Ani později, ani jinde
Delphine de Vigan
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/400796/bmid_ani-pozdeji-ani-jinde-NYE-400796.jpg
4
685
180
Pařížské metro je svět sám o sobě, denně v něm na sebe narážejí a míjejí se statisíce navzájem si cizích lidí, jejich osudy však bývají nejednou podobné. Mathilda, mladá vdova a matka tří dětí, vstupuje do tohoto podzemního bludiště s nadějí, že potká nějakou spřízněnou duši, možná i muže svého života. Je příliš sama na své trápení, hlavně v práci, kde pomalu podléhá psychickému ponižování. Ani Thibault, terénní lékař, po rozchodu s přítelkyní neprožívá nejšťastnější období a každodenní, ne zrovna radostná rutina cest za pacienty mu nepřidává na životní energii ani optimismu. Mathilda i Thibault jsou v mraveništi desetimilionového města velmi osamělí. Oba intenzivně touží po blízkosti někoho, kdo by jim rozuměl a kdo by je miloval. Je málo pravděpodobné, že se setkají. A pokud se setkají, je pravděpodobné, že i oni se minou. Někdy je osud záležitostí vteřiny.... celý text
Literatura světová , Romány
Vydáno: 2019 , Odeon
Originální název:
Les Heures souterraines , 2009
více info...
Přidat komentář
Už dlouho jsem si něco chtěla přečíst od této oblíbené autorky a tak nějak jsem tušila, že se mi bude líbit a taky že jo. Její styl psaní i příběh mě chytl od první strany.
Příběh je vyprávěn Mathildou mladou vdovou a matkou tří dětí, která má problémy v práci. A také Thibaultem, lékařem pracujícím v terénu. Jejich příběhy se v několika okamžicích protnou.
Oba hrdinové mi byli sympatičtí a prožívala jsem s nimi jejich starosti.
Velmi čtivá záležitost. Konec mi vyrazil dech a budu se těšit na další knihy.
(SPOILER) Dva lidé, dva příběhy každodenního pracovního kolotoče. Mathilda je vdova, Thibault je čerstvě po rozchodu,jsou přibližně stejného věku, pohybují se ve stejné čtvrti, vše nás vede k závěru, že ty dva příběhy marnosti, únavy, drobných proher a nenaplněných cílů se propojí. Ale nakonec se v té dlouho očekávané situaci jen mihnou kolem sebe v metru. A v tom je právě to kouzlo celé novely, že to, co je celou dobu téměř jisté, se prostě nestane. Zkraje jsem měla pokušení jim dvěma nadržovat, aby se konečně potkali, čím dál jsem šla v jejich osamocených příbězích, tím míň jsem o to stála,tušila jsem,že by to nedopadlo. A bylo by mně líto kdyby autorka celé dílo zabila sladkobolným happyendem. Mathildin příběh mě zaujal víc. Ta cílená buzerace a degradace v práci, která ze sebevědomé , výkonné, emancipované, asertivní ženy udělala trosku,mě nadchla. Výborně popsáno. Jen mi chyběl Jacquesův motiv. Jako vážně jen jeden vyslovený jiný názor na poradě? Ubožák!
Zajímavá kniha,jen mi přišla nedotažená.Jednání vedoucího nebylo nijak objasněno.
Kniha se četla dobře. Měla atmosféru Francie, lidí cestujících do práce a jejich starosti a strasti. Od knížky jsem čekala víc, její anotace i obálka mě zlákala. Ale dobře popsané pocity hrdinky a hrdiny knížky. Pracovní problém tu zabral hodně místa. Byl to určitě záměr popsat, co se stává, ale to mě nebavilo. Víc mě baví láska.
(SPOILER) Novelka se dvěma příběhy, které se překvapivě na konci nepropletou. Je poznat, že je malinko staršího data, nebo je to pařížská mentalita, nevím, každopádně jsem nechápala, proč snášela jedna ze dvou hlavních postav osm měsíců šikany na pracovišti a chovala se, jako by neměla jinou možnost než se nechat deptat. Popsané je to výborně, ale snad už jsme jako společnost trochu jinde. Vždyť měla Mathilda spoustu let pracovní zkušenosti na dobrém místě, mohla prostě šéfa nahlásit a z firmy odejít jinam (protože tam nebyl ani jeden normální kolega, naprosto toxický prostředí). Nebo bylo tenkrát tak málo práce, že byl člověk rád, že nějakou má, a snažil se nedělat problémy? Možná jo. Druhý příběh představuje v osobním životě vyhořelého lékaře, který se konečně rozešel se ženou, která si ho nevážila. Nic jiného než tenhle pocit vítězství se v jeho příběhu neodehraje, dozvíme se něco o minulosti toho vztahu, ale nic moc zajímavého v něm není. Celkově kniha vyzní tak, jaký je její konec - dva lidi v metru o sebe zavadí pohledem a každý si jede dál po své trase řešit si svoje. Každý z těch lidí v metru má něco, co momentálně prožívá, a o každém z nich by se taková novela o jednom dni v životě dala napsat. Fajn krátká kniha, ale asi nic, co by ve mně zůstalo.
(SPOILER) Druhý román, který jsem od autorky přečetla, a musím říct, že mi její styl prostě sedl. Skvělá a důkladná sonda do vnitřního světa protagonistů, zároveň ale všechno popsáno syrově, stroze, bez velkých emocí, čímž se příběh stává velmi čtivým. Autorka celou dobu vypráví ve dvou rovinách, čtenář čeká a čeká, jak to vše dopadne, doufá, že bude happy end, ale ty autorka nepíše. Přispívá to však k celkovému vyznění románu, k bezútěšnosti velkoměsta a celkové ztracenosti hlavních postav. Kolik nám toho asi ve všedním životě unikne, aniž bychom to tušili...?
Delphine de Vigan mě neustále utvrzuje v tom, že je opravdu skvělou spisovatelkou, která je vynikající znalkyní lidské psychologie. V románu Ani později, ani jinde popisuje na 180 stranách jeden jediný den v životě Mathildy a Thibaulta, dvou lidí, kteří se neznají, ale možná, že se v tomto příběhu poznají. A nebo ne..?
Je úplně jedno, co která postava v příběhu zrovna dělá, jedná se vlastně o docela obyčejný pracovní den. Mnohem zajímavější je, co se jim honí hlavou. Ze stránek knihy na vás úplně sálá prázdnota, samota a deprese.
Delphine de Vigan umí psát výborně, ale často dost pochmurně. Její knihy se čtou skvěle, ale nedají se číst jedna za druhou. Vždycky si pak musím dát chvilku pauzu.
Výborný příběh ze současnosti,skvěle propracované myšlenky postav.Miluji tuto autorku.
Literární skvost...hluboké téma,každá kapitola jak kdyby poeticky dokončena...tato kniha mě bavila,dotkla se mě,donutila mě přemýšlet...za me o dost lepší než Děti nade vše.
Od Delphin de Vigan jsem četla knihu No a já, která mě fascinovala... jak tématem, tak autorčiným jazykem. A tak jsem se pustila do další.
Opět jsem per-plex (nebo jak se to píše). Tak analyzované stavy, ať už Mathildy anebo lékaře Thibaulta... dokreslené prostředí jak pracovní, tak velkoměsta... úplně mi naskakovala husí kůže při popisech stavů Mathildy.
Chtěla jsem, aby 20. května skončil happy-endem. Ale kdo ví, který to byl osudový muž, který Mathildě toho dne změnil život.
Od Delphin de Vigan jsem četla knihu No a já, která mě nadchla a tak jsem se pustila do další.
Bohužel tato mi vůbec nesedla, ale i tak jsem na její další knihy zvědavá.
Samota, deprese, zoufalství, prázdnota. Mathildy mi bylo upřímně líto. Bossing a následné psychické vyčerpání je velké téma o kterém se příliš nemluví..
Opět mě Delphine de Vigan nezklamala, zhltla jsem knihu za dva večery.
Jak se ve velmi krátkém časovém úseku dá popsat vše. Smekám. Z vrcholu hezky rychle dolů a hledání viny sama u sebe.
Prázdnota vztahu, samota.
Zoufalci se neseznamují.
Opět sonda do nitra deprese. Dokáže stavy vyčerpání a rezignace vykreslit tak realisticky, že už ten sešup do beznaděje začne chytat i vás samotné, obzvláště máte-li s těmito stavy své zkušenosti. No, po pár dnech s Mathildou, kdy se permanentně strachujete , že to s ní buď praští nebo skočí pod vlak, si dám od Delphine pauzu. Psát umí, ale jestli se ta ženská někdy u práce zasmála? Pochybuju.
Nebyl mi blízký ani Thibauld (snad trochu pomáhající profesí) ani Mathilda svou pasivitou. Celkově příběh nepřispěl ke sblížení s Delphine de Vigan.
Rozhodně dokáže navodit dokonalou atmosféru frustrace, strádání, odcizené prázdnoty ze stylu života, ale to je asi přesně to, čím se ve volných chvílích úplně nechci zabývat.
Řemeslně dobré, ale nejedeme s autorkou na stejné vlně :o)
2/3
(SPOILER)
Knihy Delphine de Vigan vždycky dokážou vyrazit dech. Myslím, že to dělá ta surovost myšlenek, to prosté podání a důležitou roli zde hraje autentičnost. Dvě dějové linie dvou naprosto rozdílných lidí, kteří však prožívají vesměs ty samé pocity. Hned po prvních pár stránkách jsem si byla jistá, že se tyto dvě postavy někde uprostřed příběhu potkají a seznámí. Úplnou pravdu jsem tedy neměla. Dopadlo to vlastně celé jinak, než bych očekávala. V Mathildině případě mi rozum nebral, jak může svou pracovní situaci nechat dojít tak daleko. Každý asi známe někoho, kdo se nám snaží znepříjemnit naši práci, když to je však nadřízený, který má nad námi moc, je to velký problém. Jacques mě tedy velmi štval a přála jsem si, aby Mathilda konečně učinila nějaký krok a postavila se mu. Thibaulta mi bylo líto, jeho vztah s Lilou jsem nechápala od začátku. Zasloužil si mnohem víc, prostě někoho, kdo by ho miloval duší a ne tělem. Ale jak už to u této autorky bývá, příběh samotný konec opět neměl. To se mi vlastně hodně líbí. Delphine nás vhodí do života někoho jiného, ukáže nám jeho myšlenkové pochody a po chvíli nás zase z toho všeho jen tak vyvede ven. Jako by se nic nestalo, ovšem mě osobně to vždy poněkud zasáhne.
Přichází chvíle, kdy je cena příliš vysoká. Překračuje možnosti. Kdy je třeba hru vzdát, přijmout porážku. Přichází chvíle, kdy už nemůže klesnout hlouběji.
Jejda, to bylo tak chmurné, kdyby se mě paní Delphine zeptala, ráda bych jí poradila jak z té chmurnosti ven :) Řekla bych jí -"tak by se mohli třeba ti dva setkat a dát se dohromady, ne? to by se všem líbilo, co?" Nojo, jenže pak by to už bylo čtení z řady Harlequin - romance :) Ach jo. Ale ta šikana na pracovišti, to bylo něco tak hrozného. Brr
Sama bych si dobrovolně život ve velkoměstě ani podobnou práci ve firmě tohoto typu nevybrala. Patrně mne svět autorčiny knihy, ta odcizenosti, anonymita a zaměnitelnost jednotlivce v obřím mraveništi, tlak na přizpůsobení se hektickému tempu výkonu atd. dokáží dostatečně frustrovat už předem. Což mne bohužel zřejmě limituje i nějak vnitřně souznít s knihou...ne víc než v té obecné rovině zlomového bodu, kdy tlak už je natolik nesnesitelný a síly spotřebované, že vzdát to je nejlepší, co lze udělat. Snad i proto mi výjimečně byl bližší lékař, který v sobě sebral sílu vymanit se z neopětované lásky, jeho natolik zranitelný stav, kdy aspoň na moment je schopen empaticky více vnímat konkrétní osudy, s nimiž se v té splývající šedi míjí.
Čte se to snadno až bleskurychle, má to přes tu úspornost určitý rytmus, uvěřitelnost, aktuálnost, což o to...ale vlastně i styl samotný byl pro mne ubíjející. Jednolitá a jednovrstvá linie upadání čím dál hlouběji, kterou autorka jen stupňuje přibývajícími hodinami nijak nepředvídatelného téhož, byť mezi ně vkládá retrospektivní prostřihy (ty však nemají valný význam) a polopatické analogie s okolní realitou...a jako udržovač napětí je účelně šponovaný okamžik, který avizuje v úvodu.
De Vigan mne ještě nezklamala, a už se těším na další kousek od ní. I když to povětšinou opravdu není veselé čtení. Ale i přes tu nemilosrdnost lze postřehnout občas záblesky naděje.
Štítky knihy
zfilmováno francouzská literatura Paříž šikana na pracovišti, mobbing
Autorovy další knížky
| 2011 |  Ani později, ani jinde |
| 2021 | Děti nade vše |
| 2011 | No a já |
| 2018 | Pouta |
| 2019 | Vděk |
Kniha Ani později, ani jinde je v
| Právě čtených | 9x |
| Přečtených | 882x |
| Čtenářské výzvě | 82x |
| Doporučených | 44x |
| Knihotéce | 346x |
| Chystám se číst | 426x |
| Chci si koupit | 71x |
| dalších seznamech | 3x |
Námět skvělý, začátek má náboj, ale začalo to být i při tak malém rozsahu nesnesitelně natahované, je to jako sledovat seriály na Netlixu, flashbacky, omílání banálních emocí, polovina knihy je vata.