BabaJaga11 komentáře u knih

(SPOILER) Milá a humorná knížka o tom, jak dopadnete, když se přestěhujete z města na venkov, navíc se rozhodnete pro polorozpadlý dům na kopci, k němuž nevede ani pořádná cesta, do toho si pořídíte rozmanité zvířectvo, slepicemi počínaje a kozami konče (kočky, psa a další zdědíte po předchozích majitelích nemovitosti)... a pak se ještě snažíte zapadnout mezi domorodce. Není to jednoduché, ale stojí to zato – a v tomto duchu se nese celá knížka.

57 30.10.2023

(SPOILER) Jak vidím někde slovo "rybník", hned to musím mít. Tedy hlavně je-li "rybník" v názvu knihy :-). Název této knihy mě fascinoval, přestože jsem netušila, co od ní čekat. A tak jsem si ji opatřila... a nechala ji nejméně dva roky čekat na přečtení.
Někdy se mi totiž stane, že když se na některou knihu moc těším, nechávám si ji na zvláštní příležitost. Ta v tomto případě nastala při služební cestě sice jednodenní, ale s mnoha hodinami strávenými ve vlaku. A časným vstáváním.

Potřebovala jsem ve vlaku neusnout. Tedy aspoň ne tak, abych přejela cílovou stanici. A díky Kacurovi a Mijuki jsem vskutku zůstala vzhůru. Zejména kvůli Mijuki. Ona vlastně byla také na cestě, kde plnila pracovní povinnost. A dokonce se jí to povedlo. Samozřejmě nám to v kontextu doby a existujících možností může připadat neuvěřitelné. Skutečně by kapři mohli přežít kilometry a dny cesty v nějakých džberech? A jak by je drobná Mijuki vůbec mohla unést? Popisuje sice, že neunese 20 ryb, jak bylo zvykem u jejího manžela, dokud žil, že jich může vzít jen 8, ale i tak by každý z těchto kaprů o velikosti ca 500 g potřeboval pro zdárné přežití alespoň několik litrů vody. A jak by zvládla nevylít vodu z džberů při cestě přes hory?

Existují doklady o tom, že v minulosti se od nás vozili kapři v tzv. lejtách, tj. dřevěných sudech, do velké části Evropy. Vzduchování nebylo, ale řeky a potoky s čistou vodou ano, takže bylo možné vodu vyměnit, nebo ryby "prolít" čerstvou vodou. Jenže lejty se vozily na vozech tažených koňmi a byly uzavřené. Na druhé straně, Japonci jsou houževnatý národ a mnohé z toho, co dovedou, je pro nás nepochopitelné. Tak kdo ví, možná se pěší putování s kapry přece jen zakládá na pravdě. Úřad pro zahrady a rybníky totiž existoval, touha po krásných kaprech do jezírek rovněž (důkazem jsou dnešní koi-kapři) a odněkud je příslušní úředníci vzít museli...

Jakkoli Mijukino putování s rybami a vše, s čím se cestou potýká, vypadá neuvěřitelně, což teprve po Mijukině příchodu do hlavního města! Ano, tady je příběh skutečně bizarní. Mám na mysli zejména soutěž vůní a její výsledek – kdo zvítězil i jaké to mělo důsledky.

Těšila jsem se na nějaký pro Mijuko alespoň trochu přívětivý závěr příběhu. Zasloužila si to! Domů se skutečně vrátila živá, zdravá a s bohatou odměnou... jenže kam se poděl domov? Mijuko byla bezesporu šťastná, když splynula s řekou, kapry a posléze i svým zesnulým manželem... Já jsem však byla rozpačitá a říkala si, že čekat happy end od středověku v Japonsku asi bylo hodně naivní. I přesto mě kniha zasáhla – poučila i pobavila, dala mi nahlédnout do historie prastaré kultury. Všem, kdo se zajímají o Japonsko a jeho dějiny, vřele doporučuji!

51 28.10.2023

Zpočátku jsem musela dát zapravdu některým zdejším uživatelům – děj mi připadal nudný, text ne úplně nejlépe napsaný, vše příliš zamotané, aniž by bylo zřejmé proč. Zřejmě hrála roli i postava Gréty, která mi byla velmi nesympatická, i když jsem s ní do určité míry soucítila.

Část, v niž má Gréta již dospělé děti, které se snaží obstát v životě, jak nejlépe to jde – a že to v té době nebylo jednoduché – se mi četla mnohem lépe a nakonec jsem se rozhodla dát knize čtyři hězdičky, s čímž jsem na začátku vůbec nepočítala. Oblíbila jsem si postavy Norberta, Heleny a Frederika, z nichž každá jinak bojuje s nepřízní osudu. Bavilo mě, jak autorka odkrývá některé důležité skutečnosti teprve mnoho let po válce, či dokonce po smrti některých postav. A přišlo mi moc líto – pokolikáté už? – že se normální lidé, kteří vedle sebe dokázali ještě včera bez problémů žít, nechají oblbnout svými vůdci, a najednou je pro ně soused nepřítel. Někdo dokázal každou dobou proplout slizce jako úhoř a ještě mít vždy ze všeho výhody. Někdo naopak měl smůlu a byl ten "špatný", bez ohledu na své schopnosti a charakter...

48 27.10.2023

Dlouho jsem si chtěla od Ladislava Zibury něco přečíst, a tak jsem nezaváhala, když se mi naskytla koupě bazarového výtisku této knihy za velmi výhodnou cenu. Neodradilo mě ani přiznání prodejce, že cena je tak nízká jen proto, že stránky byly polité a po uschnutí mírně zvlněné (nenapadlo mě zeptat se, jakou kapalinou byla kniha polita, ale o černý čaj, který ohrožuje moje knihy, dle fotek nešlo). Pak, když už byla kniha "ulovena", nějakou dobu čekala "ve frontě". Přiznám se, že když jsem si ji zanášela do DK mezi knihy, které se chystám číst, a zahlédla zmínky o "princi Ládíkovi", řekla jsem si "ajajaj, tak to jsem možná šlápla vedle" a myslela na rozmazlené a namyšlené mladíky, kteří napíší knihu v podstatě o ničem, jen aby byli zajímaví...

Nakonec jsem si Ziburu vybrala jako večerní čtení pro ty případy, kdy mám rozečtenou nějakou náročnější literaturu a nechci, aby se mi o jejím námětu i zdálo. Takže kniha "Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii" mi vydržela docela dlouho. Zastávky na autorově cestě jsem samozřejmě velmi rychle zapomínala, ale celkovou atmosféru toho putování nikoli. Ano, cesta byla notně prokládána alkoholem, jenže je třeba to brát tak, že v některých končinách světa – Kavkaz nevyjímaje – odmítnutí přípitku = odmítnutí pohostinství = nepřátelství. Kdo abstinuje, ať už dobrovolně, anebo vynuceně, rozhodně by se do těchto končin neměl vydávat. Cestovatelství není jen o tom, že jedu poznat cizí kraje, jejich obyvatele, památky a přírodu, ale i o tom, že něco ze své země vezu s sebou. A tak jako leckdy podle jednoho nebo několika málo příslušníků nějakého národa, s nimiž se potkáme, soudíme o celku, je tomu i naopak. Cizinec je pod drobnohledem a když místní mají tu čest s někým, kdo je zapšklý, nerozumí vtipu a ani se s nimi nechce napít, vztáhnou to často na celý národ. Navíc, ono je těžké odmítnout, když vám někdo přinese doslova srdce na dlani, nechá vás u sebe přespat a dá vám najíst. Takže ano, v té knize se pilo hodně, ale je potřeba to pití vnímat v kontextu dané situace. S něčím podobným se lze setkat i na Balkáně nebo ve Středomoří – družnost, dobré jídlo a pití, které nesmíte odmítnout, nechcete-li hostitele urazit.

I mně se hodně líbila část o Náhorním Karabachu, kam se cizinec prakticky nedostane. Ale nejen to. Autor se na cestě setkává s mnoha domorodci, ať už těmi, jimž se stýká po dobách Sovětského svazu, anebo těmi, kteří se snaží přizpůsobit nové době a podnikají např. v turistickém ruchu. Potkává také jiné turisty ze zahraničí, i když těch není mnoho. Fascinovala mě Ladislavova zvídavost a lehkost, s jakou dokázal konverzovat i o závažných tématech navzdory jazykové bariéře i tomu, že někdy šlo o situace, v nichž šlo doslova "o hubu". A i když nás stále provází jeho typický humor, kdy si nepřetržitě střílí zejména sám ze sebe, občas i ze svého okolí, je vidět, že k cizí kultuře a k často bolestným dějinám jiných národů má respekt. Proto si ráda přečtu i další autorovy knihy.

59 27.10.2023

Z dobročinného bazaru, kde tuto knížku nikdo nechtěl. Na čtení do vlaku fajn kvůli malým rozměrům a nízké hmotnosti, ale to je asi tak vše, co mě napadá. Dočetla jsem, protože mě zajímalo, co se z příběhu vyvine, jak to celé dopadne, ale přišlo mi to spíše ufňukané a moc humoru jsem v knížce nenašla.

Věkově samozřejmě nejsem cílová skupina, ale myslím, že by mě kniha nezaujala ani v době, kdy mi bylo -náct. Navíc dobře napsaná kniha pro děti a mládež často zaujme všechny věkové kategorie, což tady moc není. Připadá mi, že tím, že autorka žila v emigraci a její knihy zřejmě nemohly nějakou dobu vycházet, vzbudily v 90. letech 20. století více pozornosti, než by možná zasloužily. Nu ale čekají na mě ještě minimálně dvě další knihy této autorky, opět z dobročinného bazaru, tak uvidím, třeba to bude lepší. I když patrně pak poputují do knihobudky...

53 27.10.2023

Čteno na etapy asi půl roku, což mi u cestopisů nevadí. Názvy míst na cestě si totiž obvykle nepamatuju, spíše různé zajímavé zážitky, které cestovatele na jejich cestě potkají. A určitý celkový dojem z knihy. Ten byl zde mimořádně pozitivní díky zpracování se spoustou fotografií i celkově humornému tónu knihy. Jako správní cestovatelé si autoři dělají legraci spíše sami ze sebe a kulturní rozdíly mezi naší zemičkou ve střední Evropě a zeměmi na Blízkém východě se snaží spíše pochopit, než kritizovat. I když někdy i zkušenému cestovateli ujedou nervy, anebo má potřebu své následovníky varovat.

Kniha je z doby, kdy se u nás s cestami do exotických destinací teprve začínalo, a zároveň z vzácného období, kdy v Sýrii a Libanonu bylo i pro Evropany relativně bezpečno. Bohužel dnes je vše jinak, a tak může být kniha dobrým prostředníkem k seznámení s oběma zeměmi, kam se asi běžný turista jen tak nepodívá. Ač jsem zprvu myslela, že tento náhodný úlovek z dobročinného bazaru pošlu do světa, nakonec zůstane si jej ponechám.

49 27.10.2023

Knihu jsem velmi dlouho sháněla. Původní vydání z roku 1929 se totiž v internetových bazarech prodává za cenu, kterou jsem nebyla ochotná zaplatit. Čekání se vyplatilo, letos jsem knihu pořídila podstatně levněji díky novému vydání.

Je to útlá knížka plná hlubokých myšlenek. Střet "pokroku" a prostého venkovského života. Záměrně dávám pokrok do uvozovek, protože největší technické vynálezy nás bohužel většinou od štěstí spíše vzdalují, ač slibují opak. A pokrok v podobě "zmoudření" lidstva se jaksi nedostavuje.

Myslím, že kdyby autor viděl, co tu máme dnes, že stroje za člověka nejen fyzicky pracují, ale stále více za něj i myslí (či spíše si myslíme, že myslí), vyděsil by se, že realita jeho chmurné předpovědi ještě v mnohém předčila. Že jsme stále více otroky svých vynálezů a ničíme nejen planetu ve jménu pochybného pokroku, ale nakonec i sami sebe... Zajímavé na knize je, že prostor k delšímu proslovu dostává i žena hlavního hrdiny a autora v jedné osobě.

Kniha je samozřejmě psána archaickým jazykem z období první republiky, s tím je potřeba počítat. Kdo má rád stručné věty a nesnáší popisy prostředí, ten asi zapláče. Já jsem si ale užila vše, i to líčení stolování v zahradě, vůni čerstvého chleba a bzukot včel. Kniha zůstane trvalou ozdobou mojí knihovny a určitě se k ní ještě někdy vrátím.

(SPOILER) Z nádražní knihovny v Chomutově. Prvních asi 20 stránek jsem protrpěla, říkala si "kdyby se to dalo číst, asi by nikdo nenechal v knihobudce novou knihu, proč jsem si raději nevzala toho Lenze" (v knihobudce byla kniha "Vzor" od Siegfrieda Lenze, nad kterou jsem váhala). Jak poznamenává uživatel ondras666, v knize je totiž řada hebrejských výrazů, přičemž na začátku je jich úplně nejvíc a navíc není úplně jasné, co od knihy čekat.

Bylo štěstí, že jsem při návratu ze služební cesty neměla po ruce jinou knihu ani další knihobudku, kde bych mohla provést výměnu. Protože po (alespoň pro mě) neslaném nemastném začátku mě děj chytil a nepustil. Hebrejské výrazy sice pokračovaly a vysvětlení některých není v textu ani ve slovníčku, ale nakonec jsem naznala, že to má něco do sebe. Příběh je tak trochu více tajemný a je z něj patrné, že i když židovská komunita žila v českých zemích dlouhodobě, kulturní rozdíly mezi Židy a majoritní společností byly mnohem větší, než by člověk čekal. Je to škoda, protože v mnohém byli Židé o hodně napřed. Kniha tak podává svědectví o mnoha historických postavách a skutečnostech. Mnohé je samozřejmě autorova fantazie či přinejmenším neověřená legenda – ale to k dobrému románu patří.

Pár věcí jsem si uvědomila. O pogromech na Židy v průběhu dávnější historie se sem tam nějaké zmínky vyskytnou, ale nikdy mě nenapadlo, že pronásledování trvalo prakticky permanentně a jak krutou podobu mohlo mít. Stačilo, aby se objevil mor nebo něco podobného. Také mě napadlo, z čeho vlastně vznikla legenda o Golemovi – má nějaký reálný základ?

Příběh končí smutně. Odkazuje na nikdy nekončící tragédii židovského národa – ale i na pýchu lidského rodu. Plánovat dětem budoucnost ještě před jejich početím, to dnes asi vyvolá pobavený úsměv. Ale j stále nemálo takých, kteří svého právě narozeného potomka v duchu vidí na univerzitě nebo na stupních vítězů na olympiádě, a ani je nenapadne, že by si syn či dcera třeba chtěli jednou zvolit jinou cestu ke štěstí...

48 27.10.2023

Odeonky mám ráda, ale nečekala jsem, že mě zrovna tato kniha tolik zaujme, takže nakonec budu hodnotit pěti hvězdičkami. Kniha velice smutná, ale přitažlivá zřejmě proto, že se v ní každý alespoň malinko může najít. Jen málo lidí může říct, že nepromarnili jedinou příležitost, aby si se svými dětmi nebo rodiči řekli vše, co mělo být vyřčeno, co nemělo být pohřbeno pod nánosem každodennosti. Málo rodičů si asi může být jisto tím, že své děti nikdy v ničem nezesměšnili, neshodili a nezklamali jejich důvěru. I jedna nevinná poznámka, pohled nebo nedostatek pozornosti v rozhodující chvíli někdy roztočí kola událostí, které již nelze zvrátit. Ano, v Americe je možná vše dotaženo až do extrému. Ale popisované problémy trápí celou západní civilizaci a prohlubují se paradoxně i díky rozvoji moderních komunikačních technologií. S těmi se v románu nesetkáme je zasazen přibližně do 50. až 70. let 20. století, takže jedinou vymožeností je pevná telefonní linka, která, mimochodem, v příběhu také hraje zajímavou roli.

Specifikem příběhu je rasově smíšené manželství, takže velká část problémů celé rodiny plyne z nepřijetí většinovou společností v kombinaci s mizivou sebedůvěrou otce rodiny, který ji, byť zčásti nevědomě, předává dál. Nemyslím si ale, že se totéž nemůže dít i za jiných okolností. "Jiní" můžete být jakýmkoli jiným způsobem svými názory, životním stylem, vyznáním... Ocitnout se ve společnosti jako někdo, kdo vyčnívá, může být velkou příležitostí pro všechny anebo záhubou pro jednotlivce.

Zaujaly mě některé popisované historické skutečnosti, které se prolínají příběhem, například rozvoj kosmického výzkumu, ale i různá omezení různých skupin lidí ve "svobodné" zemi. O rasové segregaci jsem věděla, ale velmi mě překvapilo například omezení přístupu dívek ke vzdělání na prestižních univerzitách až někdy do 70. let 20. století nebo fakt, že žena-lékařka byla v 60. letech 20. století v USA alespoň v některých státech řídký jev. Přehled těchto skutečností shrnuje a stručně, ale trefně hodnotí doslov Pavly Horákové.

63 27.09.2023

Skvělá kniha, získaná z dobročinného bazaru. Než jsem se ke čtení dostala já, stačila si ji už přečíst maminka, sousedka, i paní učitelka v důchodu, která nás všechny učila. A tak, i když jsem zrovna měla na programu služební cestu a tenhle svazek je na cestování poněkud tlustý, jsem to už ani já nevydržela a Nefritovou lilii zhltla za několik dní.

Dvě hlavní časové linie, tři země předválečné Rakousko, válečná Čína a poválečná Austrálie na mě byly tak akorát, aby příběh byl napínavý, ale nepříliš zamotaný. A stejně tak i tajemství i toho je zde přiměřeně, i když jedno autorka drží až do konce. "On to přece musel poznat!", napadlo mě, když se na australském kontinentě znovu sejdou Romy s dítětem a kamarádkou Ninou a Wilhelm. A když jsem nakonec zjistila, jak se věci mají, nemohla jsem nepřemýšlet, zda by nebylo bývalo lépe, kdyby... Někdy ale k láskou naplněnému životu vedou různé cesty a tato kniha je toho důkazem.

Příběh je plný bolestných událostí, jež se prolínají životy jednotlivých postav. Vzhledem k době, kdy se děj odehrává, to čtenář ani jinak nečeká. Přesto se mě vždy nesmírně dotkne a bylo tomu tak i zde když někdo díky odolnosti, statečnosti, vzájemné pomoci i štěstí přežije celou válku, ale na jejím sklonku zemře v sutinách při bombardování letadly osvoboditelů, anebo v koncentračním táboře, kam pomoc přijde příliš pozdě.

Ač příběh samotný je fikce, pouze vychází z historických skutečností a zahrnuje některé historicky doložené postavy, je napsaný dle mého soudu věrohodně. Autorka si dala práci s nastudováním rozmanitých pramenů, kontaktovala odborníky tam, kde si nebyla jistá v kramflekách a pokud přece jen trochu více popustila uzdu fantazie (např. Danielovy dopisy z Dachau), otevřeně to přiznává v doslovu. Hodnota knihy tak spočívá mimo jiné v tom, že se čtenář dozví o méně známých událostech 2. světové války, probíhajících mimo Evropu. Na druhé straně, nečekejte žádná suchá dějepisná data. Jde o živé líčení plné barev a vůní.

Moc se mi líbily hlavně části odehrávající se v Šanghaji, kde autorka popisuje všechny atmosféru plnou exotických koření a jídel, ruchu velkoměsta i rozmanitých typů lidí. Asi bych nikdy nenašla odvahu vydat se do tak obrovského města, dost dobře vystačím s většími městy u nás nebo v okolní Evropě, a tak jsem za zprostředkování vjemů z tohoto zajímavého prostředí velmi vděčná. Šanghaj dost ostře kontrastuje s líčením poklidného prostředí v australském domově babičky Romy a vnučky Alexandry.

Zajímavé byly i popisy praktik tradiční čínské medicíny a mnoho dalšího. Jestli máte rádi knihy, kde se nejen pobavíte, ale také si rozšíříte obzory, určitě si Nefritovou lilii nenechte ujít!

60 21.09.2023

Knihy, jako je tato, by měly patřit k povinné četbě. Na příkladu Toljova dědečka i dalších členů rodiny, je krásně ukázáno, jak nic nelze vnímat černobíle. Dědeček se těšil na příchod německé armády (a nebyl sám), neboť očekával (v souladu se sliby v dobovém tisku), že za německé okupace se Ukrajincům povede líp. Později ovšem, ač nerad, přiznal svůj omyl. Mnozí bohužel neměli ani čas si to uvědomit. Ale možná měli víc štěstí, než ti, co museli přihlížet vraždám svých nejbližších.

Válka je neštěstí, bolest, smrt a utrpení ale někdy taky obrovský chaos. Jít do krytu, anebo do domu? Kde člověk přežije spíše? Pomůže intuice, svatá ikona, rychlé nohy a kapka štěstí anebo je vše náhoda? A má smysl přežít, když všechno a všichni, koho jste znali a měli rádi, se hroutí, umírá, nic už není a nebude jako dřív?

Díky tomu, že autor vše vypráví z pohledu dítěte sebe sama ve věku 12 až 14 let ještě více vyniká nesmyslnost války. Dítě prozradí i ty pocity, za které se dospělý stydí a nepřizná se k nim, protože prostě nejsou "správné". Navzdory tragédii, kterou kniha líčí, se někdy nelze ubránit úsměvu nad otevřeným, dětsky naivním stylem vyprávění. A tak čtenář dostává do ruky syrové a děsivé svědectví doby, o níž jsme si mysleli, že se nikdy nebude opakovat. Jenže lidstvo se zřejmě nikdy nepoučí, bohužel...

62 10.09.2023

Už ani nevím, kde jsem k této knížce přišla. Nejspíš v nějakém dobročinném bazaru, kam teď zase poputuje. Na to, jak mi první stránky připadaly ujeté a nesmyslné, to nakonec celkem ušlo. I když se rozhodně nedá považovat za detektivku, krimi nebo thriller, což mně nevadí, protože nejde zrovna o mé oblíbené žánry.

Líbilo se mi zakomponování islandských reálií do knihy. Na Islandu jsem bohužel nebyla, takže nevím, zda vše na 100 % sedí, ale třeba asi nejbláznivější muzeum jaké si jen lze představit a které se dle knihy má nacházet v Reykjavíku, skutečně existuje, viz https://travel.sygic.com/cs/poi/islandske-falologicke-muzeum-poi:11370.

Příběh je plný více či méně ztřeštěných postav, což je mi také celkem sympatické, zvláště když většina má kladný vztah ke kočkám. Co už se mi líbilo méně, byl začátek a zápletka, která vlastně vedla k cestě na Island. Dávat zvířatům kameru, byť je to třeba myšleno dobře, v jejich zájmu, mi nepřipadá v pořádku. Každý živý tvor má právo uchovat si svá tajemství a tím, že víme, kde se zvíře pohybuje, do jeho nejhlubší podstaty stejně nepronikneme. A také mě zlobil nepříliš kvalitní překlad a hrubky. Přečtení ale nelituju, beru to jako celkem fajn oddechovku.

57 10.09.2023

Tak tohle mi neskutečně sedlo! O naší přetechnizované a namyšlené západní civilizaci přemýšlím často, plna obav, kam se to vlastně řítíme. Snažím se k tomu občas i něco napsat v rámci popularizačních článků ve svém oboru. Autorka však ve svém románu ukázala, že tuto problematiku lze podat velmi zajímavě, poutavě až napínavě, bez nějakého moralizování, ale s patřičným varováním, kde ovšem nechybí ani naděje. Velmi se mi tu líbilo prolínání tří časových rovin, a s tím i částečné prolínání osudů hlavních hrdinů, lidský rozměr celé knihy a paralely mezi životem včel a lidské rodiny. Postavy mi byly vesměs sympatické, i když výlevů vzteku u Williama i Georga, během nichž své životní dílo ničili, jsem litovala jako něčeho, bez čeho by možná všechno bylo nakonec jinak.

69 10.09.2023

(SPOILER) Válečný román odehrávající se ve více časových rovinách a na různých místech. Takové knihy mám ráda, jenže čeho je moc, toho je příliš a tady těch časových rovin a míst bylo skutečně příliš mnoho. Nejenže je zařazeno období před válkou, během války a těsně po ní, ale období konce války je navíc rozsekáno po měsících a v knize řazeno různě napřeskáčku, podle toho s jakou postavou zrovna prožíváme její životní příběh.

Zpočátku mi děj připadal poměrně rozvláčný a některé dialogy a další detaily i zbytečné. To se sice ca v poslední 1/3 knížky změnilo, ale tehdy jsem se začala v časových rovinách dokonale ztrácet a musela jsem listovat dopředu a dozadu knihou, abych zjistila, kde se vlastně nacházím a která z postav ještě žije a naopak která je už mrtvá, jen se děj vrátil zpět do doby, kdy ještě byla živá. Zkrátka řádný mišmaš. A aby toho nebylo málo, i všelijakých tajemství, jimiž autorka čtenáře napíná, je v knize až příliš. Myslím, že kdyby byla kniha trochu střízlivěji koncipovaná, mohl to být silný příběh, kterému bych dala pět hvězdiček. Takto místy působí nevyzrále a málo uvěřitelně, některé důležité skutečnosti jsou jen mírně naznačeny a vzbuzují řadu otázek (skutečně mohla těžce zraněná Monique plavat v řece až k bodu záchrany? skutečně mohl čtyřletý Michal běhat do vzdáleného města se vzkazy, jak tam vůbec trefil?). Proto hodnotím jen třemi hvězdami. Zčásti za to asi mohou i některé zjevné chyby v překladu, např. ve vesnici není náměstí, nýbrž náves, ale pokud je někde náměstí a spousta obchodů, pak jde nejspíš o město, i když nemusí být velké.

59 10.09.2023

(SPOILER) K informaci, že jde o světový bestseller, jehož se jen ve Francii prodalo 2 miliony výtisků a jenž byl přeložen do 47 jazyků, jsem přistupovala ostražitě. Tedy, až poté, co jsem si knihu koupila na základě hodnocení mých knižních přátel zde na DK. Oslavné řádky na obálce knihy totiž zde v DK na obrázku obálky chybějí... možná, aby neodrazovaly skeptické čtenáře.

Rychlé prolistování knihy mě uklidnilo. Zdálo se, že přece jen půjde o titul, který by mě mohl bavit. A vskutku!

Tlustou a ošklivou Renée jsem si zamilovala. Nejen proto, že jsme si věkově dost blízké, ale spíše proto, že je správným způsobem "ujetá", i když mi v jejím případě toto hodnocení připadá trochu nepatřičné. Svoji práci a vše, co s tím souvisí, si tak docela nevybrala, na rozdíl ode mě. Ale to, jak se Renée skrývá se svými koníčky, přesný opak toho, co dělají bohatí lidé, mě zaujalo. Já to dělávám z jiného důvodu, jakožto osoba introvertní se tak chovám zcela přirozeně. Bohužel někdy své "já" musím v práci potlačovat, a tak mě napadlo, zda bych se neměla stát raději domovnicí :-). To by ovšem obnášelo odstěhovat se někam, kde se taková práce dá běžně sehnat, takže z toho asi nakonec nic nebude.

Naproti tomu Paloma mi chvílemi lezla dost nervy. Ne proto, že má šílené nápady a nevychází se svou rodinou, to je u teenagerů celkem normální. Spíše svými filozofickými úvahami, které mi připadaly přehnané i na dívku s nadprůměrným IQ. I když musím přiznat, že žádné takové dítě neznám, tedy vlastně nedokážu posoudit, nakolik je Paloma v rámci skupiny malých géniů vyobrazena realisticky.

Ostatní postavy v domě nic moc, tedy pominu-li uklízečku a přítelkyni Renée Manuelu. Ovšem vše se mění s příchodem Japonce Kakura. Zde příběh, po určitém přešlapování na místě, nabírá spád. Paloma se stává sympatičtější. A konec je na můj vkus rychlý až moc a hlavně nečekaný. Přála bych si, aby byl jiný, lepší, ale zároveň vím, že by pak příběh nejspíš zaváněl červenou knihovnou. Renée tak dosáhla toho, o čem se jí asi ani nesnilo i když odešla, změnila život hned několika lidem.

Člověk občas musí o různých věcech pochybovat, ale neměl by tak činit příliš často ve vztahu ke svému vlastnímu bytí. Nechme smysl svého života posoudit ostatní možná budeme překvapeni.

67 01.09.2023

Na tu ceduli označující železniční zastávku jsme koukali ještě hodně dlouho po tornádu. Až to vypadalo, že pro některé instituce, zde jmenovitě pro Správu železniční dopravní cesty, Hrušky přestaly existovat... Naštěstí i to se změnilo a i když už nic nebude jako dřív, přece jen rozdíl mezi dny hned po tornádu a současností je propastný. Pro ty, kdo by si chtěli tu dobu připomenout, anebo ji uchovat v paměti pro své děti a vnuky, ale i pro ty, kdo v Hruškách pomáhali a dnes se sem tak snadno nedostanou, je kniha určitě velkým přínosem. Člověka, který Hrušky neznal a nezná, bude asi série leteckých snímků i fotografií domů před a po tornádu trochu nudná. Ale pro nás, obyvatele Hrušek, je to jedna z mála možností, jak nenechat vzpomínky úplně odplynout. Vždyť už pár dní po tornádu jsme si na holé pláni v nejzasaženější části obce dokázali obtížně vzpomenout, kde stával který dům a kdo v něm bydlel, zvláště když se jeho obyvatelé z obce dočasně nebo i trvale odstěhovali. To, co tu bylo, zmizelo příliš rychle. Málokoho do té doby napadlo chodit po vesnici a zdokumentovat si objektivem fotoaparátu každičký dům. Naštěstí mezi lidmi přece jen nějaké fotografie byly a nejen mezi těmi, kteří při tornádu o všechno přišli.


Kniha je povzbuzením i mementem. Povzbuzením pro ty, kdo čelí katastrofě a nemusí to být jen tornádo. Život je to nejdůležitější. Vše ostatní lze dát do pořádku, i když je to náročné, často nákladné a někdy i zdlouhavé. Ale pomoc vždycky přijde. Prorocké "povstanou jako Fénix z popela" na ceduli u silnice označující začátek obce Hrušky se naplnilo u nás a naplní se i jinde. Život si vždycky najde cestu.


A proč mementem? Bylo zřejmé, že v bezlesé krajině mezi Břeclaví a Hodonínem mělo tornádo ideální podmínky k tomu, aby projevilo svoji ničivou sílu naplno. Teprve v lese Dúbrava za Hodonínem se "uklidnilo". V ČR se každoročně vyskytne několik tornád, většinou naštěstí v lesnatých oblastech, kde je jejich dráha poměrně krátká a ničivá síla ne tak velká. Navzdory všemu, co se děje, navzdory všem řečem o boji proti klimatické změně, o níž odborníci tvrdí, že povede k velkému nárůstu extrémních klimatických jevů, nedělá Jihomoravský kraj dost a v některých směrech nedělá dokonce nic. Nemyslím teď pomoc po tornádu, ale předcházení podobným situacím. To je ovšem běh na dlouhou trať, který se za jedno volební období nezúročí. A tak se např. i v centru Brna vesele kácejí stromy, betonuje se a asfaltuje, kousek stínu je na mnoha místech nedostupný luxus a ulice města se v horkých letních dnech stávají doslova vražedné. Brněnští, krajští i vládní, z jižní Moravy pocházející politici se zřejmě chytnou za nos až poté, kdy nějaké tornádo dorazí až do Brna. V bezlesé rovinaté krajině na jižním okraji města jsou k tomu ideální podmínky. Obnova Hrušek není za dva roky ještě zcela hotova a měli jsme štěstí, že nikdo nepřišel o život. Ve městě jako je Brno by nebylo hotovo ani za 10 let a nulové oběti na životech by zřejmě mohly být jen zbožným přáním. Myslete na to, lidé, až zase půjdete k volbám. Kašlete na nesmyslné výmysly v podobě kaváren na nábřeží Svratky (má snad Brno podobných zařízení málo?) a volte raději stromy, které neslibují, ale dávají kyslík, lepší mikroklima a to vše trpělivě, mlčky a celá desetiletí (na rozdíl od mnoha politiků, kteří toho hodně namluví, ale žádné dobré dílo za nimi nezůstane, ba právě naopak). A nenechte se opít rohlíkem v podobě nové CHKO. Je to sice hezké, ale málo platné, až tornádo zamíří k Brnu. To by měl vědět i ten kozel, kterého udělali zahradníkem, pardon ministrem, jímž se ovšem nikdy neměl stát...

56 29.08.2023

Z dobročinného bazaru. Kniha mě nejdřív upoutala obálkou, poté i anotací. Čtení mě ale bohužel dost zklamalo. Dvě třetiny knihy mi připadaly zbytečně roztahané a ufňukané. Možná sehrálo roli to, že jsem si v poslední době oblíbila knihy, v nichž jsou závažná témata líčena jednoduchým, syrovým způsobem. A tady je závažných témat, která se dotýkají hlavního hrdiny Nicka, plno: vražda, sebevražda nejlepšího přítele, v dětství úmrtí bratra, manželská nevěra a to zdaleka není vše. Jenže toto vše se dle mého názoru ztrácí v záplavě zbytečných slov a vět, alespoň tak mi to připadalo. A navíc mi bohužel žádná z postav nepřipadala natolik sympatická, abych jí fandila či se s ní dokonce ztotožnila.

Teprve v poslední třetině knihy jsem začala tušit, že mnoho z toho, co bylo "jen tak mimochodem řečeno", pro pochopení celého příběhu význam má. I tak si ale myslím, že kdyby byl autor o něco stručnější, čtivosti by to jen prospělo. A závěr mě překvapil, i když... no, řekla jsem si, že ti Američani jsou fakt střelení... Knihu posílám prostřednictvím jiného dobročinného bazaru dál, snad se někomu zalíbí víc než se líbila mně.

53 18.08.2023

Trochu nevhodně zvolené čtení před spaním. Některé texty jsou totiž dlouhé, takže jsem se dostala třeba do poloviny a další polovinu jsem dočetla třeba až za dva týdny. Možná, že při plynulejší četbě bych hodnotila lépe.

Jde o povídkovou knihu, kde motivem povídek je život na vesnici, práce v zemědělství v 60. až 70. letech 20. století, vztah ke zvířatům. Často se v povídkách objevují koně a jejich smutný osud po nástupu zemědělské mechanizace. Příznačné je, že autor propojuje úděl koní s údělem starší, odcházející generace zemědělců.

Někdy pro mě bylo obtížné sledovat dějovou linku, protože autor skočil rovnýma nohama doprostřed děje a nic nechápající čtenář se teprve postupně dozvídal, kdo jsou jednotlivé postavy a co mají společného, co již mají v životě za sebou a proč jednají tak, jak jednají.

Knížku pošlu dál prostřednictvím některé knihobudky, ale v četbě Kostrhunovy tvorby budu určitě pokračovat. Je to autor mého rodného kraje a čím jsem starší, tím je mi jeho lyrické líčení jihomoravské přírody a vesnice bližší.

54 14.08.2023

Naběhla jsem do břeclavské knihobudky odložit knihu "Selská pýcha" a chtěla si za ni vybrat něco jiného. Nabízel se Švejdův Moloch, kterého si chci určitě přečíst, ale pak mi padl zrak na Větev dobra, vydání z roku 1977. Cože, rybníky? Tak to musím mít, napadlo mě po rychlém prolistování.

A hned ve vlaku jsem se do knížky pustila. Kdybych jen byla bývala věděla... No, prostě žádný zázrak, pro který bych musela najít místo ve své knihovně, to není. Starý rybníkář Štíra je postava tak nesympatická a děs nahánějící, že pověstný Jakub Krčín by byl proti němu učiněný beránek. Hlavně jeho chování vůči manželce a vůči synovci Emilovi je otřesné. Emila mi pak bylo velmi líto, ale na druhé straně jsem si říkala, že něco takového ani není možné. Láska k tyranovi? Prakticky žádné pochybnosti o tom, že strýc dělá vše správně? Připadalo mi to nepravděpodobné.

Knihu jsem dočetla spíše ze zvědavosti, nenapadalo mě totiž, jak by to asi mohlo dopadnout. Závěr mi připomněl rčení o Božích mlýnech.

V knize jsou krásné popisy rybniční krajiny během střídání ročních období, ale to nemůže vyvážit nesympatické či nesmyslně jednající postavy. Proto tentokrát jen tři hvězdičky.

51 28.07.2023

(SPOILER) Knihy Vlasty Pittnerové dnes najdete v nejedné knihobudce nebo dobročinném bazaru. V těch bazarech o ně nikdo nemá moc zájem, což je, myslím, docela škoda. Tak jsem si před časem touto cestou opatřila asi 5 románů této autorky, na dny, kdy se mi nechce do náročnější četby. Byly za pár korun a po přečtení poputují do knihobudek.

Knihu Selská pýcha jsem přečetla během služební cesty a už jsem ji i stačila zanést do knihobudky v Břeclavi, v parku u nádraží. Příběh je prostý, nedá se ale říct, že by byly postavy černobílé, mnohé z těch, které se zpočátku jeví tak, že si je čtenář musí oblíbit, se později ukáží v jiném, horším světle anebo naopak. Myslím, že nejcennější je na knihách V. Pittnerové podrobný popis života lidí v dané době jak bydleli, co si oblékali, jaké práce vykonávali, čím se bavili, jak prožívali všední i sváteční události, šťastné chvíle i tragédie. Nejinak je tomu zde. Bohužel o tragédie není v Selské pýše nouze. Jenže takový bohužel život někdy je a nejinak tomu bylo dříve, spíše ty tragédie byly běžnější než jsme dnes zvyklí.

Ve vydání z roku 1992 je ještě jedna kratší povídka (název jsem si nezapamatovala a vzhledem k tomu, že knihu již nemám, se do ní nenohu podívat), rovněž se odehrávající na vesnici u sedláků, tentokrát v rodině rychtářů. Zde je závěr přece jen o něco smířlivější. Pojítkem mezi oběma příběhy není žádná z postav, ale hostinec U zeleného stromu ve městě, kam lidé chodí na trhy a jarmarky, na nákupy a leckdy se občerstvují právě v dotyčném hostinci.

Někomu na knihách V. Pittnerové vadí nářečí. Já s tím problém nemám, jen mě občas to nářečí překvapí v tom, že v daném regionu bych čekala úplně jiný typ nářečí. Nejspíš se od doby, kdy autorka svoje díla psala, jazyk velmi změnil a nářečí na Vysočině dnes také vypadají zcela jinak.

55 22.07.2023