Vrány
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/428791/bmid_vrany-wap-428791.jpeg
4
3691
3691
Komorní příběh, který končí tam, kde začíná tma. Dvanáctiletá Bára se právě nachází na prahu dospívání. Projevuje se u ní výtvarné nadání, ale také živelná a občas nezvladatelná povaha. S nástupem puberty se konflikt mezi její spontánností a touhou matky po nekomplikovaném životě dramaticky prohlubuje. Zvlášť v kontrastu s její o něco starší, poddajnou sestrou. Čím více chce Bára svou přirozenost realizovat, tím úporněji se její okolí snaží tyto nesrozumitelné a průměru se vymykající potřeby ovládnout. Jejího talentu si všimne mladý učitel výtvarné výchovy přezdívaný Frodo, který jí nabídne citlivou oporu v boji s nároky rodiny, jež pod fasádou vnější spořádanosti ukrývá i velmi temná místa. Jenže Bára svoji válku v zákopech nerozumění stále prohrává. Jedinými spojenci se jí tak stávají vrány hnízdící před okny v parku. Vrány, které zpřítomňují přirozenou pudovost prostupující zvířecí i lidské životy. Svět, na který se Bára stále mocněji napojuje. Nabídne jí někdo opravdovou pomoc? Existuje ještě nějaké východisko?... celý text
Přidat komentář
Děsivé, čím si některé děti procházejí ... po dočtení jsem se snažila chování a postoj matky nějak "pochopit", ale zkrátka to nedokážu. Stále mi vychází hloupá zamindrákovaná husa.
Tohle by se nemělo dít žádnému dítěti, byť někdy to s našimi ratolestmi lehké není ....
To je síla. A je to pravdivé. Tohle by si měl přečíst každý rodič.
Není mi jasné, jak někdo může matku hájit. Možná "to myslí dobře", jenže když je pro někoho důležitější uklizený dům než dítě? Když člověk nechápe, že každé dítě je jiné a dítě zkrátka není robot vytvořený na objednávku podle jeho představ? A z otce dělá "vykonavatele trestu"? Jak tohle omluvit? A otec? To ani nejde komentovat. Učitelky se taky nevyznamenaly, jedině Frodo a jeho matka se chovali správně a lidsky.
Posloucháno jako audiokniha.
Pro tuhle knihu bych měla jen jediné slovo – WAU!
Tak krátký příběh, přesto dokáže čtenáře zasáhnout. Problematika, která je napříč knihou rozebírána, není v reálném světě ničím neobvyklým. Takové věci se děly, dějí a dít se i budou nadále.
Čtenář sleduje příběh z pohledu dvou osob – Báry a její matky. Autorka nám tedy poskytuje dva zcela odlišné pohledy na jednu a tu samou událost.
Četba ve mně vyvolala spoustu pocitů. Nenávist k Bářině matce, soucit se samotnou Bárou a obrovské sympatie k Frodovi.
A ten konec? Neskutečný! Ano, očekávala jsem ho, přesto mě svým způsobem překvapil.
Kniha se navíc hrozně dobře a rychle čte. Popisuje každodenní situace, myšlenky obou vypravěček.
Souhlasím s Viky, ty postavy nejsou černobílé, i matku jsem dovedla pochopit, myslí to dobře, má dcery ráda, jen Katuška daleko líp naplňuje její představu o tom, jak jsou věci správně. I Bára dělá některý věci blbě a asi by mě taky vytočily. Akorát je děsný, že tý mámě vůbec nedochází, že ona není paní dokonalá. Spíš mě překvapují reakce některých žen tady, které dokážou odsoudit tu holku jako spratka. Skoro jakoby ony ty paní dokonalé byly taky...Docela jsem si říkala, že bych nechtěla být jejich dítětem. Podle mě ta kniha nastavuje druhým zrcadlo...A oni v něm vidí sebe.
Přečteno na jeden zátah ve vlaku. Už chápu, proč je kniha tak vychvalovaná. Jsou to totiž stále aktuální témata - rodinné vztahy, dospívání, touha po dokonalosti, jakási věčná nespokojenost, domácí násilí,... Petra Dvořáková dokázala reálně vykreslit postavy a uměla se vcítit do dospívajícího děvčete. Myslíte, že je charakter matky přehnaný a černobílý? Neřekla bych. Vždyť kolik takových matek je, bohužel. Postava matky mě zaujala možná ještě víc, než samotná Bára. Ta touha mít všechno dokonalé, perfektní, věčná nespokojenost a stěžování si... evidentně sama potřebovala psychologa. Ale už dlouho mi někdo takhle nelezl na nervy, to je fakt. Z postavy otce mám husinu ještě teď, to snad ani nemusím komentovat. Co mě ovšem vytočilo, byl rozhovor učitelek s Bárou o možném problému - říct dítěti, které je možná týrané, že by to znamenalo sociálku a že by mohla skončit v dětském domově... to prostě považuju za naprosté selhání ze strany pedagogů.
Můžeme se ptát, co je a co není týrání. Co je ještě morální a co není. Kde jsou vlastně ty správné hranice? Tím vším se kniha zabývá. Třešničkou na dortu byla symbolika v podobě vran. Konec si mohl každý vyložit podle sebe, ale myslím, že je jasné, co se Báře nakonec stalo.
Četlo se to moc dobře, jako všechno od Dvořákové. Jen mi to přišlo trochu nevyužité, klidně se z toho dal udělat tlustší román, ten příběh by si to zasloužil a postavy by pak nebyli tak černobílé ...
Knížce se nedá upřít obrovská ctivost ale mě neskutečně rozcilovalo jak moc je “černobílá”. Zla zla matka, jejíž motivy proste nelze nijak pochopit. Chybí mi nějaký vhled do postav abych alespoň trochu dokázala pochopit jejich chování. Ve výsledku to vyznívá cele hrozne nerealne.
Přečteno během chvilky.... Knížka mě totálně dostala. Mám problém rozdýchat ten konec...
Po přečtení Vran jsem poněkud rozpačitá. Opravdu je má na svědomí tatáž autorka, co se předloni blýskla Dědinou? Své dojmy jsem podrobněji rozebrala v přiložené recenzi.
Já jsem u této knihy na vážkách. Je čtivá, příběh děsivý, realistický, to zažít nechcete. ALE... kdyby o tom všichni nemluvili, tak už po 30 stranách to odkládám. Vadili mi ty puberťácký kecy, menstruace (proč to všichni musí pořád omílat?), postava matky byla až přehnaně negativně vykreslená, otce se nedalo ani pochopit. A konec? Přesně takový jsem od půlky knihy čekala, takže překvápko taky žádný. V podstatě na to jaké téma si autorka vybrala, si na tuto knihu za týden asi ani nevzpomenu.
Kniha přečtená na jedno nadechnutí.
Čím více se blížíte k cíli, tím méně se vám dostává vzduchu. Vaše slepecká skvrna sobeckosti, lhostejnosti je paralyzována zábleskem pochopení, pravdy, lásky, ale i pochybnostmi: Byla jsem dobrá matka? Jsem dobrá matka?
Vrána je symbolem intuice, přeměny, spojuje světlo a tmu. Ale je též symbolem smrti, osamělosti, smůly…
Ale kdo určí zda rub, nebo líc? Náhoda, osud, my sami...?
Petra Dvořáková mě absolutně spoutala pavučinou mých vlastních emocí, pochybností, vzpomínek...
P.S: Báro, Barčo, Barunko, tak ráda bych tě objala, pohladila, holčičko…
P.P.S: Tak lehce uvěřitelný příběh, přesto toužíte po opaku.
Tahle kniha mě opravdu minula. Postavy jsou strašně černobílé. Chování matky jsem nepochopil, její motivace nedává smysl (nebo prostě chybí), zároveň její zlé chování k jedné z dcer je až těžko uvěřitelně přehnané (tj. autorka tlačí na pilu, aby ukázala, jak je zlá, až to přestává být realistické - zvlášť, když je tam ta druhá, protěžovaná, dcera). Oceňuji to vážné téma, ale podané je příliš schématicky a povrchně. Navíc mi to přišlo celé... tak nějak nudné... Bohužel...
Krátké, čtivé, smutné a vedoucí k zamyšlení. Určitě stojí zato si knihu přečíst.
Mně osobně na Báře nepřipadalo v jejím chování nic nezvladatelného, byla to prostě úplně normální holka, divná mi přišla spíš její sestra :-) vlastně mi v celém krátkém díle přišla Bára nejnormálnější. Matka ani otec nevykazovali známky dospělých osobností, jejich chování muselo Báru krutě poznamenat. Člověk často naráží na nepochopení od okolí, ale šrámy na duši od rodiny se hojí hodně těžce. A splnit všechna očekávání rodičů se taky nedá. Mně se kniha líbila, i přes drsný děj, přečteno na jeden zátah.
Krátký příběh jedné rodiny, kde lásku k dětem matka dělila na oblíbená a neoblíbená.. do toho otec slaboch...Musím napsat, že mi z toho bylo hodně smutno. Matce bych "zakroutila" krkem...chudák holka...
Styl psaní mi připomíná Radku Třeštíkovou..
"Krá krá krása"
Kuře melancholik z 21. století, z úplné rodiny.
Novela prostřednictvím pohledů matky a náctileté dcery zachycuje vnímání vzájemných vztahů.
Zarámování motivem vrány je plně funkční - od obrázku až po závěrečnou pointu.
Rozčlenění příběhu pomocí vraního komentáře je zajímavé.
Petra Dvořáková opět přesvědčila, že se jako vypravěčka dokáže vžít do různých postav.
Ilustrace Terezy Basařové navozují pocity dospívající hrdinky.
Na malém prostoru vykreslen silný příběh. Potřebná kniha.
ČV 2020 - 19. Kniha poprvé vydaná v roce 2020 (nová kniha)
Sci-fi a kingovky je občas potřeba protnout takovou řezavou českou realitkou. Není to moc příjemné čtení. Střídání pohledu dcery a matky rozprostřené na 180 stránkách se čte jedním dechem a odsýpání děje mimo jiné prospěl styl podobný zápiskům z deníku - přímé, k věci, bez kudrlinek, syrová realita. Človeka s podobnou zkušeností z dětství na stoprocent osloví. Bála jsem se, že u takového počtu stran hrozí na konci spousta otevřených otázek a nedořešených věcí, ale chyba lávky. Po poslední straně odhazuji předsudky o útlých knihách a těším se na další dílo autorky. Třeba Dědinu?
Nějak nechápu ty předchozí komentáře a vychvalující knihu. Mě tedy moc neoslovila. Neustále se opakující děj,pro mě až chvílemi dost nudné. Jesteže je kniha tak krátká.
Výborně napsaný obyčejně neobyčejný příběh. Téma, ze kterého mrazí a je mi hodně smutno. Přečteno za jedno odpoledne, navzdory tématu jsem nemohla tuto knížku odložit.
Štítky knihy
česká literatura zneužívání dospívání rodinné vztahy pro dívky domácí násilí týrání vrány matky a dcery syndrom CAN
Vrány
#audiokniha Tak Barči mi bylo ale fakt líto. Jakkoliv jsem se snažila přístup matky nějak pochopit, nedařilo se a došla jsem k názoru, že je to prostě megera. Ačkoliv jsem podvědomě tušila, k čemu se pomalu schyluje, ten konec mě stejně dostal. Dlouho mě nic takhle nezasáhlo. Navíc v audiopodobě s hlasy skvělých žen Verči Kubařové a Andrey Černé. Určitě si to brzy poslechnu znovu.