Vrány
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/428791/bmid_vrany-wap-428791.jpeg
4
3690
3690
Komorní příběh, který končí tam, kde začíná tma. Dvanáctiletá Bára se právě nachází na prahu dospívání. Projevuje se u ní výtvarné nadání, ale také živelná a občas nezvladatelná povaha. S nástupem puberty se konflikt mezi její spontánností a touhou matky po nekomplikovaném životě dramaticky prohlubuje. Zvlášť v kontrastu s její o něco starší, poddajnou sestrou. Čím více chce Bára svou přirozenost realizovat, tím úporněji se její okolí snaží tyto nesrozumitelné a průměru se vymykající potřeby ovládnout. Jejího talentu si všimne mladý učitel výtvarné výchovy přezdívaný Frodo, který jí nabídne citlivou oporu v boji s nároky rodiny, jež pod fasádou vnější spořádanosti ukrývá i velmi temná místa. Jenže Bára svoji válku v zákopech nerozumění stále prohrává. Jedinými spojenci se jí tak stávají vrány hnízdící před okny v parku. Vrány, které zpřítomňují přirozenou pudovost prostupující zvířecí i lidské životy. Svět, na který se Bára stále mocněji napojuje. Nabídne jí někdo opravdovou pomoc? Existuje ještě nějaké východisko?... celý text
Přidat komentář
Neuvěřitelně silné, skvěle napsané, jen je z toho člověku smutno. Doporučuji všemi deseti.
Velmi intenzivní jednohubka.
A opět mě mile překvapila česká autorka, jsem moc ráda, že tu nepíše jen ta šílená Třeštíková.
Co říci k obsahu? Syndrom CAN je dost závažné téma, ačkoli by se někomu mohlo zdát, že se jednalo jen o pár plácnutí přes prdel a že v dnešní době školský a sociální systém dělá z rodičů větší zrůdy, než mnohdy jsou. Může to být ale přesně naopak, jako tomu bylo v případě Bářiných rodičů - rodiče nevidí žádný problém, protože "takhle jsme přece byli vychovávaní taky" nebo "nevim, proč ta holka se nechová hezky jako její sestra", apod. Jenže dítě je křehká entita, kterou není vůbec těžké poškodit. A často stačí jen slovo.
Jinak jazyk autorky je lehký, dialogy nejsou nucené, styl jejího psaní musí rozhodně sednout každému, jelikož vůbec není náročný.
A to, že se děje násilí na dětech na každém rohu, by lidé měli přestat přehlížet a zlehčovat.
Krátké, povedené, drsné, čtivé, chci věřit, že je to pouze kniha, která neni pravdou
Narozdíl od Chirurga mi jazyk v této knížce víc než seděl. Určitě jsem si po Chirurgovi spravila chuť a názor na knížky P. Dvořákové. Je poznat, že autorka je skoro stejný ročník jako já, protože se v knížce vyskytují až děsivě stejné detaily, jako mám z dětských vzpomínek, od blbinek jako nábytek pro panenky z krabiček od sirek, až po děsivé zážitky z kadeřnictví :)
Poslouchala jsem audioknihu a tedy nedokážu posoudit, jestli by i při pouhém čtení byla matka tak děsně nesnesitelná, ale audiokniha je prostě skvělá. Poslouchala jsem, ani nedutala...
Až poslední část mi připadala nějak strašně uspěchaná, možná trochu nedotažená. Myslím, že by knížka snesla i víc stránek.
Ach, Barunko, také já bych si někdy ráda nasadila křídla ….. ! Jak já ti rozumím !
Krátká a silná jednohubka, smutná, dojemná, čtivá, bez příkras a na dřeň.
Po poslechu audioknihy Chirurg, kterou osobně považuji za to nejlepší, co se mi v loňském roce z bezmála 130 děl dostalo do uší, bych si nikdy ani ve snu neuměla představit, že hned z kraje roku, navíc od stejné autorky tuto metu posunu zase o kousek dál. Přemýšlím čím to je, protože stejně tak mám moc ráda knihy paní Mornštajnové, ale ty od paní Dvořákové jsou přeci jenom o chloupek lepší. A myslím si, že to je zvoleným způsobem vyprávění. Knihy paní Dvořákové jsou plné dialogů a pocitů a to pokaždé z pohledu všech zúčastněných stran. Z tohoto důvodu si můžeme udělat zcela jasný obrázek o tom, kdo je dobrý a kdo špatný. A většinou dojdeme k závěru, že nikdo není jenom dobrý a nikdo jenom špatný. Jsou to zkrátka příběhy ze života a proto je to tak dobré. V noci jsem po poslechu této audioknihy dlouho nemohla usnout a celý příběh jsem si v hlavě znova přehrávala. Kdo byl hlavním viníkem? Nakonec volím otce, ale každý nesl svůj díl vinny. Dokonce i ten hodný učitel výtvarného umění. Audiokniha je mistrovským dílem. Jak role uječené matky Andrea Černá, tak její dcery Báry Veronika Khek Kubařová, jsou spíše než pouhou četbou, divadelním představením.
Tak toto bolelo, setsakra bolelo. Opět musím paní Petře Dvořákové vyseknout hlubokou poklonu za další z jejích knih. Zase dokázala svým úsporným jazykem vyjádřit podstatu věci naprosto perfektně.
Bez příkras a zbytečného patosu nám zde představuje obyčejnou současnou rodinu, která navenek musí působit naprosto spořádaně. Ovšem vevnitř, když za nimi zapadnou dveře, je vše špatně. Zatímco jedna z dcer je na piedestalu, druhá je úplně vespod žebříčku rodičovské lásky. Jak se může matka chovat tak rozdílně ke svým dětem? To nikdy nepochopím. Když jsem četla pasáže z pohledu matky, chtěla jsem s ní zatřást, ať se proboha vzpamatuje. Když jsem četla pasáže z pohledu Barušky, draly se mi slzy do očí a chtěla jsem ji obejmout. O otci se ani vyjadřovat nebudu....
VRÁNY jsou další z knih, které jsou sice malé svým počtem stran, o to větší a silnější příběh v sobě skrývají. Děkuji za ně.
Teda to bylo něco. Je mi hrozně smutno. Zajímavě napsané, ale hrozně bolavé. Miluji svoji dceru!
No teda uff. Vrány jsou první knihou, kterou jsem od autorky četla. Sáhla jsem po ní hlavně kvůli velkým ohlasům a krásné obálce. To jsem teda nevěděla co mě čeká. Kniha je velmi reálná, depresivní. Každá stránka mi lámala srdce. Myslím, že tuhle knihu by si měl přečíst každý rodič, proto aby věděl, jak málo stačí k tomu, aby se stala tragédie. Kniha je opravdu krátká, přelouskala jsem jí na jeden nádech a rozdýchávám ji už pár dnů. Můžu s čistým svědomím říct, že jsem nic lepšího, upřímnějšího a bolestivějšího ještě nečetla a dlouho se tomu nic nevyrovná. Vřele knihu doporučuji a k ní taky pořádnou zásobu kapesníků.
Nemám slov. Masakr. Nejlepší kniha, co jsem od autorky četla (Sítě, Dědina, Chirurg). Pokud hledáte oddechovku, vyhněte se Vránám obloukem. Dvořáková šla tentokrát na dřeň a do teď mi z této knižní jednohubky mrazí. Nicméně vřele doporučuji.
Není to má první kniha od Petry Dvořákové. Již jsem četla Dědinu a Chirurga, ale je to první její kniha, které jsem dala 5 hvězdiček. Opravdu silný a velmi čtivý příběh.
Během tří hodin přečteno, velice silný příběh.. Teď už snad jen doufám, že pro svého syna budu dobrou matkou..
Velmi silný příběh...to si tak čtete a pořád čekáte co bude dál a tak čtete dál a je to tam s každou další větou, každým dalším slovem, o konci nemluvě...uff.
No uffff.... Spadla mi brada..... Skvělá knížka.... Báry mi bylo líto, úzko, to nepochopení a nezájem ze strany matky (nesnáším ji, megera) ....tohle by se dít nemělo... Jen jsem si říkala, bože, tohle moje děti nesmí nikdy cítit a takováhle matka se ze mě nikdy nesmí stát, ani v těch nejvypjatějších chvílích, ať už vlivem vlastního stresu nebo i toho, co děti občas umí... Slabý otec, který si svůj vztek a frustraci z manželky ( pěkně manipulátorské) vybíjí na dítěti, ačkoliv si uvědomuje, že je to špatně.... No, masakr... Zatím nejlepší kniha od této autorky....
Knihu jsem precetla jednim dechem. Uplne me z toho mrazi. Asi jsem cekala cokoliv, ale takovyhle konec ani nahodou. Az mi slza ukapla a je mi z toho uzko. Proste wau. Rozhodne ve mne kniha zanechala stopu.
Knihu jsem přečetl na jedno posezení. Jedná se o první knihu, kterou jsem od autorky přečetl. Knihu hodnotím na 4*. Časem možná zvažuji, že vyzkouším knihu DĚDINA.
Spíše je tato kniha určená pro dívky a ženy, mimo jiné i proto, že se v této knize řeší ženské záležitosti, které asi muže nebudou zajímat. Autorka používá úsporný styl psaní včetně běžného hovorového jazyka. V knize se střídá vyprávění z pohledu Báry a její mamky, což je fajn, protože tak můžeme nahlédnout do myšlenek obou postav. V této knize sledujeme vztahy mezi Bárou a jejími rodiči. Bára je dospívající dívka, která si příliš nerozumí se svoji mamkou, a pak dochází k různým nesvárům.. Ve škole je vzorná studentka, má dobré známky a nikdo z učitelů nemůže na ní říci ani jedno špatné slovo, jenže její mamka to vidí jinak. Bára ráda maluje a v malování ji také podporuje mladý učitel Frodo..
Jedná se o novelu, takže jsem předpokládal, že bude překvapivý závěr, ale určitě jsem neočekával takový závěr, který autorka vymyslela, protože pro mě byl skutečně překvapivý a vyrazil mi dech..
Kniha se celkově četla dobře, akorát jsem si musel zvyknout na úspornější autorčin styl. V knize se také vyskytuje na samostatných stranách příběh vrány, který je popsán pár větami. Kniha má pěkný přebal a rovněž se na počátku knihy vyskytují ilustrace. Myslím si, že knih s námětem, které autorka zpracovala, bude v knižním světě hodně a že autorka nepřinesla nic nového, co by tu ještě nebylo. Na druhé straně je určitě dobře, že tento námět – vztahy mezi dospívajícími dětmi a rodiči - je v knihách připomínán a díky tomu si někteří rodiče můžou uvědomit chyby ve své výchově a přehodnotit je, zamyslet se nad výchovou svých dětí a zlepšit s nimi vztahy..
WoW! Po prvních pár stránkách jsem si říkala, ze Barča je v pubertě, zlobí, prudí... Ale ty tresty děs! Únik žádný... Neskutečně silný, dojemný příběh. A konec mně vyrazil dech! Je to moje 3. kniha od autorky s naprosto jiným námětem než píše a úžasně čtivá. Doporučuji!
Výborné! Smutné, uvěřitelné, (ne)všedně lidské. Kdybych mohla dát 6 hvězd, dala bych je. Moje první knížka od Dvořákové, úplně mimo můj běžný žánr, ale zanechala extra dojem! Konec wow/uf.... Zvláštní ocenění u mě za grafiku knihy na začátku a paralelu s epizodou života vrány.
Štítky knihy
česká literatura zneužívání dospívání rodinné vztahy pro dívky domácí násilí týrání vrány matky a dcery syndrom CAN
Vrány
Vrána sedí na křesle a kouká do blba. Právě doposlouchala audioverzi knihy, která hýbe internetem a která jí měla změnit život a přemýšlí, co ji sakra přimělo k tomu, aby za tohle dala skoro tři stovky. Kdyby je radši prožrala.
Obrovská vlna nadšení a emocí, které Vrány vyvolaly, mě přiměly porušit slib, jenž jsem si dala (už žádnou Dvořákovou, stačilo) a knihu jsem si pořídila. Ach jo. Příště prosím nějakého mého Kendyho, aby mi, až budu zase holce skládat básničky, dal přes hubu. Díky.
Jsem totiž buď emočně zakrnělá nebo jsem slyšela něco absolutně jiného, než všichni ostatní četli. Ne, nechci zlehčovat problematiku týraných dětí, ale takový Harry Potter nebo Matylda zkusili víc a nikdo nad nimi nebrečí...
Od začátku mě iritovalo, jak jasně se autorka rozhodla postavy vykreslit, jak je jasné, kdo je dobrý a kdo zlý, kdo je bílý a kdo černý, kde je ta propracovaná psychologie z komentářů? Matka je omezený primitiv, což je hned jasné, protože stejně jako v Popelce nadržuje jedné z dcer - jedné dceři říká hezky a druhé hnusně, jedné nestříhá vlasy, druhé ano a jednu obléká barevně a druhou ne tak moc. Jo a obě je nutí uklízet, protože to je jasný znak primitivnosti - když máte doma rádi uklizeno a dokonce, bohajeho, žehlíte, musíte být divná. Žádná jiná charakteristika netřeba. Pak tu máme dceru, které má být dvanáct, ale většinu času se projevuje jako o dost mladší dítě, až jsem si říkala, jestli není třeba opožděná? Její (zlá) sestra je v podstatě jen figurka. o té nevíme nic, a otec víceméně taky, toho charakterizuje jen to, že si doma dává pivo a čte knihy o válce (docela jako asshole z ikonické písně Denise Learyho) a asi je trochu divnej. Proč jsou v rodině tak strašně podělaný vztahy, se nedozvíme, protože to asi není podstatný.
Děj se má nejspíš odehrávat v současnosti, nicméně všechno, až na zmínky o filmové verzi Pána prstenů a mobilu, který hrdinka vezme za celou knihu do ruky dvakrát (!!! máte kolem sebe 12leté dítě? Víte, jak často drží 12leté dítě v ruce mobil? A co teprve osamělé 12leté dítě? A viděli jste už V síti? Tak to byste měli), aby poslala smsku (mámě a ségře), by spíš odpovídalo přelomu 80. až 90. let, možná raným devadesátkám, kdy jsme jako děti byly auf z vložek, návodů v tampónech a lesklých krabiček s kondomy. Tohle už ale není žádné novum. A btw holčičí časopisy už v podstatě nevychází, dneska si každý najde všechno na internetu... jo, to by ale středostavovská rodina s domem musela mít doma počítač... ehm.
Největší kámen úrazu jsou pro mě ale neustále se opakující témata, která se táhnou celou autorčinou tvorbou. V Já jsem hlad jsem měla od určitého momentu pocit, že ještě jednou se bude řešit menstruace a rodidla, budu řvát nahlas. A tady to máme zas. Menstruace, výtoky, sexuálně chtivý muže, sexem manipulující ženy, atd. atd. Mě to prostě nebaví.
Petra Dvořáková je pro mě prostě další Radka Třeštíková - obě umí psát čtivě, nicméně to mně nestačí. Ne, abych o něčem řekla, že je to dobré.
Jo a ty metaforický vrány, ty měly celému příběhu dodat nějakou lyricko-mystickou hloubku?
Poznámka k audioverzi: Přestože se obě narátorky snaží a poslouchají se hezky, nemohla jsem se ubránit úvahám o tom, jak by celá kniha vyzněla, kdyby byla matka čtená jinak - ne hystericky a exaltovaně, ale unaveně, strhaně, ztrápeně. Jako člověk, který se upřímně snaží, ale stejně má doma dítě, kterému prostě vůbec, ale vůbec nerozumí a ono mu v tom pochopení nijak nepomůže.