Po otřesech

09.02.2018

Povídky se mi líbily.

Citát, který se mi líbil:

Naše srdce přece nejsou z kamene. Kámen, ten se dost možná dřív nebo později rozpadne na prach. A pak už asi nikdo nepozná, jak vlastně vypadal. Lidská srdce se ale nerozpadají. Nemají žádný tvar a my je, ať jsou zlá anebo dobrá, můžeme bez omezení sdílet.

15.11.2017

Moje první setkání s autorem coby povídkářem a nezklamalo mě. I tenhle formát mu zjevně sedí. Přiznám se, že jsou mi blízcí autorovi hrdinové, ale jen v tom to není. Jen škoda, že jsem neznal více z japonských reálií a historie, leccos mi docvaklo až po přečtení doslovu. Zvláště ta promyšlená provázanost s japonskými událostmi na počátku roku 1995.

12.11.2017

Haruki prostě umí. I krátké povídky. Nejvíc se mi asi líbila povídka Medovníky, ale každá ve mně něco zanechala. A jak jsem se bála, že se mi nebude líbit povídka se žabákem, tak i ta mě upoutala.

02.11.2017

Tak trochu "šedí" hrdinové potýkající se s vnitřní prázdnotou a příjimající osud přemýšlivě a neakčně, problémy ve vztazích, nedokončený sex a nevysvětlitelné sny a přestavy, uklidňující Murakamiho styl. Jak typické. Pěkné, přemýšlivé povídky (jen teda ta o Žabákovi mě vůbec neoslovila).

13.10.2017

Zase skvělý Murakami, on to ani hůř neumí.

27.08.2017

Konečně zase jednou kniha, která se vejde do kabelky a dá se číst i během cesty do práce či do přírody :-). Tentokrát pan Murakami nenapsal román, ale celá kniha je složena z kratších povídek, které vycházely původně v japonském literárním měsíčníku. Pro mě je tato kniha klasická "Murakamovská". Velmi příjemně se čte, člověk musí trochu číst mezi řádky, a pokud se mu to podaří, smysl a poselství v textu určitě najde. Všechny povídky jsou tak trochu o samotě. V různých podobách. O opravdové samotě, té, kterou si neseme hluboko v sobě i přesto, že se často pohybujeme mezi spoustou lidí. A možná vypadáme i šťastně a spokojeně. Každý s ní svádí boj po svém, neexistuje žádný univerzální lék na samotu. Džunko z povídky "Krajina s žehličkou" útěkem ke smrti, doktorka Sacuki v povídce "Thailand" přiznáním si svého "kamene" v srdci, kterého je potřeba se zbavit. A tak přemýšlím o tom, kolik kamenů si nosím ve svém srdci a jak nejlépe se jich zbavit...
Malá pozvánka k přečtení pro všechny z Vás, kteří při pohledu do ohně máte stejné pocity, ale možná jste je nikdy nedokázali popsat:
"Oheň má tvar, který není ničím omezený. A právě proto v něm člověk, který se naň dívá, može zahlédnout, co má v tej chvíli na srdci. Dyž proto začne mít při pohledu na oheň pocit klidu, je to proto, že sa klid, co je v tobě, odráža v tom ohňu."
Z povídky "Krajina s žehličkou."

02.08.2017

Povídky se mi moc líbily. U některých jsem se zamýšlela více u jiných méně. Určitě se ke knize ještě vrátím jako k většině knih od Murakamiho.

Jáááááááj, velké zklamání :(

02.06.2017

Můj milovaný Murakami, tohle přece nemůže být tvé dílo. Možná je autorem tvé alter ego, zatímco jsi přepisoval Kukly ze vzduchu ve světě, kde na noční obloze plují dva měsíce. Nebo tě Strážný zavřel za vysokými hradbami Města a tyhle povídky napsal tvůj Stín. Ať je to jak chce, mě beznadějně nudily.

01.05.2017

Jedním slovem:
KRÁSA!

09.10.2016

Už je to hodně dávno, co jsem knihu četla. Moc se mi libila. Tenkrát mne tam zaujal jeden příběh o lasce.

Mela jsem chuť knihu odložit. Přečetla jsem ji, ale nelíbila se mi.

09.08.2016

Nepochybuji o tom, že kniha má mít nějaký hluboký podtext, který jsem jistě nepochopila a tudíž je mou vinou, že se mi nelíbila..ale nemohu si pomoc.Jen jedna jediná povídka mě zaujala a jedna se dala prostě přečíst, ale ty ostatní mě vyloženě obtěžovali.Jestli lituji pěněz co jsem za knihu dala?Ano.Lituji, protože mi absolutně nic nedala, jen mi vzala nějakou tu hodinku času.Zbytečné popisování detailů, které mě absolutně nezaujali by klidně mohli nahradit poutavé a dobře psané řádky jako dovedou jiní a mnohem lepší autoři.Nechápu, leč bych ráda pochopila všechny ty, co jsou autorem a knihou vůbec, tak nadšeni.

10.06.2016

Pro novelisty je podle mne povídková kniha takové nekompromisní veřejné literární cvičení. Je třeba zvolit několik vhodných námětů, každý pojmout trochu jinak, zvolit jiné výrazové prostředky a literární postupy a zároveň zachovat jistou konzistenci, aby čtenář po dočtení neměl stejný pocit, jako když se na spuštěném kolotoči pokouší prohlížet si Vogue. S takovým úkolem se p. Murakami popasoval skvěle. Fantaskní prvky, ve kterých si autor libuje (Afterdark), a které nechává bohužel eskalovat za neúnosnou a nelogickou hranici v 1Q84, jsou zde použity citlivě a s důrazem na svůj filosofický podtext.

11.04.2016

Kniha se mi velice líbila, takže moc nerozumím mnohem vlažnějšímu přijetí čtenáři. Autor mistrovsky zachycuje atmosféru příběhů.
Mnohé zřejmě zaskočil styl zdánlivě nevyřešených konců příběhů.Já jsem to naopak ocenil a bylo to pro mne stejné jako příběhy, které prožíváme ve svém životě. Taky se stále dál vyvíjí svojí cestou a my nevíme jak budou pokračovat , přesto je to pro nás normální a přijímáme je tak jak přichází a mnohé jsou stále otevřené ( u některých se ani jejich konce nedočkáme ) tak jako je to v této knize.

02.04.2016

Příjemné čtení se zvláštní atmosférou. Moje první setkání s autorem a určitě nebude poslední!

14.03.2016

Murakami má o dost lepší díla! Soubor těchto povídek je zkrátka průměrný.

22.02.2016

První (a asi i poslední kniha), kterou jsem od Murakamiho četla. Nevím jestli mi prostě nesedí jeho styl nebo je to tak filozofické a s nějakou hlubší myšlenkou, kterou nevidím..ale mě to prostě nebralo.. když už se příběh konečně jakž takž rozběhl, tak skončil, z ničeho nic, prostě uprostřed.. nevadí mi otevřené konce, ale u těchto příběhů mi připadalo, jakoby někdo pár stránek vytrhl.. říkala jsem si, že možná objevím rozřešení v nějaké další povídce, ale když to takhle dopadlo už i se čtvrtou povídkou, tak jsem knihu definitivně odložila..

13.01.2016

Murakami nezklamal. Je to pan povídkář s velkým P.
Zdánlivě zvláštní kniha, jejíž obsah spolu příliš nesouvisí. Snad jen tou tenkou dějovou linií, kterou jsou jednotlivé povídky propojené. Zemětřesení v Kobe však není jedinou červenou nití děje. Tou hlavní a podstatnou nití je muž - otec. Autorita, která v tomto případě někdy chybí, jindy je neznámá, ale pokaždé je tím společným jmenovatelem každé povídky. Autor se snaží nalézt vhodný model otcovství, a také způsob jak se s mužským prvkem vyrovnat. Kniha je psána formou putování - cesty, jejíž konec je čtenáři otevřený k zamyšlení. A to je pro Murakamiho tak typické. Při putování jednotlivých postav ve snaze nalézt otcovský vzor, mužský vzor se jednotlivé postavy ocitají na dlouhé cestě jejich životem, kdy se snaží vyrovnat především sami se sebou a nalézt sebe sama.
Jedním slovem krásná kniha.