000nugatovej komentáře u knih

Na tuhletu knihu jsem se namlsán Osamělostí prvočísel moc těšil. Giordano i v ní dokazuje, jaký má talent. Celý příběh vypráví střízlivě, bez patosu. Jeho postavy – a je jich hodně bez zřetelného vymezení těch hlavních – prožívají své malé i fatální tragédie jak na válčišti, tak doma v civilním životě. Jsou vlastně také určitým způsobem vykořeněni, také se potýkají se samotou tak jako Alice a Mattia z Osamělosti prvočísel. To je snad jediná spojnice obou knih. Jinak to vypadá, že Giordano chtěl cíleně dokázat, že umí psát jinak – jiný jazyk, zcela jiný příběh... Jeho prvotina mne však oslovila více.

1 12.06.2017

Čím to, že i při třetím čtení (v průběhu osmi let!) se mi tahle ponurá kniha líbila? Čiší z ní smutek a tíha života. Přes všechny prohry oba hrdinové, kteří v sobě komplikovaně nesou svou osobní tragédii z dětství a zároveň své duševní i tělesné handicapy, svůj osamělý život jaksi (ač těžce) zvládají. Je mi jich líto, zároveň jsou mi svou lidskostí sympatičtí. Giordanovi se podařilo namíchat ve své prvotině skutečně neobvyklou směs pocitů.

12 12.06.2017

Nelehce jsem se začítal, pak jsem byl nadšený. Působivá je zejména pasáž ke konci knihy, v níž Františka sama sebe horečnatě přesvědčuje prostřednictvím něžných vzpomínek, že její nezvedený ogar, který ji tolikrát zklamal, má dobré srdce. A svou náhle uvědoměnou lásku je ochotná adventně rozšířit i na svého buranského muže, ba dokonce i na zlou Rozínu. Skutečnost je však jiná, kniha končí, jak je možno od balady očekávat.

Je třeba se zmínit i o promyšlené práci s jazykem. Jeden příklad za všechny: První vpád drsného valašského dialektu s kořením nadávek kontrastně přichází po líbezném popisu beskydské zimy.

Česká literatura v období mezi válkami měla vysokou úroveň a ještě i dnes je s trochou úsilí čtivá.

Příběh vystavěný na často používaném půdorysu nespokojeného Evropana, kterému předává rady mudrc z východu. Často opakovaná banální úvaha o tom, jak se muži na rozdíl od žen ostýchají ptát na cestu kolemjdoucích, která se tu objeví hned na první straně, předznamenává celou knihu.
Román přináší směs „moudrostí“, z nichž některé mi připadají již omleté, opakované, banální, jiné přece jen pro mne nové. To je ovšem zřejmě dáno i tím, že takových knih jsem zase nepřečetl nějak moc. Možná jiný čtenář tu nenajde ani jednu originální myšlenku. Naštěstí po stránce formální autor neexperimentuje, takže se čte bez zádrhelů a dá se zvládnout na jeden zátah.

3 21.05.2017

Četla se lehce a vyvolávala příjemné napětí. Je zajímavé, jak ovlivňuje vnímání a přijetí knihy momentální rozpoložení čtenáře. A tak zatímco u Učedníka mi vadily názvuky červené knihovny při popisu sbližování detektivky Rizzoliové s agentem Deanem, tady mi ani zcela nepravděpodobné eskapády Jane v době před porodem i s jejím novorozeným dítětem, nevadily. Naopak, bral jsem je jako zajímavý prostředek zvyšování napětí. A v tomhle thrilleru ho bylo dost. Těším se na další Tessiny knihy.

2 19.05.2017

Gellnera mám spojeného s Divadlem jednoho herce Miroslava Částka, který kdysi v osmdesátých lech provozoval inscenaci z anarchistické poezie. To právě Částkovými ústy mne Gellner naučil, že za provokující cynickou maskou (třeba: Nezemru já od práce, / nezahynu bídou, / nezalknu se v oprátce, / skončím syfilidou.) se může skrývat velmi citlivá duše (Všichni mi lhali ...). To vše pak vytváří v nejlepších Gellnerových básních opojnou směs, která je přes dobu vzniku této poezie stále živá.

1 18.05.2017

S tou knihou jsem se doslova pral. Je mnohovrstevnatá. A tak vedle pasáží o čisté Kokešově lásce k Janince kontrastující s chtivostí jeho profesorky Talancky, vedle pasáží o babičce Odetě a její lásce k husarovi, které se mi moc líbily, jsou v něm části, jimiž jsem se prokousával velmi těžce. U Gruši to tak bývá. Znám to z jeho Dotazníku.

17.05.2017

Závist a nenávist stravují nitro hrdiny. Zoufale si to sám uvědomuje, brání se jim, ale je to naopak - nutkavá sebereflexe vycházející z chybných předpokladů je jejich katalyzátorem. Nemáš-li rád sám sebe, škodíš kainovsky lidem kolem. (Ti blízcí se mu vlastně - dost nepochopitelně - obětují.) Nese vinu i Ábel? A jaký bude jejich vnuk? Kniha vyvolává tolik otázek ...

1 14.05.2017

Nesbo umí psát. Po mnohem objemnějších románech s HH tu i na pouhých sto padesáti stranách rozehrál zajímavý napínavý příběh. Jak bývá u něj zvykem s nečekaným závěrem. Příběh, kde hrají zásadní roli příběhy, které si potřebuje vytvářet titulní postava. Skrze tyto příběhy se snaží dát tomu, co se kolem něj děje, nějaký smysl a řád. Znovu a znovu ho ovšem překvapuje, že se mýlí.

Nesbo umí psát. Jeho mistrovství není jen v ději, kde vše do sebe zapadá, ale i v tom, jak to píše… Třeba začátek, v němž tančí sněhové vločky, je virtuózní. Krev na sněhu vytváří (již na první straně) jakýsi nachový královský plášť s hermelínem. A tím krvavým pláštěm kniha i končí. Krev na sněhu. Nesbo umí psát.

3 07.05.2017

Vypravěč Ewald, jeho přítel Karfiól a jejich „femme fatale“ Elvíra žijí ve zvláštním světě snů, a když se zadaří i ve skutečném rádobyuměleckém společenství. Chvílemi se vše děje ve strhujícím tempu – třeba, když se na skok vrací domů Karfiólův otec se svou vyhukanou manželkou – jindy se tempo zpomalí v melodramatických scénách spojených třeba s vycházející hereckou hvězdičkou Frederikou. To vše vytváří čtivou groteskní směs, která na rozdíl od Grunbergova Gstaadu či jeho prvotiny Modré pondělky nemá tolik temných tónů.

06.05.2017

Velký příběh vyprávěný na několika stranách prostým jazykem. To největší je holt prosté a přirozené. (Ostatně, všimli jste si, jak se vedle lidskosti a velikosti přírody najednou staly války zuřící v údolích něčím druhořadým a nicotným?)
Ve vydání, které jsem četl, bylo vyznění knihy zesíleno líbeznou výtvarnou výbavou P. Čecha.

15 01.05.2017

Nečekané rozuuzlení a pak přichází ještě jedno! Přes temný obsah Nesser občas zařadí vtipnou repliku (často jimi končí jednotlivé kapitoly). Udržuje si tak sympatický odstup od svého příběhu. Je to už moje čtvrtá přečtená detektivka tohohle autora. Ani ona mne ještě neodradila od chuti přečíst si další.

30.04.2017

Již potřetí jsem si nechal vybubnovat od Oskara Mazeratha jeho životní osudy
I potřetí to stálo za to – Oskar na svém plechu totiž vybubnovává nejen zvuky, ale i vůně a obrazy. Z těch nezapomenutelných třeba obrazy čtyř kašubských sukní, koňské hlavy plné úhořů, děsivé karetní hry na polské poště, šumáku, který pomohl Oskarovi objevit možnosti jeho třetí paličky, jeptišek odlétajících k nebesům, rozevřeného odznaku nacistické strany, cibulového pláče osvobozujícího od zaschlých vzpomínek ... A další a další.
Vždycky, když jsem tuhle knihu četl, mi Oskarův bubínek přibubnoval i chuť na další Grassovy knihy. Pro mne je však Plechový bubínek pořád z Grassových děl knihou nejchutnější.

14 29.04.2017

Oproti většině ostatních knih s HH mi Červenka připadala méně napínavá, ač zločinec a jeho motivy byly opět – jak bývá u Nesbeho zvykem – překvapivé, originální, tentokrát však až málo uvěřitelné.
A tak mne nejvíce na knize asi bavilo to, jak se tu postupně rozkrýval příběh Ráchel a jejího syna Olega, které čekají díky sblížení s Harrym v dalších Holeovkách (ty jsem už četl a skutečně mi připadaly lepší) hodně bouřlivé události.

1 16.04.2017

Závěr knihy je ilustrací autorovy myšlenky, jak nebezpečné jsou pro charakter člověka peníze a jak je potřebné pro plnohodnotný a radostný život najít cestu ke svému srdci, která se v knize opakovaně objevuje („Není jiné cesty než cesty k vlastnímu srdci.“). Na můj vkus však příliš doslovnou ilustrací...
Zato úplný začátek patří k nejlépe napsaným pasážím celé trilogie: Starý Michal dřevorubec hledá spočinutí po životě plném lopotné dřiny a nejrůznějších útrap (ostatně životním výzvám, pokud ne existenčním, tak těm, které vyplývají z jejich vlastního „srdce“, musí čelit stále znovu a znovu všichni hrdinové trilogie). Michal se vrací do krajiny svého mládí, trochu s obavami a úzkostí, jak bude přijat. A ke svému údivu nalézá zasloužený klid. Všechny ty noční zvuky, ty vůně stáje, ta libá představa, že se zítra umyje, to vše mu při jeho usínání přináší pocit laskavého smíření se vším, co prožil, se vším, co přichází. A smrt a umírání jsou v tomhle až mýtotvorném pojetí také jakýmsi jeho návratem do minulosti, návratem ke klidu.

3 13.04.2017

Postavám jako je starý Dag i jeho syn či jeho Adelheid se dá věřit. Jsou silní, vypadají nezdolně, nicméně jejich život není jednoduchý, je jak na houpačce, přináší protivenství a i jejich vlastní pochybnosti o světě, o sobě, o smyslu života. Východisko nalézají ve víře v Boha. Ovšem vyznívá to přirozeně, odpovídá to jejich době, jejich myšlení, jejich skutkům. I tento druhý díl je zajímavý a čtivý, má v sobě laskavou moudrost.

3 09.04.2017

Pamatuji si, že jsme měli celou trilogii doma, i to, jak se o ní pozitivně vyjadřoval tatínek (velký čtenář), když ji doporučoval mamince. Pamatuji si, že se jim oběma moc líbila. Mé čtenářské cesty mne však jako dítě a pak i jako dospělého vedly jinudy.
Teď, když jsem na knížku narazil v knihovně, řekl jsem si, že ji zkusím. Měl jsem k ní pohříchu nedůvěru: nebude to suše napsaná „pomalá“ kniha, nebude to tak trochu červená knihovna? Jsem mile překvapen. Z knihy sice dýchá starosvětská atmosféra. Ale příjemně. Čtivě. Popisy norské přírody. Silní hrdinové. Skutečně hezké čtení.

9 09.04.2017

Tento reprezentativní výbor obsahuje všechny významné Nezvalovy básnické počiny od poetistické Pantomimy až po jeho poslední básně. Mnohé z nich i dnes dokazují jeho hravou a někdy možná až moc snadnou (chvílemi povrchní) imaginaci.
Překvapilo mne, že po letech ve mně nejvíce rezonuje báseň Na břehu řeky Svratky – její nostalgicky plynoucí hudebnost i její význam. Nevím, možná je to tím, že mne kdysi moje učitelka češtiny ještě na základce donutila k tomu, abych se ji naučil recitovat zpaměti.

31.03.2017

„… ve vzduchu visí modré mouchy, náhle se kamsi vrhají, padají k vyhřáté zemi a prudce vyletují vzhůru – je nesnesitelně nudné mouchy sledovat, ale jinak není co dělat.“
Možná je nudné sledovat mouchy, ale lidi, kteří jsou na dně lidské společnosti, kteří také jako ony se náhle kamsi vrhají, padají k zemi a vyletují vzhůru, nudné sledovat není. Naopak. Dokazují to Gorkého povídky vybrané do tohoto výběru. V souladu s názvem jsou hořké, to ano, ovšem nesou v sobě poselství o zrncích člověčenství, která jsou skryta i ve vyvrhelích a ztroskotancích.
Gorkij mne mile překvapil. Bohužel nese stigma teoretika socialistického realizmu a Stalinova režimního spisovatele, ač to tak úplně není pravda: z bolševického Ruska po revoluci na nějaký čas emigroval a také okolnosti jeho smrti nejsou tak úplně jasné. V každém případě je Gorkij v tomto výboru spíše než rigidním bolševikem plnokrevným spisovatelem, který byl inspirací třeba mladému Ivanu Olbrachtovi.

30.03.2017

Zpočátku jsem myslel, že čtu jednu z knih o zmatcích dospívání. Podobně jako ony i Modré pondělky srší vtipem („Nemohl jsem tušit, že budou tak přepjatí, že mě pošlou ke školnímu psychologovi. … Nevěděli si rady. To aspoň tvrdili. Proč teda nešli ke školnímu psychologovi sami, když si nevěděli rady? Školní psycholog si taky nevěděl rady. Sice to nepřiznal, ale vypadal tak.“)
Jenže s další a další stránkou přibývá cynických tónů. Umírající otec, hysterická matka (ač člověk s tou její hysterii občas soucítí), hrdinovy sexuální eskapády, popsané odosobněným způsobem pouze s občasným náznakem skrývaného citu, to vše až k poznatku, že „lidi jsou nahraditelní jako igelitové tašky“ vytváří dost bezútěšnou směsici humoru a smutku.
Od této autorovy prvotiny vede přímá linka k poslednímu autorovu románu – k temnému Gstaad.

29.03.2017