Listopád
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/463130/bmid_listopad-zqU-463130.png
4
5082
1337
Zeptali jste se někdy sami sebe, jaký by asi byl váš život, kdyby to v listopadu 1989 dopadlo všechno úplně jinak? Jaké by asi byly naše osudy, kdyby komunismus neskončil a my bychom zůstali za železnou oponou oddělující nás od světa i jeden od druhého? Jedna z nejúspěšnějších českých spisovatelek Alena Mornštajnová opět překvapuje; její nový román je dramatickým příběhem obyčejné rodiny, kterou velké dějiny během jedné listopadové noci rozdělí a postaví proti sobě. Sledujeme příběh Marie Hajné, která je kvůli účasti na demonstracích zatčena a odsouzena ke dvaceti letům vězení. Ví, že už nejspíš nikdy neuvidí vyrůstat své děti, a při životě ji udržují jen dopisy. A taky naděje, že se nakonec přece jen shledají... Vedle toho se odvíjí příběh dívenky Magdaleny, která je odebrána rodičům a umístěna do „ozdravovny“, ve které se vychovávají nové komunistické kádry. Jejich osudy se jednoho dne protnou, ale zcela jinak, než si obě představovaly a přály.... celý text
Přidat komentář
Velmi uvěřitelná možnost reality pro nás, kteří si pamatujeme. Diky autorce za připomenutí.
Nejdříve je záhodno poděkovat všem, kteří se v 89tém za naší svobodu bili a zasloužili se o ni. Paní autorce je třeba poděkovat za připomenutí té šílené doby. Čtěte, ať nezapomeneme, poučme se, ať se neopakuje.
Když jsem knihu dočetla a listovala až na konec, padly mi oči na fotografii autorky a úplně spontánně mě napadla věta: “ Ženská, ty jsi ďábel!”. Nebála se totiž vyjít ze své komfortní zóny a pustit se na “dystopický led”. A ten se pod ní neprobořil. Při čtení nad knihami přemýšlím. Tady to nešlo. Nechala jsem se dobrovolně pohltit a četla a četla a četla. Provázely mě nesourodé emoce - vztek, prázdnota, útlum. Čas na přemýšlení přišel až po přečtení. Sílu příběhu nevidím ani tak ve vystavění dějově linky, ale v dokonalém vystižení prožívání a uvažování obou hlavních hrdinek. Líčení jejich životních příběhů je tak bolestně autentické, že si musíte cílevědomě připomínat, že vše je jen fikce, abyste vůbec byli schopní ve čtení dál pokračovat.
Taková trochu vlažnější Severní Korea uprostřed Evropy.. Ještě že to je jen fikce.
„Život není to, co chceme, ale to, co máme. Tak jednoduché to je.“
„Nesmíme marnit čas a trápit se kvůli něčemu, co už nemůžeme mít. Zůstat trčet na místě a ztratit se ve smutku není řešení. Člověk by měl jít dál, ať se mu to líbí, nebo ne. Z popela už dům znovu neuplácáš. Pevné stěny postavíš jen z nových cihel.“
BRILANTNÍ ROMÁN..
Velice těžko se mi hledají slova, kterými bych ohodnotila další skvostný román této autorky.
Některé pasáže knihy si čtu stále dokola, mám slzy v očích, slova mi rezonují
v hlavě..
Dlouho, možná už navždy zůstane v mém srdci - DĚKUJI!
Autorka asi provokativně zvolila vyprávění z paralelního světa, ve kterém v roce 1989 zvítězil Štěpán nebo někdo mnohem horší. Nedivím se některým čtenářům, že tuto fintu považují více za rušivou než přínosnou. Ale nechť. Stavba vlastního příběhu je taková, jakou známe z ostatních jejích knih. Rozpíná se mnoha lety, dojímá podivnými rodinnými vztahy a je možná celkově optimistická, takže proč ne.
Trochu jiná kniha, než na jakou jsme od Mornštajnové zvyklí. Zamrzelo mě zasazení děje do fiktivního světa. Přesto mne kniha bavila, měla silný,ale velmi smutný příběh. Zklamalo mne, že na rozdíl od ostatních knih od Mornštajnové byla kniha bez jediného "šťastného" momentu. Doufala jsem ve šťastnější konec.
Autorka nepíše právě veselé knihy a tahle je asi nejsmutnější, kterou napsala. Opět výborně napsáno a pro nás, kteří jsme události listopadu 1989 zažili na vlastní kůži, to bylo hodně mrazivé čtení. Naštěstí jde o fikci a nemusíme už v něčem takovém žít. Teď jde o to, aby tady už nikdy nic podobného nemohlo být.
O téhle knize si předem nic nečtěte a prostě se do ní pusťte, je neuvěřitelná, opravdu cítím vděk všem, kteří za nás bojovali za svobodu.
Ze všeho nejdřív musím vyjádřit vděčnost za svobodu, ve které máme možnost žít. Je důležité si takto významné historické události připomínat, aby nezůstaly zapomenuty.
Četla jsem všechny předchozí knihy paní autorky a byla jsem nadšená, proto jsem se na novou knihu moc těšila. Mám ráda autorčin strhující styl psaní, který člověka vtáhne do děje tak, že při čtení zapomene vystoupit z tramvaje. Bohužel tento pocit jsem u Listopádu neměla, místy jsem se u knihy až nudila. Nebavily mě pasáže popisující komunistický režim a politickou situaci, od autorky čtu raději lidské příběhy. Jak už tady někdo psal, nevnímala jsem ani vývoj příběhu v čase, na který vás upozorní pouze data uvedená začátku kapitol.
Velmi dobře zvolené téma roku 89, ale bohužel dle mého názoru nešťastně uchopené, kdyby autorka zasadila děj do reality a ne do fiktivního světa, udělala by asi lépe.
Je to úplně něco jiného, než jsme od autorky do teď měli možnost číst, ale za mě rozhodně palec nahoru. Zážitek z knihy jsem asi schopna shrnout pouze do jedné věty: Jsem strašně vděčná, že jsem se narodila do svobodné země.
Za mne nejlepší autorčina kniha, i když jsem dala 5hvězd všem. Četla jsem celou dobu s vnitřním napětím a myšlenkou "Ještě, že to není pravda."
Tak tedy tohle.....! Klobouk dolů p.Mornštajnová.Tento příběh ve mně velmi rezonuje a bude rezonovat dlouho.Povedl se Vám přesný zásah.A to zásah do vzpomínek,do paměti,ale především do svědomí.Na jakou stranu bychom se přidali?Stali bychom se hrdiny?Chce se křičet:"Ano,ano"Ale já nevím, opravdu nevím.
Já vím, že je tam spoustu "ale"... Hodnotím ovšem celkový dojem bez ohledu na reálnost myšlenky, na to, zda v příběhu vše "sedí". No a jelikož jsem se od knihy nemohla odtrhnout (jen když jsem skutečně musela), tak prostě musím dát 5 hvězd. Pokud bych měla vyjádřit hodnocení jedním slovem, bylo by to Bolest. Bolest obou hlavních hrdinek, bolest nad jejich osudem, bolest z představy, že bych v něčem takovém měla žít.
Štítky knihy
dopisy česká literatura političtí vězni rok 1989 cenzura železná opona komunistický režim pečovatelský dům
“Je sama, stejně jako já, pomyslela si Maja, slezla z postele a postavila se k oknu. Její jmenovkyně ji dál sledovala pohledem. Usmíváš se, v které části tvého života tě malíř zachytil? Mladou a netušící s čím se budeš muset v životě vypořádat, nebo vědoucí a smířenou s osudem?”
V dnešní době je více než potřebné připomínat komunistickou minulost naší země nejen těm, kteří pomalu zapomínají, ale i těm kteří tuto dobu nezažili. Děkuji paní Mornštajnové (s níž jsem měla tu čest prohodit pár slov na festivalu Svět knihy), že tuto připomínku provedla další skvělou knihou.