capricorn__ komentáře u knih

Zpočátku jsem měl obavy, že mě Dostojevský v takovém formátu nenadchne a já se budu nudit (jako se mi stalo u "Idiota", které mu bych měl dát znovu šanci), ale opak byl pravdou. Příběh jako takový je velmi hutný, propletený morálními či náboženskými otázkami, nezapomenutelnými postavami a poutavým dějem. Věřím, že jsem zatím nečetl tak komplexní knihu, jako je tato. Když jsem ji dočítal, říkal jsem si, že by mi nevadilo, kdyby pokračovala dál - i když jsem měl rád prakticky jenom Aljošu, stejně mě ostatní postavy taky velmi bavily.

9 04.12.2023

Velmi hezká kniha, která otevírá spoustu filozofických otázek: od rodinných vztahů, způsobu žití života, samoty/společnosti, venkova/města a vše protkáno popisy přírody, které jsou velmi hezky popsané. Hodnotím ve výsledku pouze třemi hvězdami, protože mi bohužel dělalo problém se propojit s postavami a lépe je tak pochopit - kniha je velmi krátká, děj ubíhá ještě rychleji a dle mého bych u knihy jako takové možná potřeboval o něco víc.

4 28.11.2023

Jedna z knih, která mě nadchla nápadem, promyšleným dějem a symbolikou, ale zklamala provedením. Bohužel jsem se nedokázal do četby ponořit, k žádné z postav jsem si nedokázal najít cestu a cesty do minulosti pro mě byly překvapivě velmi nezajímavé a nic moc jsem si z nich neodnesl. Spíš by mě zajímala větší dynamika příběhu či popis drogy jako takové, zkrátka mi to ne vždy dávalo smysl. Moc se mi ale líbí závěr. Škoda, že jsme se jinak s románem celkem minuli.

3 01.11.2023

Michael Cunningham je pro mě sázkou na jistotu - "Hodiny" jsou mistrovské dílo, "Tělo a krev" je zase jednou z nejlepších knih, která se věnuje rodinné psychologii. Autor je skvělým spisovatelem a vypravěčem, ale dle mého nejvíce vyniká v psychologii postav a vysvětlování jejich vnitřních pochodů či emocí. To samé přišlo i v "Za soumraku" - i tady jsou všechny hlavní postavy vykresleny velmi uvěřitelně a lidsky, proto dávám tak vysoký počet hvězd. V čem však tato kniha pokulhává, je upřímně to, že kromě této skvěle vykreslené psychologie postav příliš ničím nevyniká. Zápletka je velmi... plochá. A vlastně ani nikam nemíří. Kromě toho jsem příliš nerozuměl postavě Petera, nedokázal jsem se s ním ztotožnit a spíš jsem si říkal, že by mě víc bavilo, kdyby kniha byla psaná z pohledu Míly (hádám ale, že za to může hlavně můj věk). Původně jsem chtěl ohodnotit knihu nižším počtem hvězd, každopádně samotný závěr knihu v mých očích pozvedl.

4 27.10.2023

Nebudu hodnotit hvězdičkami, protože mám z knihy velmi rozporuplné pocity. Po dočtení "Adelheid" jsem si o románu a historickém kontextu potřeboval najít informace, protože jsem si nebyl jistý, jestli jsem vše pochopil správně. Líbí se mi surovost tohoto příběhu, dokonce i tragický milostný vztah a jistá melancholie, která je cítit z každé stránky. Kniha mě bavila, trochu šokovala - asi jsem nikdy nečetl nic podobného. Snad bych jen potřeboval, aby byl autor šel více do hloubky, na konec jsem se dostal až příliš rychle.

Dlouho jsem nečetl knihu, ze které bych byl tolik rozpolcený. K románu jsem se dostal ze zvědavosti (a taky kvůli čtenářské výzvě), protože mě zajímalo, jestli román, který je v současnosti k vidění ve výloze snad každého knihkupectví, stojí za četbu.

Začnu pozitivy. Nejvíce se mi na knize líbí nápad, který je v románové podobě provedený velmi dobře a nemůžu říct, že by mě vývoj Evelyn Hugo zklamal. Zaujala mě i forma příběhu, mluvím o novinových článcích, které děj okoření, příběh odsýpal a neexistovalo žádné místo, kde bych se nudil, protože mě bavilo se o Evelyn dozvídat další informace. Dovedu si představit, že by "Sedm manželů Evelyn Hugo" bylo zfilmované. Také se mi líbí, že - ačkoliv hodnotím třemi hvězdami - ve mně příběh cosi zanechal a vím, že na něj jen tak nezapomenu. Snad se k němu i vrátím.

Ale k těm horším aspektům... Nejvíce jsem bojoval se stylem psaní, a to už od samotného začátku (prvních padesát stránek jsem si myslel, že nezvládnu číst knihu dál a odložím ji) - autorka nezabíhá do detailů, popisů čehokoliv, metafor... Nic osobitého a jedinečného. Pokud popisuje lásku či romantická gesta, pak velmi plytce a povrchně, bez špetky nějakého ryzího citu (viz "Miluji tvoje oči a tvoje prsa, miluju tvůj talent. Miluju, že nemáš absolutně žádný zadek. Miluju na tobě úplně všechno." - Tohle je zkrátka... nic moc, v nejlepším případě). Trochu mě mrzí, že byť se příběh odehrává v tolika ikonických érách, právě kvůli onomu neosobnímu stylu psaní to nepoznáte. Nepoznáte ani změnu prostředí. Všechno je stejné a jakási kulisa. Tento problém jsem měl i s postavami, které mi připadaly velmi umělé, skoro nelidské, nedokázal jsem se s nimi úplně propojit a pochopit je. Upřímně, ani s Evelyn Hugo jsem se nedokázal zcela propojit (rozebráno ve "spoilerech"), protože mi zkrátka její osoba nepřipadala uvěřitelná. Občas rád sáhnu po životopise nějaké slavné osobnosti, a proto jsem se těšil i na tento fiktivní životopis, nicméně Evelyn Hugo chyběla komplexnost - byla načrtnutá a autorka o ní hodně mluvila, četl jsem často o tom, že Evelyn Hugo je kontrastní, ale nikde se tak zcela neprojevila.

SPOILERY:
Trochu rozeberu moje problémové body. Začnu Monique a její cestou k psaní životopisu - v této části jsem chtěl přestat číst, protože mi připadalo jako strašné klišé, že si "ohromná celebrita" vybírá dívku odnikud, která je samozřejmě stydlivá, nedaří se jí a vedení se po ní vozí. Jenže tato tichá dívka se začne právě díky ikonické Evelyn Hugo drasticky měnit (a nakonec si i dupne!). To mi připadá strašně ohrané a i zbytečné. Nakonec se mi líbil důvod, proč si Monique vybrala, ale mohlo to být provedené lépe (úplně stejného efektu by bylo docíleno, pokud by Monique byla oblíbená a žádaná novinářka - bylo by to i více uvěřitelné). Nakonec stejně linie z časopisu úplně vymřela. Doteď nechápu, proč Evelyn měla takové problémy s tím, že by se nechala vyfotit do toho skromného článku a Monique psala její životopis během schůzek.

No a k popisům doby/prostředí a k postavám... Pro to, abych pochopil komplexnost Evelyn Hugo, bych potřeboval (jako to bylo doslova v každém jiném životopise, který jsem četl) propojení její minulosti a přítomnosti či budoucnosti, zasažení do děje, místa a času. To tady nebylo. Evelyn Hugo vyrůstala ve velmi krušném prostředí, ale autorka to jen tak projede a dál už nic - nemůžete se jejím životem "projít", nevíte, jak vše konkrétně vypadalo a jaké z toho měla dojmy, nevíte, jak okolí "vonělo", jací tam byli lidé... Takové ty "drobnosti", které příběh oživí a dodají mu hloubku.

Kdykoliv čtete o jakékoliv celebritě, která měla těžké dětství, vždycky dovedete spojit body a určit, jak dětství/vyrůstání ovlivnilo umělecké směřování/vystupování (např. Madonna a její konzervativní výchova a následné rebélie proti katolictví v umělecké kariéře). V těchto chvílích pochopíte komplexnost celebrit, Evelyn Hugo tento aspekt sice měla, ale nebyl nikdy zcela rozvržen. Skoro se mi zdá, jako by se s každým novým manželem zrodila nová verze Evelyn, která tu předchozí nepřipomíná skoro ničím. Kromě toho mě trochu mrzelo, že těch "sedm manželů" lze brát pouze s rezervou, protože většinu z nich si vzala jen pro to, aby mohla být se svojí pravou láskou (které stejně pořád dávala najevo, že sláva je pro ni přednější) nebo aby z daného manželství měla profit.

14 12.10.2023

Irving je jedním z nejlepších vypravěčů současné literatury: obdivuji prolínání dějů, seznamování čtenáře s postavami a jejich myšlenkami a osudy. "Modlitba za Owena Meanyho" začíná velmi pomalu, co se akce týče, ale příběh postupně graduje a konec je nádherný. Owen Meany je velmi zvláštní postava, na kterou čtenář nezapomene - můj názor na něj se během knihy několikrát proměnil, ale nakonec jsem k němu cítil sympatie. Celý příběh je velmi dobře strukturovaný, každý detail najde své uplatnění a všechny dějové linie se uzavřou. "Pravidla moštárny" se mi sice líbila o něco více, ale tato kniha je zatím druhou nejlepší, kterou jsem od Irvinga četl.

10 06.10.2023

Nádherná poezie, klidně by mohla být delší.

3 25.09.2023

Moc se mi líbí nápad historické detektivky s poetickým stylem psaní - to byl ostatně důvod, proč jsem po knize sáhl. "Splátka růží" se mi pro tyto aspekty líbila, ale celkově mě příliš nenadchnula, vraha jsem poznal hned na začátku a rozuzlení pro mě tedy nebylo tolik zajímavé. Kvůli nízkému počtu stran jsem si k žádné postavě nevytvořil vztah a celkově se do příběhu tolik "neobul".

1 24.09.2023

Přečteno kvůli čtenářské výzvě, každopádně jsem rád, že jsem se ke knize dostal... O Alžbětě Báthoryové jsem toho věděl málo, proto pro mě byla většina informacích nová. Byl jsem příjemně překvapen autorovým stylem psaní, který i do této temné části historie byl schopen vložit humor a odlehčení. Moc se mi líbilo, jakým způsobem popsal čtenářům postavy, které byly velmi uvěřitelné a lidské. Kniha je velmi napínavá, skoro jsem ji nemohl odložit.

9 22.09.2023

Do této detektivní série jsem chtěl nahlédnout už několik let, ale dostal jsem se k tomu až skrz čtenářskou výzvu... Ze začátku jsem měl velký problém zvyknout si na styl psaní, množství postav, míchání časů a všemožných osudů - ve chvíli, kdy se ale všechno sepnulo dohromady, už jsem knihu nedokázal odložit. Byť je v poslední době literární svět přehlcen detektivkami, tuhle řadím k těm lepším - je napínavá, mrazivá, krvavá, nápaditá a uzavřená. Detektivové jsou taky příjemní. Za co strhávám hvězdičku, je fakt, že potom, co mám za sebou sérii od Nesba, Larssona, Miniera, trochu Bryndzy (a spousty dalších, na které si teď ale nevzpomenu), už mi určité vyhrocené a neuvěřitelné scénky připadají spíš úsměvné než děsivé, proto je nedokážu brát zcela vážné a spíš žasnu nad tím, že spousta moderních autorů detektivek využívá dost podobný vzor psaní (který očividně funguje). Za tu dardu ohraných klišé, nelogických událostí a "náhod" bych normálně strhl více hvězd, ale Keplerovi naštěstí umí fakt dobře psát.

9 14.09.2023

Mě kniha moc bavila. Stephen King do ní totiž vložil vše, co mě baví - tedy: umění, surrealismus, ostrovní lokalitu, tajemno a "nadpřirozené schopnosti lidí". S těmito ingrediencemi by autor musel psát opravdu špatně, aby nezískal moji pozornost, což jsem věděl, že v případě S. Kinga nehrozí. Zároveň chápu všechny komentáře, které vytýkaly pomalý rozjezd a příliš velký počet stran - autor mohl ubrat, a to především na začátku. Za mě každopádně řadím "Ostrov Duma Key" mezi jednu z nejlepších autorových knih.

7 20.08.2023

Velmi zajímavá kniha. Začátek je velmi pozvolný, vše se odehrává velmi pomalu, ale příběh postupně graduje a konec je velmi napínavý. Hlavní postavy jsou všelijaké a upřímně se mi k nim nepodařilo najít cestu, nicméně jsem jim fandil. Největší plus dávám autorce za její představivost, popisy prostředí (velmi naturalistické), ale i za styl psaní.

3 11.08.2023

Kniha mě bavila - byť v této knize takřka chybí Murakamiho surrealistická linka, přesto je příběh kvůli tajemství z minulosti napínavý. Hlavní postava je velmi zajímavá, byť poměrně nepřístupná a čtenář si k ní obtížněji hledá cestu. S průběhem děje jsem byl velmi spokojený, kniha mě bavila, nicméně (a s tím se shoduji s některými komentáři níže) se mi příliš nelíbil konec, který docela pokazil můj dojem z celé knihy. Každopádně si cením doslovu, který spoustu věcí vysvětlil. Po dočtení musím nicméně uznat, že toto je jedna z těch horších knih autora.

2 30.07.2023

Velmi povedená kniha. Nejprve jsem měl z obsahu obavy, jelikož knih, které rozebírají rodinou linii, je mnoho. "Tělo a krev" je zajímavý román tím, že se příliš od ostatních knih podobného obsahu neodděluje, při čtení jsem měl pořád pocit deja vu (nejvíce mi román připomínal "Hermafrodit" od Eugenedise), nicméně i přesto umí čtenáře chytit a nepustit. Cunningham je skvělý vypravěč - jak jsem zjistil už při čtení "Hodin" - a perfektně dovede zachytit lidské emoce a celkový charakter jednotlivých postav. Zaujalo mě také, že byť autor píše velmi poetickým stylem, stejně je vůči postavám jaksi neosobní a nikdy nedá najevo, která postava je mu sympatičtější či se kterou více souzní. Kniha mě opravdu moc bavila, vůbec by mi nevadilo, kdyby měla klidně 1000 stran.

8 22.07.2023

Se svým hodnocením jdu bohužel proti proudu. Kniha mě poměrně zklamala, jelikož začala velmi silně - prvních cca 100 stránek bylo úžasně napsaných, líbila se mi tísnivá atmosféra, popisy prostředí, hlavní postava, ale byl jsem spokojený i s důvody, které ke katastrofě vedly a k popisu trifidů. Jenže pak se najednou pozornost autora vůči knize přesunula a já si uvnitř sebe říkal: "Aha - takže autor jde TÍMHLE směrem". Najednou pro mě kniha ztratila výjimečnost a nápaditost a stal se z ní průměrný sci-fi román. (Pozn. Nevím, jestli na vině stojí autor samotný nebo další jeho nástupci, kteří podobné zápletky využili.) Naštěstí je "Den trifidů" velmi čtivou knihou, proto je zcela bezbolestné dostat se až na konec, také - abych pořád nekritizoval - cením dialogy mezi postavami, ty jsou napsány velmi dobře. Bohužel mě však kniha nenadchla - konec jako takový mě poměrně otrávil, autor otevřel spoustu myšlenek, ale ne všechny zcela uzavřel.

6 17.07.2023

Od Virginie Woolfové řadím "Roky" k jejím lepším knihám. Pokud by se někdo snažil začít číst Woolfovou, doporučil bych mu právě tuto knihu, protože mi připadá nejpřístupnější - předně ve smyslu čtivosti, v této knize je autorka srozumitelnější a přímější, věty jsou o něco méně hutné a dlouhé než například v případě např. "K majáku". I přesto jde o poměrně těžkou knihu, ve které se vyskytuje velké množství postav a dějových linií, které - jak je v případě této autorky poměrně časté - se nějak výrazně nevymezují od sebe, proto čtenář musí dát pozor, z pohledu jaké osoby se příběh zrovna vypráví. Romány a povídky od Woolfové v sobě skrývají velkou spoustu filozofie a postřehů, proto se ke knize (stejně jako k jejím dalším) vrátím v budoucnu.

06.07.2023

"Růže pro Algernon" je velmi komplexní knihou, která se zaobírá zajímavou, neotřelou tématikou. Román má velmi drastickou proměnu hlavního hrdiny, ale i jeho okolí. Některé kapitoly či pasáže jsou velmi smutné, jako ve výsledku celá kniha. Hloubka příběhu mě zaujala asi nejvíce. Jediné, za co strhávám hvězdičku, je předvídatelnost (která na druhou stranu zajímavosti a čtivosti vůbec neubírá).

15 22.06.2023

Velmi hezká, oddychová povídková kniha. Anthony Doerr je skvělý spisovatel, má velmi dobrý styl psaní a dovede čtenáře dovést přesně tam, kam potřebuje. Jeho popisy emocí/nálad a myšlenkových pochodů jednotlivých postav jsou působivé. Jediné, za co strhávám hvězdu, je, že to, že jsou si povídky mnohdy velmi podobné, způsobuje, že se někdy překrývají a po dočtené celé sbírky si ne všechny povídky vybavuji celé. Nejvíce se mi líbily povídky: Dlouho to byl Griseldin příběh, Správce a Mkondo, ke kterým se v budoucnu rád vrátím.

2 14.06.2023

Věřím, že kdyby Murakami psal tuto knihu ve své pozdější spisovatelské fázi, byla by kratší tak o 100-200 stran. Murakami má velkou výhodu v tom, že i ty nudné pasáže umí popsat zajímavě, proto mi velká absence děje v první části ani příliš nevadila. Příběh jako takový je sám o sobě velmi zajímavý, moc se mi líbí symbolika a promyšlenost (za to vděčím také doslovu, který mi spoustu věcí objasnil). Trochu mám nicméně problém se závěrem, který mi připadal (jako kontrast první části) velmi zrychlený a trochu nedoladěný.

2 05.06.2023