3497299 komentáře u knih

Nádherná ukázka textové a myšlenkové hravosti. Tolik vodítek všude kolem, že člověk neví co s nimi. Nezměrnost arbitrárního kosmu poskytuje nekonečně mnoho možností - nekonečně mnoho cest, nekonečně mnoho pokračování, nekonečně mnoho cílů a nekonečně mnoho konců.

7 01.12.2011

Pro mě osobně v tuhle chvíli formativní práce. Z velkého množství komentářů a poznámek, která by se ke knize daly napsat, se omezím jen na jeden srovnávací postřeh:

Přijde mi pozoruhodné, že MacIntyre dochází k podobnému závěru jako Nick Bostrom. Bostrom ve své klíčové knize Superinteligence velmi zevrubně argumentuje, že jakýkoli apriorní soubor etických pravidel a zákonů je vysoce rizikový, pokud bychom jej měli použít pro omezení silné, univerzální AI. Zdaleka nestačí pouze Asimovovy zákony robotiky, neboť potenciální riziko je dvojí:
1. Soubor pravidel nemusí být úplný, protože je nemožné dopředu počítat se všemi situacemi, které mohou nastat.
2. I kdyby byl soubor úplný, lze pravidla dezinterpretovat, vyložit je subverzivně a splnit úkol způsobem, který rozhodně nebude žádoucí (ve smyslu např. požadavku "zařídit, aby byl každý člověk šťastný" a řešení: odpojit všechny lidi smyslově od vnějšího světa a napojit jejich mozek na stimulační okruh slasti).


Bostrom z tohoto důvodu nepovažuje za šťastné stanovit pro AI apriorní pravidla ani obecně či konkrétně stanovené utilitaristické cíle. Coby relativně méně rizikový přístup, jak dosáhnout bezpečné univerzální silné AI, vidí ve formulaci podmiňujících etických maxim na způsob: "Chovej se vždy v souladu s tím, jak rozumíš tomu, že lidé jako celek chápou svůj vlastní smysl a cíl(e)."
Výhoda takové maximy je ta, že aproximativní výpočet řešení nevede ke skrytým, subverzivním splněním zadaných úkolů, ale naopak taková jednoduchá řešení neustále zpochybňuje skrze hlubší poznání smyslu a cílů, které právě nikdo nedokáže jasně formulovat. Čili Bostrom vlastně požaduje, aby "superinteligence" vnímala společnost jako systém narativů s otevřenou interpretací, a vlastní činnost pak chápala jako další narativ, který by měl být s oním systémem v maximálním souladu.

MacIntyre se pak ve své práci z roku 1981 analogicky vymezuje jak vůči deontologické etice (systém apriorních pravidel), tak vůči utilitaristické/konsekvencialistické etice (zvolené cíle s tím, že jejich naplnění je věcí pragmatické volby) - také v jeho velmi zevrubné argumentaci jsou oba tyto aktuálně přijímané, protichůdné etické systémy nekonzistentní a v mnoha ohledech problematické. Navrhuje pak vlastní pojetí etiky ctností, které vychází z Aristotelské teleologické etiky, přičemž u MacIntyra je podstatné právě vnímání morálky a ctností v rámci subjektivního životního narativu, který je součástí širšího společenského narativního rámce (tradice, kultura, historie). Přičemž na tomto základě je třeba souladně hledat "dobro" a vlastní cíle těchto narativů.
Zásadní rozdíl je ten, že MacIntyre nepředpokládá, že "špatně zvolená" etika může mít okamžité fatální následky tak, jako si to myslí Bostrom (respektive fatální možná ano, ale v pozvolnějším působení), protože lidé nejsou AI.

6 17.04.2023

V lepším případě banality, v horším případě naprostý krávoviny. Murakami je prosťáček, jemuž, pokud se některé věci povedly, tak sám neví proč. Tudíž jakýkoli jeho pokus o reflexi prakticky čehokoli nemůže skončit jinak než tristně.

Věci jsou samozřejmě ve skutečnosti trochu komplikovanější a Murakami zase takový prosťáček není - je to prosťáčkovská póza, která mu na jedné straně pomáhá pracovat a na straně druhé se za ni skrýt a stýskat se, že jsou lidé, co jej chudinku nemají rádi (co se dá dělat - už je velký kluk a dokáže se přes to přenést - ano, to je jedno z mnoha velkých myšlenkových odhalení, které nám autor přináší - heuréka: člověk se nemůže zalíbit všem). Problém je, když se Murakami-pozér stává Murakamim-myslitelem. Myslitel, který nemyslí? Libomudrun-jako-když-běhá plný pošetilostí a dětského žvatlání? Ale k čemu? Aby si vyléčil mindrák za Akutagawovu cenu, kterou "vůbec ale vůbec nepotřebuje" (o Nobelově ceně nemluvě)? Protože to lépe neumí? Obávám se, že ano...

6 07.06.2017

Chick lit hrající si na detektivku, v níž je v podstatě od začátku jasné, kdo bude vrah. Jedna z těch knih, která se vám za každou cenu snaží dokázat, že všechny ženské jsou slepice a každý chlap je primitiv, případně primitiv s násilnickými sklony. Zbytek je hysterie a poněkud křečovitý styl.

6 14.12.2015

Nedozvíte se fakticky o Gödelovi, natožpak o matematice či logice, nic zásadně jiného, než co stojí v rozličných monografiích či tematicky spřízněných sbornících. Román Grannecové ovšem ani takovou ambici nemá. Jde o poměrně dobře napsaný text, v němž se proplétají dvě linie nahlížející mužský svět vědy z pohledu dvou dosti různých žen - paní Gödelové a Anny, zaměstnankyně IAS, jejíž mise spočívá v tom, že má přesvědčit starou paní Gödelovou vydat Kurtovu pozůstalost do archivu věhlasného institutu. I když se mi významové spojení linií zdá trochu návodně vystavěné (hodnotu člověka nelze posuzovat tak, že je pro jiné prostředkem k jejich účelu), románu nelze upřít kvality spočívající v netriviálním uchopením tématu a pozoruhodném vhledu - autorka v širším kontextu rozprostřené studium zjevně neopomenula a na knize je navíc znát, že ji psala z osobním zaujetím, ne coby nějaký pragmatický projekt, na kterém by se chtěla umělecky zviditelnit. To, zda může kniha pomoci stavět most mezi humanitně a exaktně orientovanou společností, jak autorka naznačuje v jednom z rozhovorů, zůstává otevřenou otázkou. Fakt je, že oproti jiným beletristicky či třeba filmově zpracovaným životům "vědců" na mě Bohyně působila vesměs autentičtěji, ponořeněji a tudíž i zajímavěji, než jaká je obvyklá norma. Pro ukotvení: kdybych ji například srovnal s tím příšerným filmem Kód enigmy (The Imitation Game) o Gödelově současníkovi Alanu Turingovi, tak by to Bohyně vyhrála na celé čáře.

6 10.06.2015

Knihu uvozuje předmluva Milana Nakonečného, který ji zařazuje do širšího kontextu, a původní předmluva Fausta Antoniniho, jež působí až vypjatě tradicionalisticky (píše také cosi o hodných chlapcích, které italské dívky nechtějí, jelikož podléhají dekadentním vlivům současnosti a pálí za gaunery).

Samotný rozsáhlý Evolův text je velmi erudovaným výkladem mystérií spojujících sexuální zkušenost se stavem osvícení a dosažení původní božské Jednoty. Autor podrobně popisuje erotická mystéria a praktiky rozličných kultur, oblastí a časů: antického Řecka, Indie, Číny, arabských zemí, Egypta, mystéria semitská (kabala), křesťanská aj. Zabývá se také příklady a výklady krásné literatury (d´Annunzio, Baudelaire, Meyrink, Novalis, Dante, Lawrence). Centrálním tématem mýtů je reintegrace původní dokonalé Jednoty rozpadlé mezi dva komplementární prvky: mužské a ženské pohlaví, jin a jang, Šiva a Šakti atd. V mystériích pak jde o cestu zpět – opětovné dosažení dokonalého celku rozumu a tvořivé moudrosti, logu a přírody, které se coby jeden z centrálních symbolů prezentuje jako androgyn. Sex a erós v Evolově pojetí nejsou pouhým nástrojem k rozmnožování, jak jej pojímal kupříkladu Artur Schopenhauer či darwinisté, ani prostředkem výhradně fyzické rozkoše, jak je vnímán především současnou liberální společností Západu. Ale ani fyzična zbavená symbolika mystérií čistě duchovních, v nichž se erós transformuje v asexuální estetický cit. Evola se polemicky staví proti každému, kdo svým výkladem redukuje nábožensko-fyzickou komplexnost jedinečnosti pohlavního spojení – nejvíce to nejspíše schytává psychoanalýza a dle autora falešné interpretace Freuda, Junga a Reicha. Jisté kritice za prvky falše, nesprávného pochopení podstaty a snahy o šokantnost či senzačnost ale neujdou ani esoterici Aleister Crowley a Marie de Naglowska. Jména, která naopak pozitivně utváří background autorova světonázoru, jsou Otto Weininger a jeho slavný spis Pohlaví a charakter (který tolik ovlivnil mladého Wittgensteina), Mircea Eliade, O. Spengler, jistým způsobem také Ludwig Klages a především esoterik a filozof René Guénon.

Sex je pro autora posvátným spojením s bohatým kulturním archetypálně-symbolickým významem, jež umožňuje zasvěcenému dosáhnout božské podstaty a nesmrtelnosti – je ovšem zároveň velmi nebezpečným podnikem pro ty, kteří neví, s čím si zahrávají: k tomu autor uvádí svoji slavnou metaforu „jezdit na tygru“ – pokud se udržíte na hřbetě, využíváte jeho dvojznačný (oživující i temně destruktivní) potenciál, pokud vás tygr shodí, jste vláčen v závislosti na drásavých mukách chtíče a šílenství (není zřejmě bez zajímavosti, že řada lidí, s nimiž šelma Crowley obcoval, údajně zešílela).

Kniha je díky rozhledu a akribii autora z mnoha hledisek dosti zajímavá a podnětná. Evola však svou povahu a poněkud skřípavě tradicionalistické názory možná lépe vyjevuje v sérii vybraných článků z období 1951 až 1971, jež tvoří posledních cca 30 stran. V nich ukazuje svou averzi vůči homosexuálům (u těch, kteří mají homosexuální sklony vrozené díky nedostatečné rozlišenosti během pohlavní diferenciace, dokonce zmiňuje potenciální vhodnost odluky v ghetu; ty ostatní – mužné a pohlavně rozlišené - pak nechápe a předpokládá, že jde o projev kulturního úpadku), katolické církvi i moderním dívkám – především tedy Italkám. Ty jej nadmíru provokovaly svým vyzývavým oděvem a měšťáckou morálkou, s níž chápaly sex coby prostředek společenského růstu. Intenzivní jsou invektivy vůči ženám, které se producírují v bikinách, minisukních, jež chtějí přitahovat pozornost, ale přitom jsou to netýkavky (sic), přičemž prý, „kdyby sexuální povolnost těchto samic odpovídala jejich vyzývavosti, všechna města by se proměnila v pořádné bordely“. Těžko říci, nakolik v tom hrál roli fakt, že Evola na konci války ochrnul díky střepině granátu od pasu dolů...

Pro ideovou kompenzaci pak lze zájemcům doporučit kombinovanou četbu se spiskem Autosexualismus a psychoerotismus Bohuslava Brouka, který byl Evolovým protikladem: psychoanalytik a levicový intelektuál, jehož ideálním společenstvím osvobozené fyzické rozkoše by byl svět, kde všichni beze studu ipsují, exhibují a vzájemně se svádí.

6 10.03.2015

Knize Jak číst romány jako profesor předcházela z pera téhož autora kniha podobného ražení Jak číst literaturu jako profesor. Snad se tedy dočkáme i dalších návodů, jak dělat různé věci (kupříkladu luštit křížovky či vařit) jako profesor. Případně i z hlediska jiné akademické pozice: Jak sbírat houby jako docent; Jak řídit automobil jako doktor apod. Nicméně přesto:

Thomas Foster klame tělem. Pochopitelně tělem svého textu. Omlouvá se čtenáři za to, že jej vůbec obtěžuje s nějakými pojmy (kupříkladu za pojem „motiv“) a místy až nepříjemně podbízivým způsobem familierního staršího kamaráda spíše povrchově rozprostírá základní náhledy přemýšlení o beletrii, přičemž se neustále ohání knihami autorů jako jsou Joyce, Woolfová, Barthes, Faulkner, Nabokov, Fowles, Barnes aj. Sám si zřejmě není jistý, jaký je jeho cílový čtenář: někdo, kdo literaturu sice čte a trochu se o ní zajímá, ale nechce být obtěžován literárně vědnou komplikovaností?, nebo ten, kdo obtěžován být chce, ale pouze light verzí na způsob letem světem?, nebo snad dokonce začínající spisovatel? Foster, jenž se specializuje (nejen) na přednášky o literární moderně a postmoderně (především v angloamerickém lit. kontextu) má zkušenosti také z lekcí tvůrčího psaní. Proto se nejspíše obrací na své čtenáře jako na heterogenní masu zvědavých laiků s různými ambicemi, autorské nevyjímaje. Jeho snaha ukazovat sám sebe jako „normálního průměrného týpka“, který toho akorát víc přečetl, ale jinak v ničem moc nevyniká, a zároveň jako zapáleného obdivovatele Jamese Joyce, který se pyšní tím, že má rád jeho Finnegans Wake, působí poněkud křečovitě. Ostatně jako jakýkoli odborník, který by se během výkladu sveřepě tvářil, že neumí do pěti napočítat. Ale zřejmě tomu tak tenhle druh literatury chce.

Nakladatelství Host vydává kromě své řady Teoretická knihovna a dalších odborných titulů také spíše lidovější texty o literatuře (nedávno kupříkladu také bestseller Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli, který sice čtenářům příliš neumožní to, co slibuje, zato zajímavě vypovídá o francouzském literárním kontextu), kam spadá také Fosterova práce. Nuže, pro koho je tedy nejspíše „profesorská“ kniha určena? Pro všechny, kteří rádi čtou především beletrii a rádi by si v kritickém přístupu udělali alespoň nějaký základní přehled, jejž jim zřejmě nebyla schopna poskytnout základní či střední škola. Rovněž pak může pomoci utvořit si základní rámec přemýšlení o textech řadě zapálených blogerů a jiných amatérských kritiků-začátečníků, kteří chtějí o literatuře napsat i něco víc, než o čem kniha byla a jak moc se jim líbila či nelíbila. Méně přínosná už bude těm, kteří čekají jakýkoli hlubší náhled (přestože Foster často a rád bruslí na ledě relativistických postmoderních tezí, pohříchu zůstává důsledně povrchní), či těm, kteří jsou s literární historií a teorií již v zásadě obeznámeni. 3* dávám vzhledem k tomu, že kniha svoji misi šíření slova a písma víceméně obstojně plní.

6 04.06.2014

Patrně jedna z nejvýraznějších a nejpromyšlenějších moderních sci-fi. Troufám si tvrdit, že Stephensonův Anatém se dočká statusu klasického díla žánru. Autor zde v mnohém překonává svoji předchozí tvorbu, jak tematicky tak schopností vystavět příběh. Navíc tentokrát jde o kvalitní český překlad Petra Kotrleho, takže podobné překladatelské katastrofy vydavatelství Talpress, jako byla ta v případě Rtuti, se bát nemusíte. I když upozorňuji, že ani tentokrát není tento český vydavatel bez viny: na každém vyobrazení (asi až na jednu výjimku), které v knize najdete, se jakýmsi tiskovým nedopatřením dostala zkratka FPO. Jest se obávati, že jde o tohle: http://en.wikipedia.org/wiki/For_position_only . Nápis je vždy uprostřed obrázku a poměrně velkým fontem.

Jinak tahle kniha na mě působila pozvolna. Tím chci říct, že jsem se přibližně každých sto stránek blížil víc a více nadšení, které kulminovalo někde kolem str. 500 (z celkových 726 stran textu i s výkladovým slovníkem pro orientaci ve fikčním světě a přílohami). Doporučuji Anatém doplnit čtením Grega Egana, zejména jeho románem Karanténa.

6 27.06.2012

Nejvtipnější text, jaký jsem četl. Aluzivní struktura knihy je místy natolik hustá, že se jí čtenář musí doslova prodírat a leckterá pasáž může svou hypertrofovanou duchaplností někoho utýrat k smrti. Tohle není zábavná literatura, pane Jamek, tohle jsou galeje!

6 01.12.2011

Fascinuje mě způsob, jakým se McCarthy dívá na svět. Asi bych Pasažéra neoznačil za typický "závěrečný meisterstück" stárnoucího autora – na to je málo ukázněný, má příliš rozvolněnou strukturu, příliš (záměrně) otevřený koncept. Ve vrstevnatosti a otevřenosti je ovšem jeho síla, protože svět je jako celek nepochopitelný a vše ústí do entropické smrti a alternativou je jen nějaká forma armageddonu. Pure Love.

5 19.02.2024

Z hlediska přístupu ke světu by se lidé dali rozdělit na dva typy – ti, kdo jsou otevření k věcem, pro které je svět množinou výzev, kteří se tedy vypořádávají s věcmi kriticky teprve poté, co je důkladně poznají, a pak ti na opačném pólu. Tj. ti, kteří si rychle utvářejí konzervativní postoje v závislosti na subjektivně pojímaných tradičních přístupech, aniž by o věcech měli potřebu uvažovat skutečně otevřeně a s maximalizovaným množstvím úhlů pohledu (ano, těch je řádově víc, takže vzácnější je ten první typ).

Myšlení je únavné, je energeticky vyčerpávající a je tedy snazší (a člověk k tomu ve své snaze o úspornost přirozeně inklinuje) si rychle utvořit přesvědčení a to pak do omrzení opakovat bez potřeby kriticky hodnotit a zpochybňovat vlastní postoje. V některých případech je pak tohle lpění na svých postojích doprovázeno zajímavou suitou více či méně zjevných rozporů, neboť dotyčný člověk srdceryvně napadá fantómy, stíny imaginárních protivníků, tepe přitom do všeho, o čem nic moc neví, přičemž argumentuje s tím, že jej detaily netankují, protože v jeho věku už zná vlastně všechno.

Köcher je přes veškerou svou životní skepsi zřejmě spíš tím prvním případem a Nápravník naopak až karikujícím způsobem naplňuje onen druhý typ. Naplňuje jej takřka dokonale – může v tomto ohledu sloužit coby subjekt ukázkové případové studie. Člověk má tendenci se v tomto ohledu zatvrzovat s postupujícím věkem, jelikož čím je starší, tím je potřeba energetické úspory z myšlení + lenost větší, ale mnozí k tomu intenzivně tíhnou již od mládí, jelikož si jinak těžko představit, že by se octli na prahu života a smrti s takto zdeformovaným intelektem, jako se to stalo panu Nápravníkovi (i když nikdy pochopitelně nelze také vyloučit organickou příčinu). Co se nicméně týče obou korespondenčních přátel who meet again, jejich věk není tolik rozdílný, aby právě tento povahový dipól krásně nevynikl.

V případě Nápravníka pak celá věc nabývá vskutku tragikomických kontur. Člověk si po padesáté čte, že jde celý svět doprdele, protože nikdo nemá v úctě renesanční vzdělání (které Nápravník definuje poněkud stipulativně – totiž tak, že renesanční Evropan stojí svou kulturou výš než fauna…), že nikdo není dost inteligentní, hlavně teda žádný Američan, že všichni současní spisovatelé jsou hlupáci a blbové, proto jej nezajímají a nikoho z nich nečte, a podobné, argumentačně často vnitřně rozporné odsudky. Člověk se tedy sice shovívavě usmívá nad gerontickou pošetilostí, ale zároveň si říká, že je to vlastně smutné, když někdo dojde v osamělém stáří k takové míře mimóznosti. Prostě něco jako když člověk poslouchá takového Dominika Duku nebo Maxe Kašparů a podobné lidi – s nimiž je Nápravník coby levičák a zapřísáhlý kritik náboženství v přímém ideovém rozporu, ale strukturou a kvalitou svých úvah je s nimi paradoxně v překvapivé shodě. Kniha je tedy v urč. ohledu zajímavá také jako jakýsi apel nebo odstrašující příklad pro čtenáře: dávej si pozor, jak přemýšlíš, nebo z tebe jednou bude Nápravník Kašparů!

Nápravníkovy mailové příspěvky (o nichž dle redakční poznámky uvažoval pro vydání, takže pro něj neexistuje omluva ve smyslu, že soukromé by nemělo být posuzováno coby veřejné) lze motivicky rozdělit do třech skupin:
1. banality (samozřejmé postřehy a myšlenky, které autor vydává za geniální vhled)
2. nesmysly (úvahy nad věcmi, o nichž toho autor ví málo, tudíž se dopouští úsměvných omylů)
3. žlučovitá kritika všech okolo + komplementární lezení do zadku K. Köcherovi.

Třetí motiv je obvyklým zaříkáváním mantry, že kromě nich dvou na světě neexistují vlastně žádní inteligentní a vzdělaní lidé + zřejmě tvoří důvod, proč Köcher tuhle nanicovatou korespondenci udržuje – prostě Nápravníkovo řiťolezectví dělá jeho egoismu dobře a navíc se nemusí příliš snažit, což se tedy projeví hned na začátku. Zpočátku jsou totiž témata zajímavá, ale záhy KK sezná, že nemá smysl tlačit na pilu a spokojí se s málem.
Výsledek: Škoda, že Köcher neměl chytřejšího a erudovanějšího partnera do diskuze – možná by se čtenář dočkal nevšednějších myšlenek.

A ještě poznámka stran Köcherovy potřeby zvyšovat hladinu dopaminu skrze zpětnou vazbu (trocha svévolného psychologizování): Köcher na jednom místě píše, že se mu nechce psát knihu či prostě delší text, protože to dá moc práce a nemá vlastně jisté publikum (čtenářstvo). Raději by přednášel. Ano, přímý kontakt se skupinou (nejlépe mladších) obdivovatelů patřičné intelektuální úrovně přináší rychlejší uspokojení. Něco psát, publikovat, pak čekat na nejistou reakci, to může být docela skličující. Akorát by se tenhle poměrně pochopitelný motiv neměl skrývat za kritiku českého čtenářstva s tím, že by snad bylo lepší napsat kupříkladu jisté memoáry anglicky – to je nanejvýš zástupný důvod, jelikož pokud vím, od roku 2007, kdy byla tahle úvaha svěřena e-mailu, se tak dosud nestalo.

5 13.12.2022

Ne všechno, co Byung-Chul Han tvrdí, jsou nesmysly (např. interpretace Trierovy Melancholie je dost zajímavá), ale většina ano. Ovšem i relevantní postřehy, které autor průběžně trousí, jsou zasazeny do demagogické kostry.

Byung-Chul Han v souladu se svým zjednodušeným nazíráním skutečnosti nemyslí dialekticky. Stanoví si abstraktní pojem “negativity”, jemuž nasází atributy, které jej rajcují, pak stanoví nepřítele: stejně abstraktní “pozitivitu”, kterou může krmit v podstatě libovolným obsahem toho, co jej naopak irituje, a tím to hasne. Žádný další krok, který by ukázal, že na vyšší rovině jsou věci komplikovanější, že rozpory lze nahlížet diferencovaněji a že existuje souladná pozice. Je to zkrátka špatný filozof (nebo dobrý manipulátor, jak se to vezme), jelikož je neschopen myslet. Respektive opravdu myslet, tedy skutečně zajímavě, do hloubky. Což je trochu překvapivé, vzhledem k tomu, jak se v knize myšlení zastává. Ostatně se celý jeho diskurz podezřele podobá konspiračním narativům, které také ukazují na jednoho nepřítele, vyprsknou patřičně zjednodušené vztahy, moc se neserou s tím, aby to všechno bylo konzistentní, a vypustí to ven mezi lidi. Jediný rozdíl je ten, že Byung-Chul Han je vzdělanější a tudíž cílí na jiné publikum, než je v tomhle ohledu obvyklé. Ovšem: o to větší fuj.

Pojmy používá dost povrchně a zmateně. Je to taková pop filozofie, která má za úkol inteligentní čtenáře (nebo čtenáře, kteří se považují za inteligentní) ubít opakováním několika jednoduchých názorů ad nauseam. Autor dost radikální teze staví především na svých pocitech (typické je použití argumentačních konstrukcí jako “Slýcháme také stesky, že…”), přičemž se je nepokouší nijak rozvést, odůvodnit, zasadit do širšího a třebas i věcnějšího kontextu nebo nedej bože důsledněji analyzovat – jeho základní rétorickou figurou je totiž opakování. Pojmy přitom používá natolik vágně, aby jimi mohl své podezřelé teze vystýlat – staví si takové intelektuální matrace, na kterých pak jak dítě poskakuje a zkouší, co to dá, než to pod ním praskne. To celé zřejmě v duchu, že myšlení je narativní a tudíž nevychází z informací, respektive z dat, které totiž umožňují pouze aditivní kalkulaci vývoje. Byung-Chul tudíž vezme (často dost neústrojně) prostě to, co se mu hodí do krámu – tuhle napíše, že Carl Schmitt by kritizoval Facebook, protože člověk může mít nanejvýš jednoho přítele i nepřítele. Celou dobu točí o tom, že situace je nevídaná, věci nabraly zcela nových konsekvencí, máme tady přemíru informací, pozitivitu všude, samé lajky atd. Není se čemu vymezit, všude hledáme “stejné”, nikde žádné “radikálně jiné”, jen “vystavování” a “narcismus”, který teda občas popisuje jako hraniční poruchu osobnosti, ale to nevadí. Protože ono to tady prý bylo už za Rousseaua. Pěkné. A jak to teda souvisí? Jak se to propojuje? To je asi buřt, hlavně že se zaplní stránky, protože opakovat těch několik hypotéz bez ničeho dalšího furt dokola taky není žádná sranda. Jsme pány i raby, nikde žádná vnější moc, vlastně to vůbec není mocenská hra – foucaultovský diskurz se proměnil v něco zcela nového. Najs. Ale nějak se zapomnělo dát to do souladu s kapitolou na konci, kde autor píše ve stejném aranžmá o psychomoci, která nás ovládá – takže jak je to s tou mocí? Je vnější, nebo vnitřní? Je vůbec, nebo není? Tedy je vlastně “pozitivní”, nebo “negativní”? Nevíme. Nejspíše je i není, ovládá nás zvnějšku, protože jak si jinak vysvětlit tu mediálně zmanipulovanou masu (no? jak si to vysvětlit? co?), ale zároveň jaksi i zevnitř, protože už tady máme tu pěknou figuru pána a raba v jednom, člověka nesvobodného, co si to neuvědomuje, protože je v dobrovolném kalupu a hlavu má v pejru (respektive v pornu), takže to prostě necháme tak. Náznaky dialektiky by tady tedy byly, ale kdo se s tím má srát, že. Stejně by to cílový čtenář nepobral, nebo mu to takhle prostě stačí. Koneckonců, myšlení nemá stavět na datech, ale na negativitě a na narativu, a to už tady tak nějak máme. Pornografie je antikulturní, protože nic nesděluje, její obrazy nic neskrývají a tudíž je není možno vůbec ani číst (OK, boomer, porn studies dostávají pěkně na prdel! A to ještě ani pořádně nezačaly…). Jinak teda lacanovské symbolično je virtualita, která je nekonečně transparentní, a reálno je fyzický, prý neprůhledný svět – no ty vole, to jsem rád, že to vím, protože tuhle mě vyděsil Max Tegmark s tím, že celé univerzum je výsledek matematického výpočtu zažívaný vnitřními pozorovateli jako “skutečnost” (Tegmark je určitě na zlé straně pozitivity, ale stejně) – až se za pár desítek let někteří z nás ponoříme do digitální, simulované reality, lacanovské reálno bude mít tudíž zcela po ptákách a můžeme na něj zapomenout – budeme průhlední jak éter, nebudeme myslet, jen počítat, a budeme se vzájemně vystavovat až do skonání narcistního světa.

Až na těch pár podnětných postřehů, které musí člověk dolovat, je to jedna velká do sebe zahleděná marnost. Měl raději zůstat u té metalurgie.

Tak si říkám, jestli tahle Vyhořelá společnost není taky jenom takové prázdné simulakrum, prostě jen další variace na populární téma “vzdělanci proti digitalizaci”, které prostě má u jisté sorty konzervativců svoje odbytiště a u nějž mám podezření, jestli už je dávno nepíše nějaká patřičnými pojmy nabrífovaná umělá inteligence, aby uspokojila poptávku vyprahlých apokalyptiků. Ostatně celou tu technofobní hysterii dostatečně vystihuje verš mašíbloidního básníka Václava Plumplovského: “V dálce slyšet mamuta, pozor, jedou auta!”

A s tím Heideggerovým rolníkem, jehož ruka myslí, protože nešmejdí po displeji, nýbrž drží hrábě, ať mi políbí prdel. Opravdu: v některých chvílích se ty jeho cancy nedají číst s chladnou hlavou.
Pokud někdo chce lepší analýzu narcismu západní společnosti, doporučuju spíše (dnes již klasickou) knihu Kultura narcismu Christophera Lasche.

5 15.09.2021

Temné léto, ač se rozhodně nejedná o autorův nejlepší román, je ve srovnání s přeceňovaným Kingem (TO) mnohem lepší knihou: chytřejší, konzistentnější, lépe fungující na vytyčených rovinách vyprávění.

5 10.02.2019

Palahniuk správně pochopil, že se stal parodií sebe sama, která se hroutí ze svých zvyšujících se nároků uspokojit očekávání fanoušků. Takže se do toho pořádně opřel a stvořil groteskní lunapark vtipně variující své omšelé spisovatelské nástroje. Zřejmě snaha o osvobození - místo anarchistického poselství pro romantické nihilisty je tady muž z Acapulca. Palec nahoru.

5 09.08.2018

Esej konzervativního myslitele, v níž se její autor dopouští chyby apriorního stanovení toho, co dokazuje. Autor kritizuje sociální stát švédského střihu, jelikož zabraňuje dosahovat občanům “hlubokého uspokojení”. Zabraňuje jim to z toho důvodu, že toto naplnění dle Murraye čerpá ze čtyř zdrojů, kterými jsou víra, povolání, rodina a společenství. Pokud sociální stát přebírá určitý díl z role některé z těchto institucí, pak tím tato instituce vadne a občan z ní nemůže čerpat, díky čemuž upadá jeho vitalita a pocit životního štěstí a naplnění.

Není jasné, jaký je pro autora přesně rozdíl mezi rodinou a společenstvím, jelikož u rodiny zřejmě nejde jen o zajištění reprodukce, ale také o vazby mezi členy. Tyto vazby jsou ovšem také důležité v rámci společenství, tudíž se rodina a společenství coby smysluplné zdroje hlubokého uspokojení (dále jen HU) překrývají. Naopak povolání je kategorie až příliš široká, jelikož dle autora zahrnuje nejen práci, ale také záliby či například uměleckou tvorbu. První vážné chyby se autor dopouští tehdy, když tvrdí, že společenství a rodina mají přirozený původ, zatímco stát přirozený původ nemá. Jenže nevysvětluje rozdíly. Stát je svého druhu společenství. Pakliže jde o míru organizovanosti, pak je otázka, zda společenství či dokonce rodina, v níž hrají roli autority stanovující zákony, které ubírají jednotlivcům jejich svobodu v rozhodování a životnímu směřování, respektive že toto rozhodování přebírají z jedince na sebe, nemohou být stejně škodlivé, jako je pro autora sociální stát. Autoritativní a rozhodovací role státu by se tak jen posouvala na nižší úroveň, ale k jedinci by se přes rigidní společenství nebo rodinu stejně nedostala. Ten pak může v důsledku omezení rodinou či společenstvím stejně tak trpět neschopností dosáhnout HU.

S tím se pojí i to, že autor ve svém velebení role společenství a rodiny zcela opomíjí jejich potenciální negativní stránku, která může jedince svazovat a zabraňovat mu ve svobodné a kreativní činnosti a naplnění. Např. konzervativní rodina či společenství může takto omezovat ženy na historicky dané role. Sociální stát a jeho emancipační potenciál se zde zcela opomíjí.

Další problematický bod je samotný koncept HU, kterým autor nahrazuje rovněž problematický pojem štěstí. Murray až příliš nekriticky spojuje HU s prací pro společnost, s vysokou morálkou a individuální zodpovědností za společnost i prostředí. Kdyby vycházel z toho, že víra, rodina, práce a společenství jsou základní pilíře pro rozvíjení společnosti, nikoli jednotlivce, čemuž je třeba individualitu naopak podřídit, pak by to dávalo lepší smysl. Jenže tím by se dostal do oblasti totalitně-levicového smýšlení, které je pochopitelně jeho pravicovému chápání, v jehož středu je svobodné dosahování osobního štěstí, odporné. Tím ovšem přehlíží zásadní nekonzistenci, jelikož mezi tím, co je dobré pro společnost, a individuálnímu HU ze smysluplně naplněného života, nemusí být nutně pozitivní vztah. Pro mocensky myslícího člověka může být uspokojivým naplněním životního běhu maximalizace míry a rozsahu, v jakých ovládá a využívá ostatní, či v jakých shromažďuje moc a movitosti. Murray ve své argumentaci v podstatě automaticky počítá s tím, že HU v rámci smysluplného naplnění života je mít děti, vychovávat je, pěstovat přátelské vztahy a co nejusilovněji budovat osobní blahobyt v korespondenci s blahobytem celé společnosti, spolu s pěstováním a předáváním zodpovědnosti za naplňování těchto cílů. Ten, kdo se tomu vymyká, v autorových očích dosáhnout HU nechce. Čili se jedná o tautologii, jelikož se zde dokazuje, že rodina, společenství, povolání a víra jsou základní pilíře pro budování rodiny, společenství, povolání a víry.

Druhá polovina eseje je už jen blábolení o tom, že exaktní věda v budoucnu jistě dokáže, že jeho předpoklady jsou pravdivé + povinné odkazování se na Tocquevilla.

5 11.06.2018

Pro mě velký objev, jelikož debut Toma Rachmana je bez přehánění kvalitativně na úrovni toho nejlepšího od dejme tomu Philipa Rotha. Imperfekcionisté jsou románem o fiktivním americkém deníku se sídlem v Římě. Jednotlivé kapitoly jsou povídkami týkajícími se jednotlivých postav – redaktorů, reportérů, editora, korektorky, finanční manažerky i jedné čtenářky. Jde o horizontální plán vykreslující jeden vzájemně provázaný prostor, kterým se vine vertikální linie popisující v krátkých textech historii novin. V tomto ohledu nic nového pochopitelně. Celé to na první pohled může působit příliš schematicky a vykonstruovaně, což ale vůbec neplatí. Každá postava je živoucí, skvěle vykreslená, má nějaký konflikt, který se dotýká řady dalších konfliktů, a projde nějakou proměnou, uvědoměním – stejně tak čtenář, který skrze vývoj nutně reviduje své představy. Proměny hrdinů se neodehrávají v jasně definovaném, určitém plánu – dost často jim není jasné, co vlastně zažili, co pro ně událost znamená. Často jednají v rozporu s tím, co si sami myslí, že chtějí, případně zjišťují, že jejich představy a základní předpoklady jsou mylné. Jindy to ani nejsou schopni zjistit, ale zjistí to o nich čtenář. Nejistota se ovšem netýká autorského záměru – naopak, pointy jsou sice mnohoznačné a vrstevnaté, ale nikoli nepromyšlené. Autor samozřejmě účinně využívá síť nevěrohodných vypravěčů, jejichž nevěrohodnost se zrcadlí v očích ostatních a odhaluje tak relativitu a nejistotu ohledně všeho, co si protagonisté o sobě a o okolí myslí.

5 16.05.2018

Chabon je velmi talentovaný vypravěč a asi naprosto jakákoli jeho kniha je velkým čtenářským zážitkem – chtělo se mi napsat, že bez ohledu k tématu, ale téma od formy a stylu nelze samo sebou nijak oddělit. Zázrační hoši jsou univerzitní román o spisovatelích a o oblíbeném tématu s nimi spojeným: spisovatelské krizi. Alespoň jeden zajímavý aspekt za všechno: klíč k vyprávění – a tím pádem zřejmě i k postavě protagonisty, spisovatele Gradyho Trippa – je částečně v jeho neustálém zrazování původního směru. Mnoho scén a většina intencí je záhy popřena a hrdina udělá opak toho, k čemu se původně chystal. Tahle neurotická metoda ovšem samozřejmě neukazuje na roztříštěně neurotický Chabonův přístup, ale naopak důmyslně promyšlený autorský úmysl. Alespoň mám z textu ten dojem.

5 16.05.2018

Mairtín Ó Cadhain je patrně jeden z nejvýznamnějších irských spisovatelů – což je, vzhledem k tomu, kolik irských autorů dostalo kupříkladu Nobelovu cenu za lit., poměrně slušný status. Narozen v malé connemarské vesničce Cois Fharraige, irský nacionalista, dokonce člen Irské republikánské armády, s níž se účastnil loupežného přepadení skladu zbraní (před 2 sv. válkou), také nadaný polyglot a spisovatel, který vyučoval irštinu na dublinské Trinity College. Stěžejní a ve své době věhlasný román HŘBITOVNÍ HLÍNA je z velké části napsán v irském oblastním dialektu, díky čemuž byl již ve své době obtížně čitelný dokonce i pro vzdělanější vrstvy a díky čemuž vznikl anglický překlad teprve v roce 2015 (jako první překlad snad vyšel norský, díky odborníku na irský jazyk Janu Eriku Rekdalovi). Jak popisuje také například Pascale Casanova ve SVĚTOVÉ REPUBLICE LITERATURY, irští autoři se dělili na dvě pomyslné části: na nacionalisticky orientované spisovatele, kteří inklinovali spíše ke konzervativnějšímu, klasičtějšímu pojetí realistické formy a idyličtějšímu zobrazení irské společnosti a kultury a na světoběžníky, autory, kteří mysleli globálněji, experimentovali s jazykem a díky oblastní uzavřenosti irštiny často psali anglicky, díky čemuž byli první skupinou bráni někdy za zrádce – to jsou všechna ta slavná jména: Joyce, Beckett, Synge, Flann O´Brien aj. (jak Casanova tematizuje, nejde o irské specifikum, ale naopak o jakýsi opakující se strukturální vzorec u kultur, jež se snaží prosadit vůči nějakému dominantnějšímu celku). Historických příkladů lze najít mnoho – např. jeden z historie národního divadla Abbey Theatre, kdy např. v roce 1904 jeho zakladatelé Lady Gregory a W. B. Yeats bránili před rozezleným davem konzervativněji smýšlejících diváků neuctivou hru HRDINA ZÁPADU J. M. Synge (lady Gregory, na rozdíl od Yeatse, ovšem sama hru nepovažovala za příliš hodnotnou). Či pozdější naprosté odmítnutí her Seána O'Caseyho v tomtéž divadle. Nebo – jak uvádí v doslovu k HŘBITOVNÍ HLÍNĚ překladatel Radvan Markus – příklad poněkud prudérního národního nakladatelství An Gúm (The Scheme), z jehož nabídky si prostřednictvím postavy spisovatele Cadhain v románu utahuje, že zde vychází jen takové knihy, které by se jejich autoři nestyděli dát přečíst svým matkám. V tomto směru je stejně vtipná narážka na Cadhaina coby „joyceovského úchyláka“, jak byl vnímán zřejmě jednak některými redaktory An Gúm a jednak prý jedním náhodně vyslechnutým cestujícím… Ovšem srovnání s Joycem (s ODYSSEEM) je v případě HŘBITOVNÍ HLÍNY poněkud zavádějící – ona „joyceovská úchylnost“ se totiž týká zejména jazykové jadrnosti a sprostoty lidové mluvy, jíž oba autoři ve svém díle bohatě zachytili. Stejně tak lze najít spřízněnost v oblibě k jazykovým hříčkám, dvojsmyslům a s tím spojené jazykové hutnosti, s jakou oba autoři vkládali více či méně skryté narážky do svých vět. Tedy jistá tendence ke grotesknosti a manýristické bujarosti. Ovšem Joyceův jazyk má odlišný rozměr – u Joyce je jazyk světotvorný – slovo nejen popisuje či proniká do skrytých rozměrů smyslu, ale v rámci románového světa doslova tvoří (což je v ODYSSEOVI nejzřetelnější v pasáži, kdy je Bloom v bordelu a před ním se odehrává řada metamorfóz – což je samozřejmě perzifláž na Ovidia atd.), přičemž autor se ke svému dílu staví jako jeho opravdový demiurg. Cadhain jazyk tímto zp. nepoužívá – u něj naopak vše slouží k satirickému vyjádření společenských vztahů a lidské malosti. Celá kniha se, vyjma archaizujícím poetickým jazykem napsaných úvodů jednotlivých interludií, skládá pouze z jednotlivých replik množství umrlců (kniha se de facto skládá jen z interludií, jakoby její hlavní části, v nichž se snad odehrávají závažnější záležitosti, byly prostě čtenáři nedostupné – což je samo o sobě pěkný vtip). Takto by vlastně mohla představovat svého druhu divadelní text (a také byla takto využita a v rozhlase zdramatizována). Spíše než k Joyceovi či modernistům je tedy nabíledni knihu dát do souvislosti s dlouhou tradicí žertovného polyfonního žánru, jehož původ Bachtin klade k menippské satiře (3 st. Př. Kr.) a jehož jeden z vrcholů se odbyl v díle Françoise Rabelaise (Radvan Markus v doslovu v této souvislosti také uvádí Bachtina, což je celkem nasnadě, ovšem o menippské satiře se nezmiňuje). V centru HŘBITOVNÍ HLÍNY je žabomyší spor čerstvě zemřelé protivné a zlomyslné báby Caitríony Páidínové, která sice škaredě pomlouvá úplně všechny, ovšem nejvíce nesnáší svou bohatší sestru Neíl. Text se odbývá v nekonečných variacích na stížnosti, zdravotní neduhy, politiku, nacionalismus a především neustále zmiňované třísky, či spíše trámy v očích ostatních. Je třeba vyzdvihnout, že jsou jednotlivé hlasy napsané tak, že v jejich polyfonii se čtenář zorientuje díky specifikům každého z nich – tématům, použité slovní zásobě, charakteristickým výrazům. Cadhain nešetří nikoho, každá pomluva má zřejmě alespoň zrno pravdy, přitom ovšem má pomlouvající v dané věci obvykle sám tunu másla na hlavě. Prakticky nekonečné variace na dané téma dávají Sartrově citátu, že „peklo jsou ti druzí“, nový rozměr (ačli je jasné, že v daném kontextu jde zřejmě o očistec, pokud naopak neplatí, že má kniha pohanský rozměr a kromě tohoto věčného utrpení v banálních klevetách už prostě není nic). Román tak nemá dějový oblouk, v jednu chvíli prostě skončí (Cadhain jej také vydával časopisecky a zřejmě by mohl takto pokračovat ad libitum). Vrchol tematizované nanicovatosti pak nejspíše představuje diskuze nebožtíků v posledním interludiu nad tím, zda existují duchové, přičemž stěžejní argumenty, jako obvykle, zůstávají na stejné úrovni, jako byly před smrtí: někdo ducha někde viděl a jiný tvrdí, že byl jen nadrátovanej atp. Otázka je, zda je relevantní knihu prezentovat jako humoristický román – můj názor je, že nikoli. Nelze vyloučit, že bude někomu připadat velmi vtipná, pravděpodobnější ovšem je, že tuhle stránku zastíní jiné kontexty – ať již díky kulturní odlišnosti či z jiných důvodů.

5 26.02.2018

Na Binetově HHhH je zajímavá a hodnotná především forma, jelikož o operaci Anthropoid si čtenář může přečíst spoustu jiných textů – jak autor koneckonců ve svém díle často glosuje. Pojímání dramatu výsadkářů Gabčíka, Kubiše a Valčíka rovněž jakožto drama samotné geneze textu funguje velmi dobře. Binet dokáže líčit věci i v rámci svého experimentu s takovým napětím, že jsem byl na každou další stránku dychtivě zvědavý, ač faktický průběh historických událostí samozřejmě znám. Autorova hra s nespolehlivým vypravěčem je takového ražení, že kupříkladu nejprve popíše, kterak se díky nemožnosti platby kreditkou v daném internetovém obchodě naštěstí vyhnul nákupu německy vydaných pamětí Heydrichovy manželky Liny, jejichž cena se zřejmě díky vzácnosti a oblíbenosti v některých sběratelských kruzích vyšplhala do poněkud fanatické výše, aby o několik kapitol dále vynesl informaci ze soukromého prostředí Heydrichovy rodiny a lakonicky poznamenal, že si knihu coby zdroj nakonec stejně koupil a její obsah si nechal předložit jakousi mladou ruskou studentkou. Nutno podotknout, že v tomhle ohledu Binet dosahuje kvalit znejišťujících románových esejí takového Juliana Barnese (ne, nejde o samoúčelnou autorskou sebestřednost). Poněkud mě jen znejistil příliš okatě najevo dávaný patos, jejž Binet na konci vyhrotil takřka k nesnesení (a nic tomu nepomůže vložená reflexe o jeho nevyhnutelnosti) – jako by měl autor (ovšem fiktivní autor coby postava příběhu, skrze nějž skutečný autor promlouvá) neurotickou potřebu své čtenáře přehnaně ujišťovat, kterak s odbojáři soucítí a kterak se oproti nim cítí malý a nicotný, aby zmizelo i poslední smítko pochybností, že tomu tak není. Připadalo mi to jako systematicky vkládaná nejistota, jejíž ústrojnost v rámci jinak chytré kompozice mi přišla dosti pochybná.

P.S.: Filmová adaptace se dle traileru zdá být další variací prostředních kvalit na danou historickou látku, která si titul a jméno autora kupuje pouze jako lákadlo pro čtenáře – co je na knize zajímavé zřejmě zcela absentuje. Viz https://youtu.be/l9OUT4BZUT8

5 01.06.2017

Feřtek se sice tváří jako obrazoborec, ale ve skutečnosti stávající ideologii týkající se vzdělávání spíše podporuje. Klíčové totiž je to, že se vůbec nenamáhá vést diskuzi nad tím, co to vlastně vzdělání je, k čemu by mělo být a jak se jeho pojetí historicky vyvíjelo. Místo toho prostě dělá, že se jedná o jasnou věc a diskuzi vede nad její správnou formou. Jenže pokud vůbec neurčí ani nediskutuje, co vzdělání je, jeho argumenty jsou jako voda – mohou přijít odkudkoli a směřovat kamkoli – může si vyvodit, co se mu zlíbí. Feřtek kritizuje přístup vyučování za Rakouska Uherska, který měl především za úkol vytvořit dostatečně poslušnou, disciplinovanou a k žádoucím profesím orientovanou masu, píše o skrytém kurikulu, tedy o nevyřčeném účelu škol vychovávat a přizpůsobovat jedince stávajícímu společenskému zřízení, ale ve svém vlastním pojetí pojímá vzdělání úplně stejně: jde především o to, aby se školy přizpůsobily tekutému stavu proměnlivých informací a nestálých pracovních pozic a utvářely masu tak, aby se mohla v tomto poli pracovně co nejlépe zařadit. Že by mohlo mít vzdělání hodnotu samo o sobě a ne jako instrument nebo vklad pro ekonomický rozvoj, tedy o jakémsi původním humanistickém, a de facto zapomenutém ideálu, se nezmiňuje vůbec.

Feřtkovo nepochopení a argumentační neschopnost se pak jasně ukazuje v jeho přímých polemikách. Vymezuje se sice celkem správně vůči Digitální demenci Manfreda Spitzera – Spitzer je demagog jiného druhu a ve své křižácké výpravě proti všemu elektronickému naprosto ztrácí úsudek. Tedy to, že zcela ignoruje, jak Feřtek upozorňuje, výsledky studií potvrzujících kladný význam kupříkladu některých počítačových her, je celkem pádný argument. Ovšem vymezovat se vůči Spitzerovi je snadné – to je jako střílet ryby v sudu. Horší je to ovšem s kritikou Teorie nevzdělanosti Paula Konrada Liessmanna – mám podezření, že Feřtek ji buď vůbec nepochopil, nebo nečetl (možná k ní ve smyslu současného oprošťování se od nadměrné textové zátěže – tradiční domény staromilských inteligentů – přistupoval podle návodu Pierra Bayarda: Jak mluvit o knihách, které jste nečetli?).

Liessmann vychází z Adornovy kritiky polovzdělanosti. Polovzdělanost Adorno popisuje tak, že střední třída vidí ve znacích vzdělanosti znaky třídy vyšší, proto se je snaží získat. Je to podobné, jako když hrdina Allenova filmu Match Point načítá reader´s digest románu Dostojevského spolu s interpretačním průvodcem, aby se druhý den mohl blýsknout u večeře v lepší společnosti. Vzdělání se fragmentarizuje, rozpadá se jeho hloubka i smysl. (Feřtek Adorna nezmiňuje vůbec.) Liessmann dovádí argumentaci vzhledem k vývoji poválečné situace až do dnešních dnů ještě dál a tvrdí, že zatímco u „společnosti polovzdělanosti“ alespoň ještě zůstává povědomí, co to nějaká vzdělanost je, u „společnosti nevzdělanosti“ obsah tohoto pojmu zcela mizí – respektive se rozpouští výhradně v účelu praktického života, uplatnění se na pracovním trhu. Obory, u nichž je obtížné obhájit jejich přínos v praxi, se tak zdají být zcela zbytečné. Vzdělání takto podléhá určité moci instrumentálního rozumu, jak by asi řekli postmarxističtí filozofové.

Že k této situaci došlo, dokazuje svým nepochopením i Feřtek – jejich argumentační pole se zcela míjejí. Feřtek uvádí vůči Liessmannovi tři hlavní výhrady. První je, že Liessmann nepřednáší vědecké důkazy a spíše chytře esejisticky popisuje svůj náhled na věc, přičemž předpokládá shodu u spřízněných duší – není jasné, jakou přesnou podobu důkazů si Feřtek představuje, ale to samé by bylo možné říci i o něm. Druhý argument se týká toho, že Liessmann je prý starší uhlazený vzdělanec, který prostě trpí pocitem, že za jeho časů šlo všechno lépe – na obranu uvádí analogický příklad, že stará Pragovka je možná také pěkné a elegantní auto, ale chtít, aby zaplnila veřejné komunikace, by bylo pošetilé. Nesmyslným a nesouměřitelným argumentem se rýsuje, na jak vratkých základech autor stojí (vlastně nestojí na žádných). Hlavní argument celou věc stvrzuje: Feřtek tvrdí, že Liessmann volá po návratu elitních univerzit s vysokými nároky, na jaké je zvyklý z dob svého studia. Dále píše, že pokud by šlo společnosti jen o to vychovat budoucí ředitele, manažery, doktory a profesory, pak by klidně školy mohly zůstat ve svých elitních pozicích a nechat si v tom značnou nezávislost – upozorňuje však na to, že Liessmann prý nevidí, že je něco takového nemožné, jestliže je nutné připravit na budoucí povolání většinu populace – abychom z nich všech udělali alespoň bakaláře a zajistili rychle se měnící společnosti přísun flexibilních bílých límečků, kteří budou umět ovládat počítač, naučí se anglicky a získají patřičné soft skills, tzn. nezůstanou na pracáku, ale vydělají šišky, založí rodinu a budou spokojeně trávit dovolenou, pak je nutné přistupovat ke vzdělání „flexibilněji“. Feřtkův argument připomíná obhajobu manažerů zvířecích velkochovů, když čelí kritice, že lidé jí zbytečně mnoho masa, přitom je to nezdravé, škodí to životnímu prostředí a trpí tím zvířata ¬ jejich odpověď je: a jak to máme dělat jinak, když je potřeba nakrmit tolik lidí spoustou masa? (Viz Foerova kniha Jíst zvířata) Nehledě k tomu, Liessmann žádnou podobnou nostalgií po staré dobré škole z času mládí (je o 9 let starší než Feřtek) ve své knize nepíše – jeho kritika se v žádném případě neopírá o nějakou povrchní a neurčitou proklamaci návratu elitních škol pro hrstku vyvolených – je hlubší, strukturovanější a týká se celkového přístupu k tomu, co to pro nás vlastně vzdělání znamená – tedy právě základního tématu, které Feřtek důsledně ignoruje. Právě v tomhle bodě je Feřtkova demagogie nejzřejmější – navíc zmíněné tři argumenty několikrát zopakuje, neboť jako ideolog ví, že co se řekne mnohokrát a hlasitě, to také platí.

V některých případech chci být zlý: Feřtek by měl zůstat u psaní turistických průvodců a seriálových scénářů a neměl by se pouštět do témat, na něž nestačí ¬- buď je vědomý manipulátor, nebo prosťáček.

5 28.04.2016