choze komentáře u knih

Paul Sheldon byl jako každý spisovatel existenčně závislý na svých čtenářích a jejich zájmu o jeho tvorbu, ale když se po těžkém úraze stane rukojmím své fanatické fanynky, je nucen se proměnit v novodobou Šeherezádu, která se vyprávěním příběhů už nesnaží jen vydělat na živobytí, ale zachránit si tím holý život. Misery je klasika a špičkový komorní psychologický thriller, který jsem si koupil coby svého prvního Kinga v pubertě, kdy u nás vyšel poprvé, a od té doby jsem ho četl už několikrát (napoprvé mě nechytl, ale to jsem byl mladej a blbej). Miluju příběhy o umělcích a tohle je pro mě ultimátní příběh tématizujicí románopisectví - vztah spisovatele k vlastní tvorbě (co jej nutí psát, dilema umění komerce vs umění), vztah čtenáře k fikci (který v extrémním případě může nabýt nebezpečně patologických forem) a hlavně vztah spisovatele a jeho čtenáře, který je vzájemnou závislostí. Krom toho román těží ze střetu dvou zcela odlišných, skvěle popsaných postav, jejichž světy se nečekaně a fatálně protnou. Stejně jako třeba v Nezbytných věcech dokáže King velice sugestivně popsat fyzickou bolest hlavního hrdiny, při řádění Annie ale zbytečně tlačí na pilu s brutalitou, což je asi jediná věc, kterou bych vyčetl, a které se výborná filmová adaptace s úžasnou Kathy Bates vyvarovala, aniž by tím ztratila na působivosti.

8 01.01.2016

Tak tohle jsem přečetl jedním dechem. Extrémně čtivě napsané, vtáhlo mě to od první stránky. Napínavé, překvapivé i dojemné pátrání po sériovém vrahovi dětí v sugestivně detailně popsaných, silně depresivních reáliích stalinistického Ruska, znemožňované paranoidním státním aparátem nepřipouštějícím v Sovětském svazu existenci vraždy coby kapitalistické choroby a zavile pronásledujícím domnělé vnitřní nepřátele.

6 01.01.2016

Zdařilé volné (čtvrté) pokračování Foglarovy trilogie z pera jednoho z jeho epigonů, trampa a detektivkáře Jaroslava Velínského. Není to tak vypravěčsky sevřené, dynamické a atmosférické jako Foglarova trilogie, ale jinak je Foglarův čtivý styl napodoben věrně. Autor navíc na každé druhé stránce dokazuje, že má v malíčku nejen stínadelskou trilogii, ale i komiksová dobrodružství RŠ, bohužel neustálé nostalgické připomínání událostí z univerza RŠ poněkud retarduje tempo. Velinský se nebojí revidovat ty z nich, které považuje za problematické (vylovení ježka v kleci), nebo poprvé výrazně zapojit do příběhu dívčí postavy, a přitom zdatně rozvíjí stínadelskou mytologii a nemá nouzi o vlastní nápady (výprava do Stínadel po řece). V duchu třetího dílu pokračuje ve zcivilňování fikčního světa RŠ a věčně mladé ústřední hrdiny posílá ze základky do učení a na další školy a konkretizuje data událostí (smrt Jana Tleskače), občas nefoglarovsky podrobně popíše nějaký technický proces (tisk Tam-Tamu) nebo se blýskne nějakým dobovým a dnes už nesrozumitelným výrazem a končí snad ještě větším budovatelským hepáčem jako druhý díl. Ačkoli se mu podle mě nedaří úplně dosáhnout kvality prvních tří dílů, pro fandy stínadelské trilogie a Rychlých šípů je jeho knížka (velmi příjemná) povinnost.

6 23.06.2015

Stínadelská trilogie, Foglarův opus magnum, je mou nejoblíbenější foglarovkou i jednou z mých nejoblíbenějších a nejčtenějších knih vůbec. Ostatní foglarovky mají tendenci člověku splývat, ale tyhle tři z jeho díla zřetelně vyčnívají a nejen proto, že v nich figurují Foglarovy nejpopulárnější postavy, Rychlé šípy. Celá trilogie je napsána velmi čtivě, děj má spád, popis je bohatý na detaily, aniž by ale jimi děj příliš zpomaloval, postavy jsou dobře vykreslené a sympatické, nechybí napětí, zvraty, humor a hlavně propracovaný fiktivní svět plný fantazii dráždících záhad, nebezpečí a pochmurné atmosféry, který nepotřebuje žádné nadpřirozené nebo sci-fi prvky, a do kterého se přesto bude dětský i dospělý čtenář rád vracet. Kniha začíná jako civilní příběh Rychlých šípů o vzniku jejich časopisu Tam-Tam, jehož vydávání se pak vine jako červená nit celou trilogií, a k první výpravě RŠ do Stínadel dojde až v 17. kapitole. Není to ale nijak na škodu, protože kromě toho, že se představí postavy, se tím umocňuje kontrast mezi běžnou realitou domovské čtvrti RŠ Druhé strany a uzavřenými a zlověstnými sousedními Stínadly. Kostru příběhu tvoří jednotlivé dobrodružné výpravy RŠ do této neodolatelně temné, tajuplné a nebezpečné čtvrti a odhalování jejích dávno pohřbených tajemství spojených s drahocenným hlavolamem ježkem v kleci. Výpravy jsou pravidelně prokládány zmíněným, neméně zajímavým průběžným psaním o nich do Tam-Tamu, soupeřením se záludným konkurenčním plátkem Sběrač, sugestivním čtením z deníku záhadně zemřelého původního majitele hlavolamu Jana Tleskače a v neposlední řadě personální klubovou krizí s odpadlým Červenáčkem. Celý příběh uzavírá krásně apokalyptický a deziluzivní (až se chce říct ryze stínadelský) konec.

5 23.06.2015

Podobně jako u nedávné Tarantinovy monografie i tuhle tvoří především fotografie a textu je pomálu, kterýžto poměr bych radši obrácený. Tím pádem se nejde do hloubky, ale do šířky a hlavním plusem je, že tu najdete všechno, včetně titulů z letošního roku a zmínění pár teprve plánovaných. Víc prostoru samozřejmě dostávají významnější a rozsáhlejší adaptace, protože proč se taky pitvat v právem zapomenutých bracích.

Napsáno je to takovým tím čtivým, nepodkuřujícím stylem skládajícím dohromady základní informace, zajímavosti, komentáře Kinga i jeho spolupracovníků, recenzentů a fandů a postřehy autora, který nikdy nezapomene zdůraznit, že tady se King inspiroval jinde (často jen cituje Kinga, který se svými inspiracemi netají) nebo ohřívá sám sebe. Ve výsledku tak čtenář na jednu stranu žasne, kolik adaptací si King vysloužil (87), na druhou si odnese pocit, že King psal jen variace na jiné příběhy a brzy i na sebe sama.

Jinak nejběžnější příběh skrývající se za špatnými adaptacemi je, že původně měly kvalitního režiséra a vypadalo to slibně, ten ale postupně odpadl a převzal to po něm nějaký nýmand, po případě King přišel o autorská práva a neměl vliv na výsledek. I když někdy ani slavný režisér a Kingův dohled nepomohly (třeba v případě Romerovy Temné poloviny). Rekordmanem v adaptování Kinga je Garris (tuším 7 kousků), který ale zrovna patří k poslabším adaptátorům, narozdíl od Reinera (Stůj při mně, Misery) a Darabonta (Shawshank, Zelená míle, Mlha).

Jdu zkouknout pár restů.

4 29.12.2019

(SPOILER) Velkému Vontovi Losnovi někdo ukradl ježka v kleci a Rychlé šípy mu ho pomáhají nalézt.

Griffin se vydává prakticky stejnou cestou jako Velinský v Posledním tajemství Jana T. - také vytváří čtvrté pokračování, které přímo navazuje na předchozí díly, opět jsou hrdiny Rychlé šípy bojující s Mažňákem a jeho novou partou (u Velinského Netopýři, u Griffina Moskyti) a rovněž se zaobírá původem Tleskače a ježka v kleci a přichází s druhým ježkem a postavou policisty, která RŠ pomůže leccos objasnit. Navíc osvětluje, jak to bylo s Vránovou partou a rozjíždí několik “bonusových” záhad s hlavním dějem přímo nesouvisejících (Jestřábův řád, stínadelská smrtka).

Stejně jako Velinský také nevypráví pouze optikou Rychlých šípů (jako Foglar), ale občas popisuje optikou jiných postav nebo popisuje něco, co se děje bez účasti RŠ (první tři kapitoly odehrávající se ve Stínadlech). Ze záhad, které před námi rozprostírá bych třeba tu s Jestřábovým řádem vyškrtl jako zbytečnou, ta, kde Rychlé šípy skončí uvězněny v pokoji s aktivovanou bombou nebo ta s osudem Vránovy party mi přišly v rámci vesmíru RŠ přitažené za vlasy, ta se stínadelskou smrtkou je zase taková úsměvná a ta se zločiny páchanými Mirkem zase z dálky průhledná... Také pochmurná atmosféra stínadelské trilogie je tu přítomna jen málo (s výjimkou první kapitoly) a i když tu RŠ opět píší Tam-Tam, Griffin téhle, pro mě vždy velmi atraktivní linii věnuje jen minimální pozornost a poněkud do ztracena vyzní i Mažňákův pokus vyrobit létací kolo.

Ale i když je na Poselství znát, že Griffin nebyl Foglar a ani Velinský, snaha tu byla a člověka to spolehlivě, byť dost neobratně přenese do světa původní trilogie.

4 26.02.2019

Jedna z verneovek, které se mi v dětství nejvíc zadřely pod kůži. A to díky napínavému a drsnému příběhu, odehrávajícím se převážně v rovníkové Africe a točícím se kolem otrokářství. Jako obvykle je to dost popisné, ale z pasáží zabývajících se otrokářstvím mrazí.

4 09.01.2016

Nepřirozená budovatelská idyla, která ve Stínadlech zavládla na konci druhého dílu samozřejmě dlouho nevydržela a RŠ čeká jejich třetí a nejtemnější stínadelská mise, v níž opět figuruje tajemství zbavený ježek v kleci, už třetí volby Velkého vonta a především další stará tragédie vyhrabaná z prachu ponurých stínadelských barabizen. Třetí, nejdelší díl vznikl s odstupem několika desítek let (dopsán 1977, vydán 1990) po díle druhém, což se projevuje několikerým způsobem. Jestliže první dva díly působí jako organický celek rozseknutý na dvě části, jejichž události čtenáři splývají, třetí díl není dramatickým vyvrcholením a uzavřením celé trilogie. Vše podstatné bylo totiž uzavřeno už minule, a tak je pouze volným pokračováním, jakýmsi bonusovým příběhem. Pokračováním, pro které jsem měl vždycky zvláštní slabost, protože je nejhororovější (také se odehrává v “nejstarší a nejzanedbanější části Stínadel”), což je podpořeno i zcivilněním příběhu - ježek v kleci je v něm pouhou hračkou, létající kolo je zapomenuto, nikde žádný teatrální Široko. V popředí stojí strachem paralyzovaný Velký vont se svým děsivým kostlivcem ve skříni a znovu se ukazuje, že Velké vontství je spíše prokletí, které po Losnovi nepřineslo štěstí ani jeho nástupci Dratušovi. Končí se opět velmi optimisticky, ale... jak dlouho může klid ve Stínadlech vydržet?

4 23.06.2015

Tentokrát je pozornost od první kapitoly upřená na titulní Stínadla, ve kterých se opět rozhořel tvrdý politický boj nových part o vládu nad čtvrtí a ještě víc než minule je ve středu pozornosti znovunalezený a tajemným Širokem zadržovaný ježek v kleci, který má pro volbu Velkého vonta klíčový význam, a proto po něm tentokrát nepasou jen RŠ, ale rovnou celá Stínadla. Foglar se drží toho, co fungovalo minule, a opět prokládá nebezpečné výpravy do Stínadel čtením z vontské kroniky, psaním Tam-Tamů, konkurenčním bojem se Sběračem a dalším rozvratem v klubu RŠ, ještě závažnějším než byl ten s Červenáčkem. Vedle toho rozvíjí vontskou mytologii, kdy nejen skrze první vontskou kroniku odkrýváme historii Vontů a vedle nových vontských uskupení se seznamujeme i s novými stínadelskými lokacemi (svatyně Uctívačů ginga, Černá voda…) a na scénu nastupuje famózní přízrak Široko. Zároveň druhý díl definitivně uzavírá klíčovou linii s honbou za ježkem a jeho tajemstvím a příběh končí - v duchu poválečného optimismu - masivním happyendem. Zajímavá je přítomnost narážky na zmizení jistého Dymoura, kolem něhož se bude točit třetí díl, který ale vyjde až o několik desítek let později.

4 23.06.2015

Puzo těžce a těžkopádně kopíruje svého Kmotra. Už ten silně romantizoval mafii, ale měl silný příběh, postavy a čtivý styl. Poslední kmotr je ale vysloveně červená knihovna pro chlapy, kde jsou všichni hrdinové a hrdinky krásní a charizmatičtí a dobro a zlo je zřetelně odlišeno. Sice Kmotra trumfuje atraktivnějšími kulisami (Vegas a Hollywood), ale Puzův styl je trapně patetický.

3 25.08.2021

King pojal svou příručku velmi osobně, v čemž tkví její velká přidaná hodnota. Od zásadních událostí v jeho dětství a dospívání, které ho jako spisovatele definovaly, se přesouvá k praktickým radám, a uzavírá momentem, kdy těsně unikl smrti a poté znovu usedl ke psaní. Výborně napsané a velmi inspirující.

3 30.10.2015

Atypická foglarovka a příjemné osvěžení ve Foglarově bibliografii. Jestliže už v Boji o první místo věnoval Foglar polovinu knihy popisu školní třídy a jejího života, tady mu věnoval celou knihu, aniž by tentokrát retardoval děj popisem skautské rutiny. Hlavními tématy jsou tu klučičí přátelství a úpadek morálky dospívajících chlapců, hojně se tu objevuje šikana a dokonce i pornografie (!), hrdina je opět v jádru správný, ale chybující a nemůže chybět ani foglarovský kluk-ideál (s patřičným jménem Fanek Jelínek). Děj není dobrodružný, ale párkrát je slušně napínavý a celkově jde o čtivě napsanou knihu. "Bibliofilní" linie se sbíráním rodokapsů a návštěvou u jejich výtvarníka potěšila.

3 23.06.2015

Tradičně čtivá (dramatická+napínavá+tajemná) foglarovka z linie těch neklubáckých jako Přístav volá nebo Chata v Jezerní kotlině. Vlastně jde o Chatu v bleděmodrém - opět jsou hlavním motivem výpravy dvou kluků na opuštěné romantické místo daleko za městem, nad kterým se vznáší smrt, kde se nachází něco cenného a kam chce proniknout konkurenční zlá parta, což celé Foglar ještě jednou obšlehl v pozdější Modré rokli (která si ze Země Nikoho půjčila lom i obměněné katastrofické finále). Nechybí ani další klasické foglarovské motivy jako hrdina svíraný strachem z vydírání nebo zde výrazně akcentované rodičovské zákazy, většina příběhu se odehrává klasicky na podzim, jehož brzké nevlídné a strašidelné soumraky Foglar ve svých knihách tak rád zmiňuje, ale hrdinové tentokrát nejsou plakátoví správňáci nebo napravení flákači, ale normální kluci a je tu zajímavý motiv klubu, který se inspiruje Rychlými šípy (rovněž tu hraje důležitou roli chuligánská parta Zelené vesty z komiksů o RŠ), ale vlastně se chová celkem svinsky. A motiv jakéhosi dobrodružného románu, který se odehrává v čtvrti, kde hrdinové bydlí, a jehož psaní zde přechází z generace na generaci. Taky tu Foglar lehce naťukne soužití bílých s cikány (jedna z hlavních postav je cikánský kluk) a démonizuje chuligánství part výrostků. “Toto je sídlo moje, tady je můj kraj. A kdokoliv sem přijde, vetřelcem se stává, byť jeho úmysly sebelepší byly!”

3 22.12.2014

Temná kriminálka s ozvuky drsné školy a westernu o souboji poldy s nadpřirozeným monstrem. Poprvé jsem si tuhle knížečku přečetl v době jejího vydání a teď, po více než 20 letech, si ji rád připomněl. Mezitím se ze mě stal trochu náročnější čtenář, ale pořád mi je dost sympatická, protože má neokoukané monstrum, čtivý styl a skromný rozsah, takže ji zhltnete jako správnou literární jednohubku, kterou je.
Hlavně první část krásně šlape a prodává nám horký a zaprášený Phoenix s jeho zavšivenými periferními motýlky a skladišti, za nimiž se rozkládá poušť (což má daleko do typické hororové lokace, ale Gallagher tu nepíše typický horor), hlavního hrdinu a jeho střet s neznámým, nadpřirozeným zlem. Hrdina je univerzální sympatický profík, který se ale velmi rychle rozkouká a ač značně znevýhodněn, začne dýchat zákeřnému dravci za krk. Ani ostatní postavy nestojí za zmínku (a hrdinova sousedka-družka a její dcerka mě lehce iritovaly), s výjimkou zajímavě načrtnutého ghúla, který je definován svou ubíjející dlouhověkostí kombinovanou s neschopností žít celá staletí jinak, než ze dne na den, a z toho vyplývající zahořklostí a občasnými výbuchy pomstychtivosti. Rád bych si přečetl mnohem víc o ghúlově minulosti, ale ta je bohužel jen akurátně naťuknuta.
U druhé části přicházející po určitém restartu příběhu jsem se přistihl, že už chci vědět, jak to skončí, a snad to byla jen moje netrpělivost, ale přišlo mi, že autor zpomalil a trochu zdržuje. Závěrečná scéna je pak napůl cool a napůl legrační - schválně ji zkuste někomu převyprávět. Co se humoru týče, pár fórků se zadařilo, ale spíš bych se bez něj obešel.
Zajímavé je, že ve stejném roce, kdy kniha vyšla v zahraničí, měl premiéru i film Tajemné zlo (Hidden), který má podobný námět (polda na stopě vražedného monstra přeskakujího z těla do těla), který také není uchopený jako čistý konvenční horor, ale roubuje nadpřirozený prvek do tehdy oblíbených akčních buddy movies o neochotně se sbližujících, charaterově rozdílných policistech. A další filmy o měničích těl brzy následovaly (Shocker,1987, Prvotní síla, 1990 a Padlý anděl, 1998), přičemž všechny tři začínají popravou sériového vraha, který ale odmítne zůstat mrtvý. Dlužno říct, že oproti nim Gallagher svému měničovi nejvíc zkomplikoval život, když ho nutil skladovat a při životě udržovat těla, do kterých může přeskočit. To v Padlém andělovi může měnič vstoupit do kohokoli, koho se jen dotkne (a to i přes oblečení).

2 27.01.2019

Další z kingovských klasik, která mě ale přes tradičně dobře napsané postavy, dialogy a řadu silných scén (včetně drsného otevřeného konce) a nápadů, nebavila tolik jako třeba Misery nebo Christine.

2 16.01.2016

Méně známá verneovka, ale zajímavý Verneův experiment, kdy se už jako uznávaný spisovatel pokusil napsat volné pokračování známé knihy jiného slavného autora a sice Dobrodružství Arthura Gordona Pyma od Edgara Allana Poea, protože ho neuspokojoval její tajemně otevřený konec. Asi jako kdyby Stephen King napsal pokračování Draculy nebo Frankensteina. Nevadí, pokud jste stejně jako já Poeův román nečetli, protože události z něj, jsou tu neustále připomínány, a ono vydávání fikce za realitu a pátrání po postavách původního příběhu, nalézání jejich stop a osvětlování, co se tehdy stalo, mi na celé knize přišlo nejzajímavější. Postavy jsou celkem sympatické a děj je sice tradičně retardován zeměpisnými popisy tentokrát polárních krajů (v době napsání románu ještě nezmapovaných a Vernem poměrně blbě vybájených), ale mám pocit, že se tu Verne v tomhle ohledu ještě držel na uzdě.

2 01.01.2016

(SPOILER) Griffinův pátý díl stínadelské trilogie, který jede ve stejném duchu jako jeho předchozí Poselství ze Stínadel, ale kvalitativně stojí podle mě o level výš.

Po ostrém začátku, kdy je ve Stínadlech nalezena mrtvola a u ní kresba ježka v kleci (v souvislosti s čímž se vrací postava policisty Vrány), příběh pokračuje podstatně méně dramaticky. Rychlé šípy se seznamují s dívčím klubem Pomněnky a snaží se rozkrýt tajemné pozadí koalice Bratrstva kočičí pracky a dvojice podfukářů. K první pořádné výpravě do Stínadel dojde až ve čtrnácté kapitole a výprava má poněkud pofidérní důvod - získat do herbáře list ginga. Počínaje touhle výpravou se ale začne rozvíjet hlavní dějová linka a sice boj Rychlých šípů se zrádnou vontskou partou Strážní věž, která chce vydíráním ostatních part (vedle tradičních a ústředních Uctívačů i nové party Vikingové a Šťastná koule) ovládnout nadcházející volbu Velkého vonta a souběžné řádění stínadelského Fantoma.

Zhruba od poloviny románu se v něm začne vyskytovat (stejně jako ve Velinského Posledním tajemstvím Jana T.) postava dívky ze Stínadel a Jarka Metelka začne podezřele často navštěvovat Pomněnky, což má zřejmě suplovat někdejší personální krize klubu - Červenáčkovu a Mirkovu - z původní trilogie. Oproti Foglarovi Griffin tasí několik akčních scének - máme tu výbuch, zatopení mlýna, připravovanou masivní bitvu mezi Druhostraníky a Vonty nebo zřícení části domu v závěru. Pro mě velmi uspokojivě uzavírá linku s Fantomem, naopak linii s volbou Velkého vonta nechává trestuhodně nedořečenou (kdo vlastně vyhrál volbu Velkého vonta?). A k tomu úsměvný konec s dospěním RŠ…

1 26.02.2019

Bohužel, tahle knížka je určená stejnou měrou jak milovníkům (spaghetti) westernů, tak milovníkům nudných akademických plků. Kdybyste při jejím čtení hráli drinking game a napili se pokaždé, když v textu narazíte na slova jako intertextuální, ikonografický nebo sociokulturní, byli byste už po jedné přečtené stránce jako dělo. Nebo spíš měli otravu alkoholem. Jedna kapitola se dokonce přímo jmenuje Sociokulturní intertextualita a ikonografické anachronismy - a já ji rovnou přeskočil, protože jsem podle názvu usoudil, že v ní nebudou žádná lidská slova.

Ale nějaké ty zajímavé informace v tom suchém akademickém blábolení pohřbené jsou. A tipy na řadu málo známých/neznámých filmů taky.

A i jen zběžné nahlédnutí do rejstříku připomene, že italští filmaři byli absolutní machři přes filmové názvy. Vtip byl v tom, že prostě vzali slogan, který bývá na filmovém plakátě pod názvem filmu, a povýšili ho na název. Obsahově šlo obvykle o hrozbu smrtí a formálně pak o neporazitelné kombo tří teček a vykřičníku:

- Bůh odpouští… já ne! (Dio perdona... Io no!)
- Bůh je stvořil… já je zabiju! (Dio li crea... Io li ammazzo!)
- Pomodli se k bohu… a vykopej si hrob! (Prega Dio... e scavati la fossa!)
- Hej, příteli… jsi mrtvý! (Ehi amigo… sei morto!)

Pak tu máme podokruh věnovaný konkrétním pistolníkům:

- Zabíjej, Django… zabíjej první!!! (Uccidi Django... uccidi per primo!!!)
- Kouřilo se mu z koltů… říkali mu Hřbitov (Fumavano le Colt... lo chiamavano Camposanto, Gli)
- Panna, zabiju tě, orel… jsi mrtvý… Mé jméno je Aleluja (Testa t'ammazzo, croce... sei morto... Mi chiamano Alleluja)

Ale samozřejmě uměli i kratší a neméně cool názvy:

- Pistole nediskutují (Le pistole non discutono)
- Bože, odpusť mé pistoli! (Dio perdoni la mia pistola!
- Ve jménu otce, syna a koltu (In nome del padre, del figlio e della Colt)
- Jdu, vidím a střílím (Vado, vedo e sparo)

A je jich tam mnohem víc.

09.06.2022

“A mlha se chechtala - mlha to viděla a v mlze se to stalo.” V romanticky zamlženém Londýně se inspektor Smith snaží dopadnout Zelenou paruku, krutého zločineckého génia z rodu Moriartyů a Fantomasů, který se zbavuje nepohodlných členů vlastní bandy vrhanými noži. Gangsteři, drogy, vraždy, za vlasy přitažené zvraty, krásný brak, co u nás odstartoval edici Románů do kapsy. Já si přečetl až jeho vydání ze začátku devadesátek v podobné edici Karo spolu s Liverpoolským kohoutem. O jeho autorovi R. Warrisonovi jsem nikde nenašel žádné info, což mě vede k podezření, že šlo o pseudonym nějakého českého autora, podobně jako u zmíněného Liverpoolského kohouta.

23.05.2019

Vítězství formy nad obsahem. Parádně vydaná kniha, kterou z cca dvou třetin tvoří fotografie (často dvoustránkové a doplněné nepříliš duchaplnými až zbytečnými popisky), mezi nimiž se vine čtivě napsaný text. Kniha nabízí stručný a přehledný průlet Tarantinovým životem a filmy s řadou více či méně známých zajímavostí, citací, úryvků ze scénáře i dobových kritik. Nic důležitého nechybí, ale zároveň je to dost povrchní. Pro hlubší a intimnější ponor do Tarantinovy osobnosti doporučuju Clarksonův životopis Palba od boku, který ale končí v půlce 90. let, tedy hned po Pulp Fiction.

03.02.2019