Bonda komentáře u knih

Kniha na mě působila sympaticky a upřímně, ale moc mi z ní neutkvělo. Zřejmě jen tahle intimní pasáž:

"Dotýkala se ho rty, přejížděla po měkkých tvářích. Lícní kosti příliš nevystupovaly. Vypadal jako děcko. Byli zapřeni o čela. Dýchali do sebe a v těch pootevřených ústech se těšili na to, až se do sebe zapřou a budou si uždibovat z duší ještě víc. Přejížděla svými pootevřenými ústy po jeho rtech. Jen něžně, nechtěla všechno pokazit definitivním stiskem. Jen tak mu naznačovala cit, jazykem šimrala jeho koutky, zajížděla do jeho nehybných úst. Trochu se chvěl, pak to celé zbořil tím, že ji objal a zanořil se do ní svým jazykem, jako by byla nějaký plod, ale ona to nechtěla takhle surově, chtěla ten cit jen neznačit. Držel ji silně, tlačil na lopatky svými dlaněmi, křečovitě roztaženými. A bolelo to, protože to nechtěla, protože chtěla přejíždět svým jazykem po jeho kůži a cítit nepolapitelnost. Když zkřečovatěl, zacukal sebou, jakoby se z ní chtěl svléct, ale ono to nešlo, protože byl až příliš v ní, když tedy naposledy zavřel oči a prohnul krk, za který ho držela, až se jí v prstech roztápěla jeho páteř, příliš slabá, než aby vydržela být rovná po celý život, cítila jeho proudící teplo. Zbyl z toho jen kus špíny."

"Oslovovala jsem muže a pevně jsem doufala v nějakou jiskru, která rozzáří mou temnotu. A přitom jsem ve skutečnosti nevěřila, že by se to mohlo stát. Ale může se to stát, a i když nevím, čím nebo proč to je, potřebovala jsem skutečně jenom jiskru, aby se ta tma ve mně rozplynula.
Možná se to stává i jiným ženám, že v nich jiskřička roznítí požár. Není k tomu třeba víc než pohled, záblesk ve tváři, nebo jen obrys ramenou, na který se pak nedá zapomenout, vrací se v mysli znovu a znovu, celé roky. Většina žen asi přejde kolem a neodváží se ani otočit, aby se podívaly zpátky. Zvyk, plachost, stud jim v tom brání, jiskra vzplane nadarmo a možná už je potom nic podobného nepotká.
Mě ale zvyk ani stud zadržet nemohly. Byla jsem tvrdší než diamant a svobodná, mohla jsem si dělat, co jsem chtěla."

1 07.02.2015

Kniha, která u spousty lidí vzbudila odpor. Recenze kritizovaly pasáže týkající se tělesnosti, ale mně přišly zrovna ty nejlepší.

„Připomínal mi rozpraskaný kmen nějakého starého stromu, který je uvnitř místo dřeva vyplněn houževnatostí.“

„Už několikrát se mi zdálo o Mišových ramenou. Vypadala jako dvě lodi, dvě úzké pramice, s hlubokou jámou klíční kosti. Do smrti bych je mohla líbat, přejíždět špičkou jazyka posvátnou kůži. Bylo to jako čistit vitráž, pečlivě ji otírat jemným hadříkem, nečekané barvy, staré neohebné olovo.“

„Byla jsem: dvojnásobnou milenkou, sběračkou a lovkyní.“

9 07.02.2015

„Jakmile jsem viděla, že jeho pozornost je soustředěna k nim a že se na něho mohu dívat, aniž by to zpozoroval, zahleděla jsem se mu bezděky upřeně do tváře; nemohla jsem udržet oční víčka sklopená; pořád se zdvíhala a zřítelnice mých očí se upíraly k němu. Pocítila jsem prudkou rozkoš, když jsem se na něho dívala – úžasnou, ale bolestnou rozkoš, ryzí jako zlato, ale trýznivou, jako ostrý ocelový hrot – asi takovou, jakou pocítí člověk zmírající žízní, když se připlazí ke studánce, ale ví, že je otrávená, a přece se nad ní skloní a hltá ty božské doušky.“

Jana je pro mě Robinson Crusoe morálky a ducha. Až na to, že není krásná, je to zřejmě dokonalá bytost – aspoň mě nenapadá žádná její skutečná chyba (ty, kterých si je sama vědoma a snaží se jich zbavit, mi přijdou zanedbatelné nebo dokonce pozitivní). Přitom se člověk s jejími zážitky, reakcemi na ně a s celkovou složitou vnitřní zkušeností dobře ztotožní a její postava vůbec nepůsobí jako nějaké nepřirozené monstrum. Jen jedna oblast zkušenosti nápadně schází: tělesnost. Janou zmítají vášně, ale jen citové. A to i v době, kdy je nešťastně zamilovaná, i pak v období lásky opětovné.

6 07.02.2015

Setkání s lesním zvířetem: "Podívala jsem se jí do očí a vyděsila se, tak intenzivně na mě vykoukla její cizí duše, lesní, dravá, nesmírně plachá duše, letící šerem a tmou, plná šelestů a smrtí drobných zvířat, které už stačila zavraždit, myší a ptáků." - Cit pro okamžik je jen část půvabu téhle upřímné, chytré dívčí knihy.

1 07.02.2015

Bystré postřehy o zamindrákované mysli introvertního outsidera. Působivý obraz skutečně příšerných rodičů. Černobílé rozvržení charakterů je na hraně schematismu, ale vyhraněnost a jednoznačnost má v sobě zároveň něco provokativně nesmlouvavého – jasný pohled na věc, na vztahy, na jejich skryté motivy.

4 06.02.2015

Kdyby se měla z české literatury zachránit jediná kniha, hlasovala bych pro Pavilon. A to i přesto, že v druhé polovině nabývá rysů málo kontrolované výpovědi zastřeného vědomí. Ostrý cit v pozorování, zachycený sugestivně přesnou a plastickou obrazností, věnovaný mikroudálostem vlastního vnitřního světa i „bohatého-chudého“ světa jednoho psychiatrického oddělení. Geniální a lyrická portrétní zkratka při charakterizaci pacientů i personálu, přesná dramatická výstavba malých příběhů, bohatství originálních pojmenování, konkrétnost, detail, jednoduchost, výstižnost, bezprostřednost, vnitřní pravda a její nezkorumpované svědectví. Která jiná kniha tohle má?

Dvě malé ukázky:

Za to mu dal Oplt druhou do břicha. Madani stulený na zemi ječí: „Pomóc, sestříí, nechte mě, nechte měéé!“
Oplt ho přimáčkl kolenem ke zdi: „Drž hubu!“
Ze sesterny vyběhla sestra, plášť jí vlaje: „Kluci, prosimvás, nechte ho bejt, dyť se nakonec zblázní úplně!“
„Zaslouží si to, dobytek!“ Blonďák má výraz kata bez kapuce.
„Já vim, já vim,“ sestra se kroutí, „ale na to sem musí jinak, tohle přeci nejde, abyste ho bili!“ Obrátí se na Madaniho: „A ty tu neřvi, nemáš proč!“ Madani jde do sálu, chce něco říct, ale kuklí se do sebe jako šnek. Ještě dostane, večer bude bič, každý večer bude nářez; Madani pláče.

To se mě ptal chronik Bruntorác, plešatý hipík. Chybí mu v hlavě právě ta kolečka, co dělají z legrace nudu. Má v puse poslední dva zuby jako kanec. Když se zasměje, připomíná klauna z periférie, hodím mu pěťák, on se sehne a začne šišlat jako babička na kanapi. Je to tramvaj plná dětí, která objíždí poledník, je to slečna v mini, která venčí pudlíka – běží za ní hejno kluků a pískají, je to rybář, kterému došly žížaly, a tak loví na titěrná slůvka o lásce. Je to cukroví a staniol, stříbro a mraky kobylek, které se ženou krajem.

3 31.01.2015

Naivní Muminek dychtí prožít dobrodružství a proslavit se, bázlivý Kryšánek nejvíc miluje pořádek ve své sbírce tretek, bohémskému Piplovi stačí svobodně se poflakovat a občas porušit nějaký zákaz nebo si vystřelit z hlídače parku. Praktický Bedřišek jim postaví loď a drží nad všemi nenápadnou ochrannou ruku při výpravě do pořádného neznáma. Ve uvolněném, fantazijním světě knihy se totiž stávají obzvlášť nečekané věci. Skvělé rozvržení charakterů, krásné dialogy, překvapující dějové zvraty, přesvědčivé filozofující pozadí pro přemýšlivé děti. A parádní humor, který ocení spíš dospělí.

Seděli jsme vedle sebe na skále. Cítili jsme příjemnou vůni chaluh a něčeho, co asi byla vůně moře. Byl jsem šťastný, dokonce tak šťastný, že jsem vůbec neměl obavy, že to přestane.
„Jsi šťastný?“ zeptal jsem se Bedřiška.
„Je tady dobře,“ zabručel tázaný a zatvářil se rozpačitě. (Podle toho jsem poznal, že je strašně šťastný.)
V tu chvíli jsme spatřili, jak celá flotila loděk vyplouvá na moře. Klouzaly po svých odrazech zrcadlících se na vodě lehce jako motýli. Každá loďka byl plně obsazena tichou společností, malými, šedobílými bytostmi, které seděly vedle sebe a zíraly na moře.
„Hatifnati,“ řekl Bedřišek. „Plují na elektřinu.“
„Hatifnati,“ zašeptal jsem vzrušeně. „Co jenom jezdí a jezdí a nikdy nedoplují...“
„Nabíjejí se za bouře,“ pravil Bedřišek. „Pálí jako kopřivy.“
„A vedou zhýralý život,“ doplnil Pipla.

2 28.01.2015

Při četbě se pořád tak trochu zahanbeně usmíváte a zároveň máte příjemný pocit, že vám to myslí a jste skoro na stopě nějakého skutečného poznání. Kniha psaná s poťouchlým a svěžím vtipem. Nakonec vám už navždycky zůstane v hlavě ústřední, s nezbytnou ironií položená otázka: proč se vlastně za čímkoli pachtím? Není lepší uklidit se jako Murphy do ústraní blázince a nalézt zde spokojené společenství s dalšími „uprchlíky z tohoto kolosálního fiaska“?

Můj oblíbený citát: „Obávám se, že syndrom život je příliš difúzní na to, aby mohl být zkonejšen.“

6 12.11.2014

Silas je rebel a solitér, vzdorný tulák předurčený k dobrodružství, navíc disponuje melancholickým kouzlem. Typický romantický hrdina. Skvělé ilustrace J. Černého přispěly k tomu, že to byla asi první virtuální postava, do které jsem se jako malá holka zamilovala.

2 12.11.2014

Paradoxně je to zřejmě nejmíň schematická dětská próza, kterou jsem četla. Díky emancipovanému otci a vlastní inteligenci je Saša konfrontována s problémy dospělých. Bouřlivě prožívá dramata policejního útlaku, bídu chudých kamarádek a kamarádů, zraňující postoje některých sobeckých dospělých, realitu politických procesů. Jako dítě jsem knihu četla stále dokola a asi mě do velké míry „napsala“ (určila způsob, jakým vnímám svět). Jediné, co mi vadilo, byla Sašina obdivná submisivnost směrem k otci. Ten je sice stejně jako ona sama chytrý, citlivý, soucitný, charakterní etc., ale taky dokáže Sašu pěkně sjet, když se ona v jeho očích něčím proviní. A Saša jen zahanbeně mlčí, protože otec je prostě její hrdina.

Ale přesto si neodpustím ukázku:

Ovládnu se a zajíkavě, s odmlkami vyprávím o tom, co bylo špatné...
Máme špatnou třídní, je hrozně zlá, všichni ji nenávidí, říkají jí Hopsalka... Hopsalka na mne křičela: „Tady se nepatří něco chtít, tady se musí poslouchat!“ O slanečkovi, kterého jsem nakreslila na tabuli, Hopsalka řekla. „Hloupé vtipy!“ – a takhle pokrčila rameny!... Před hodinou tance mě Hopsalka postavila na hanbu za nemístný smích! A když se zeptala, kdo mne rozesmál, n e m o h l a j s e m ř í c i p r a v d u, že mne rozesmála Mela Norejková. Byli by ji postavili na hanbu, kdybych řekla pravdu. A ty říkáš, tatínku: „Pravdu, pravdu!“ Ale jak mám mluvit pravdu? A ještě se stalo něco špatného: Kátě Kendaurové pochovali včera tatínka a ona byla celá nešťastná a plakala, ale ani Hopsalka, ani učitelka tance ji nepolitovaly - a potom ještě... že jsem izraelská... Co je to?“
„To je všechno?“ ptá se tatínek.
„Všechno.“
„No tak se přestaňte všichni nad ní trápit! Nic strašného na tom není.“
„Jak to že ne, Jakove?“ říká maminka a utírá si kapesníkem slzy.
„No není! Možná že je třídní špatný člověk, to opravdu nevím... Ale cožpak dítě nepotká v životě špatné lidi? Je jich na světě hodně! Škoda, že se s nimi potkává tak brzy, ale co dělat... A že se ve škole nemůže chtít, ale musí se poslouchat, vždyť je to správné! Jen si představ, kdyby si kdekdo ve škole postavil hlavu, hned by bylo po učení! A na hanbu ji postavili po právu, když se při vyučování smála. Já bych děti na hanbu nestavěl,“ podotýká tatínek. „Podle mého není pěkné takhle je potupit, a k tomu ještě v první školní den. Ale vždyť ona může mít jiné názory než já, ta vaše... no jak se jmenuje? Já jí nebudu říkat Hopsalka, musí mít přece své jméno - Kryštofina Kolumbovna, nebo jak...“
„Jevgenije Ivanovna... A co pravda, tatínku? Sám vidíš, že se jí nedá říkat pravda!“
Tatínek se zamyslí. Mlčí. Je mu těžko odpovědět na mou otázku!
A tu se do rozhovoru vloží Paul.
„Pamatuješ!“ říká, „Jak na Prvního máje chodil monsieur le docteur celou noc po bytech, kde schovávali lidi, zraněné policií a kozáky? A já - diky mu! - chodila s ním... A kdyby byli příští den zavolali tvého otce na policii a nařídili: Řekněte nám adresy, na kterých jste poskytoval pomoc! - co myslíš, prozradil by je?“
„Ovšemže ne! Neřekl by je ani za nic!“
„Ano, neprozradil bych je,“ potvrzuje tatínek. „Protože by byli všechny ty zbité a zraněné lidi zatkli a zavřeli do vězení!“
„A co bys těm policajtům řekl?“
„Řekl bych: Neptejte se mě! Jaké byty? Jací ranění? Já o ničem nevím, celou noc jsem doma klidně spal.“
„Zalhal bys?“
„A podle tebe bych měl říci pravdu?“
A všichni dlouho mlčíme.

5 12.11.2014

Na začátku sedmadvacetiletá velice nevyrovnaná dívka, která vám svou sebestředností, neustálým nemilosrdným sebezpytováním a přísnou sebevýchovou může lézt na nervy. Vyrovnává se s nenaplněností tzv. ženského údělu (jde na potrat a prožívá rozkoše a pády vztahu se ženatým starším mužem), rekapituluje svůj bohatý a nekonvenční milostný život (zdá se, že její přemítavost doplňuje divoký temperament a odvaha v komunikaci s lidmi). Ptá se sama sebe, proč vlastně tolik touží být milována jako žena. Nebojí se jít rychle k jádru věci a přemýšlet přímočaře, je spravedlivě kritická k sobě i k ostatním a má perfektní pozorovací talent. Vědomě se rozhoduje věnovat svou lásku ne jednomu muži nebo dítěti, ale "všem lidem". Vymezuje se proti všeobecné nenávisti vůči Němcům, snaží se najít a probudit v každém to dobré, je laskavá a nápomocná. Na závěr čteme zápisky ženy, která dokáže být vyrovnaná, laskavá a obětavá v otřesných podmínkách a je rozhodnutá být mezi svými zoufalými spoluvězni "myslícím srdcem bloku". Zachovává si přesnost myšlení, poctivost citu, důstojnost, odvahu i víru. A jakkoli se to zdá neuvěřitelné, píše i o vděčnosti a o štěstí a působí to opravdu věrohodně.

4 12.11.2014

Z téhle knihy jsem byla kolem dvaceti úplně paf, přišla mi skoro zázračná. Mnohokrát jsem se pokoušela dopátrat autorku (napsala ještě jednu spíše deníkovou knihu, víc o ní nevím). Pro mě záhadný knižní případ.

*
Kytice růží. Vím, jak to myslím.

Říkala jsem si, co to je, a ono to bylo: kus peří z peřiny ve škvíře pod dveřmi.

Stromy, které jsou stropem země. Prší a déšť je kontinuita.

Hned brzy zrána řeka mrazivě šeptala, polykala a žbluňkala a šedomodře se rozplývala stromy. Sníh se lepil na kolo.

To mé samotě hrdlo přeteklo.
* *

3 12.11.2014

Povinná četba pro dívky. Pokud už mají problémy s identitou, která nezapadá do škatulek, četba jim přinese úlevu. Pokud se sebevymezením potíže nemají, může jim rozšířit obzory. Zapeklitý a vrstevnatý, nesamozřejmý a sebevědomý text.

"Bezmyšlenkovité šukání po bytě se po roce a půl lepí na dlaně jako guma-stigma a působí jako jistá ochrana. Může to vést na dvorek, z doupěte, může to vést na chodník, ze dvorku. Může to vést do příkopu, z chodníku – a tam se to otelí. Z trávy vyleze hologramová postava, tvořená bezpočtem hemžících se nanotelat, barevných sice, ale průhledných, a štráduje si to zase zpátky do doupěte, vyvenčená, navoněná vnějškem. Klinká už z dálky pavoukovitým svazkem klíčů, dlouho trvá, než se trefí do zámku, a ještě déle, než projde rituálem vyzutí."

2 12.11.2014

Krásná a tichá kniha, která probouzí úctu. Autorka byla jako náctiletá zapojená do odbojové činnosti. Prošla vězněním a mučením, které ovlivnilo její důvěru k lidem a intimní vztahy. Novou zkušeností se pro ni stal vztah ke konkrétnímu mužskému adresátovi „dopisu“, do kterého je text stylizován. Dalším zajímavým tématem je proměňující se postoj ke komunismu, kterého se text také dotýká.

„Léta a léta jsem takhle zůstávala, i když jsem nechtěla, i když jsem se snažila, moje citlivost byla citlivostí povrchu, hned se vytrácela, proto jsem se nikdy neuměla dávat, věděla jsem to a bezděčně se stahovala, a zase nevěděla, co se to po mně může chtít.“

5 12.11.2014

Poctivá kniha, která má neobvyklé téma: milostný vztah s narkomanem. Dobré pasáže o ležení a koukání do stropu pod vlivem drog (oblíbená, skromná, leč neproduktivní a pro mnohé nepochopitelná nebo i odsuzovaná zábava), o obdivovaném a pilně trénovaném karate, o těžkostech při hledání pomoci mezi přáteli, o sexu s jednostrannou spoluúčastí AIDS... Hlavní hrdinka je téměř ve středním věku, její láska je přesto romantická, oddaná a vytrvalá.

2 12.11.2014

Intelektuálka, která touží po umělecké kariéře, se dobrovolně stane ženou v domácnosti po boku milovaného muže. Po deseti letech zjišťuje, že manžel i dcery se k ní chovají s despektem, v rodině hraje submisivní úlohu a „skáče, kdykoli muž řekne SKÁKEJ“. Ani svou láskou už si není tak jistá. Z manžela se stal snob a nutí Tinu sloužit jako reprezentativní ozdoba na večírcích, za které rodina utrácí spoustu peněz. Tina se nerada podvoluje. Kniha obsahuje realistické, „typické“ pochody v mysli vdaných třicátnic, a stejně realistické dialogy, zřejmě nadčasovou „manželskou klasiku“. Vypravěčka (kterou je sama Tina v ich-formě) má zároveň vtip a disponuje sympatickým nadhledem, ironií a sebeironií. V nezáviděníhodné rodinné situaci pro sebe hledá nové místo a seberealizaci, postavení, v kterém by se cítila sama sebou a silná. Při hledání důstojné, smysluplné a naplňující pozice projde také vášnivou nevěrou…

Ukázka:

„Kde jsi vůbec byla?“ zeptala se mě Sylvie, zatímco si Goodmanovic děvčata zapínala s matčinou pomocí knoflíky a zipy.
V tu chvíli se mi vyjevilo mystérium vraždění neviňátek.
„Ve městě na vánočních nákupech.“
Sylvie zaregistrovala mé prázdné ruce. „Mělas upozornit Lotty. Málem padla do mdlob, když jsme my čtyři vešly do bytu. A pani Goodmanová už tady na tebe čeká hodinu.“
„Ne hodinu, Sylvie,“ řekla paní Goodmanová vlídně, napřímila se a postřehla výraz v mé tváři. Znenadání se zazubila a v jejích třpytivě modrých očích blýskl výsměšný, sebeironizující výraz. „Já vím, je to téměř k neuvěření, ale i u nás doma budeme žít civilizovaně. Příští týden k nám konečně nastoupí švédská služka a to konečně změní celý můj život. Co kdyby k nám Sylvie a Liz přišly o vánočních prázdninách, a až si je přijdete vyzvednout, zamkneme všechny holky i s tou Švédkou nahoře a konečně se spolu napijeme.“
Zasmála jsem se. Nebyla, jak jsem ji duchaplně pojmenovala, žádná má semblable nebo ma soeur – na to byla příliš zdravá a příliš milá.