Belbo komentáře u knih

Výše vložená anotace je prostě perfektní. Fakticky se týká posledních cirka 25 stran knihy a zbytek nechává stranou, což fakticky znamená: krátkou část o období kolem Mnichova a za Protektorátu, útěk ze země, působení v Rakousku a většinovou o životě v Kanadě. ... Na to, jaký má kniha rozsah, zabírá poměrně dlouhou časovou osu a komplikovaný vztah hlavního hrdiny ke staré a nové zemi a své rodině, k politice atp. Prvních cca 190 stran má své tempo, víc pomalé než rychlé, a poměrně slušnou kompozici, pak náhle přichází bez hlubšího odůvodnění "zlom" a po něm slavné střílecí finále a špagát. V rámci exilové literatury obecně průměr, spíš podprůměr a v kontextu literatury s tématem emigrantů také ...

06.02.2017

Velmi zajímavý, ryze osobní a niterně drásající snad román, nebo prostě jen próza, velmi detailní, zneklidňující a drtivá v analytickém popisu patologické paranoie přání a zdání, reality a představy.

12.01.2017

Tolik práce na vyvrácení Zástěrova pábení o českých dějinách. ... Děkuji, pane Třeštíku.

10.01.2017

Tak tady je to těžké. Na jedné straně si Zástěry vážím za jeho životní postoje (odboj v 2. sv.v.), za nadšení pro znojemskou rotundu a za úsilí vynaložené při formulování vlastních závěrů. Ta druhá strana je více realistická: z brownovsko-grimmovského povídání o reálných starých pověstech českých skutečnost nikdy nebude. Je mi Pana Zástěry líto, rotundě zasvětil část svého života ...

Historický rámec Bílé hory polemizující se společenským vývojem konce 60. a začátku 70. let; kniha je, jak bývá u Hejla zvykem, čtivá, plynule napsaná, ale chybí ji řád a někdy i autorova sebekázeň a kritický odstup. Lecco by se dalo asi napsat líp, dialogy občas drhnou a nejsou úplně přirozené, postavy jsou atributy doby a tím jsou dány i jejich možnosti, stejně jak příběh. I přes tyto výhrady je Zásada sporu příjemným literárním setkáním. ... Ex offo je přeci jen o hvězdu lepší.

09.11.2016

Procházka byl hlavně scénárista a až potom spisovatel. Přestřelka je toho důkazem, chybí ji kunderovský rozměr, Škvoreckého hravost, Drábkův odstup a benešovský minimalismus.

2 15.08.2016

Absolutní vítězství formy nad obsahem, skoro se chce říct pábitelská postmoderna, ale pak by muselo být velké ALE... Něco geniální, něco špatné, něco svižné a něco naopak utahané, něco má nápad a jiné je zas jen manýrou možnosti vyprávěním popisovat. .... Sláva poživačnosti

2 21.07.2016

Hnusná a zároveň geniální; to jsou dvě jediná slova, která mě po dočtení napadají.

3 20.05.2016

Skvělý román, který opět jako většina jemu podobných skvostů stojí v pozadí absolutní většiny čtenářského zájmu. Dovolím si jeden citát: "Intelektuálů máme u nás tři druhy. nejmíň je těch, pro které pojem intelektuál znamená morální závazek. Početnější je skupina, intelektuálové z povolání. A nejvíce potkáš takových, kde můžeš mluvit o intelektuálství jako o neřesti. Patrně si umíš představit, jak u těch posledních dopadneš."

06.03.2016

Literární zvěrstvo ... nebo debilní překlad

Jedna z těch lepších knih, kterou Cook napsal...

2 17.02.2016

Memoáry psané vzestupy a pády, leskem a bídou, prostě životem.

2 04.01.2016

Vzpomínky myslí Čecha, srdcem Francouze a povahou legionáře. ... Vše co člověk potřebuje o knize vědět před jejím otevřením, říká název :).

1 07.12.2015

Eco ve vrcholné formě: jednoduše napsaný, čtivý a zároveň dokonale alegorický a z podstaty sémiotický román s nezvykle dobrým koncem (na Eca). Výtky typu "nuda, zklamání, napsat jiný nenešlo by se nakladatelství, nezajímavá, nudná..." nechápu. Tohle být literární standard, tak nemám obavu o budoucnost civilizace.

2 08.11.2015

Parádní záležitost pro poklidné čtení bez spěchu a nedočtených kapitol :). Krásná kniha a smutné vyprávění o nás...

4 01.09.2015

Jak to jen napsat? Německé snajpr eso major König nikdy nežil... Tož asi tak o věrohodnosti a důvěryhodnosti chlapce z Uralu... Pěkné čtení na večer.

1 29.08.2015

Co k tomu říct? SNad jen Hasso Eckhard Freiherr von Manteufel :)

29.08.2015

Znovu jsem se neubránil masivnímu zatrhávání :)
Krajní velikost i krajní nízkost mají k sobě velmi blízko. Nízkost vládne. Je to tak pochopitelné! Kdo je dole, tahá za všechny nitky. Je to navíc tak pohodlné.
Takový člověk je okem a má ucho.
Je okem vlády.
A má ucho královny.
Kdo může našeptávat králi, může zavírat a otvírat podle vlastní libosti závoru královského svědomí. A může do něj vpravit co se mu zachce.
Ucho králů nepatří králům; proto mají tito ubožáci celkem malou zodpovědnost. Kdo nemá v moci své myšlenky, nemá v moci své skutky. Král jenom poslouchá.
Koho?
Některého zloducha, který mu zvenku bzučí do ucha. Temnou mouchu pekel.
Takové bzučení rozkazuje. Vládnout znamená poslouchat, ce je diktováno.
Panovník vládne, našeptavač panuje.
Skutečnými historiky jsou ti, kdo dovedou v podpolí vlády rozpoznat hlasy našeptavačů, kdo dovedou porozumět, co našeptávají uchu a rozumu vladařů. (Muž, který se směje, 2000, s. 168-169).

Muže člověk prominout tolik světla, když sám je vtělená tma? (s. 165)
Hardquanonne, který jediný znal tajemství doktora Conquesta. Za tím účelem provedl na něm Hardquanonne operaci Bucca fissa usque ad aures, kterou vzniká v tváři věčný smích.
Lord Fermain Clancharlie, baron Clancharlie a Hunkerville, markýz z Corleone na Sicílii, peer anglického království
Sub clara nuda lucerna / nahá pod jasnou hvězdou
Měl pocit zajatého člověka. Co ho však zatklo? Vězení? Ne. Řetěz? Také ne. Co to tedy bylo? Lep. zabředl do velikosti. Komupak se ještě nestalo, že byl zdánlivý volný a přitom cítil, že má svázaná křídla? Jako kdyby mu byli nastražili síť . Co je v počátku pokušením, stane se nakonec zajetím. Ale - a v tom bodě ho svědomí tížilo - podrobil se opravdu prostě jen tomu, co se odehrálo? Ne. Souhlasil s ní. (s. 430)

1 27.08.2015

Neboť každý člověk je ovšem svobodný, absolutně svobodný jako Bůh, pokud nezačne brát v úvahu lidi kolem sebe. V nich je jeho nesvoboda, a čím jsou mu bližší, tím víc ho spoutávají. Proto může pocítit krutou nenávist k lidem, které nejvíc miluje, bolestnou nenávist k těm, s nimiž jde ruku v ruce, zoufalou nenávist k tomu, koho potřebuje k životu (s. 30).

Tu jsem viděl, jak je Pravda vydávána napospas Lži a že sa vždycky musí hájit nýbrž Lež sa vůbec nikdy nemusí hájit a dobrá Lež vypadá lepší než pravda a lidi jí vždycky nejspíš uvěří neb jim dělá dobře když jejich bližní jest svině a berou to za předem dokázané. A dobrá Lež je stejně polovic Pravdy neb lidi povětšině svině jsou a Pravda je po většině polovční Lež takže dobrá Lež je někdy lepší než Pravda (s. 33).

Jenom jsem nikdy nikomu nedovdl říct do očí co si o něm myslím ale ne že bych byl falešný neb jsem to nedělal ve svůj prospěch ale proto že mně bylo lidí líto říct někomu že je hlúpý nebo že je sviňa a lhář a myslí jenom na svoje dobro. Nechtěl jsem nikomu brát to co si myslí o sobě dobrého každý si myslí o sobě to nejlepšé a každý rád vidí když mu to někdo druhý uzná. ... Byla to pro mne radost dát se klamat a lež jsem viděl u každého a za každým slovem. však hodina -Pravdy nepřichází a jak stárnu vidím že veškeré ctnosti vždycky trochu smrdí myšinou a papundeklem (s. 81-82).
"No, no, pane Duša, gratuluju. Rozum zvítězil.""
"A," řekl Duša. "Vítězství rozumu, pane doktore, stojí zpravidla za hovno"
...

"Rozum pobere každej vůl, když nad ním zapráskají bičem kdekterý tupec má rozumu, že mu to stačí i na ministra, ale moudrost a charakter, pane doktore, dává Pámbu jenom bláznům" (s. 158).

1 27.08.2015

Znovu se neubráním několika citátům, Hugo byl genius...
Z jedenácti tisíc dvou set deseti dekretů Konventu má jen jedna třetina cíl politický. Dvě třetiny mají cíl všelidský. Konvent prohlásil všeobecnou mravnost za základ společnosti a svědomí jednotlivce za základ zákona. (s. 147)

Revoluce....
Zdá se, že je společným dílem velkých událostí a velkých osobností, ale ve skutečnosti je výslednicí událostí. Lidé jsou poplatní událostem. Události diktují, lidé podpisují. 14. červenec je podepsán Camillem Desmoulinsem, 10. srpen podepsal Danton, 2. září nese podpis Maratův, 21. září podepsal Grégoire, 21. leden je podepsán Robespierrem; ale Desmoulins, danton, Marat, Grégoire a Robespierre jsou jen výkonnými písaři. Mocný a veliký autor těchto stránek se jmenuje Bůh a jeho maska Osud. Robespierre věřil v boha. Jistě!
Revoluce je projevem něčeho, co je v nás, co se na nás ze všech stran doléhá a čemu říkáme Nutnost.
Před tímto záhadným skupenstvím dobrodiní a utrpení vyvstává dějinné proč?
Proto. Tak odpoví ten, kdo neví nic, právě tak jako ten, kdo ví všechno.
Tváři v tvář těmto atmosférickým převratům, jež zároveň ničí i oživují civilizaci, váháme soudit podrobnost. Hanět nebo chválit lidi pro výsledek těchto převratů je skoro tolik jako chválit nebo hanět čísla pro výslednou sumu. Světlo věčných pravd neuhasí žádný severák. Nad revolucemi sídlí pravda a spravedlnost jako hvězdné nebe nad bouřemi. (s. 150)

Imánus, slovo odvozené z immanis, starého dolnonormanského slova, vyjadřuje nelidskou, téměř hrůznou ohyzdnost démona, satyra, lidožrouta. (s. 187)

A on, ač by mohl, tomu nezabrání! Spokojí se povýšenou výmluvou: to se tě netýká! A ani si neřekne, že v takovém případě vzdát se rozhodování znamená spoluvinu! A ani si neuvědomí, že při tak dalekosáhlém činu je horší ten, kdo nečinně přihlíží , než ten, kdo čin dělá, protože je zbabělec! (s. 317)

Rozumová úvaha říkala jedno, cit říkal něco jiného; obě rady si navzájem odporovaly. Rozumová úvaha představuje jen rozum, cit je však často svědomím; rozum vychází z člověka, to druhé z něčeho vyššího. (s. 322)

2 27.08.2015