Krajina s žehličkou
Povídka od:
Haruki Murakami
Z knihy:
Po otřesech
Popis není zatím k dispozici.
Komentáře (5)
Přidat komentář
„celý ten příběh ji sám od sebe jasně vyvstával před očima … bušení srdce, strach, naději i beznaděj toho muže … cítila s takovou naléhavostí, jako by byly její vlastní.“
… vnitřní naléhavost … to je to, co cítíte od samotného začátku až do konce příběhu,
… skrytá touha … která se dere na povrch, proti které jste nuceni bojovat ze všech sil,
… boj s nevyhnutelným … bezpochyby zásadní, a vy cítíte, že ho musíte svést … ten zásadní boj s prázdnem uvnitř!
„To velice dobře znám.“
„Fakt to znáte?“
„Su v tem hotový přeborník.“
Prapodivný výklad, prapodivné povídky … no, posuďte sami :-).
"Tohle je teda ale už fakt úchylný. Co je na ňákým vohni tak zajímavýho?" hudroval Keisuke po celou dobu, co šli pěšky na pobřeží. Noc byla chladná, ale vůbec nefoukalo. Stačilo otevřít pusu a pára slov se začala mrazem zhmotňovat ve vzduchu.
"Lidi, kterejm se líbí dělat ohně, jsou na světě už minimálně padesát tisíc let,"opáčila Džunko.
Krajina s žehličkou na mě zapůsobila nejvíce ze všech povídek sjednocených v knize "Po otřesech". Díky, Haruki, za ní.
"Třeba jestli tak divně živě necejtíte něco, co je v normálním životě spíš výjimečný?"
Hluboká sonda do lidského nitra? Strach ze smrti, prázdna, opuštění. A do toho něco tak na první pohled jednoduchého jako oheň, co je zároveň neskutečně krásnou metaforou života, smrti, prázdna, opuštění. Krajina s žehličkou je krásná povidla, která na svém krátkém rozsahu neskutečně moc vrstev. A všechny z nich jsou neskutečně silné.