nemocnici.

Ale ke knize samotné. Kdysi ji donesl spolužák do školy a zběžně jsem si přečetl několik řádků a od té doby ji toužil vlastnit. Před nedávnem jsem knihu sehnal společně s Dějinami sebevražd a jsem spíše zklamán, rezpektive jsem očekával (asi) více. Autor toho určitě hodně načetl a má obsesi na smrt a krutost, ale zpracování pokulhává. To, že již není aktuální mi ani tolik nevadilo, přece je to jen 24 let. Vadily mi ale nesrovnalosti... V jednu chvíli autor popisuje, že odsouzený XY usedl na elektrické křeslo pouze ve spodním prádle a o 3 stránky dál je fotografie odsouzeného téhož jména v košily, kalhotech i se kšandami. Co mi taktéž vadilo byla tendence se opakovat. Kniha je prošpikována různými boxíky s texty, ale v drtivé většině se opakuje text, poznámky, dokonce i konkrétní případy/lidé. Chybělo mi i více fotografií, které bezpochyby existují. Kniha je psána velice čtivě, až prostě. Na závěr knihy přiložené pojednání o vývoji trestu smrti na našem území pak silně kontrastuje s textem Monestiera. Člověk má pocit jako kdyby přešel z četby nedělních novin do filozofického traktátu. Předpokládám, že Dějiny sebevražd budou zpracovány 1:1 stejným způsobem.

5 26.08.2018

Pro mě osobně byla kniha nejzajímavější v momentech, kdy Zajcev poutavě píše o konkrétních technikách budování hnízd, přesunech, pastích, tricích. Když popisuje rekognoskování terénu a chytře vymyšlené úkryty nacistických odstřelovačů i rudoarmějců. Pochopitelně i likvidace nepřítele samotná. V ostatních ohledech jde o čiročirou propagandu, vlastenectví až za hrob (občas až úsměvné) a pochopitelně velebení komunistického smýšlení a cílů. Čímž knihu nezavrhuji, ale je mi to cizí. Zajcev mi jako člověk příliš nesednul, ale snažil jsem se do jeho situace (potažmo doby) vcítit. Spíš než politickou agitku bych ale uvítal více příběhů z fronty a především pak mnohem podrobnější popisy odstřelovačských technik a zajímavostí.

Co se týče filmu, tak už na obalu je jasně napsáno "inspirováno". Čili nechápu lidi, kteří si myslí, že Nepřítel před branami je takřka dokument o Zajcevovi...

5 19.04.2017

Kdo by neznal dramatickou báchorku o bezbranné holčičce, kterou maminka vyslala zcela samotnou přes les? A aby ji náhodou někdo nepřehlédnul, navlékla dcerku do rudého pláštíku a do košíku dala magnet pro bezdomovce: červené víno! Inu jiný kraj, jiný mrav. Možná, že Červená karkulka byla ošlehaná horalka a kdopak by se vlka bál? Možná však, že Červená karkulka četla příběh o ztracené dívence ‚Holčička, která měla ráda Toma Gordona‘ od Stephena Kinga a nosí v kapse švýcarský zavírák. Červená karkulka, v podání autorky (převážně) dětských knih Štěpánky Sekaninové, je karkulka entomoložka a vůbec velká zvídalka, která si z vlka v oboře vrásky nedělá a zajímá se o rozmanitou českou faunu i flóru. Tu se zastaví u potoka, o kus dál pozoruje pilné mravence či sbírá přírodní bohatství v podobě borůvek, malin a lesních jahod. Pozoruje brouky a vážky, dovádějící selátka a veverky, pasoucí se vysokou, ale i večerní tvory i tvorečky úplně nejmenší. O tom, co se událo v babiččině chaloupce, knížka taktně mlčí, za to houbová polévka již voní a klokotá v kotlíku a vábí myslivce s pérem na klobouku, veselého psa Punťu i dřevorubce ve flanelové košili. Vše dobře dopadlo, jak se na pořádnou pohádku sluší a patří! A aby toho nebylo málo, příběh doplnila zdařilými celostránkovými kresbami Alexandra Májová. A že jde o povedenou ilustraci, o tom svědčí i ten fakt, že nadšené dojmy zde sepisuje čtyřicátník, který koupil knížku své neteřince. Více podobných knih! Jedna z nejhezčích dětských publikací, která se zaměřuje na poznávání ryze české fauny a flóry.

4 07.11.2022

Pane Bože, to bylo utrpení… Už debut Steva Altena stál za starou bačkoru, ale druhý díl "mistrovi" série Meg, nasazuje amatérismu korunu! Kde začít? Tak třeba naprosto směšně žalostným vykreslením postav:

Např. Ruska Celesta "s platinovými vlasy": Její otec byl ruský jaderný inženýr, působící na Oxfordu. Matka ruská krasavice. V osmi letech otec přestěhován do Běloruska, aby mohl pracovat v Černobylu (kde zemřel). Mezitím si matka nabrnkla v Moskvě člena politbyra (ženatý + rodina). Dva dny před 11 narozeninami Celesty matka i politik zastřeleni při milování v posteli :-D Následně Celesta, již jako sirotek, hladoví a snaží se přežít v moskevských ulicích. Živí se jako prostitutka. Ujmuvší se jí chlebodárce, posílá Celestu do USA do internátní školy :-D Ve 14 ukázala chlebodárci kozy u bazénu a od té doby se stává tzv. "sugar baby" atd. :-D Červená knihovna říznutá Bondovkami hadr! A to jsem si nevymyslel jedno jediné slovo. Dokonce dojde i na situaci "jsem tvůj otec" - telenovela hadr!

Superzáporák, jako vystřižený z Jamese Bonda/Muže z Acapulca, je taky kousek! Rus, trousící latinské citáty DOSLOVA v každém dialogu/monologu :-D Megaloman s narcistní poruchou, zároveň psychopat vyznačující se holou hlavu, bradkou a uhrančivými LASEROVĚ SMARAGDOVÝMI kontaktními čočkami… Už chybí jen koženej ušák a bílá kočka na klíně… :-D Alten se prostě zbláznil a popsané osobnostní charakteristiky jsou uvěřitelné ještě méně, než existence superžravého carcharodona megalodona. A to jsem ještě nezmínil, že je do příběhu zapleten i jistý Usáma!

S národností záporných postav se pojí také v knize foneticky "přeložená" ruština, u které mám velké pochyby o její správnosti. "Dobroe utra", " Padaždítě", "Nivážna" apod.

Jedna z postav se ve finále knihy maskuje za použití ZUBNÍ PASTY a k ní přilepeným vousům, zhotoveným z vlastních vlasů! (ne ani v tomto případě nic nepřibarvuji)

Knihu provází obrovská spousta chyb, dokonce jsem narazil i na chybějící slovo nebo zcela nesmyslně vyloženou/přeloženou situaci na podmořské stanici (která by mimochodem stála jednu z postav život).

Když už jsme u techniky, velmi mě překvapilo, že supermoderní obří hlubokomořská výzkumná stanice za miliardu dolarů se pohybuje pomocí JEDNOHO lodního šroubu a řídí se pedály a klasickým kulatým kormidlem. To už je vážně knižní moment z řady WTF?! Nemluvě o tom, že se výpisy ze sonaru kopírují na diskety :-D

Loď Kick = Kiku z první knihy (aneb nesjednocené názvosloví mezi jednotlivými díly).

Při blížící se velké vlně jedna postava křičí: "Blíží se další 'výrobce' vdov!" (widowmaker aneb klasicky toporně doslovný překlad tohoto slova).

Chyby v latinských citátech už mě vlastně ani nepřekvapily, za to pes rasy chihuahua místo českého názvu rasy čivava mě už skutečně rozesmála.

Řada chyb, které ušly korektuře už jsou jen onou pověstnou třešničkou… V případě, že budu v budoucnu vyhledávat příběhy z mořských hlubin, sáhnu po dobrodružstvích Supermořce a Ploutvokluka ze Sponge Boba!

Ladislav Fuks je bezesporu světový pojem a budu se jen opakovat, když napíšu, že se jedná o jednoho z nejzajímavějších a nejoriginálnějších spisovatelů naší historie. Dnes trestuhodně opomíjený, ačkoliv je jeho dílo v těchto dobách aktuálnější než kdy dříve, v dřívějších dobách dokonce neprávem zavrhovaný a odmítaný "mravokárci", kteří se na Fukse dívali zjednodušenou optikou a prismatem Sametové revoluce. Jan Poláček se zhostil nedocenitelné práce, totiž osvětlit a přiblížit složitost Fuksovi osobnosti a naturelu dnešním čtenářům (a nejen jim), což se skepticismem sobě vlastním, pokládám za velice tristní snahu. Když si tak čtu některé názory na Fuksovi knihy zde na databázi, setkávám se s absolutním nepochopením autora a jeho díla. Fuks je na dnešní čtenáře a lidi, žijící instantními zážitky sociálních sítí a mrvou televizních obrazovek velmi složitý (neplatí všeobecně, výjimky existují)… A ačkoliv jsem i já proto, aby se Fuksovi knihy zařadily do povinné školní četby, nedělám si naděje, že by "oslovil a zakořenil". Naděje však umírá poslední. Bedlivá, mnohdy mravenčí práce Poláčka je ozdobou této vskutku milé biografie. Dovoluje Fuksovu obdivovateli nahlédnout do mistrových poznámek, velmi pěkné jsou taktéž přiložené fotografie, ale i epilog v podobě pátrání po hrobu tohoto velikána. Velmi oceňuji i vydatný předkrm v podobě beletristické části, která je bezpochyby důkazem, že ji napsal člověk, který Fuksovi rozumí. Velmi čtivá a ne úplně tradiční biografie, kterou nemohu hodnotit méně jak plným počtem hvězd. Děkuji, pane Poláčku!

4 02.03.2022

"Ale říkals, že návštěvy se musí předem hlásit, jinak z toho jsou potíže...". Vybavily se mu mrtvoly ve vaně. :-D

Předně musím napsat, že příliš české autory nevyhledávám. O to méně, pokud se věnují hororu a ještě když nedej bože ve svých příbězích zmiňují české reálie, českou pop kulturu a výrazy jako Lidl :-) Mám prostě vnitřní odpor ke strašidelným vyprávěnkám z našeho malého rybníčku, kde se příliš dobrých dramat s přesahem do hororu neurodilo. Rád se nechávám unášet reáliemi a příběhy zahraničních autorů, kde mám prostor pro svou fantazii, která může příběh a postavy během čtení dokreslovat. V knížce, kde "Ludmila chodí hákovat do kaufu" a "doma poslouchá Miraie, Xindla X a Bílou" a "maže si chleby ramou"… má fantazie definitivně končí a nad onou domácí "nudou" vyvěšuje bílý prapor. Prostě ne. Navíc se nemohu zbavit dojmu, že horor u nás jaksi moc… nefunguje. Mám neodbytnou, vtíravou myšlenku, že každý začínající autor sáhne právě po téhle škatulce, případně rovnou gore tématice. Jediný, koho uznávám, byl mistr Ladislav Fuks, ale to je krapet jiný level.

Tolik k úvodu, abych vztah k této knížce nějak zarámoval. Pan Pech je král úsporných vět. Nemohu se zbavit dojmu, že na tento příběh je škoda papíru a doslova to ve mně evokuje dojem, že bych měl konečně dopsat svou knížku a podstrčit ji nějakému vydavatelství. U nás se evidentně vydá cokoliv. Jinými slovy: celek na mě působí jako lepší povídačka, přidaná k dobru u táborového ohně. Ale to nejhorší: nevím, co bych si měl po přečtení odnést za emoci. A to považuji vlastně za největší kámen úrazu. Proč byla tahle kniha napsána, jaký je její smysl a poselství? No, asi žádné nebo to ví jen autor, či úplně jednoduše nemusí každá kniha mít "vyšší smysl". Po otočení poslední stránky ve mně, bohužel, nezůstalo nic. A to se mi skutečně nestává… Celá zhoubná spirála, vedoucí pochopitelně k jedinému možnému závěru, vyšumí do ztracena.

Naprosto iracionální chování otce, řítícího se do katastrofy (to ještě beru, člověk v afektu a pod vlivem láhve vodky dokáže různé věci), nadprůměrně inteligentní a téměř soběstačná 4letá (!) Markétka (asi velmi kvalitní DNA, ovšem potom pan Jakub rozhodně nemůže být otcem :-D ) a trochu zvláštní rodiče (ukrýváme vraha, který s námi polovinu života vlastně nekomunikuje) vyplňují úsporných 188 stran. Což je fajn, protože vám knížka nezabere víc jak 3 hodinky vašeho života a na papír nepadlo tolik stromů. Knížku jsem vyhrál v soutěži s Argem a vlastně jsem se do ní pustil čistě na základě informace, že se jedná o psychothriller s prvky hororu. Zajímalo mě, jak je na tom česká literární scéna v roce 2021. Inu, žádná promyšlená "kingovina" se nekoná. Přesto jsem dílko přečetl, zajímalo mě především, co bude dál s Markétkou, nicméně kniha poputuje dál. Nevidím důvod mít tento titul ve své knihovně. 'Hranice už nejsou, tati' ve mně nezanechalo nic a je to béčko. Takové véháeskové béčko s ošklivým obalem z '80 let. Škoda.

4 28.11.2021

Budu upřímný: čekal jsem mnohem, mnohem více. Mám rád i kvalitní jednohubky. Počet stran kvalitní knihu nedělá a nevidím důvod proč by útloučká Stařec a moře neměla mít Nobelovku. Bohužel se mi autor netrefil do vkusu... a to píšu jako člověk, který má rád příběhy odehrávající se na moři. Podle mého názoru by cenu tato kniha dnes neměla šanci získat. Chápu, že jednohubka o dědovi, co vyrazí rybařit má silný podtext o nezdolnosti ducha, ale upřímně: vždyť je to napsané tak okatě a skoro až nudně a příběh samotný je natolik předvídatelný, že mi buď něco "geniálního" uniklo nebo to je prostě jen nadhodnocený počin. Jsem rád, že jsem si konečně doplnil knihu ze škatulky "povinná četba", ale za mě rozhodně velké zklamání.

Nádherně zpracovaná mapa mistrem Johnem Howem. Knížečka je řešená tak, že na levé straně je 24 stránkové pojednání o místech Středozem (doplněné černobílými kresbami) a vpravo je vlepena velká rozkládací (barevná) mapa. Neměla by chybět ve sbírce žádného příznivce díla mistra J.R.Tolkiena. Po přečtení zcela jistě dostanete chuť již po několikáté sáhnou do police a začíst se do stránek Pána prstenů.

4 22.09.2014

'Revoltikon' je absolutní povinnost pro fanoušky praotců deathmetalu v Čechách - skupiny Krabathor. Ale nejen pro ně! Pokud milujete biografické tlustospisy (a že 'Revoltikon' má nějakých 444 opravdu HUSTĚ popsaných stran s hromadou raritních fotografií), nemůžete udělat chybu. Kniha se čte (ostatně jak je u hudebních biografií dobrým zvykem) doslova jedním dechem a neradi ji budete rozečtenou odkládat. Já osobně si ji pochvaluji natolik, že 'Revoltikon' směle řadím mezi jedny z nejlepších biografií vůbec (a že jich vlastním celou řadu - sbírám je). To, že jde o ryze český počin a to od mistra Kovaříka, je třešnička na dortu. Povinnost pro pamětníky klasických periodik jako např. Metal Hammer, povinnost pro fans Krabathor potažmo Hypnos, povinnost pro všechny milovníky kvalitních biografií...

A nemohu nezmínit osobní noticku: Jsem rád, že jsem měl tu vzácnou příležitost podílet se na aktuálním dění Krabathor/Hypnos; svého výtisku 'Revoltikonu' se srdečným věnováním od Bruna si nesmírně vážím.

4 13.08.2014