cathyblack komentáře u knih

Jeden z nejakčnějších a nejsilnějších (na tloušťku, vlastně i na emoce) dílů Kola času se zpočátku tuze vlekl. Intrikovalo se, plánovalo, připravovala se půda pro tu záživnější polovinu knihy.

Robert Jordon rozšiřuje svou mapu světa a dostáváme se do míst, o kterých jsme v předchozích slyšeli jen z povzdáli, ba i dokonce se vracíme na místa, kde to všechno začalo - Dvouříčí (Edmondova role). Dostává se nám velmi zajímavého náhledu do historie, kultury Aielů. Dozvídáme se více o temných posluhovačích. Jordonův svět je barvitý, spletitý a rozmanitý. Dokonale vymyšlený a čtvrtou knihou to Jordon výrazně podtrhává.

Dějové linky se opět rozdělují podle toho, kam směřují hlavní postavy.

Perrin se vrací domů a je na něm znát, stejně jako u všech, velká změna. Z obyčejného kováře se stává "velitel", který dokáže naplánovat útok i obranu, velitel, který několikrát překvapí projevem hlubokých citů. Jordon si začíná pohrávat s prohlubováním charakterů a to mě strašně baví.
Perrinova linka je za mne druhá nejvýraznější, ačkoli všichni slibovali, že kniha patří převážně jemu, stojím si za tím, že hlavní hrdinou tohoto dílu je Rand, který se dostává hlouběji do světa svých předků, bojuje s osudem vyvoleného tak, že se snaží lépe pochopit proroctví a zjišťuje, že jejich výklad nemusí být vždy jednostranný. Skoro se mi zdá, že svůj osud přijímá a vydává se mu vstříc. Jeho změna je patrná již od prvních stránek této knihy a ačkoli se občas může zdát, že "šílí", přijde mi naopak jako normálně chovající se člověk, kterému na bedra osud naložil moc. V jedné náročné chvíli, kdy je těžce raněn, přemýšlí o tom, jak jednoduchý a šťastný život mohl jako ovčák mít. V tu chvíli mi přijde tak strašně lidský, že kdybych ho mohla obejmout, udělám to.
Matt se kupodivu přidává na cestu k Randovi. Dostává se mu také určité změny, jejíž řádnými svědky nejspíš teprve budeme. Jsem strašně zvědavá, kam dál se posune. Je neskutečný, kam se tito tři mladí kluci posunuli a strašně si to užívám.

Zato děvčata tomuto dílu dávají na frak (proto mínus jedna hvězda). Obzvláště když jsou spolu. Intrikují, podlézají, chovají se nevyzpytatelně, nelogicky. Uhlazují si šaty a tahají se za cop. O svých vyvolených (mužích, do kterých jsou zamilovaní) mluví jako o hlupácích, kteří potřebují vést. Robertovi musely v minulosti ženy hodně ublížit, protože takhle nesympatické hrdinky jsem už dlouho "nepotkala". Nyneiva a Elain se vydávají do Tančika, odhalit černé Aes Sedai. Nejzajímavější z této linky je odhalení minulosti kejklíře Toma. Velmi zajímavá postava je Lanfear. Přála bych si, aby tohle tisícstránkové monstrum mělo ještě o sto stránek více. A aby se věnovaly jí.

Vesměs se Kolo času stále velmi dobře točí, občas ubírá na otáčkách a někdy se rozjede na plné obrátky. Nabízí toho spoustu a chce jen dvě věci: pozornost a trpělivost. Pokud toto Kolu času dáte, budete velmi dobře odměněni.

1 31.05.2024

Nefritové město není až tak typickou fantasy, nebýt nefritu a pozoruhodných schopností, které svým držitelům propůjčuje, přiklonila bych se spíš k drogové gangsterce, komornímu rodinnému dramatu. Asi bych ji zařadila do sekce pro dospěle, k městské fantastice. Nečekejte draky, čaroděje nebo rytíře ve zlaté zbroji. Příběh se odehrává na ostrově, který se velmi podobá Japonsku. Zařazení je tedy asijské, ale řekla bych, že se nijak asijské kultuře neblížíme, nepronikáme do ní. Nehraje prostě hlavní roli.

Už od začátku jsem si navykla na tempo knihy, pozvolna se dostávala do děje, poznávala hrdiny příběhu. Nejsilnější stránkou knihy jsou právě ty postavy, ke kterým chtě nechtě při čtení přilnete. A kdo je fanoušek Kmotra... nemůže nevidět několik podobností. Vždyť každá z postav zrcadlí někoho z hlavních členů Corleone rodiny. Anebo jsem tak velký fanoušek Kmotra, že jsem to v této knize chtěla vidět. Například jedna z tria hlavních sourozenců, Šae, mi připomínala Michaela Corleone.

Nosit nefrit není až taková výhra, jak se zdá. Pravé Zelené kosti mají genetické propozice k tomu, aby zvládly s tímto nefritem zacházet. Dlouhá léta se na nošení nefritu připravují. Pro nenavyklého člověka může být nefrit zhoubný. Když se objeví nová droga, která by mohla umožnit nošení nefritu i "obyčejným" lidem, začnou se dít věci, který zprvu pozvolna plynoucí příběh posunou úplně někam jinam.

Dostáváme se k politikaření, k boji mezi klany, k docela krvavým scénám. Odkrýváme postupně, že nefrit funguje jako droga a jeho používání se může jednomu vymstít. Noříme se do klanu rodiny, silně ovlivněného významnou minulostí jejích členů. Všichni se snaží nějak vyrovnat s vlastním odkazem a povinnostmi vůči společnosti. A někdo to nese prostě hůř.

Hned od začátku jsem si lebedila v tom, jak je příběh vystavěn a kam se ubírá. Mnohé jsem předvídala, ale to nikterak neovlivnilo můj zážitek ze čtení. Bojové scény byly napsány na jedničku, je vidět, že autorka moc dobře ví, o čem píše (má černý pás).

Navzdory některým malým mínusům, jsem si knihu zamilovala.. Myslím si, že si umístění v seznamu 100 nejlepších fantasy knih dle časopisu The Time vysloužila právem. Stejně jako některé postavy v knize svůj nefrit.

Potěšilo, velmi.

PS. Byla jsem na vážkách, jestli jít na 4,5 hvězdy. Nakonec jsem na databázi zaokrouhlila nahoru, na goodreads dolů. Aby to bylo fér.

PSS. Někdo píše, že děj knihy je pomalý, vleklý začátek. Já Vám nevím, ale když čtete úvodní díl série, vždycky se k tomu hlavnímu dostáváme spíš postupně. Člověk se musí s mnohým seznámit, aby se dostal k tomu hlavnímu. Mně osobně tempo knihy strašně vyhovovalo.

1 22.04.2024

(SPOILER) Prostě třetí díl, který kdyby nebyl, asi o nic moc nepřijdeme. Shrnu několik svých random názorů.

Nezaměřujeme se na svět jako takový, natož na Randa coby hlavního hrdinu.
Soustředí se na "vedlejší" postavy a jejich vývoj či posun v ději.

Kluci jsou super - Matt a Perrin dostali vskutku dost prostoru k tomu, aby ukázali, že mají co nabídnout. Mám z nich radost. Perrinova linka je depresivně temná, tím jak se snaží uzavřít mysl vlkům a to, co se mu zdá - mne opravdu strašilo. Aneb - nesmím to číst před spaním, moje chyba.

Matt ukazuje že v něm cosi z vtipálka zůstalo, je miláčkem štěstěny, což je příhodné. Protože když už coby autor nevíte na co to uhrát, uhrajete to na štěstí. Zatím se mi moc líbí a těším se, co ukáže ve čtyřce.

Holky mě štvou- to jejich věčné uhlazování sukní a tahání za cop? Některé scény mi přišly dost zbytečné a jo, jsem jedna z těch, který ženský v knihách moc nemusí. Nevím jestli to je tím, že jsou to krávy, nebo tím že já jsem kráva anebo tím, že napsat pořádnou ženskou dá fušku. Není to ono. Možná zase v příští knize překvapí. Ve dvojce to byla Nyneiva, kdo mi udělal radost. V této knize fandím ze všech dívek nejvíce Moirain. Začíná se nám vybarvovat. Egwain, Ellain i Nyneiva mne zklamaly. Ačkoli jejich špionážní linka byla zajímavá, nabídla toho strašně málo. Nějak mne ta jejich linka neuspokojila. Je ale super, že se začaly trošku hádat a na povrch vyplývají rozdílné názory.

Vcelku velmi akční díl opět končil epickým výbuchem boje dobra proti zlu. Jestli to budeme dělat díl co díl pokaždé stejně, budu muset snížit hodnocení. Snad si alespoň v jednom díle Rand odpočine.

Uvidíme, co ukáže čtyřka a jestli mne přesvědčí v tom v sérii pokračovat hned... spíše to ale vidím na pořádně dlouhou pauzu.

1 15.01.2024

..Myslím, že právě o tom je překlad. O tom je celé vyprávění. Poslouchat druhého a snažit se překonat vlastní předsudky, aby si nahlédl do toho, co se snaží říct. Otevřít se světu a doufat, že to někdo jiný pochopí...

Anglické slovo překvapení (“surprise) se poprvé objevilo někdy kolem roku 1475 a pochází z francouzského surprendre. Babel překvapil.

Ukázal, zač je toho moderní fantastika loket.
Za mě je tahle kniha jednou z tváří, jak může moderní fantastika vypadat. Pohrávat si s ošklivou historii, odlepit to pozlátko lidské společnosti. Že může poučit a vzdělat. Připomenout.
Pohrát si s historií, přetvořit ji do tvaru, který se autorovi hodí a přitom zanechat ta do nebes volající témata jako je rasismus, kolonialismus a imperialismus, politické útlaky a ekonomická vykořisťovaní.

Babel jsem si užila, sic né úplně bez výhrad.

Robin, hlavní hrdina, si mne získal už od začátku (narozdíl od Rin). Probudil ve mne zájem o jazyky, o OXFORD samotný. Donutil mne vcítit se do kůže člověka, kterého kvůli barvě kůže nebo víry společnost nehodlá respektovat. Občas jsem ale měla problém s tím, jak je lehce ovlivnitelný, nebo co všechno mu prochází. Nicméně neznamená to, že by to ovlivnilo zážitek z knihy a užívání si různých poznámek o původu slov, vztahů mezi různými jazyky a troška té "pokřivené" historie mne též potěšila. Chválím konec, protože né vždy musí dopadnout vše - a žili šťastně až na věky věků. Takhle mi to přišlo více opravdové.

Hlavní hrdina člověk věděl, že válka je zlo. A hrál doslova vabank, aby jí zabránil. Možná ale rozehrál něco většího, soukromého... a nebezpečnějšího.

Nakonec Babel nebyl nejlepší knihou roku, ale to co jsem ubrala Makové válce na hodnocení, přidala jsem lehce tady. Jinak jsem na 3,5 - 4 hvězdách (za skvělé nápady) a přeju knize ať lidi baví.

Autorka si dala záležet a je to na knize znát. Těším se, co přinese dál, jednou nám ještě ukáže...

1 14.11.2023

Tohle ale nebylo vůbec špatné. Martin má obrovskou fantasii. Přelínání skutečného s "vysněným" mi přišlo zábavné, zajímavé. Unášet se na vlnách podivna mne velmi bavilo a každý pád v realitě lidského života jsem si podivným způsobem užila.

1 30.10.2023

Sofia v této knize ukázala, jak úžasně bohatou slovní zásobu má, jak nádherné umí skládat věty, jak její lyrická duše zpívá. Bylo to krásné počteníčko a já musím tedy hlavně zatleskat českému překladu. Ačkoli jsem k příběhu úplně nepřilnula, tak mne velice zajímalo, jak to s hlavním hrdinou dopadne a taky jsem si užívala neotřelá slovní spojení. Ze začátku to bylo velmi příjemně popisné, ale později jsme se nořili do prazvláštně nepříjemného temna. Nebylo to skoro vůbec epické, spíš to bylo takové proplouvání klidným mořem s vyhrůžkou ošklivé bouře. Ještě tomu nechám trochu času, protože tohle musí dozrát.

1 25.06.2023

Toto je vcelku solidní druhý díl. Je to přesně to pokračování, které Vás nabudí do toho třetího, protože funguje jako prostor vyplňující sladká cukrová vata a vy se nemůžete dočkat toho slaného karamelu, co vás čeká na konci! Doslova se tím prožerete. V tomto díle se stále držím někde mezi 3 a 4 hvězdami, Brian Staveley sérii drží stále tak někde uprostřed, ale není to nic na škodu. Ani bych neřekla, že tu platí takové to - nenadchne, neurazí- protože to má sobě vlastní potenciál. Hrdiny si oblíbíte, prožíváte s nimi tíživé ale i ty vzletné momenty, svět nabízí pevné základy, zlo nabírá co do hrůznosti (byť se zatím moc neukázalo) a vy se těšíte na finální souboj a doufáte, že pro ty z nás, kteří dokážou cítit hrůzu, to bude příšerné. Protože jestli se tento konflikt vyřeší pěstním soubojem a na třech stránkách, otesám Netesaný trůn bez bázně a hany v dalším příspěvku na obyčejnou dětskou židličku.

Zbývá mi tu ještě prostor na to, abych vyjádřila svou nelibost nad tím, že jsou mnohé fantasy série přirovnávané ke Hrám o trůny. U téhle to mé rozhořčení platí dvojnásob a dovolím si s tímto marketingovým tahem nesouhlasit a žádat o zrušení podobně škatulkujících nálepek!

A vtípek vydavatele na konec: Chtěli jste mapu? Tady ji máte! Paráda.Jen tedy oproti textu v knize není přeložená a když neumíte anglicky, moc nepomůže. Poslední smrtelné pouto a Lebky čekaj. Tak ahoj!

1 24.04.2023

Alternativní historie? Detektivka? Egypt? Steampunk fantasy?
To by mohlo být přesně pro mě, říkala jsem si. Když jsem knihu rozečetla, řekla jsem si, že mě asi baví. Na začátku totiž velkej tajem a pak totální masakr. Všichni jsou mrtví, Dave.
Zábava, dokud nepřišla Fátima, agentky ministerstva alchymie, kouzel a nadpřirozených entit. To je ta v bílém obleku, co ráda kouká ženskejm pod sukně v Zeppelínu. Samozřejmě je to ona, kdo musí ten prapodivný masakr vyřešit. Dostane otravně nažhavenou parťačku Hádii, co nemá pro zábavné historky hluboko do kapsy, to abychom si už tak štiplavé jídlo okořenili ještě o nepovedené bratránky a klasické buddy krimi může zakusit nové kulisy prostředí rozrůstající se Káhiry, kde na na tržištích a v slumech můžeš potkat prohnané džiny, ifrity, ale i spoustu dalších neuvěřitelných kreatur, kteří rádi pijí kávu, sází na velbloudí dostihy a při poslechu jazzu takňák upozorňují na to, že rasismus není košér a že feministickej progress je vrcholu blíže než tvoje manželka, byť se hodně snažíš. Detektivní linka uplně dech nevyrazí, ale celkově příběh působí jako dobře vymyšlené peklíčko pro všechny fandy klasických egyptských mýtů. Problém u mě nejspíš nastal ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že je to celé pokrouceným odrazem klasické anglické detektivky a těm já na chuť nepřišla. Občas i ten humor působil tak nepřirozeně a občas i nějaká ta postava (Hádia) byla plytká jako talířek pod šálek. Naštěstí - v téhle knize je tím hlavním hrdinou město samo a druhý housle hraje jeho životní tempo. Tím uznávám, že má pan Clárk představivosti nadmíru a že to celé má obrovský potenciál. Ale. Tam někde uprostřed té přelidněné Káhiry, tamhleten plechový enuch, to jsem já. Protože jsem si myslela, že se mi dostane aspoň trochu emocí. Navíc mi vůbec neseděl styl psaného textu. Já snad po Hamnetovi svůj hlad po nádheře textové ve fantasy neukojím. Asi si skočím do jiné sekce... Za tři a půl z pěti hvězd, protože jsem bad robot :D

1 20.01.2023

Kniha pro fanoušky Carla Gustava Junga. Při koupi jsem omylem koupila něco, o čem jsem si myslela, že jsou doprovodné ilustrace k Červené knize.
Ale i tak nelituji. Kolik toho o sobě dokážeme prozradit kresbou? A může to fungovat jako terapie?

1 11.12.2022

Pěkně zpracovaná kniha o lidech, kteří svými objevy změnili svět. Nejvýznamnější vědci, objevitelé. Krásně doplněná ilustracemi, fotografiemi.

1 11.12.2022

Děsně fajn věc pro všechny zvědavé fanoušky historie, umění a záhad.

1 11.12.2022

Nenáročný a vcelku zábavný sci-fi příběh o robotovi, který se nebezpečně podobá lidem. Taková fajn jednohubka. Robot sleduje po večerech seriály, jako každý druhý z nás. Postava Robokata je lidská, sympatická, připravená na to být nepřipravená a rozhodovat se na poslední chvíli. Přečteno před hrozne dlouhou dobou a stále jsem nalákaná na další díly. Bůhví proč je stále ignoruji.

1 11.12.2022

Proč se mi líbila? Tahle útlá knížečka je souborem nekolika milych povídek o lidech a hudbe. Povídky mi prisly trosku v oparu tajemna, ale pritom se tam nic nerealneho nedelo. Poslouchala jsem u toho vsechny zminene pisnicky a plula jsem na vlnach slov. Nejvíc jsem si uzila povidku o nadejnem muzikantovi, ktery nebyl moc pohledny, proto se rozhodlo, ze pujde na plastickou operaci. Cela hlavni zapletka byla dost legracni a ja se dost nasmala. Tohle cteni jsem si uzila, bylo jako pohlazeni a nalakalo me ke cteni dalsich Izighurovych knih. Na druhou stranu musim priznat, ze ikdyz se mi kniha moc libila, nezdala se mi byt majstrštykem nositele Nobelovy ceny za literaturu. Ale tesim se az na nejakej takovej narazim. Uz jsem si nejake dalsi jeho knihy vyhlidla: Kláru a Slunce a Pohřbeného obra.

Poslechnuto jako audiokniha. Nebylo to špatné, určitě to nalákalo mou zvědavost na to zkusit nějakou knihu od Tima. Každý mi je doporučuje a já jak se zdá sáhla po té nejslabší. Ale přesto, čtyřku si to zaslouží už za první příběh, který mne vážně chytil a já neusla, dokud jsem ho nedoposlouchala.

1 11.12.2022

Letní strom, první kniha z Fionavarské tapisérie, nás láká svou úžasnou obálkou. Tu má na svých bedrech John Howe. Příběh se mi ale zprvu tak lákavý nezdál. Pětice kanadských studentů je zlákána čarodějem na podivný výlet. Na výlet do říše Fionavar, plné čarodějů, válečníků a mýtických tvorů a záhad. A oni na tuto zvláštní nabídku přikyvují a tím se nevědomky stávají součástí vzorce magické Fionavarské tapisérie. Trošku jsem se bála, že půjde o pohádku tipu Narnie. Nebyla jsem uplně tak daleko, ale Letní strom nabízí trošku víc. Elegantní prózu protkanou hutnými mýty, osobitou poezii a temnou atmosférou. Čtení mi šlo hodně pomalu, přiznávám - a jak jsem člověk od přírody netrpělivý, tady jsem si v té pomalosti lebedila. Zápletka je typická, kdesi povstane temný pán, jenž byl už jednou spoután. Na druhé straně se objeví osobití hrdinové, ke kterým není těžké si najít cestu, protože každý z nich prožívá svou osobní tragédii. Ačkoli mi příběh v jistém bodě připomínal pohádkovou Narnii, musím uznat, že se autorovi podařilo ukázat - jak je fantastický svět vnímán očima dospělých jedinců, kteří už své zažili. Jak se s tím pro ně nepřirozeným prostředím vypořádají? Více dodám až dočtu sérii.

1 13.09.2022

Světla nad Prahou mne zaujala nejrpve obálkou, pak prostředím Prahy a zasazením děje do roku 1868. Někdy je lepší knihy jako tato brát s humorem. Musím knize uznat snahu o čtivost, místy zaznělo pěkně přirovnání či popis místa, objevil se i kus českých dějin, který autorka nejspíše musela nastudovat. Avšak ani tajuplná historie Prahy s nočními tvory v ulicích mi nepomohla k vyššímu hodnocení. Kniha byla takovou slátaninou všeho možného (od upíru, přes bílou paní k bludičkám a vodníkům). Celé to na mě prostě nepůsobilo tajemně, nevytvořilo to tu pravou atmosféru a občas jsem se naivnímu ději několikrát musela smát. Kniha si určitě najde čtenáře, kteří nejsou moc nároční a chtějí si u knihy odpočinout. Ačkoli jsem tedy čekala něco úplně jiného. Mnohem víc temného, viktoriánského, upířího... jsem někde mezi dvěmi, třemi hvězdami.

1 31.08.2022

(SPOILER) Proč si to vůbec četla?
Čekala jsem, že to bude lepší než Rozparovač, doufala jsem v to! Chtěla jsem zjistit, proč se to tolika lidem líbilo.
Už podle té jedničky se dalo poznat, že to není pro tebe. Neměla ses do toho znovu pouštět.
Aspoň jsem se pobavila. Dvě nejvíc epické scény byly prostě strašně vtipné.
Tak si nestěžuj.
Ale proč se to těm lidem líbí a mě ne?
Na tuto otázku jsem odpověď nenašla. Kniha má opět krásné zpracování (až na ty dopisy, jejichž font jsem teda luštila hodinu), fotky, obálka. Varování, pokračovat ve čtení by měli jen ti, kteří knihu už četli, nebo to nemají vůbec v úmyslu (dobře děláte!). Několik týdnu po smrti svého bratra, který se nešťastně pokoušel přivést k životu pohřbenou matku, k čemuž využíval veškerých nekalých metod sériového vraha, když se do uliček Londýna vytrácel coby Jack Rozparovač, se vrací zase v sukních naložená, neohrožená Audrey Rose. Tentokrát cestuje na Draculův hrad. K čemu obyčejný vlak, Orient express nabízí mnohem lepší kulisu. Historicky nepřesné okolnosti tolik příběhu ani neškodí, spíš ta naivita se kterou autorka k hlavní hrdince přistupuje. To asi ty bílé rukavičky. Je pravda, že série páchne trochu víc YA než krví, ale ikdyž člověk snažně přimhouří obě oči, může lehce ocenit pověsti a atmosféru hradu Bran (ee, ta se vlastně taky nepovedla) stále však zůstává jen velmi slabý příběh s velmi špatným zvratem. (Vymyslíte lepší po lahvince medoviny) Pro dramatické antré nebude zase nouze a Audrey konečně vymění sukně za kalhoty! Konečně, holka! Samozřejmě se před lovem patřičně prohlédne v zrcadle a "nemám boky jako skříň" je slabou alternativou toho, jak nešetří samochválou. O čem to tedy je? Rozmazlený potomek krvavé Bathory prahne po svazku s potomkem Draculou. Všude plýtvá otravně arsenikem a doufá, že jí všechny ty vražedný neplechy projdou, když dramatický vstoupí na scénu oděná v krvi. Že to s tím novodobým fešným Draculou zamává. Nevyšlo to, Tomas je už zakoukaný do Audrey Rose. Na scénu v nejhorší chvíli samozřejmě vstupují dvě neohrožené členky tajné organizace, která má za úkol chránit víc, než jen Draculovo tajemství. A jéj. Ségra, co ty tady děláš? Jo ták, tvoje milenka je bojovnice, zocelená úklidem použitých nočníku po Audrey Rose? A vzala tě do party? No tak to zakončíme plesem a vášnivým polibkem. Ke studiu nepřijatí, avšak o dobrodružství obohacení vydávají se Audrey a Thomas do Ameriky. Vážně, další díl? Prosím, co se na tom tolik lidem líbí, že bude další díl!

1 22.08.2022

Tahle kniha je oříšek, vím, že tam to něco je, ale já si k tomu cestu nenašla a nijak mne neoslnila, což mne mrzí, protože jsem na ni čekala. Časy se mění. Tam, kde se dřív proháněli medvědi a zubři, rostou místo stromů kmenové osady. Kámen už je zastaralou technikou a světu vládne kov, čím víc se blyští, tím lépe. Na moře vyplouvají lodě a na nich krutí, divocí a zuřiví dobyvatelé. Barbarské kmeny tu tak stojí před pokrokem civilizace v chladu zcela nazí. Judok a Lugh, jakožto poslední přeživší ze svého kmene, nás příběhem provází. Tradice šamanství a víra v bohy, na které se pozvolna zapomíná, tu hrají nejspíše hlavní roli, nicméně ani šamanská kouzla,natož vábivá atmosféra prastarých druidů ke mně prostě skrze stránky nepronikla. Ačkoli se příběh hemží drsnými výrazy, krutými akty a o krev, zlámané kosti a náznaky základních sexuálních pudů není nouze, nijak se mne toto zlo téměř nedotýkalo, protože jsem prostě neměla parťáka, s kterým bych to náležitě procítila. Dokonce ani ve chvíli, kdy do příběhu vstupuje zvláštní mimino, kterého se jeden z hlavních hrdinů ujme navzdory tomu, že už od začátku působi nepřirozeně. K hlavním postavám jsem chovala vztah chladný a v těch vedlejších jsem se ztrácela (vyznat se v šamanech jsem se vlastně ani nesnažila).Autorův styl psaní mi dělal místy problémy, tím jak byl strohý a možná by mohl působit i funčkní ve světě primitivních domorodců, kdybych občas nenarazila na výrazy, které bych v prvotně pospolné společnosti rozhodně neočekávala.

1 03.06.2022

(SPOILER) Ačkoli jsem knize dala za čtyři plné hvězdy, začnu tím, co se mi nelíbilo. Začátek jsem četla asi čtyřikrát a stejně jsem si cestu Mahit do centra mezihvězdné Teixkalánské říše a peripetie s ní spojene nedokázala představit. Štvalo mne to. Druhou věcí, která mi krom politických žvástů vadila a svým způsobem ztěžovala čtení, byla jména: systém tvorby teikskalánských jmen tkvěl v kombinaci číslovky a většinou nějaké květiny nebo předmětu. Císař se tak jmenuje Šesterý Směr. Jeho záhadná pobočnice zase Devatenácterá Teslice, Mahitina kulturní prostřednice se jmenuje Trojí Posedonie. Později jsem se už ale jménům smála a těšila se další "kombinace", které mi autorka naservíruje. Hrdinku, která byla od dětství vzdělávaná v teikskalánské kultuře a především literatuře, která byla připravovaná, že jednoho dne přijme imago – nahranou paměť a osobnost – svého předchůdce, jsem si oblíbila. Aby ochránila svou stanici, musí zjistit, kdo a proč jejího předchůdce zabil. Hledat pravdu a zároveň z toho všeho vyváznout živá. Vše je však mnohem náročnější, než si představovala. Seznamuje se s cizí kulturou a spřádá vlastní intriky a střeží důležité technické tajemství, které pro její stanici může znamenat záchranu ale i zhoubu.
Autorka svůj svět dokonale promyslela, díky čemuž její popisy v čtenářích vyvolávají touhu dozvědět se víc. Ať už jde o císařský dvůr, diplomatické vztahy, techniku či kulturu, je všechno do příběhu zasazeno tak, aby to tvořilo bohaté pozadí hlavní dějové lince. A I když se tak kniha tváří jako diplomatická space opera, kde se řeší velmi závažné otázky jako galaktická občanská válka, zánik Mahitina domova a to jak jedna osoba dokáže změnit dějiny, je svým způsobem zábavná. Mahit svými poznámkami alá „teikskalánština byla občas dost příšerný jazyk, jakkoliv se v ní daly skládat nádherné patnáctislabičné verše“ složité intrikování a politikaření při čtení příjemně zlehčovala. Díky ní jsem tedy knihu dotáhla do konce a sama sobě zatleskala ve stoje. A abych některé věci ještě dopochopila, pořídila jsem si audioknihu. Až budu zdobit cukroví, bude se hodit.

1 05.12.2021

Od této knihy jsem nic neočekávala, protože se zajímám o jinou Sandersonovic tvorbu. Spousta se mi však líbila neotřelým nápadem - schizofrenní osoba, která využívá svá mnohá já k tomu, aby vyřešil(i) zločiny. Kniha obsahuje tři povídky. V jedné povídce se například dozvíme, co by se mohlo stát, kdyby někdo sestrojil fotoaparát, který dokáže vyfotit minulost. V další zase jak schizofrenní osoba může přijít o své "partnery" a jak moc jí to může ublížit. Každá z těchto povídek otevřítá zajímavé téma, které kdyby se stalo předmětem konverzace, protáhne se až do večera...

1 08.11.2021