1871 komentáře u knih

Povídkový román, jsou to krátké příběhy pospojované osobami vypravěčů a posluchačů. Některé poučné, některé zábavné. Vesměs ale se smutným nádechem. Legie je přece jen posledním místem záchrany zatracenců.

Řekne-li někdo, že chce mír. Je stále ještě otázka, proč.
Je to několikátá kniha z tohoto historické období, kde jsem narazil na myšlenku, použít náboj náboženské války pro jiné účely. Ať politické, majetkové, nebo jiné osobní.
Až mě z toho mrazí, když si to člověk převede do jiných dějinných situací. U knihy byl doslov z 50 let. Autor doslovu, dával Jindřicha do protikladu k Hitlerovi.
A i přesto v knize zaznívá občas radost z boje a z útoku...

Michael má jasno o fašistické minulosti Německa. Ví přesně, co cítí k lidem, kteří to zažili a připustili, byť svou pasivitou. Pak se ale dozví o Hanině minulosti, o tom že nebyla zdaleka tak pasivní. A najednou mu to v citové rovině už tak jasné není, i když rozumově na svém hodnocení nic nezměnil.
Je to taková sonda do složitých hloubek lidského prožívání, kde se mísí rozum a pocity. hodnocení cizích lidí je jiné, než hodnocení otce a to je zase jiné než hodnocení dávné milované osoby.

Hlavní hrdina je rasista, protože je to normální a vlastně se to čeká. Má ale nemanželskou dceru s domorodou ženou. Naštěstí je téměř bílá. Nechá ji vystudovat v Evropě...
a pak se vrátí a sblíží se s domorodcem, který také studoval v Evropě...
Možná je to příběh o boji domorodců za svobodu. Mně to ale přišlo hlavně jako příběh člověka, který patří do dvou světů a až v mezní situaci začne vnímat, jak se k sobě ty dva světy mají. Příběh je to idealistický. pro jeden svět se rozhodne a ten ho přijme. V reálu by to tak téměř určitě nebylo. Určitě ne tak ideálně.

Jako otec dvou dcer Tothovi nezávidím. Možná je lepší, že si dnes i dívky volí samy.

Literárně je to průměrná slohová práce ze střední školy. Což je trochu škoda, protože se odcizí čtenářům zvyklým na vysoký literární standard, nebo akčnost. Je to přece jen téma, které by měl znát každý, jako varování a pro poučení.

Trochu mi to připomnělo Citadelu, trochu Mistra a Markétku. Zajímavé bylo, že všechny ty sny byly nepříjemné, ne přímo noční můry, ale snad ve všech byla hlavní postava vystavena něčemu nepříjemnému. Zlodějům, únoscům, padlé ženě, nebo naopak byl podezřívám z krádeže nebo vraždy. Ale nic z toho ho nevyprovokovalo k přímé obraně - násilí. A i tam kde byl náznak políčku zůstalo jen u náznaku.

Určitě si ji nechám po ruce, abych do ní mohl jako včelař občas nahlédnout. Velmi mě zaujaly popisy jak poznat co se ve včelstvu děje uvnitř z chování včel na česně, případně na rámku. Asi moc nepoužiju popsané postupy, protože to není styl jakým včelařím já. Je mi sympatičtější omezování zásahů na minimum a přeskládávání rámků dělám jen v krajním případě. Nnesnažím se o maximalizaci výnosu, hledám spíš optimální výnos při pohodě včelstva a nenáročnosti včelaření.

Četl jsem ji dlouho a to i radím. Není to jedna kniha, je to hodně knih, vzájemně se na sebe odvolávají a jedna druhou ovlivňují. Přitom je to sbírka žánrů a sbírka různých dob původu. Některé na sobě mají nános tehdejší morálky a předsudků. Jiné ztratily svůj přesný význam staletími a překlady. Pořád má ale co nabídnout k přemýšlení. Jsem věřící, ale zároveň agnostik. A ani tuto knihu knih nemohu číst nekriticky.

Pod parou postrádá lehkost prvních knih o Zeměploše. A tady, kde se kříží vyprávění o technickém pokroku, kritika izolacionismu některých kultur a jejich násilný boj, proti ostatním kulturám a osobní pohled přepracovaného člověka, který to všechno sleduje a prožívá. Podobná těžkost a hloubka se promítá, do všech pozdějších Pratchettových knih, ale v Pod parou to dosahuje svého vrcholu.

Neustále mne udivuje při celkovém počtu Pratchettových knih, množství témat z etiky, historie, náboženství a i moderních věd, na které nenápadně odkazuje. Až je mi líto, že ne všechny vtipy postřehnu, protože mi unikne narážka nebo souvislost. Třeba tady ve Zloději času, jeho plátkování. Čím rychleji se pohybujeme až se začneme blížit rychlosti světla, tím více se čas zpomalí. Nepřipomíná vám to něco? Ale až tady jsem zaznamenal myšlenku udělat to obráceně. Nejprve zpomalit čas a až tím zvýšit rychlost. Škoda, že si to Einstein už nemůže přečíst. Kdoví jaké další uznávané teorie bychom se pak dočkali.

Za mě trochu slabší Pratchett. Trochu jsem se ztrácel v některých dialozích a hodně postav nebylo na Pratcheta dost dotažených. Byly jen takové obyčejně dobré. I hlavní osoba Mikuláš byla celou dobu taková nejistá a až vlastně úplně na konci se z něj stal ten pravý novinář. Napíše pravdu, i když ne celou. Rodinu do toho nenamočí. Stane se drsně spravedlivým, k mocným dost arogantním... Ale také Pratchett přiznává, že tyhle zprávy, hlavně ty, které dokazují něčí nevinu většinu čtenářů vůbec nezajímají. Nemá to tu šťávu jako zprávy o létajících talířích, ženách rodících hady a podobně: Lež oběhne svět, než si pravda stihne obout boty.

Diplomacie a politika. Tohle téma nakousl Pratchett už několikrát, ale nikdy takhle z blízka. V situaci a v zemi, kde není centrální moc, kde se o moc přetahují 3 dědičné mocenské síly a tradice i postavení vlastní třídy je pro tyto síly důležitější než celkový rozvoj vlastní země.
Okrajové téma je zneužití pravomoci u člověka, který se dostane na vysokou pozici, na kterou nemá kvalifikaci ani buňky. Navíc ve službách policie, kde se předpokládá plnění rozkazů. A tady stály rozkazy za to.
Není to jen fantasy a komedie. Je to opravdová sociální kritika.

Celkově mě téma zajímá, čekal jsem trochu víc citací z onoho ztraceného evangelia a k tomu nějaký komentář. Kniha je ale jen ten komentář a samotné evangelium se objevuje jen v krátkých výtazích. Také začátek o cestě badatele k prvnímu seznámení se s objevenými texty byl zbytečně dlouhý a k samotnému tématu nepřispěl snad ničím. I přes tyto nedostatky mě ale knížka obohatila o nové pohledy, kterými se na obecně známé události mohu dívat.

upíři, uhlazení, úlisní, ale stejně krvelační, jako ti staří obyčejní... Přišli do Lancre na pozvání, z krále udělají ovládanou figurku a mají propracovaný plán jak postupně ovládnout všechno obyvatelstvo. Mají i takový malý seznam těch, které je potřeba dostat na svou stranu nebo odstranit - bábi Zlopočasnou. Nepřipomíná vám to něco? Je to takové lehké odpočinkové čtení s ukrytou myšlenkou.

Normalizace, postpuberta, žádná perspektivní budoucnost ve společnosti... Hodně, hodně jsem se ztrácel v tom, co je popis skutečnosti, co je sen a co je jen představa. Ale to byl nejspíš účel. Když si vzpomenu na vlastní mládí v tomhle věku, tak to asi i tak bylo. Intenzivní představy, které se prolínaly se skutečností, až se rozdíly stíraly.

Někde mě zaujala informace, že je to dle starých pověstí a báchorek z kraje těch středočeských lesů. Ale pokud ano, je to jen lehce inspirováno. Styl mi přijde jako moderní akční fantasy. Nesourodá trojice naivního mladíka, ortodoxního mnicha a studenta (amatérského čaroděje) je pro starodávný příběh příliš. Také zpochybňování zaměření stran, kdo je opravdu dobrý a kdo špatný. Něco takového ve staré literatuře a už vůbec v lidové slovesnosti neznám. Nejsem ale znalec.

Těžké téma, časté střídání děje, myšlenek a snů. Ale jazykově povedené, dobře se mi četlo. Člověk si při tom uvědomil, kolik utrpení zažili i lidé, kteří se přímým hrůzám vyhnuli. I roky skrývání a strachu a v neposlední řadě pocit prázdna zbylý po těch nejbližších se natolik promítly do dalšího života postižených. Vlastně až do jejich smrti.

Obsáhlé, dobře vysvětlené, poučné. Ale hlavně co se týká češtiny, prostě krásné. Vydání z roku 1959 je tak jak bylo napsáno. Tedy infinitivy s ti na konci. Spojky, předložky a předpony, tak jak se používaly před 100 lety. Odborně mě zajímaly jen některé části, ale kvůli jazyku a slohu jsem knihu přečetl celou.

Četl jsem původní jazykovou verzi a občas jsem si musel vypomoci slovníkem vzadu. Ještě že tam byl. Ale četlo se mi to kupodivu dobře, možná lépe než některé aktuální knížky v moderní češtině.
Labyrint světa mi neskutečně připomněl některé internetové diskuse. S tím rozdílem, že Komenského postoj chápu jako kritiku celého lidstva a jeho naturelu. Kdežto dnešní diskutující, kritizují cokoliv u odpůrců. Jako příklad může posloužit příběh o Šalamounovi. Nejmoudřejší člověk s jasným pohledem na věc, prohlédne každou přetvářku a nedokonalost. Ale stačí zahrát na jeho slabou stránku. Pochválit ješitnému jeho moudrost a stane se z něj obyčejný člověk.
Proto ráj srdce nepovažuji za doslovný návod. Je to jen další metafora jako labyrint světa. Ukazuje co s tím škaredým a bezvýsledným světem. Snažit se ho změnit svým srdcem a začít se snažit od sebe. Prostě začít od sebe, ne začít napravováním druhých.