Nejlepší pro všechny
Petra Soukupová
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/356864/bmid_nejlepsi-pro-vsechny-I9h-356864.jpg
4
1569
438
Jak můžeme vědět, co je pro ostatní nejlepší, když sami být šťastní neumíme? Desetiletý rozmazlený průšvihář Viktor žije v Praze s matkou, divadelní herečkou, která si s jeho výchovou ani s vlastním životem neví příliš rady. Když jednoho dne Hana dostává nabídku na natáčení seriálu na druhém konci republiky, bere ji jako příležitost, jak všechny své problémy vyřešit. Aby se mohla věnovat natáčení, přestěhuje Viktora přes jeho odpor k babičce na venkov. Namlouvá si přitom, že pro něj bude nejlepší, když změní prostředí, a pro její matku, která nedávno přišla o manžela, bude dobré, když nezůstane sama. Viktor se cítí zrazený a podvedený a jeho zoufalství je tím větší, že dominantní babička má jasnou představu o tom, jak by měl jeho život i život jeho matky vypadat. Kromě dramatického sžívání se s venkovem, sleduje román i další osudy Hany bojující se seriálovou rolí, s Viktorem, se svojí matkou i příležitostnými milenci. A rovněž příběh babičky, která si vedle Viktora začíná uvědomovat své slabosti a neodvratně přicházející stáří. A všichni přitom chtějí jeden pro druhého jen to nejlepší. Petra Soukupová ve své vrcholné formě znovu ukazuje, jak bravurně dokáže zachytit vyhrocené rodinné vztahy a prožívání dětského hrdiny v okamžiku, kdy si uvědomuje svou bezmoc ve světě dospělých. A také bezmoc dospělých vůči svým vlastním představám o štěstí. Jedna z důležitých událostí, kterou Viktor na venkově prožije, pak tvoří příběh souběžně vydávané dětské knihy Petry Soukupové Kdo zabil Snížka?... celý text
Přidat komentář
Petra Soukupová dělá dobré jméno mainstream literatuře a ani její scénáře si nevedou špatně. Vůbec se nedivím.
V knize s výstižným názvem to nejlepší pro všechny se před námi odvíjí celkem obyčejný příběh jedné rodiny z pohledu Hany, její matky Evy a syna Viktora. Děj je vyprávěn pozoruhodně plynule, přestože autorka jako by nahodile přeskakovala z jedné perspektivy do druhé a z druhé do třetí. Každý vypravěč má velmi odlišné výrazové prostředky obohacené o detaily příslušné k té které generaci.
Postavy jsou skvěle napsané. Ne že by snad byly skvělé. Každá z nich je nějakým způsobem sebestředná a chce po ostatních, aby změnili ve jménu jejich pojetí reality. Jak to, že to nechápe? Je nejčastější otázka všech tří hrdinů. Vidíme různé vzájemně misinterpretace činů a hodnocení těch druhých na základě předsudků. Vidíme i vývoj postav a to, že sobecká rozhodnutí nakonec vedla ke zdárným koncům a altruismus k průserům. Při tom všem takovéhle rodinné s generační střety známe snad všichni ze života. Za mě super čtení.
Velmi mě iritovaly ty krátké stručné věty. Asi, že na to nejsem zvyklá. Taky absence přímé řeči čtení neulehčovalo. Hlavně mi ale vadilo, jak se k sobě hlavní postavy chovají. To byl blázinec. Možná to tak v životě je, ale na konci knihy mi bylo úzko. Pro mě to bylo zkrátka depresivní. Což ale neznamená, že by byl příběh špatný. To vůbec ne. Je jenom jinak napsaný, než knihy, které jsou obvykle na knižním trhu k dostání. Plus teda to, že příběh je možná až moc reálný :-D pro mě to nebyla oddychovka...
O Petře Soukupové jsem roky slýchal jen to nejlepší. Bylo tedy nabíledni začít románem Nejlepší pro všechny. Jednalo se o mou teprve druhou knihu nového roku a hned další silný čtenářský zážitek. Po emoční stránce ve mně bude rezonovat velmi dlouho.
Pocity čtenářské duše:
- zvláštní (osobitý) styl psaní
- absence přímé řeči
- vybroušená psychologie postav
- sobecké, pokrytecké a vnitřně rozervané postavy
- naturalisticky realistické
- úsporný stly = emoce třímají mezi řádky
- závěrečný flashforward geniální a zničující
Pro tyhle vlastně obyčejné příběhy začínám mít slabost. Pravda, Hanino povolání není úplně tuctové, ale jinak, samoživitelek je dost, ovdovělých žen Evina typu i problémových rozmazlených dětí taky. A v tom je síla knížky. Všichni chtějí to nejlepší pro všechny, ale každý za nejlepší považuje něco jiného a každý nakonec asi myslí hlavně na sebe. Ale není to svým způsobem normální? Rozhodně se nedá říct, že Hana a Eva jsou jen sobecké, u Viktora to nejspíš odpovídá věku. vykreslení dítěte těsně před pubertou, kdy začíná pořádně vnímat, že rodiče (zde matka) nejsou dokonalé bytosti, je povedené.
Je to o vztahu rodičů a dětí, sourozenců, a dotýká se mnoha jiných věcí. Je to trochu smutné, ale takový je život.
Posloucháno jako dobře namluvená audiokniha, proto mi samozřejmě nemohly vadit věci jako chybějící přímá řeč apod. Tenhle druh knížek je na audio verzi jako dělaný.
Audiokniha: čtou Milena Steinmasslová, Jan Cina, Martina Krátká, harmonická kadence někdy v dur, někdy v moll.
,,Člověk se o věci musí starat. Protože, jenom když má člověk v pořádku maličkosti, může být v pořádku celý život."
Tři osoby, tři pohledy, jeden rodinný příběh.
Koho, čeho, čí?
Babičky Evy, dcery Hany, vnuka Viktora.
Tři představy o životě, ale kdo určí, co je nejlepší pro všechny?
Láska, která dusí? Láska která vydírá?
Láska krátkozraká?
Příběh, který napsal život a režíroval osud.
Pro mě perfektní příběh k zastavení, k zamyšlení, k poučení.
Poslední tři minuty audioknihy jsem si poslechla třikrát.
Život je tak krátký. Ale dokud cesta ubíhá, všechno je před námi...
P.S.: Aspoň na chvíli buďme pány svého času...
Jedná se o mé první setkání s Petrou Soukupovou a musím přiznat, že si odnáším smíšené pocity. Zpočátku jsem bojoval se stylem psaní, místy mě rozčilovala absence přímé řeči s uvozovkami. To byl možná i jeden z důvodů, proč jsem se nemohl začíst. Asi v půlce se to zlomilo a najednou jsem se nemohl odtrhnout a zajímalo mě, jak to dopadne s trojlístkem hlavních postav. Z nich jsem měl nejblíž k Haně, které jsem, aby se dočkala šťastného konce. Přesně na opačné straně stál její bratr Adámek, ten mě rozčiloval pokaždé, když se objevil na scéně. Autorka bravurně popsala charaktery zastupující tři generace a ukázala jak jejich konflikty, tak i radosti a naděje. Nechybí štěstí ani smutek.
Po mém nadšení („Zmizet“) a zklamání („K moři“) jsem svůj vztah k Petře Soukupové tak nějak vybalancovala. Její schopnost vyhmátnout to nejotravnější z lidských charakterů, hrotit to a vršit, to oceňuji, ale číst to v tahu mě prudí. Ženám v jejím podání jsem schopná uvěřit: každá je silná něčím jiným – zkušeností, či krásou a sebevědomím - , ale zároveň tím samým oslabená, zvlášť ve vzájemném vztahu; číst o nich v kuse je ale náročné. Muži jsou problém, těm autorka moc šancí nedává; snad ještě tak těm nedospělým, ale i u nich (u něho) jsem si musela čtení dávkovat (byť mu dala nakonec šanci).
Rozumím tak jak pěti-, tak dvouhvězdičkovým hodnocením. Asi k žádné jiné současné české autorce nemám podobný ambivalentní vztah; tentokrát se mi podařilo naladit se lépe než minule, byť to stálo určité úsilí.
Super nápad, že dětská kniha (Kdo zabil Snížka?) a tato dospělá se doplňují. Taková klasická Soukupová. Rozbor vnitřních pohnutek bez uzardění, bez slitování. Hustý.
Babička, dcera a vnuk a střet jejich světů, představ o životě a přání. Skvěle vystihnuté charaktery, výborně napsané.
Každý se tu může najít, každý byl přinejmenším dítětem a měl rodiče. Obecně vzato, dospívání dětí se věnuje tolik pozornosti, ale velmi málo tomu období, kdy rodiče zestárnou (a nemusí ani začít dětinštět) a musí se naučit přijmout pomoc, přijmout fakt, že dospělé děti už nelze vychovávat, smířit se s tím, že lepší už to nebude, zatímco dospělé děti se musí naučit, jak se postarat o své rodiče a nezbavit je přitom důstojnosti.
A neřešit, zda " věci mají sloužit nám, ne my jim" nebo " člověk se o věci musí starat, protože jenom když má člověk v pořádku maličkosti, může mít v pořádku celý život". Protože pravda je krásná věc, ale v mezilidských vztazích velmi subjektivní.
Přečteno ušima jako audiokniha. Rok života kluka přesazeného z města na vesnici. Líbilo se mi ztvárnění 3 herci. Příběh je vlastně viděn a komentován Vikoušem, jeho matkou herečkou Hanou a babičkou Evou.
Ze všech knih od Petry Soukupové, které jsem dosud četl, jsem se do téhle nemohl hodně dlouho začíst. Šlo mi to ztěžka a sám nevím proč. Taky jsem knihu několikrát odložil, až jsem se k ní vrátil letos na podzim a už jsem se na ni správně napojil a dočetl ji. Stejně jako u ostatních knih v ní vyniká mistrovství Petry Soukupové ve vylíčení světa očima dětské postavy, myšlenkové toky, pocity, emoce, v tomto je opravdu dokonalá a výjimečná. Potěšilo mě propojení s paralelním románem pro děti Kdo zabil Snížka?, kterou jsem četl již dříve. Ježíškovi jsem napsal, aby mi pod stromeček nadělil její nový román.
Postupně spatřujeme změny postojů i chování všech tří členů rodiny a i když s nimi v ledasčem můžeme nesouhlasit jsou pro čtenáře tak skuteční, že stejně budou mít naše sympatie. Celý příběh je v podstatě založený na neschopnosti komunikace, nedorozuměních a domněnkách, díky kterým si k sobě nemohou hlavní aktéři vzájemně najít cestu.
Opravdu jsem se do knihy zamilovala. Ale proč dávám hvězdičku dolů a co mě neskutečně, ale opravdu neskutečně štvalo byla absence uvozovek u přímé řeči! Vůbec nerozumím tomu, proč tomu tak bylo. Jestli jde o nějaký nový styl psaní nebo jen autorka chtěla text ozvláštnit...? Každopádně mi to ze začátku hodně kazilo dojem ze čtení kvůli horší orientaci v textu a troufám si říct, že se určitě našlo spousta lidí, kteří knihu díky tomu i odložili. Což je škoda.
IG: @hanybooks
Kniha, která mě rozbrečela. První kniha, za mou čtenářskou kariéru, jejíž konec jsem četla třikrát a nad nímž jsem ještě tak čtvrt hodiny nehnutě seděla a jen brečela.
Kdybych měla popsat pocity, je to tak na další díl, ale prozradím, že nebyly zrovna příjemní, spíš taková zvláštní bezmoc, takže snad jen, že když budete číst tuto knihu, opravdu to nebude promrhaný čas.
Líbí se mi popisy postav, jejich přemýšlení. Líbí se mi názorový průřez napříč generacemi, a tak jsem zase o kousek blíž k pochopení mých rodičů, prarodičů a praprarodičů a možná taky svých budoucích dětí. Podobné knihy jsou na tohle dobré a tato je navíc dobře napsaná.
Velmi dobře vykreslený pohled do myšlení 3 generací z pohledu vnuka, mámy a babičky. A každý to občas myslí trochu jinak a vlastně ale všichni mají ten kousek svojí pravdy. Místama hodně smutný, ale pravdivý. Prostě život. Kniha se mi líbila a doporučuju.
Bezesporu pro mne jeden ze silných zážitků roku. Nadchlo mě, jak jednoduše dokáže autorka nahlížet a popisovat nitra jednotlivých postav. Vytvořila prostor pro realitu bez sentimentu, patosu, ale také černobílého vidění. Hrdinové nejsou ani kladní ani záporní, jsou plastičtí, z masa a kostí. Moje nejvíc bylo asi v dovedném popisu bezmoci z pohledu dítěte-spratka.
Příběh desetiletého Viktora, který je docela průšvihář, jeho matka si s ním neví rady a navíc potřebuje čas na natáčení seriálu. Rozhodne se ho tedy odvézt na venkov k babičce, která ho bude mít na starosti.
Rodinný příběh, ve kterém si nikdo není jistý, co je pro ostatní nejlepší a co je vlastně nejlepší pro sebe samého.
Příběh sledujeme z pohledu všech hlavních hrdinů – Viktora, jeho maminky Hany a babičky Evy – tím se můžeme sžít s každým z nich a chápat tak jeho chování a myšlení.
Knížka je velice dobře napsaná a dobře se čte. I když ne každému, může tento styl sednout. Střídání postav je náhodné, čtenář se musí sám zorientovat, kdo zrovna vypráví. Chybí tu klasická přímá řeč s uvozovkami, ale je uvedená přímo v textu. Mě osobně tento styl nevadil, naopak mi vyhovoval.
Kniha nám ukazuje, že není vždy a všude jen slunce, ale můžou přijít problémy a člověk se s nimi prostě musí vypořádat. Příběh je smutný, depresivní, ale prostě i tohle je život.
Plný počet hvězd nedávám pro pomalejší vyprávění, v tomto případě bych uvítala svižnější děj. Ale jinak úžasná knížka ze života.
Štítky knihy
rodiče děti vztahy soužití sobectví Magnesia Litera
Autorovy další knížky
| 2020 |  Věci, na které nastal čas |
| 2009 | Zmizet |
| 2017 | Nejlepší pro všechny |
| 2015 |  Pod sněhem |
| 2022 | Nikdo není sám |
Kniha Nejlepší pro všechny je v
| Právě čtených | 21x |
| Přečtených | 2 149x |
| Čtenářské výzvě | 485x |
| Doporučených | 119x |
| Knihotéce | 378x |
| Chystám se číst | 598x |
| Chci si koupit | 114x |
| dalších seznamech | 8x |
Kniha je takové celkové vylíčení soužití ve špatných rodinných vztazích. Eva neustále hledá chyby na své dceři Haně, ale syn Adam je naprosto skvělý a úžasný. Hana je sobecká a nezajímá ji nic jiného než její kariéra. A Viktor? Na začátku knihy je to pouze rozmachánek z Prahy, který neustále hraje hry na počítači a má všechnu nejmodernější a nejdražší technologii, přesto jeho problémy v pražské škole vidím jako klukoviny, které rozhodně nejsou důvodem ke změně prostředí. U babičky je nejdřív nešťastný, ale potom si najde kamarády a dokáže se postarat sám o sebe i o svou babičku. Konec knihy je smutný a nadcházející události, které jsou v knize nastíněny, jsou vlastně dost očekávané. Bohužel nejvíc na všechno doplatila babička.