Slepá mapa
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/165867/bmid_slepa-mapa-fdv-165867.jpg
5
6077
6077
Anna, Alžběta, Anežka. Tři ženy, tři generace, jedna rodina a mnoho životních zvratů, traumat a tajemství Nestává se často, že by do redakční e-mailové schránky přišel rukopis, u nějž by už od prvního odstavce bylo zřejmé, že jde o knihu, která musí být vydána. Románová sága dosud neznámé Aleny Mornštajnové je právě takovým ojedinělým případem. Příběh začíná před první světovou válkou, kdy Anna, vypravěččina babička, odjíždí přes odpor svých rodičů s vyvoleným Antonínem do pohraničního městečka na severu Čech. Jako by počáteční písmeno jejich jmen vyjadřovalo naději, že právě tady spolu mohou začít nový život. Jméno však současně symbolizuje i to, co si vybrat nemůžeme, co je nám dáno jako rodinné dědictví, které si přese všechno odhodlání ke změně vždy neseme s sebou. Anebo také osud, na jehož zkoušky máme jen pramalý vliv. Nový začátek se tak záhy proměňuje v boj o přežití, když je Antonín na frontě raněn a u Anny propuká tuberkulóza. O čtvrt století později pak čeká jiný nový začátek i na jejich dceru Alžbětu, která musí prchat před německou armádou zabírající pohraničí, a po dalším půlstoletí změní dramatický zásah osudu tentokrát v podobě důstojníka StB i život vypravěčky příběhu, Anežky. Drama života tří žen napnuté mezi vůlí po novém začátku a bezmocí vůči dějinám, vlastnímu „genetickému kódu“ i osudu líčí vypravěčka s porozuměním, ale současně též s provokativním nadhledem a sebeironií. I tak lze koneckonců chápat poslední větu románu: „Teď už je to jen na mně“ Aleně Mornštajnové se nade všechnu pochybnost podařilo napsat strhující a mnohovrstevnatý románový příběh, v němž sleduje nejen životy tří hlavních hrdinek, ale i řadu dalších postav, a zdá se, že její kniha bude podobným zjevením, jako byla kdysi Paměť mojí babičce Petry Hůlové. (dotisk v r. 2017)... celý text
Přidat komentář
Tohle byla druhá kniha, kterou jsem od paní Mornštajnové četla. Její další dílo, Hanu, jsem si zamilovala, ještě žádná knížka ve mně nevyvolala takové pocity, jako právě Hana. Slepá mapa se mi ze začátku moc nelíbila, děj mě nebavil a postavy moc také ne. Ale v druhé polovině se mi kniha začala líbit a už jsem nemohla přestat číst. Jen škoda toho pro mě nudného začátku :(
Nebylo to špatné čtení ale bylo toho už trochu moc. Moc dějových linií a především dějová linie Anežky celou knížku zbytečně zazdila, bohužel. Tak nesympatickou, ukňouranou a odpornou postavu jsem už dlouho neviděl.
Kniha se četla moc hezky, bylo to takové rodinné povídání, které mi trochu připomnělo seriál Vyprávěj. Přestože mě osudy postav zajímaly a z knihy jasně vyplývá poselství, že dvacáté století s sebou neslo mnoho těžkých let, občas jsem měla pocit, že děj je o všem a zároveň o ničem. Tak proto jedna hvězdička dolů, příběh Hana se mi přeci jen líbil více a byl více konkrétní vzhledem k historickým událostem. Jinak ale knihu doporučuji, opravdu se četla dobře.
Jako vzdy dokonale. Miluji postavy od Mornstajnove, jsou chytre, lidske, naprosto realne.
Kniha se cetla skvele, ac k soucasne valecne situaci v Ukrajine to bylo az prizracne.
Opět skvěle odvyprávěné. Paní Mornštajnová píše lehce o těžkých tématech. Tento příběh se mi líbil snad i více než Hana, kterou jsem četla jako první autorčinu knihu. Ze tří žen, jejichž životy sledujeme, mi nejvíce k srdci přirostla Alžběta. To, jak si počínala s nepřízní osudu, který ji mnohokrát nebyl nakloněn bylo obdivuhodné.
Poutavě napsaná kniha. Životní příběhy ťří žen - babičky Anny, maminky Alžběty a její dcery Anežky, zachycující velké časové období od 1.světové války až do 90.let 20.století. Přečteno jedním dechem .
Velmi čtivé, zhltla jsem jedním dechem. Mornštajnová píše zajímavé příběhy lidí po několik generací na pozadí českých dějin. Její postavy vedou těžký život, jak bývá autorčiným zvykem, prožijí někdy více či méně tragické osudy. Tato kniha však končí veskrze dobře.
Opět skvělá kniha od paní Mornštajnové! Nevím, jak ona to dělá, ale v každé její knize vždy najdu někoho z mých předků či kousek sebe. I když má kniha úctyhodných takřka 400 stran, tak se četla úplně sama. Při poslední kapitole mi běhal mráz po zádech a při posledních stranách jsem měla v očích slzy. Jestli to byly slzy smutku či dojetí, zjistíte, až si tento skvost přečtete.
Další skvost od autorky. Chválím propracovaný děj i postavy. Krásně zpracované jednotlivé generace i prolínání mezi nimi. Kniha se velmi dobře čte a rychle ubíhá. Kdo nad ní váhá, tomu rozhodně doporučuji přečíst.
Rozhodně patří mezi autorčiny povedené kousky. Nemůžu hodnotit jinak, než plným počtem hvězdiček, ptž autorka píše tak úžasným způsobem, že člověk čte a čte a najednou je konec knihy. Příběh krásně plyne, člověk prožívá dobré i špatní chvíle s postavami, jako by stál vedle nich...
Tak jsem knihu dočetl a můžu říct, že ve mě vyvolává hotovou bouři pocitů. Myslím, že události a osudy lidí podaných paní Mornštajnovou na mě budou ještě značnou dobu doléhat a moje mysl zpracovávat tvrdé osudy všech uváděných rodin a lidí. Jak už psala spousta recenzentů přede mnou, autorka píše neskutečně čtivě a s velkým množstvím detailních popisů, což dává příběhům barevnost a sílu. Ačkoli i tahle doba není dokonalá, jsem vděčný, že tyhle těžké roky čtyřicetiletého teroru jsem tak úplně nezažil a s ukončením mojí první třídy tak šel vývoj naší země tím jiným směrem. Je dobré, že téma jako v téhle knize je stále připomínáno.
Vedel som do čoho idem, je to moja tretia kniha od autorky a opäť nesklamala. Vyhovuje mi ten spôsob akým tečie dej, bez teatrálnych gest, stupňovania zápletky, veci pekne plynú, aj keď nie vždy podľa predstáv hlavných postáv. Je to pre mňa nádej že všetky osobné tragédie sa stanú len štatistikou v očiach našich potomkov.
Wow. To je moj záverečný dojem z knihy! V niečom mi pripomínala knihu Šikmý kostel od Karin Lednické, asi ako sa v knihe popisovalo viac generácií. Ale bola to bomba, veľmi sa mi kniha páčila. Čítala sa veľmi ľahko a hneď ma vtiahla do deja. Našla som si veľa svojích obľúbencov a hrozne som sa na konci o Anežku bála, hoci som teda neschvaľovala jej rozhodnutia, ale aj tak som jej držala prsty. A rozhodne by som ale hrozne chcela poznat Alžbětu!
Nevím, jestli mám dříve vychvalovat propracované postavy, spletitý děj, který pádí kupředu svižným tempem, nebo skvělou obálku, na kterou se nemůžu vynadívat. Začněme těmi postavami - na knihách paní Mornštajnové se mě velice baví, že její hrdinové jsou obyčejní lidé. Nejsou všichni dokonalí, bezchybní a z dobré rodiny. Mám pocit, že někteří autoři mají sklon svým postavám malovat růžovější životy, než tomu v opravdovém světě bývá, ale ty z pera Aleny Mornštajnové působí dojmem, že byste je opravdu mohli potkat na ulici. Mají dobré dny, ale i ty špatné. Prožívají radosti i starosti, a snad jako každý člověk mají i své mouchy. To mě opravdu baví. Co se děje týče, nenašli byste slepé místo, kde by se děj vlekl a vy byste měli touhu trošku zalistovat stránkami, aby se opět něco začalo dít. Naopak se toho děje tolik, až občas musíte nakouknout zpět a připomenout si nějakou drobnost, kterou jste kvůli překotnému běhu událostí už stihli pozapomenout (alespoň tak tomu bylo v mém případě, protože Tiché roky jsem přečetla téměř najednou). V samotném závěru hluboce smekám zrovna tak jako před autorkou i před tím, kdo vytvářel grafický design knihy. Skvělá práce!
Osobne muzu rici, ze Slepa mapa je snad to nejlepsi, co pani Mornstajnova sepsala. Uzasne
Opět super a napínavá kniha, jako vždy od této autorky. Četla se sama, chvílemi se od ní nedalo odtrhnout. Pokud v knihovně uvidím další knihu od této skvělé autorky, tak po ní určitě sáhnu :)
Poslední kniha Aleny Mornštajnové určená pro dospělé, kterou mi zbývalo přečíst.
Osudy několika generací jedné rodiny, zasazené do rozsáhlého období téměř celého 20. století, v ní pomalu plynou, ale jsou zajímavé, opírající se o skutečné události.
Je dobré si minulé časy připomínat, nesmí se na ně zapomenout.
Autorka věrohodně popisuje své postavy, žádná z nich není bílá nebo černá, všechny mají své chyby, jsou to zkrátka lidé z masa a kostí. Doufám, že paní Alena bude pro dospělé psát dál.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) Státní bezpečnost (StB) první republika, 1918-1938 Sudety komunistický režim historické romány rodinná historie, dějiny rodu
(SPOILER) Kniha je velice čtivá, při čtení MHD jsem si musela dávat velký pozor, abych nepřejela výstupní zastávku :-). Příběh několika generací rodiny Anežky Sýkorové je příběhem lásky i tragédií, jak už to v životě chodí. Řada postav, jakkoli měly i své slabé stránky, mi byla sympatická, asi právě tím, jak realisticky jsou vykresleny: Anežka, Alžběta, Ignác, Jakub...
Podobně jako v knize "Hana" jsem však i zde narazila na momenty, kdy jsem si říkala, že tak by určitá postava v dané době určitě nemluvila nebo nejednala. Taky to, jak šla Anežka nahlásit svého prvního manžela na SNB, v naději, že mu bude znemožněna emigrace a zůstane doma, mi připadalo naivní a málo uvěřitelné, vzhledem k tomu, že rodina Anežky se již dříve stala pro režim nepohodlnou a doma se o tom otevřeně mluvilo. Na dané zápletce je vystavěna velká část druhé poloviny knihy, ale myslím si, že šlo použít i nějaké trochu realističtější verze zápletky, aniž by tím příběh utrpěl. Každopádně motiv viny a jejího prožívání Anežkou po další dlouhé roky autorka vykreslila velmi přesvědčivě. Kniha nám mimo jiné připomíná, že někdy stačí jedno špatné a ukvapené rozhodnutí, které navždy změní život nejen nám, ale i mnoha lidem kolem nás – a týká se to i dalších postav, nejen Anežky. Někdy ani nemáme možnost volit správně, jen mezi větším a menším zlem – a nemusí být vůbec snadné rozpoznat, které z nich je to menší. Proto je tak ošidné soudit lidi jen na základě jedné události, kdy ani neznáme kontext...