3497299 komentáře u knih

Lovecraft jako hard core SF.

1 23.12.2016

Jsou knihy, u nichž se vlk nažere. Pak jsou knihy, u nichž se vlk nejen nažere, ale koza přitom zůstane celá. Noční film je mimojiné unikátní tím, že navzdory předpokladům zůstala koza celá a vlk se nenažral. Chci tím říct, že je to docela chytré - přesto k tomu námitky mám. Mohlo to být v rámci konceptu ještě chytřejší - některé rozehrané motivy mi připadají nevyužité, charakterizace postav ne úplně zvládnutá a sebevědomá koncepce sice funguje obstojně, ovšem pokud se člověk zamyslí nad některými prvky samostatně, napadá ho, že se možná úplně nevědělo, co si s nimi počít. Stejně tak jsem pochyboval nad skutky a chováním hrdinů v určitých, bohužel někdy i dějově klíčových situacích - některé věci jsem jim nevěřil a někdy mi přišlo jejich chování podezřele hloupé či nedostatečně motivované. Ale pořád je to celkem povedená kniha a dostatečně výjimečná. Vlastně mi jistým způsobem připomněla film Tajemná barva slz tvého těla od Hélène Cattet a Bruna Forzaniho, který je ovšem jinak ve všech směrech lepší a mnohem radikálnější. A pak mi připadala poněkud nepřesvědčivá taková ta cool propagace - Pesslová se snaží uchvátit srdce všech hipsterů a je v tom hrozná póza. Podobně jako u Hejna bez ptáků Filipa Douška - člověk je natěšený chytrou propagací a pak si řekne, že to nebylo špatné, ale tváří se to sofistikovaněji, než to ve skutečnosti je. Myslím, že Douškova kniha je dotažená, ale autorovi chybí dostatečný rozhled - poněkud nedorostl svému tématu. Pesslová asi rozhled má, ale její Noční film zase nepůsobí úplně dotaženě (a tím nemyslím to, co je nedotažené a otevřené záměrně). Autorka má ovšem talent a správný směr - doufám, že se vlk nenažere i příště. 3,5*

1 11.12.2015

Spíš než román je to Invenčně pojatá a výborně zpracovaná monografie. Ostatně sám autor uvádí, že 95% lze brát jako skutečnost, zbytek je pohyb umělecké licence v rámci mantinelů svědeckých výpovědí.

Mimochodem, v poslední kapitole pojednávající o pohřbu Ivana Blatného zajímavě vystupuje polyhistor a polyglot Jan Křesadlo (Václav Pinkava), i když autor jej tedy nesprávně označuje za psychiatra (byl klinický psycholog, ale to už uznávám, že je trochu hnidopišství).

1 08.07.2014

Elkinsova kniha mi trochu připomněla Bayardovo kontroverzní dílo Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli — v obou dochází vzdělaný akademik k jakýmsi terapeutickým radám, jak si najít k umění vlastní cestu a nefrustrovat se jeho intelektuálními nároky a přemírou encyklopedických znalostí, jež je třeba pro akademické porozumění načerpat, přičemž vychází z toho, že se současné umění — ať literární či vizuální — "normálnímu" člověku odcizilo. Na tom by nebylo v zásadě nic špatného, jak Bayard tak Elkins ovšem, i když každý jinak, předkládají pouze nesystematický souhrn banalit či podivných dojmologií (v případě Bayarda tedy ještě podepřené demagogickým přístupem). Jediné, co je na Elkinsově knize skutečně zajímavé, je samotný nápad dívat se na percepci umění tímto "neakademickým" způsobem a samotné zveřejněné výpovědi dotazovaných diváků. Zpracování vytyčeného tématu je ovšem slabé a ne příliš přínosné. V dílčích psychologických vysvětleních některých pohnutek se Elkins jeví být značně naivním či nedovtipným, díky čemuž jsem začal o jeho celkovém způsobu uvažování dost pochybovat. Přestože mi tedy jeho pohled na umění není v zásadě vzdálený, ve většině závěrů s ním nesouhlasím a kniha je pro mě celkově zklamáním.

1 04.11.2013

Celkem mě pobavilo, že Tavel v krátkém příspěvku psychochirurgii píše o potenciálním prospěchu "Monizovy operace". Egas Moniz je portugalský lékař, který svého času dostal Nobelovu cenu za vynález frontální lobotomie. Není nad to, když se věci nazývají pravými jmény.

Jinak jde o suché přelouskání Franklovy teorie logoterapie a zásad terapeutického přístupu s tím spojeným. Tavel k Franklovu učení nepřináší téměř nic nového a pokud přece, pak ve značně zjednodušené a zredukované formě, kde dominuje shrnutí a tučně zvýrazněné věty, jež jsou poplatné didaktické formě. Pokud znáte Frankla a víte něco málo o jeho myšlenkovém a historickém kontextu, Tavelova kniha je pro vás zbytečná. Jediné, co mě více zaujalo, je přehled statistických výzkumů, kterak náboženská víra ovlivňuje zdraví a délku života. I v tomto případě ovšem ze strany autora jde jen o přehled toho, co již vytvořili jiní.

1 11.10.2013

Jde o výbor ze dvou básnických sbírek Neřkuli (1996) a Anebo (1992) plus dalších dvacet dosud nepublikovaných kratších textů či básní. Ouředníkova poezie je jazykově velmi hravá, silně ovlivněna francouzskými experimentátory. Nepůsobí však samoúčelně pouze jakožto literární hra - působila na mě jako esence existenciálních pocitů (absurdno lidské existence, nemožnost či zbytečnost komunikace) a transgrese (sexualita a násilí). Něčím připomíná například slavné Šibeniční písně Ch. Morgensterna. V Ouředníkových kratších textech asi nejvýrazněji vynikne specifičnost a osobitost jeho stylu. Koneckonců i jeho nejznámější novely Europanea a Ad acta jsou dosti fragmentární. Doporučuji.

1 04.01.2012

Prý filosofický comics... Ve skutečnosti se jedná o obskurní parafrázi Božské komedie plné freudismu a vyčpělé esoteriky s podprůměrnou kresbou. Tato první část "velkého díla" je o něco zábavnější než prolog: občas nechává čtenáře osvítit zábavným nadhledem, když mu samotné postavy dávají poznat jeho statut čtenáře a jejich statut loutek comicsového světa (trochu na způsob filmu Svatá hora Alejandra Jodorowského) a sem tam je zábavná svojí odvážností ve vykreslení sexuálních fantazií, ale jinak pro mě bylo čtení takřka utrpením.

Kniha představuje šest Borgesových přednášek na různá témata z oblasti literatury, přednesených v letech 1967-1968 na Harvardově univerzitě. Zvukový záznam byl nějakou dobu ztracený, až dlouho po Borgesově smrti byl opět nalezen a hojně vydáván. Soubor představuje inspirační zdroj a vzor pro pozdější sérii šesti přednášek Umberta Eca (rovněž na Harvardu), který vyšel česky pod názvem Šest procházek literárními lesy.

1 02.12.2011

Nekonvenční text plný originálních jazykových her, slovních hříček a zcizovacích prvků (časté oslovování čtenáře, reflexe vlastního textu a samotné postavy spisovatele), hledání zajímavých spojení v kontextu formy (konotace číslic u kapitol 88 a 100 ) atd. Přes všechny ty jurodivé lúdické hry, kterými autor na čtenáře neustále pomrkává, jsem se nemohl zbavit převažujícího dojmu povrchnosti a lacinosti jazyka a jeho metafor. Autor na nás neustále vytahuje z rukávu levné literární triky, kterými strhává pozornost především sám na sebe, ovšem pod ostrými světly varietních reflektorů se neukazuje jako hlubokomyslný a zároveň vtipný filozofující nekonformní mistr intelektuálních kozelců, do jakého se s velkou chutí stylizuje, ale spíše jako řemeslně zručný eskamotér, schopný automaticky bezchybně provádět naučená literární kouzla v libovolných kombinacích, a který se přežvykováním známých myšlenek (a navíc jejich příliš explicitnímu vysvětlování) snaží vzbudit především u mladšího publika nadšený obdiv hodný vypočítavého profesionála. Kdo si chce užít formálních literárních hrátek na trochu jiné úrovni, než jakou předkládá populární Tom Robbins, nemusí chodit příliš daleko do světa: doporučil bych např. tvorbu Václava Jamka (alias Eberhardta Hauptbahnhofa) nebo Petra Rákose.

1 01.12.2011

Americký problém – Zajímavý koncept, kniha místy spadá do satiry, místy do tragédie a na konci se úplně rozplyne do snových koutů alternativní reality á la Brazil, akorát, že bez probuzení. Spojení paradigmatu žabomyší předrozvodové manželské hádky a reálné newyorkské tragédie 11. září 2001, kde má střídavě navrch mužský a ženský element, přičemž celkově působí oba genderové archetypy moderního (rozuměj současného) člověka stejně uboze a fraškovitě. Měl jsem pocit, že je Americký problém trochu nedotažený – zůstává na půli cesty.

1 01.12.2011

Někde jsem četl, že právě tahle kniha je v díle Linhartové určitým mezníkem mezi (ještě) narativní prózou s experimentálními prvky (hraní si s formou) a mezi úplnou roztříštěností a čistě formální hrou. Text je ovlivněný Weinerovou Hrou doopravdy. Lze jej využít jako dramatický text, k čemuž ponouká na konci sama autorka. Je zde na začátku důraz na to, že autor komunikuje se čtenářem - na začátku jsou jediné postavy autor a čtenář - a z toho je postupně vykreslován fikční svět a jeho postavy - nejprve docela staticky (v úvodu) a později i dynamicky - narativně (v druhé části - "ději"). Absurdita celého textu a tendence ke svobodné tvůrčí hře skrze roztříštěnost a zcizovací prvky se blíží třeba S. Beckettovi (Nepojmenovatelný), který šel ovšem podle mě mnohem dál a hlouběji, v některých popisech lze najít analogii s ani-romány A. Robbe-Grilleta - s jeho ne-psychologizováním a pouze čistým popisem věcí. Celkově jsem byl trochu rozpačitý, ale jsem zvědav na její další práce a na Weinerovu Hru doopravdy. BTW: o zdviži to moc není ;-).

1 01.12.2011

Kašpárkův konec poodkrývá spisovatelský talent předčasně zesnulého potenciálního českého Morgensterna Tomáše Hrácha, jehož originální hra se slovy, obsahující obvykle v textovém útvaru několik zauzlených významových rovin, se pohybuje v rozpětí od utajené geniality slovního eskamotéra po hořký pocit osamění, nabízející eschatologickou náruč. Považte sami.

1 01.12.2011

Rozhodně zajímavá futurologicko-sociologická sonda. Knize Alvina Tofflera, tohoto "kyberpunkového filosofa", a jeho manželky Heidi Tofflerové, jejichž zásadní a dnes už klasické dílo Třetí vlna v českém vydání stále ještě chybí, by ovšem bylo lze vytknout jistou tendenci k zjednodušení skrze neustálé opakování téhož, což je ovšem určeno tím, že se jedná o asambláž z předchozích děl manželů Tofflerových, byť je to asambláž autorská a tudíž zcela záměrná.

1 01.12.2011

Nejedná se ani tak moc o beletrii jako spíš o svéráznou investigativní gonzo žurnalistiku. S Heslovovým filmem má společný především název a několik témat týkajících se "tajných dějin" americké armády, které jsou sami o sobě dost absurdní a groteskní na to, aby jim jen tak někdo neuvěřil...

1 01.12.2011

Na rozdíl od jiskrně hravého a nápaditého slovního eskamotérství s existenciálním nádechem, které Morgenstern zanechal ve svých nejznámějších sbírkách (těch, kterých si samozřejmě on sám nijak zvlášť nevážil), jeho deníkové záznamy nejsou než lehce sentimentální a naivní dojmologií protkanou víceméně banální reflexí filosofie Nietzscheho, Schopenhauera a Steinera. Jistě, je to pochopitelné, jedná se o osobní deník citlivé duše umělce se silně podlomeným zdravím, což tedy ovšem otevírá otázku, zda je nutné publikovat úplně vše z autorovy pozůstalosti (málokdo by asi za svého života chtěl publikovat osobní deníky...snad s výjimkou Ladislava Klímy, který publikoval úplně cokoliv, jelikož, jsa sociopatický, potřeboval peníze na alkohol a jídlo) a když, tak v jaké formě a jakým způsobem k tomu pak kriticky přistupovat.

1 01.12.2011

Poměrně komplexní a zábavná studie, zahrnující statistický průzkum čtení z různých pohledů a jeho interpretaci. Jedná se o první takto komplexní průzkum čtenářské kultury a čtenářských návyků u nás. Zajímavé je srovnání s ostatními zeměmi EU, USA a Kanady. Co se týče určitých často opakovaných klišé, jež se objevují v hodnotících soudech "čtenářů", s těmi je v závěru na základě zjištěných výsledků zábavně polemizováno.

1 01.12.2011

Osvobozená literatura.

1 01.12.2011

Po přečtení jsem začal mít na chvíli pocit, že nikdo nikdy žádnou knihu nepřečetl a že by se do knih mělo nahlédnout, zda jsou v nich skutečně nějaké znaky, nebo si to jen představujeme.

Jinak jde v podstatě především o autorův čtenářský a filmový deník. O nějakou konzistentní a propracovanou teorii "nečtení" se nejedná.

1 01.12.2011

Poměrně zdařilá povídková sbírka mladého autora. Kvalita povídek sice variuje, ale nikdy neklesá pod nežádoucí průměr. Minimálně čtyři povídky z osmi jsou poměrně výjimečné, ostatní přinejmenším zábavné. To samé lze říci o stylu - ten zabírá škálu od introspektivních řetězců slov a vět v slovně impresionistickém běsnění až po nepsychologizující dialogovou a popisnou strohost. Marek Šindelka je nesporně nadaný autor. Jsem zvědav, v jakém stylu sám sebe v budoucnu najde (to samé se zdá platit o "jeho" tématu). Zdálo se mi, že některé texty byly psané pod vlivem některých současných autorů (Ajvaz, Murakami), ale to je nejspíše jen můj čtenářský konstrukt.

1 01.12.2011

Povídky Pavla Drozda jsou skrytý poklad.

15.03.2023