Spánek
Haruki Murakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/18_/182405/bmid_spanek-182405.jpg
4
1320
316
Murakami/Menschik série
1. díl >
„Je to už sedmnáct dní, co nemůžu spát,“ tak začíná příběh Harukiho Murakamiho, jehož protagonistkou je zdánlivě obyčejná žena v domácnosti. Vlivem různých nečekaných okolností připomíná její noční život výlet do mimosmyslového prostoru. Ve světě, který je naprosto odlišný od našeho, prozkoumává svou rodinu, sama sebe, i význam života a smrti. Ilustrační doprovod ke knize vytvořila známá německá grafička Kat Menschik.... celý text
Přidat komentář
Na Murakamiho slabé, nevýrazné. Každopádně nejde o nic dlouhého, tudíž čtení nelituji a ilustrace jsou nádherné.
Vypadá to chvilku lákavě, mít navíc čas spánku...ale pokud si se sebou a svými myšlenkami nevíme co počít ani přes den, pak je to vesmírně děsivé... a z té svobody vyroste zase samota (jen o třetinu nafouklejší).
"Možná si život bude za to rozšíření - za to, že jsem si ho vybrala s předstihem - chtít později vzít právě tolik zpátky. Je to sice úplně nepodložená hypotéza, ale na druhou stranu ji ani nic nevyvrací."
Když se vám život bez varování a náhle rozšíří o celou jednu třetinu, asi si řeknete, že to není normální a nejspíš budete mít pravdu. Jenže ONA má pocit, že ji něco chybí, ale protože nedokáže říct, co to je, žije dál svůj anonymní prázdný život plný rutinních činností a vlastně ani netuší, že hledá svou vlastní identitu, momentálně schovanou uvnitř navenek uspořádaného a uhlazeného chaosu ... jinak řečeno, žije ve světě, svým stereotypním životem, který předem vylučuje jakékoliv zapojení fantazie. A tak se to stane, naráz, náhle, bez varování ... vítejte v kafkovsky laděném světě, ONA se totiž najednou musí potýkat ne s jedním, ale s dvěma světy. Ten druhý je plný symbolických forem, záhad, tajemství a existuje paralelně s tím skutečným, racionálním, ale hlavně je jedinou cestou k nevědomí, k netušeným hlubinám paměti.
„Byla to archetypální hrůza přímo z podstaty, jako když z bezedné studně paměti neslyšně stoupá ledový chlad. Chlad, který pronikal až k samým kořenům mé existence."¨
Kafkův svět mi není příliš blízký, zato ten Murakamiho mě přitahuje. Murakami v jednom z rozhovorů říká, že ho fascinuje tvoření něčeho z ničeho, protože v té chvíli se spustí proces, do kterého se zapojují nevědomé pochody lidské psychiky - na povrch začnou vyvěrat na jedné straně dosud netušené souvislosti, na té druhé se k nim přidávají chaotické představy. A to přesně mě na Murakamiho příbězích baví, jeho experimenty - kdy události jakoby kupí jednu na druhou, vlastně vytržené z kontextu, a tak ani nemáte moc šanci prohlédnout, prozkoumat příčiny, následky, prostě jen sledujete běh událostí, na které i hlavní hrdinové mají nepatrný, nebo žádný vliv ... a tak je jímá existenciální úzkost a hrůza :-).
Takže vysvětlení samozřejmě nečekejte ... jen náznaky .. možné interpretace ... ať si vyberte každý sám ... a to mě u Murakamiho prostě baví ...
Tři hvězdičky dávám proto, že tentokrát mi ONA vážně moc nesedla a navíc ... ta kupa indicií, kterými se na začátku příběhu musíte "prohrabat" mi tentokrát přišla navrstvená až bych řekla nezajímavým způsobem a do třetice, ten JEJÍ racionální svět mi přišel ani ne tak stereotypní, jako spíš jednoduchý až hloupý ...
Naštěstí mi tuhle návštěvu opět zpříjemnila krásná hudba, která mě, dle očekávání, provázela :-) a jako malý bonus ...navíc krásné ilustrace.
Moje první seznámení s tímto autorem je kvůli ČV2019, kniha podle mne 100% splnila téma černobílé obálky a navíc ještě je krásně celá černobíle ilustrovaná. Povídka na mne zapůsobila zvláštně, ale rozhodně jsem se musela zamyslet nad tím, kdy mám čas pro sebe já. A popravdě, čas pro sebe si ukradni každý den při čtení knih.
Poslední Murakamiho "jednohubka", která čekala v mé knihovně. I když tentokrát přeci jenom trochu vydatnější "jednohubka".
Murakamiho mám prostě ráda. Líbí se mi jeho zdánlivě záhadné příběhy, jejichž děj se velmi často ubírá směrem, který nečekáme. Právě to nečekané v jeho knihách oceňuji nejvíce. Mladá žena nemůže spát. Absence spánku ji ovšem nijak nevyčerpává, naopak, díky tomu získává více jak 8 hodin denního času sama pro sebe. Nikdy jsem o tom nepřemýšlela, ale to je myšlenka, která mě doslova zasáhla. Ano, je to tak, celý den děláme věci, které se od nás očekávají - chodíme do práce, staráme se o rodinu, o děti, o manžely (či manželky). A pak najednou přijde čas, kdy všechno kolem nás usne, to je potom čas jen a jen pro nás. Který nemusíme před nikým obhajovat, protože je jaksi "navíc". Přála bych si také mít čas "navíc", kdy bych se nemusela obhajovat, že ukrajuji část dne, která mně tak docela nepatří. Jak moc musíme sdílet s ostatním světem svůj vlastní čas? A na kolik minut (hodin) máme vlastně právo? Ano, toto jsou otázky, které mě při čtení útlé knížky napadaly. Hlavní hrdinka věnovala velkou část "svého času" čtení - proč zrovna Anna Karenina, to je asi otázka pro pana Murakamiho - každopádně ve svém čase četla knihu mnohem pozorněji, vnímavěji. A opět zde narážíme na to, jak věci kolem sebe vnímáme. Zrychleně, povrchně... kdo z nás čte knihy opravdu tak, že je příběhem doslova pohlcen a nevnímá čas ani prostor kolem sebe.
Asi se k této knize, s úžasnými ilustracemi paní Menschik, vrátím. Otázek je více než odpovědí. A konec - ten je tradičně Murakamovský. Každý si ho můžeme vyložit podle svého.
Jsem velice ráda, že jsem se k téhle knize dostala a přečetla jsi ji, i když to nebyl žádný geniální počin přec jen ta povídka měla něco do sebe a byla hodně k zamyšlení. Líbí se mi, jak Murakami pracuje s vykreslení pocitů u hlavní hrdinky. K tomu ještě krásné ilustrace. Skvělé!
Mně se povídka tolik nelíbila. :/ Sice pointa (jestli jsem ji pochopil dobře, u tohohle autora nikdy nevím :D) je fajn, ale jinak mě příběh nezaujal. Sice je to kratičká povídka, ale já zastávám názoru, že mohla být o dost stručnější. Někdy se fakt vlekla a já už po prvních deseti stránkách pokukoval po konci. Myslím, že některé věty a odstavce byly vcelku zbytečné. A znovu k příběhu – čekal jsem úplně něco jiného. Doufal jsem ve spánkové poruchy typu spánkových paralýz, lucidního snění apod., se kterými se dá – podle mě – dobře pracovat a lze do nich narvat prakticky cokoliv, ale spánková paralýza tam byla vlastě jen okrajově. To, co jsem dostal, nebyla žádná mizérie, ale ani žádný zázrak. Nápad je dobrý – to jo, provedení tolik ne. Děj se táhnul v jedné přímce, pak najednou hrozně zrychlil a skončil. Možná, že jestli mě někdy napadne knihu otevřít znovu, najdu tam nějaké další detaily a spojím si souvislosti, změním názor, ale pro zatím je to pro mě průměr. Myslím si, že autor umí líp.
Nedávno jsem se ptal jedné velmi sečtilé paní, co za žánr píše Haruki Murakami. Ona se zasmála a řekla, že je to neurčité, že Murakami je „Žánr sám pro sebe”. Při té příležitosti se také zmínila právě o Spánku a dodala, že dodnes vlastně neví, jak příběh skončil a doporučuje to lidem, aby jí ten text vysvětlili. Z toho důvodu, když jsem spatřil, že tato kniha byla z 250 (250!!!) korun slevněna na 99 korun, jsem si jí koupil a během jízdy vlakem taky přečetl. A po přečtení konstatuji, že plně chápu, proč to má známá nepochopila: jelikož sám autor NECHCE, aby to někdo pochopil.
Spánek je příběh ženy, které se již 17 dní nedaří usnout. Není utázkou PROČ tomu tak je, či JAK zjistí, kdo, nebo co to způsobila, ale je to jen popis průběhu této nespavosti. A musím přiznat, že ten je sepsán mistrovsky. Murakami řemeslo ovládá a ihned mne pohltila unavená atmosféra, táhnoucí se po celou dobu knihy. A bez spoilerování konce říkám, že jsem otevřenější uzavření snad nikdy nečetl.
HODNOCENÍ: 9/10 (jelikož 250 korun!!! a nepotřebnost samotného vydání)
Velmi zvláštní povídka, která, navzdory své zdánlivé jednoduchosti, v sobě má hlubší podtext. Vzhledem k krátkému rozsahu je nutné se o to víc zaměřit na samotné myšlenky „mezi řádky” nežli například na postavy, ke kterým si nelze vytvořit nějaký vztah nebo jistý postoj. Mě osobně se Spánek dotkl, protože mi přijde, že mládí hlavní postavy (knihy, studium literatury) se ztotožňuje s mým a zároveň její přítomnost je něco, co je mým strachem - strachem ze stereotypního života, z toho, že přestanu číst a hlavně z toho, že všechny ty knížky a příběhy zapomenu. To, že protagonistka začala trpět touto zvláštní nespavostí bez únavy, je vlastně skvělým prostředkem, který ji pomohl k tomu, aby si uvědomila, co ji kdysi naplňovalo, co má ráda, čemu se chce věnovat a že se nechce nechat konzumovat návyky. Uvědomila si, že má svou rodinu ráda, ale zároveň nevěnovala dost času svým potřebám a paradoxně si to uvědomila teprve když měla celou noc pro sebe. Ne všechno mi v té povídce dává smysl a z toho náhlého konce jsem byla poměrně zmatená, ale ta základní myšlenka mě poměrně zasáhla a přijde mi důležitá. (Mimochodem, půl-hvězdičku také za ty krásné ilustrace!)
„Tohle jsem já, jaká bych měla opravdu být, uvědomovala jsem si. Tím, že jsem odhodila spánek, jsem totiž rozšířila sama sebe. Hlavní je dokázat se soustředit, cítila jsem. Žít život člověka, který se soustředit nedovede, to je jako mít otevřené oči a stejně vůbec nic nevidět.”
ze Spánku mám rozporuplné pocity, pomalejší rozjezd a až po půlce jsem si říkala, že to nabírá nějaký smysl, že to není o ničem. někdy je dobré se zamyslet, jaký je tedy můj cíl. co chci v životě dosáhnou, dělám pro to něco nebo jsem jen mechanický strojek, kterého ovládá rutina.
zamyšlení o smrti mě upoutalo asi nejvíce, ale tak nějak mi tam chybělo pár stránek navíc, aby se ta myšlenka dovedla alespoň do poloviny. ten useklý konec mi prostě nesednul, možná později se nad tím zamyslím z jiného úhlu pohledu.
musím dát tedy jen tři hvězdičky na rozdíl od Podivné knihovny a Birthday girl, které jsou super.
První kniha, od mnou tak milovaného japonského autora, která mě zklamala. S ohledem na jeho ostatní knihy, které mě všechny do poslední nadchly a při jejich četbě jsem cítila ono "něco", pro co mám právě Murakamiho ráda, zde chybělo. Možná jsem čekala nějakou větší pointu a ne tak ukvapený a urychlený závěr, možná jsem čekala, že se s postavami dokáži více zžít. Nevím, pro mě zklamání a zatím nejslabší kniha, kterou jsem od něj četla.
Při čtení knížky jsem večer usnula, ale nevypovídá to nic o kvalitě knihy :) spíš to téma samo o sobě a pozdní hodina mě ukolébaly. Kratičká kniha plná kouzelných ilustrací od Kat Menschik mě opět dostala! Ač se v příběhu nic moc neděje, Murakami má neskutečný talent napsat to "nic moc" čtivě, zajímavě a inteligentně. U poslední knížky, co jsem četla, jsem měla pocit, jakoby to autorka psala pro hlupáky. Ale tak se nemá se čtenářem zacházet. Můj milovaný spisovatel to moc dobře ví a ke svým čtenářům přistupuje jako k inteligentním a chápajícím lidem. Za to mu děkuji, je radost to číst, přemýšlet nad tím a v duchu jásat, jak se mu to zase povedlo :)
A mimochodem se mu také povedlo nalákat mě, abych se konečně pustila do Anny Kareniny :))
Další Murakamiho svérázné zamyšlení, tentokrát na téma nepotřeby spánku. Ale možná to o spánku vůbec nebylo. Možná to bylo o prázdnotě života, o jeho marnosti a každodenní rutině. O hledání smyslu toho všeho... Kdo ví?
Tentokrát zklamání. Asi nejslabší, co jsem od Murakamiho četla. Je to stále on, vnitřní svět hlavní hrdinky, nečekaný konec, který opět nutí k zamyšlení, jak to vlastně je, co mi to má říci, ale jaksi to nebylo úplně ono.
Murakamiho tvorbu miluju, je to můj oblíbenec, tohle mi ale nesedlo tolik jako jeho jiná díla. Chvílemi to vypadalo zajímavě, převládalo ale spíš takové zvláštní nic. Nejlepší byl asi konec, který mi ale i na murakamiovský styl přišel moc otevřený. Romány od autora jsou vždy neskutečné, povídky jako takové ale taky nechci odsuzovat, třeba Podivná knihovna se mi líbila. Ale Spánek bohužel nebude můj favorit. Plusem jsou pěkné ilustrace.
Po přečtení Útoku na pekárnu jsem od kolegyně z práce dostal nabídku, že by mi půjčila i tuto povídku převedenou do velice pěkné pevné vazby s obrázky. Musím se ale přiznat, že tato povídka mě už natolik nezaujala. Četla se opět jedním dechem, což o to. Problém jsem ale měl s myšlenkou nebo alespoň samotným závěrem. Pořád jsem přemýšlel, co tím vším autor zamýšlí, až byl vlastně konec a já si vlastně uvědomil, že se nestalo nic zásadního, nic překvapujícího, ani nic, co by mě vysloveně uhranulo a já si uvědomil, že si Spánek zaslouží i grafické zpracování. Útok na pekárnu byl ve své podstatě alespoň absurdní a suše vtipný. Spánek nic z toho nemá.
Haruki Murakami rád pokládá otázky o smyslu našeho života...
Kniha by měla mít spíše název "nespavost"
"Na první noc, kdy jsem přestala spát, si vzpomínám velice živě. Zdál se mi tehdy ošklivý sen."
Mladá bezejmenná žena necítí naplnění svým životem, manželský stereotypní život jí nestačí a utíká tedy do polovědomí mysli.
Závěr mi připadá jako varování - pokud se svým životem něco neudělá,
může to být nebezpečné...
Typický Murakami. Velmi čtivé, zvláštní a když příběh začne gradovat, tak ho autor utne a je konec. 3,5*
Štítky knihy
japonská literatura thrillery poruchy spánku, nespavost
Autorovy další knížky
| 2005 |  Norské dřevo |
| 2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
| 2010 | Kafka na pobřeží |
| 2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
| 2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
Povídka se mi líbila. Byla to moje čtvrtá od Murakamiho a věděla jsem, co můžu očekávat. Ilustrace od Kat Menschik opět skvělé. Klidně bych si knihu přečetla znovu.