Anna 13 komentáře u knih

Velmi povedené.

Krátké, barevné, strohé, sympatickou formou podané citlivé téma, které v nás vzbuzuje rozpaky, soucit i empatii. Autorka se vykreslila a vypsala z vlastní strastiplné cesty, z emocí a obav, kterých byla plná a za to jí patří můj respekt - otevřít se s tak intimním trápením světu určitě nebylo snadné...

BEZDĚTNÁ přivede k hlubšímu zamyšlení, vzdělá, pobaví i rozesmutní.

11 10.03.2022

Ten konec bolí tak strašně, že se to nedá vydržet. Poslední dvě kapitoly čtu ještě jednou, protože je to tak opravdické, až se úžasem zalykám.
Nemohu uvěřit, že knihu opouštím, že už nebude. Po necelém týdnu se s ní musím rozloučit a vůbec nevím jak na to. Nedokážu ty dva pustit. Ani ji. Ani jeho. Natož ten ostrov...
Jaký bez ní bude zítřek? Vždyť já se probouzela s myšlenkou na pláže, žraločí zuby, nevylíhnuté želvičky, špinavou dodávku, modrý domek, bosé nohy a Miahovy šortky. Tohle prostě nezvládnu...

Všechny ty jejich rozhovory...
Všechny ty jejich výpravy...
Všechny ty malé zázraky...

A pak konec... Měla jsem chuť utopit se v oceánu. Hruď mi svírala opravdická bolest a přes slzy jsem neviděla slova, která jsem tolik číst nechtěla a do poslední věty jsem doufala...
Nejde to popsat, nejde... Až takhle skutečně vidím a cítím jen málokterý příběh. Nikdy bych neřekla, že zrovna ten od Nivenové takový bude.

Pro mě odjištěný granát.
Malá smrt.

Je v ní úplně všechno.

Rozloučit se s tím vším, co kniha obsahuje je tragédie. Kterou ovšem musím zaplatit.

Děkuju, děkuju, děkuju. Budu se snažit nezapomenout na sebemenší detail ostrova a života na něm. A jestli se něčeho opravdu bojím, tak toho, že zapomenu jen sebemenší střípek z Jeremiaha Crewa - kluka, který byl jako domov a zítřek.
Ne-smím za-po-me-nout. Nikdy.

Ten konec... Pročtete se k němu a kniha dostojí svému jménu: budete "bez dechu". Jako by vás škrtila.
Nechápu, jak to mohla Claudine Llewelyn Henryová přežít.

"Jemu. Mně.
Mně. Jemu.
Nám. Propojeným.
Jsou to zablácené nohy a zamčené sklepy a krvavě rudý Měsíc a všechno, co jsme si navzájem řekli, když nikdo jiný neposlouchal."

Roztrhalo mi to srdce na cáry...

8 10.03.2022

Na první pohled možná jen "další holčičí komiks". Na druhý příběh o neuvěřitelné dívčí odvaze, hledání lásky a dospívání v krasobruslařském oddílu.

Klouzáme se s hrdinkou po ledě a sem tam odběhneme do školy nebo do postele, abychom už zase mohli být na stadionu. Hlavní linie příběhu se táhne světem krasobruslení, ale odbočky směřující domů, do školy, k přátelům a úkolům nemůžeme jen tak minout, neboť vypráví důležité životní okamžiky, které se nás za Tillie hluboce dotýkají.
Pointa příběhu je velmi smutná. A proplétá se vším. Odráží se od všeho.

Kniha je krásná, svižná a upřímná. Mnoha dívek se v Piruetách nalezne. Neboť všechny je točíme dosti podobně. Ať už na ledě, nebo jinde...

Tillie Waldenové děkuji za odvahu, se kterou tuto knihu tvořila. Vysoce si toho cením.

6 03.03.2022

Kniha mě nebavila.
Kniha mě nudila.
Kniha mi nic nedala.

Byla až natolik nijaká, že je dost možné, že si jí autorka ke mně uzavřela cestu se svými potencionálními dalšími příběhy.
A to to po nic moc neříkajícím začátku vypadalo nadějně. Jakmile ze scény zmizela dvojice plytkých vyšetřovatelů a my začali odkrývat temné hlubiny minulostí hlavních postav, bavila jsem se. Hltala jsem to… asi osmdesát stran. Pak už to bylo jen takové motání se ve vztahových úhelnících, kdy mi byli samotní hrdinové již celkem volní…

Je pravda, že jsou to už roky, kdy jsem četla DÍVKU VE VLAKU a DO VODY. Sama nevím, jak by se mi tyto mnou hodnocené pětihvězdičkové romány líbily dnes. Ale po tolika letech čekání na novou Paulu Hawkins jsem opravdu šokovaná z toho, jak nudný příběh se přede mnou tři sta stran odvíjel – bez jakékoliv možnosti přesahu.
Možná je tato kniha také znamením, že bych už neměla vyhledávat thrillerový žánr – že jsem prostě už někde jinde a tohle už je za mnou – mé duši už něco takového zkrátka nestačí. Nevím.

Vzpomínat nebudu. Není na co.

6 26.02.2022

Když tě všednoden smete jako vagón podzemní dráhy.
Když už prostě nemůžeš…

Dvacátý květen Delphine de Vigan je plný strasti a osamělosti. Je to den, který může zažít každý. Bez výjimky.
Příběh pod příběhem…
Dva lidé na trati. Dva lidé bez naděje?

Tolik odboček, které minuli… Po kterých kdyby se vydali, četli bychom jinou knihu.

Realita bez příkras a útěchy.
Ta absurdnost všeho…

My všichni v té knize jsme.


Objevit Delphine de Vigan znamená nevycházet z úžasu… Kdo to proboha je?


Nezapomenu…

13 19.02.2022

Četla jsem ji s neuvěřitelným zápalem a vykulenýma očima… Síla. Fakt, že jo.

To všechno kvůli neprohlédnuté iluzi, pocitu méněcennosti a nesebehodnoty. Jak je vůbec možné tohle na sobě samé dopustit? Jak je možné být dospělým a podílet se na baletní tyranii – dokonce už u desetiletých dívenek?
A to, co mě nejvíc pálí – děje se to pořád? Takhle? Změnilo se něco?

Balet je peklem. Cestou, která snad nemůže dojít naplnění – alespoň podle těchto příběhů ne. Je to jen bolest, sebepopření, trýzeň. Jsou to muka, odříkání, ztráta sebe samé. Je to úzkost, strach a nenávist. Je to otázka proč?

Kniha je velmi tísnivá a hlasitá. Du forma vás polapí a vtáhne – mnoho toho na vás přenese, neskutečně moc emocí probudí.
Cítíte s baletkami - cítíte potřebu ty křehké dívky uzdravit, obejmout a zbavit je vší té tíhy.
Je to neuvěřitelně krutý svět. To, co Miřenka Čechová ve své knize popisuje, si doopravdy nepředstavíte. Je to tak hrozné, že se až rozhodujete, jestli tomu vůbec budete věřit.

Kvůli čemu, proboha, tohle všechno? Nedává to vůbec smysl. Ne mně. Ne té, která tancem kdysi také dýchala, a která měla to štěstí, že neměla dispozice a odvahu, jinak by teď byla zlomená.

Tohle je nelidské… A panebože – jde o děti!

11 17.02.2022

Pouta jsou paralyzér.
Po dočtení nastane stav ochromení…


Nepřichází ke mně slova, kterými bych mohla tento čtenářský zážitek popsat. Pokouším se o to již druhým dnem, ale paní de Vigan mi zkrátka sebrala dech a schopnost nějak se k jejímu dílu vyjádřit. Nejde mi to… Cítím, že k tomu vlastně není, co napsat, neboť si neumím představit člověka, kterého se příběh Théa a všech kolem něj nedotkne. V každém z nás se po poslední větě probudí něco jiného… Ti, co četli nepotřebují číst komentáře a ti, kteří ještě ne, potřebují jen absolutně odrovnané reakce, aby po jejím ovzduší zatoužili.
Takže – nemám slov. A zároveň jsem jimi naplněná. Těmi od neskutečné Delphine de Vigan.

Poutům absolutně nic nechybí a nic v nich nepřebývá.
Jsou dokonalé. A zasluhují si tu nejvyšší možnou pozornost.

Nemohu se dočkat, až se touto autorkou nechám dál utvářet...

11 13.02.2022

Nicholas Sparks...
Mám pocit, že ho čtu odjakživa.
Ale mezi jeho Návratem a mnou nedošlo k chemii. Možná proto, že Trevor s Natalie mezi sebou také žádnou neměli.

Musím přiznat, že je pro mě tato kniha jistým zklamáním. Kdyby nebylo Callie, příběh by na romantickém základu neobstál. U mě rozhodně ne. Je průšvih, když si hrdinové řeknou, že se milují, ale vy jako čtenář pod těmi slovy ten cit ne a ne najít.
Připomnělo mi to, že tyto frustrující pocity nezažívám se Sparksem úplně poprvé, že i jeho Volba příliš vášně a houroucího citu neobsahovala.
Pak si ale vzpomenu na Nejdelší jízdu nebo Spřízněnou duši a musím se ptát: co se stalo? Jak může autor takových knih napsat něco tak suchého, studeného a zdrženlivého? Netuším...

Obávám se, že ve mně Trevor s Natalie nezanechali stopu. Že si za půl roku nebudu pamatovat, kým byli. Teď ještě stále pátrám po důvodu, proč oni sami považovali svou lásku za osudovou, a kde jsem se já ztratila, že jsem to necítila s nimi. Ale za pár měsíců už nejspíš uvidím jen ten dům, včelí úly a zátoku s aligátory. Což je na Nicholase Sparkse málo.

Příběh Callie, který v určitou dobu upozadí vše ostatní, je ovšem srdce drásající. Je téměř nepředstavitelný a bolí tak, že se budete muset zhluboka nadechnout, abyste mohli pokračovat.

Kniha, ve které je dobře... Ovšem nedosáhla svého žánru. Nenaplnila očekávání. Zapomenutelná - kruté, ale pravdivé...

3 09.02.2022

Skutečný život v uměleckém díle...

Slova.
Barvy.
Obrazy.

A mezi nimi, na nich, v nich... bolest.

5 04.02.2022

...
Tři tečky.

Úplně jako komentář postačí. Neboť tady není co komentovat.

Čtenář truchlí. A nikdy truchlit nepřestane.
Nikdy, ale opravdu nikdy nezapomene.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Přiznám se, že poprvé jsem se s chlapcem v pruhovaném pyžamu poznala ve filmu. Konec tohoto příběhu považuji za něco, co se do mě hluboce otisklo. Co všechno přežije. Je to přesně ten druh konce - je to TEN příběh, který nikdy neupadne v zapomnění.
Během závěrečných titulků jsem brečela, nevěděla, jak mluvit se sestrou a potřebovala si hodinu povídat se svou klávesnicí, abych si to dokázala srovnat, znovu prožít a stejně… nepochopit. Je zbytečné psát, že jsem tu noc nezavřela oči - ze strachu, že se prostřednictvím snu znovu setkám s Brunem a Šmuelem a nedokážu změnit konec příběhu...
Ta bolest nikdy nezmizela.

Pak nastal čas na knihu. Ne náhodou v týdnu, kdy jedna britská studie uvedla důvody, proč je kniha pro mladší čtenáře naprosto nevhodná.
Zranilo mě to dřív, než jsem knihu přečetla.

Chlapec v pruhovaném pyžamu není příběh, který by měl dokládat historická fakta. Vzdělává jinak… Skýtá mnohá ponaučení, rozvíjí emoční inteligenci, hladí po duši a obrací nás jakoby dovnitř. Z dospělých jsou rázem děti. Děti, které neví nic o zlu, které je obklopuje.

Tato knížka je něžná, nevinná, laskavá a nesmírně krutá zároveň. Moje láska k ní je pozoruhodně intimní. Nemám pocit, že bych ji vůbec dokázala vyjádřit. A nesmírně se mě dotýká, že by chtěl někdo tento příběh nějakému dítěti odepřít.
Přeji si, aby měl každý ve svém srdci svého chlapce v pruhovaném pyžamu. A nikdy si ho nenechal nikým vzít.

12 29.01.2022

"Nechoď na mě s tím, že příroda není zázrak. Neříkej mi, že svět není pohádka. Ten, kdo to nepochopil, si toho možná všimne až těsně předtím, než se pohádka bude chýlit ke konci."

Tohle není jen příběh.
Je to životní filosofie.

Dívka s pomeranči je tajuplnou záhadou, jejíž rozuzlení vás přinutí připustit si, že někdy je život pohádka.
Dívka s pomeranči je ale také knihou, se kterou rozhodně nebude souznět každý čtenář. Myslím, že zrovna u této knihy opravdu hodně záleží na okamžiku, kdy ji otevíráme.

Dívka s pomeranči mě doslova nadnesla... Uchvátila. Natolik, že jsem si celý dopis Jana Olava chtěla přečíst ještě jednou... A možná že to udělám a knihu do knihovny hned nevrátím.

Přála bych si, aby čas nezměnil způsob, jakým ji budu v budoucnu číst znovu, ale nejspíš to bude čtení natolik odlišné, že to bude jako číst ji poprvé.
Ale moc bych si přála cítit tu knihu stejně.
Moc bych si přála jejímu příběhu dál věřit.

Miluju Dívku s pomeranči.
Je to uhranutí. Je to něha. Je to skvost.

"Snít o něčem nepravděpodobném má své jméno. Říká se tomu naděje."

7 23.01.2022

Kniha u mě balancuje mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami a já se nemohu rozhodnout, jaké hodnocení jí udělit.

"Hrázný" je umělecké dílo a za mě rozhodně nejlepší povídka z celé sbírky.
"Chobotnice" je střípek dětství. Hmatatelný. Krásný.
"Interview" je ženské, smutné a pro mě nejspíš nezapomenutelné.
"Samozřejmě že se podívala" má nejnapínavější děj. Tak nějak vybočuje. Nemohu se zbavit pocitu, že je napsaná na efekt, zavání lehkým přeháněním, a možná proto se ve výsledku líbí.

Bavilo mě nakukovat do jednotlivých povídek. Bylo to, jako byste nahlédli do okna něčí hlavy... Rychle. A zahlédli jen krátký úsek z lidského osudu. Jen taková ochutnávka - povětšinou dosti hořká.
Byla jsem vždy plná očekávání, co mě čeká na dalších pár stránkách - jaké lidi tam potkám a kde se ocitnu.
A když se mi to nelíbilo - nevadilo. Rychle to skončilo a já se nořila do dalšího, úplně jiného světa.
Bylo to jako kouzlo a já byla nadšená a musela se nutit dělat si pauzy, abych knihu nezhltla za den.

Nicméně... Tolik povídek mi proteklo mezi prsty. Nezaháčkovaly se. Některé zůstaly mnou zcela nepochopeny.
A když se zeptám, na co budu vzpomínat, zjišťuji, že asi možná vzpomínat vůbec nebudu. Rozhodně ne na konkrétní příběhy. Možná ještě tak na pocity, které jsem během čtení zažívala.

Hvězdami se mi kniha špatně hodnotí. Protože ani nevím, jestli se mi samotná líbila. Jako celek.
Když hodnotím povídku po povídce, vychází mi, že zaháčkované mám čtyři a to je z osmnácti povídek chabý počet.

Prolétly, prolétly hlavou...
A jsou pryč.
A já nemám v srdci skoro nic.
- Tak asi tenhle pocit.

5 20.01.2022

Když jsem si tuhle knížku rozbalila u vánočního stromečku, rozbrečela jsem se...
Můj milovaný Žáček od mého milovaného tatínka... Dar.

Neplánovala jsem, že celou sbírku přečtu za večer, ale nedokázala jsem se přestat sytit obrazy, které mi vyskakovaly v hlavě... Těmi, které umí "namalovat" jen pan Jiří Žáček.
Co báseň, to cit. Ojedinělý, hravý a zcela nenapodobitelný.

Objevovala jsem na stránkách staré známé skvosty, ale povětšinou jsem nacházela nové lesknoucí se perly, které mě přiváděly v úžas. Nebudu je vyjmenovávat, neboť pociťuji jejich dotek veskrze intimně...
Donedávna jsem nevlastnila jedinou sbírku básní pana Žáčka, ale teď vlastním tu pro mě zatím nejdokonaleji namíchanou. (Děkuji, tatínku...)

Sonety jsou navíc graficky tou nejnádhernější básnickou sbírkou, kterou jsem kdy držela v ruce. S nádechem starých časů, s citem pro barvu a písmo.

Už se těším, jaké bude její čtení podruhé...

5 17.01.2022

(SPOILER) "Doupě je stříbrná lžička, kterou mu osud vložil do úst."

A Ptáček opouští klec.
Vrzne branka.
Já cítím tři tečky... Vlastně nekonečno teček. Následuju je. Ztrácím se v příběhu, který už si nepřečtete...


Umírání. V tolika podobách.
Až se z toho člověku chce žít.

Hříchy páchané z lidské slabosti.

Odcházení, míjení, chybování, zpytování... Čekání na smilování. Čekání na konec.

Nesmírně bohatý román, jež má přesně tolik vrstev, kolikrát ho čteme... Věřím, že je pokaždé úplně jiný - někdy plný hněvu, jindy úžasu, pak zas soucitu...

Jakuba Katalpa je možná to nejlepší, co současná česká literatura může nabídnout.

14 04.01.2022

Zajímalo mě, jak se pro mě neznámí autoři vypořádají s tématem "romantika v době covidové". Už dlouho jsem nepobývala ve světě young adult, ale po této návštěvě nemám pocit, že bych o něco přicházela.

Nesmírně naivní. Neautentické. Nevytěžené. Přeslazené...

Troufám si tvrdit, že tohle není svět dnešních teenagerů. Jsou to jen pohádky, které jim někdo napsal, ale nikdo jim neuvěří.

Jen jeden jediný příběh mě zaujal. Řekla bych až dojal, a to ten od Sajni Patelové - JEDNOU...

Povídky s LGBT tematikou jsem ani nerozečítala, takže je nemohu hodnotit... Těch zbylých šest povídek jsem prolétla za večer a jsem ráda, že jsem té knize nevěnovala víc času.
Young adult literatuře určitě ještě šanci dám, ale tento počin se za mě zásadně nepovedl. Měl mladým lidem nabídnout jakési souznění s problémy, které jim vtrhly do života spolu s covidem, dát jim pocit, že nejsou samy, kdo se hněvá, strachuje a distancuje. Ale místo toho jen posloucháte, jak postavy plkají o hloupostech, připomínají spíše děti a jsou vám bytostně vzdálení.

Nedoporučuji.

3 30.12.2021

Poprvé jsem se usmívala, žasla a zamilovávala se.

Podruhé jsem se usmívala, žasla a zamilovávala se ještě víc.

Potřetí jsem brečela, ale cítila naději. Za ně oba…

Počtvrté jsem zuřila a chtěla se vrátit k poprvé či k podruhé.

Popáté se mi rozskočilo srdce a já myslela, že zešílím. Ztratila jsem veškerou naději…

A pošesté – to už jsem jen nechávala slzy téct a nořila se do té hloubky, kterou měl příběh od samého začátku, jen já ji pro všechno to jiskření neviděla.

Když to bylo naposledy, četla jsem tím nejhlemýždějším tempem, abych se na konec dostala až ve dvě hodiny v noci, abych se pak schovala pod peřinu a až do půl čtvrté na to myslela a koketovala s myšlenkou, že ráno začnu znovu. Úplně od začátku. Od toho devátého listopadu, o kterém jsem si myslela, že je začátkem a náhodou, ale on byl prostředkem a osudem. A všechno to začalo Dylanem Thomasem…


Colleen Hooverová mě nikdy nepřestane učit a otevírat. Asi každá její kniha mě svým specifickým způsobem zraní – tak, že po nich zůstávají jizvy, které nedovolí zapomenout.
Nikdo není jako ona. A já ji miluji. Úplně šíleně.
To, co pro mě znamená její 9. listopad, nikdy nikomu slovy nevypovím… Nedokážu to.

A asi teď nedokážu ani nic jiného než myslet na Fallon a Bena… Jste jedenáctkou a tetováním, které není vidět. Jste tím nejlepším, co může dívka číst.

Pane Bože…

17 28.12.2021

Ten jazyk... Prostě jsem nikdy nečetla nic, k čemu by se dalo Rozmarné léto připodobnit. A i když mi samotný příběh nic moc neříkal, naladila jsem se na to, že čtu prostě takovou pohádku a užívala si tok Vančurových vět, které mi masírovaly mozek a srdce nechaly plesat láskou k literatuře a českému jazyku. K četbě jako takové, které jsem v posledních týdnech měla tak málo...

Rozmarné léto má příběh, ale o příběhu není... Tato novela předvádí náš český jazyk v té nevytříbenější podobě. Jeho krásu, malebnost, zvuk. Je stopou geniálního umělce.

Druhá kniha, ke které jsem se dostala díky maturitě a za její přečtení jsem skutečně vděčná.

17 18.12.2021

„Je to příběh z dob, kdy všechno kromě socialismu bylo ještě báječné...“

Byla jsem překvapená, jak mě to ze začátku bavilo... Malý přemoudřelý Kvido v čele správně potrhlé rodinky mi přišel úplně báječný a líbil se mi i styl vyprávění - originální a překvapivý. Dokud byl Kvido dítkem, o které se přetahovali jeho prarodiče, dokud mrzl se svými rodiči na terase v Sázavě a tropil všechny ty věci, které děti tropí - bylo to čtení, které hladí po duši...
Jakmile se ale převážná pozornost uchýlila k jeho otci, ztratila kniha jakousi hravost a mně se stýskalo po její první melancholické části. Možná, že bych knihu i odložila, kdybych neměla za povinnost ji dočíst...

Nebudu na ni vzpomínat ve zlém, protože něčím mi ta rodina přirostla k srdci... Nicméně pan Viewegh umí být stejně vtipný jako nudný... Tak nějak se to v BÁJEČNÝCH LETECH POD PSA střídá a čtenář vlastně neví, jestli se mu to líbí nebo ne...

Rozhodně zatím ale nejčtivější kniha z mého maturitního seznamu. ;)

7 18.12.2021

Takový zásah jsem od povinné četby nečekala… Zásah přímo do srdce.
Dílo, které mě přesáhlo… Ke kterému cítím, že se nedokážu vyjádřit.

Potřebuji si ho přečíst ještě jednou. Ale stejně neobjevím a nevstřebám vše.

Petr a Lucie je četba, která se zaplétá do mladého čtenáře tak silně právě proto, že je stejná jako čtenář sám… Je to tak silné. Tak silné, až z toho jde strach…

Krásnější než sen… Nejněžnější literatura. Srdcervoucnost. Blaženost.

19 28.11.2021

Jak s dětmi mluvit o holokaustu?
Co přiznat, co obejít, co vynechat?
Nepředstavitelné - zabývat se takovou krutostí s tak čistými dušemi...
Ale co dělat, když se ta malá dušička zeptá?

DÍTĚ S HVĚZDIČKOU je tak citlivé, jak jen může být... Odpoví na otázky pravdivě, nevyhýbá se smutným skutečnostem, pro která se nedají nalézt slova, ale zároveň neřekne vše... Podstatu příběhu dítě dokáže pochopit, obzvlášť s milujícím rodičem. Vcítí se, vzdělá se, ponaučí se.

Literární počin, kterého si cením...
Nikdy nezapomeňme. Dál vyprávějme. Opakujme se. Pořád a pořád dokola. Však fikce slouží pravdě. Nikdy nás to nesmí přestat bolet... Nikdy.

7 28.11.2021