ber-tram komentáře u knih

Že jde o Kalaše, jehož mám tendenci srovnávat s nedávno potkaným Exnerem, se dozvídám jen z oslovení v dopise až v závěru knihy, která je líčena v naléhavé ich-formě a čte se také naléhavě. Příběh jde svojí cestou, film Na kolejích čeká vrah rovněž, společnou mají iniciační explozi. Detektivní spád a shon tady vibruje daleko mocněji než v Exnerovi, když už porovnávám, ten si vyšetřuje jakoby lážo plážo, kdežto Kalaš to hrne do sebevyčerpání, a přesto neztrácí chuť pro suchý humor. Nevěřím, že další Fikerovky Sérii C-L přemůžou, když je považována za vrchol tvorby, ale kdyby to aspoň mohla být plichta, Fiker napochoduje do mé čtenářské stáje! 34/16

2 25.07.2016

Dějově se poslední román Údolí strachu (nebo děsu) stejně jako první Studie v šarlatové rozpadá vedví: v první půli Holmes takřka nesleze ze scény, ve druhé se takřka neukáže... Dokládá tato opakovaná kompozice autorovu vypravěčskou vynalézavost anebo je skrytým přiznáním, že mu lépe svědčil skladnější povídkový formát?! 32/16

2 15.07.2016

Dám Exnerovi stejný čas hájení jako Finkovi, Marlowovi a jiným strážcům zákona - a snad se vybarví. Že by mnou totiž jeho první kauza extra zalomcovala, to říct nemůžu. Jen jsem žasl nad samozřejmostí nočního ptáka, s jakou tahá lidi z postele. 31/16

2 13.07.2016

Divoká, smyslná, živočišná, tvrdá, prohnaná. Taková je hlavní hrdinka. Přivedl mě k ní Marco Beltrami, kterého moc nemusím, jenže soundtrack k obrazivému filmu Ole Bornedala patří mezi perlu jeho diskografie. Severskou literaturu nemám v malíku aspoň jako Beltramiho, abych posoudil, kam patří Kniha Dinina, jestli mezi perly či všední náklad. Mně se však i vzdor rozměrům líbila (kniha i Dina). 30/16

2 12.07.2016

Futuristický boj zuří každou vteřinou. Proč? Za co? Za koho?! To možná netuší ani sám autor, akorát že mantrou je stroncium ve štítě románu o... O čem vlastně? Kdoví? O brutální akci, ne o vyzrálém ději (to jistě), o pár vtipných hláškách, ne o trvalém humoru (to spíše). O vyčerpání a poklesu tvůrčí křivky (to zaručeně). 28/16

2 14.06.2016

Jsem holt cynik, když nechápu, jak může být někdo fixován na manželku natolik, že se k ní chce nejdřív ze záhrobí vrátit, a když to nejde, aspoň tam na ni počkat a pak ji stůj co stůj hledat, namísto aby si cenil toho, že se konečně může před ní zašít. Avšak i nenapravitelný cynik vycítí, jak laskavou knihu dostal do rukou. Až příliš laskavou. 18/16

2 13.04.2016

Hodiny odbíjejí tak psychotronicky angažovaně a prokomponovaně, až tlukot zní dietně a sterilně, jakoby kdesi za sklem. Ale přihoďme tam pár buzíků a leseb, to se dneska přece nosí, zachytračil si zapálený absolvent kurzu tvůrčího psaní, a to by nebylo, aby k nějaké té snobsky-kritické ceně nezačalo přihořívat!
Kožený film držel pohromadě jen díky výtečné Glassově hudbě. Ke knize jsem si ji nepustil. Chyba moje, leč primárně spisovatelova. 17/16

2 06.04.2016

Obrazotvorný a básnivý Rudišův styl, který příjemně vybočoval ze standardu strohé hudební publicistiky, se přenesl i do knížky. Co se tam však nepřeneslo, je schopnost dějově utáhnout a zkoordinovat rozsáhlejší literární útvar, nežli jest časopisecká recenze nebo profilový článek. 7/10

2 11.03.2016

Zbožňovaní koně se pohraničními výmoly překotných událostí prodírají neméně lopotně jako čtenář poněkud rozředěným vyprávěním. Čtěte důkaz, že předpokladem stát se prezidentem PEN klubu není být úchvatným spisovatelem. 23/08

2 08.03.2016

»Žádný z těch dvou lidí uvnitř se nepozastavil nad tím, že jsem vešel oknem, ač jenom jeden byl mrtev.« (str. 28) »Vždycky jsem tu čekárnu nechával otevřenou pro případ, že by někdy přišel klient, chtěl si sednout a počkat na mě. Dnes tam klient seděl.« (str. 42) »Vrátil jsem se zpátky do kanceláře, posadil se do otáčecího křesla a klátil nohama, abych dohnal, co jsem zameškal.« (str. 91); citováno z edice 3x (Třikrát).
Žádné intenzivní, metodické vyšetřování směřující k šokujícímu odhalení pachatele tu zkrátka nečekejte. Chandler pod rouškou detektivního žánru spíše jen maskuje sérii více či méně zdařilých vejžmolů suše a neomaleně pronášených od flašky k facce se potácejícím soukromým očkem. Ale už jen pro ty hlody stojí za to si od Chandlera přečíst něco dalšího! 20/14

Nezauzlená próza zastává v Kingově mohutné bibliografii jakousi oddechovou bokovku, ovšem nastoluje konflikt nanejvýš realistický, jenž netřeba přikrmovat žádnou hororovou veteší. Střet dítěte s přírodou je sám o sobě dost drastický, přesto naučný a pozitivní. Jen ta paralela s basebalem mi úplně neseděla, byť na ní visí osnova i pointa knihy. 5/16

2 05.02.2016

Veskrze pro zajímavost, že existuje knižní podoba, jsem tuto sbírku za pětikorunu koupil v příbramském antikvariátu krátce po revoluci, tedy dávno před hysterií rozpoutanou znovuuvedením seriálu v televizi. Ale zcela příhodně jsem až v této protizemanovsky štvavé kampani přečetl sedmero epizod se zvoláním: co by jiní literární patlalové dali za šikovnost vykonstruovat příběh povídkového formátu tak, jako to uměl dramaturg Procházka! Co na tom, že zrovna v tomto souboru jsou zařazeny spíše kauzy politicky angažované, ne klasické kriminální případy majora Honzika.

2 25.01.2016

Shearmurův meditativně elektronický soundtrack nepochybně sedl do filmu, ale k některým pasážím knihy by zněl moc moderně, hodila by se sem spíše klasika. Každopádně na poutavosti »autobiografické« psychiatrické terapie to nemá vliv, notabene když ji zdokumentoval člověk takříkajíc od fochu. Svět podle Prota překypuje záhadami, kdežto v pokračování Na světelném paprsku (neměl už takový spád) se vesměs vysvětluje, byť mnohé pořád halí otazník. 42/15 3/16

2 19.01.2016

Zase na osvědčené kaskádě super soundtrack (90%) - bídný film (30%) jsem dojel až ke knižní předloze, která je stran hodnocení průměrem obojího. Kdybych si k ní pustil éterickou Badeltovu hudbu, snad by se trochu zmenšila neúprosná archaická propast 120 let od vydání; kdybych přitom sledoval plytký film z r. 2002, režírovaný prý vnukem spisovatele, snad by kniha lépe obhájila svoji myšlenkovou samonosnost. 1/15

2 08.01.2016

A jéje, další literární »naděje«, nedivil bych se, kdyby oceněná (samoúčelné ceny se totiž dají vymyslet pro cokoliv). Kdybych tušil, že mě letos čeká ještě Sichingerův Cukrový klaun, založil bych sekci píšících zoufalců, kteří jakž takž zvládnou práci s jazykem, leč vyprávění ukočírovat nesvedou, notabene aby ho dokázali invenčně vypointovat. 12/15

2 15.12.2015

Vzpomínám doteď, jak mi praporčík Hlávek cestou z táborského HDÚ vykuleně líčil a doporučoval tuto katastrofickou trilogii, až přitom prskal na volant. Cením si každého knižního tipu, třebaže mu dopřeji sluchu až po čase; čili až po 12 letech jsem začal Potopou přes Sucho až k Hladu, abych zjistil, že každý útlý román o záchraně všehomíra charismatickým agentem speciální služby začíná podezřele velkoryse a vábně, a končí naivně, ba nuzně. Nejlépe dopadlo Sucho, kde nepřítele lidstva ztvárnila sama příroda, nejhůře Hlad, vypointovaný jako učňovská slohová kompozice. Potopa (s všemocným padouchem) je kdesi uprostřed. Nehledě na brakový literární ráz však z každého svazku sugestivně trčí varovný prst pro civilizaci ohrožovanou pohromami. 16, 21, 26/15

2 08.12.2015

Kriminální zápletku dost upozaďuje vyprávěcí balast všedního dne, což moc nevadí, protože jde o líčení zemité, jadrné, odpozorované ze života. Avšak občas vzhledem ke slangu, době a prostředí ne úplně srozumitelné. Jiné Velinského detektivky, co jsem četl, mají lepší spád než tato prvotina soukromého očka / dělňase Oty Finka. 20/15

Do třetice můj Simmel znamená konfrontaci s obrovským množstvím reálií a souvislostí odvozených z německé historie a zasazených do širokého řečiště nepochybného vypravěčského (ba upovídaného) umu. Že Simmel bývá vždycky takhle rozšafný, napovídá tloušťka jeho knih, a jestli je standardně hořkosladký, to zatím neumím posoudit. Pouze hádám, že každý jím navozený úsměv bývá dříve či později vykoupen pořádnou kapkou trpkosti. 33/15

2 23.11.2015

Žert nebo Honzlová, efekt rozpaků vyjde různými přístupy nastejno. Jedno intelektuálně zasmrádlé, druhé placatě naivní. V hlavní roli vztahovační ukřivděnci, kterým by ubližoval každý režim. Už se těším na pořádnou vyfabulovanou detektivku! 11/24

1 28.03.2024

Blackmetalová hudba, její atmosféra, mě baví, čtení o ní v podání zinaře Dayala Pattersona ne. Jiné žánry mě extra nebaví, ale čtení o nich, najmě třeba v podání žurnalisty Jiřího Černého výsostně. Ten totiž poutavě buduje a vypráví příběhy, kdežto Patterson jen lacině papouškuje myšlenky druhých. Myšlenky?! Vždyť až na výjimky jde o výrony postpubescentních bezmozků prostých ušlechtilých životních hodnot, kteří akorát páchali (ti zbabělejší velkohubě hlásili) zlo (v optice soudobých zákonů) a nějak mimochodem se některým povedlo vyprodukovat pozoruhodné hudební kulisy.
Příklady intelektuálního opaku? Čeští Master´s Hammer, resp. mozek František Štorm, renesanční bytost, mistr nadsázky, který se vlastně všem skandinávským trapákům vysmívá dokonalou tvorbou (alias jeho svrchované: »my trendy nesledujeme, my je určujeme«). I o nich se tu naštěstí dočteme, a to pravdivě jako o průkopnících žánru.
Domácí Stíny plamenů či vlastně cokoliv točící se kolem lorda Morbivoda je rovněž zářnou ukázkou, jak z blackmetalu udělat sluhu jiných komických témat a v důsledku zábavnou a užitečnou parodii sebe sama. Na rozdíl od zabedněných severských kazisvětů (jejichž vyluzované tóny mě, co naplat, baví).

1 06.03.2024