Listopád
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/463130/bmid_listopad-zqU-463130.png
4
5095
5095
Zeptali jste se někdy sami sebe, jaký by asi byl váš život, kdyby to v listopadu 1989 dopadlo všechno úplně jinak? Jaké by asi byly naše osudy, kdyby komunismus neskončil a my bychom zůstali za železnou oponou oddělující nás od světa i jeden od druhého? Jedna z nejúspěšnějších českých spisovatelek Alena Mornštajnová opět překvapuje; její nový román je dramatickým příběhem obyčejné rodiny, kterou velké dějiny během jedné listopadové noci rozdělí a postaví proti sobě. Sledujeme příběh Marie Hajné, která je kvůli účasti na demonstracích zatčena a odsouzena ke dvaceti letům vězení. Ví, že už nejspíš nikdy neuvidí vyrůstat své děti, a při životě ji udržují jen dopisy. A taky naděje, že se nakonec přece jen shledají... Vedle toho se odvíjí příběh dívenky Magdaleny, která je odebrána rodičům a umístěna do „ozdravovny“, ve které se vychovávají nové komunistické kádry. Jejich osudy se jednoho dne protnou, ale zcela jinak, než si obě představovaly a přály.... celý text
Přidat komentář
Ano, emočně kniha nedokázala tak vtáhnout jako ty předešlé, ale i tak byla velice silná a zajímavá. Pro matky více než depresivní. Možná neladily některé detaily, ale jako celek vyznívala uvěřitelně. Zanechala ve mě podobnou rozjitřenost z beznaděje jako 1984. Jistě to nelze srovnávat, ale pocity po dočtení byli obdobné. Možná jen konec, dle mého názoru, neměl být zanesen do jakés takés nadějnosti, ale měl zůstat Orwellovsky tvrdý. Děkuji autorce za podnětné čtení.
Autorčina asi nejchmurnější kniha. Když jsem při čtení knihu odložila, trvalo mi chvíli, než jsem se vrátila do reality. Dostala se mi pod kůži. Jako totalitní dítě jsem to vše ještě více prožívala. Můžu jen dodat, vezmi do ruky a čti, a ucítíš, co v tobě zanechá.....
Měsíc listopad bývá v reálu dost pochmurný, temný a ke svému konci mrazivý. A stejně tak i tato kniha. Představa, že by polistopadové události dopadly takto, je možná ještě trochu mrazivější než sám měsíc listopad. Tak ještě, že to dopadlo sametově a naše životy jsou jemnější než tvrdý socialismus.
Přečetla jsem od Mornštajnové vše, Listopád hodnotím jako průměr. Knížka se četla dobře, děj ubíhal, ale v celku mi vadil úzký záběr příběhu, málo propracované. Něco tomu prostě chybí. Stejně jako Hana mi i Listopád přijde čtenáři dost nadhodnocený.
Po Slepé mapě moje druhá kniha autorky. Mám z ní opět podobný pocit. Čte se lehce, děj ubíhá, ale tak nějak klouže po povrchu, nevyvolal ve mně hlubší dojem. Řemeslně solidně zpracované, ale něco tomu chybí. Lepší průměr, ale stále průměr. Další díla autorky už vynechám. Mám pocit, že jsou její knihy, stejně jako je tomu u dalších současných českých autorů tady na Databázi, nadhodnocené.
Hodne depresivni. Bohuzel mam posledni dva roky pocit, ze se do obdobi, kdy nas opet budou takto ovladat, zase vracime. A lidi jsou opet svazani strachem, neschopni cinu. Donasi na sebe a spolecnost se cim dal vic rozdeluje (skvela prace masmedii) na ty se spravnym a spatnym razitkem v obcance.
To byl tak silný příběh. A pro mě hrozně těžko představitelný, uvěřitelný.
Už jsem se narodila do doby, kdy bylo pomalu vše dostupné. A vůbec si neumím představit, jaké by to bylo kdybych zažila komunismus, sametovou revoluci.... A už vůbec si neumím představit, kdybych neměla možnost využívat nové technologie dnešní doby a vyvíjet se. Na tož nemít svobodu slova a bát se vůbec vyjádřit svůj názor.
Hrozně dlouho jsem se tedy s příběhem stotožňovala, ale nakonec jsem podlehla a měla jsem husinu, při pomyšlení, že by to tak dnes mohlo být. Opravdu by to mohlo takhle fungovat. A jak moc bych si měla vážit, co dnes mám za možnosti a komfort.
Každopádně jsem knihu začala číst,když se začalo válčit na Ukrajině a o to bylo to čtení těžší... I jsem přemýšlela,že knihu odložím a vezmu si spíš něco, u čeho budu moci utéct od reality. Ale nakonec jsem prostě potřebovala potrápit tu svou duši a dozvědět se, jak by to pokračovalo u nás. A být vděčná za to , co mám!
Knihu jsem odložila... I když Alena Mornštajnová je jedna z mých nejoblíbenějších spisovatelek, tak tato kniha mi prostě nesedla. Trochu mi vadilo, že je to příběh, kde jsou události abolutně překroucené oproti skutečnosti a hlavně bylo čtení strašně, ale opravdu strašně moc depresivní. Když tu ta pročítám komentáře ostatních, vidím, že podobný názor má víc lidí, ale jsou tu i tací, kteří pak svůj názor přehodnotili. Uvidím, třeba se k této knize někdy v budoucnu vrátím....
Šíleně smutná kniha, kde mi chyběla snad i kapka naděje ......, ale samozřejmě napsáno opět výborně, jen je na mě toho smutku nějak moc, ale to už si musím nyní asi zvolit veselejší téma :) , to už je jen na mě.....
(SPOILER)
Musím se přiznat, že mi trochu déle trvalo, než jsem se odhodlala knihu číst. Proč? No, upřímně proto, protože jsem si myslela, že to nebude kniha pro mě a že nebude úplně dobrá podle anotace. OMLOUVÁM SE. Spletla jsem se.
Kniha byla výborná, plná emocí, naděje, strachu, nejistoty.
Po pár kapitolách jsem byla lehce naštvaná, když z ničeho nic přišel jiný příběh, ale po několika stránkách mi vlastně došlo, proč tam je najednou druhý příběh. Bylo to trochu předvídatelné, ale vlastně krásné.
Párkrát mi samozřejmě slzička ukápla. Konec knihy? Booooože, jak já doufala v jiný konec, ale prostě každý příběh nemůže skončit šťastně.
Plřečteno, ale tentokrát nemůžu dát plný počet. Ne že by kniha nebyla čtivá, paní Mornštajnová má dar slova, ale ta beznaděj, ta temnota, která z příběhu čiší, mě málem uvrhla do deprese.
Tak toto jsem opravdu nečekala a úvodem se musím omluvit naší velké spisovatelce Aleně Mornštajnové. Za co? Přiznávám se, že jsem k této knize přihlížela s určitou nedůvěrou. Ano, četla jsem od paní spisovatelky Hanu, Hotýlek, ale téma Listopádu mi s odpuštěním přišlo jako notně přitažené za vlasy. Jak hluboce jsem se zmýlila. Je to naprosto skvělé dílo. Hluboké, šokující, zoufalé, a přitom tak lehce, srozumitelně a příjemně čtivé. Dva dny mi stačily na přečtení, nemohla jsem se odtrhnout a i když jsem dělala náhodou něco jiného než četla, pořád jsem na hrdiny a děj knihy myslela. A je více než jisté, že tomu tak bude ještě po dlouhou dobu. Buďme šťastní, že je děj knihy pouhopouhá fikce, že je to "jen" zdvižený ukazováček, jak jen málo stačilo a mohlo vše dopadnout naprosto jinak. Děkuji PANÍ SPISOVATELKO, děkuji. Nechtěla jsem, ale nakonec si stejně neodpustím tuto malou poznámku pod čarou... U všech dalších voleb, vybírejte pečlivě, který konkrétní lístek do urny nevhodíte. Po přečtení této knížky Vám bude jasně jasné, který mám na mysli...
Parafrázuji zde rčení: "Nechval dne před večerem". - "Nezavrhuj knihu před přečtením."
Knihu jsem dočetla až na třetí pokus, nějak jsem se nemohla dostat přes hranici šesté/sedmé kapitoly... Jakmile se však objevila postava Magdaleny, kniha dostala spád. Střídání vyprávění z pohledu více osob se autorce osvědčilo už v minulosti, chápu, že tento koncept využívá i nadále, je to čtenářsky velmi přívětivé. Něco ale tentokrát příběhu pocitově chybělo. Přesto hodnotím pozitivně. Je důležité si připomínat, že svoboda není samozřejmost a je až příliš snadné ji ztratit.
Mě kniha silně zasáhla. Je až nepředstavitelné, jaké zlo si lidé mezi sebou dokážou způsobit.
Mám ráda autorčin styl. Zdánlivě pouze popisný, ale nakonec osobní a silný. Líbila se mi představa, že po roce 89 komunisté vládly dál. Závěr překvapivý, silný. Spokojenost.
Asi to není kniha pro pamětníky reálného socialismu. Nejdřív nebere na vědomí stav sovětského impéria na konci osmdesátých let, kdy se, zjednodušeně řečeno, soudruzi sami porazili a dál to prostě nešlo. Potom následuje popis více-méně standardních totalitních represí, zlí muži, trpící ženy, atd. Bohužel odloženo asi v první čtvrtině.
Mám neodbytný dojem, že s takovýmto tématem se dalo pracovat daleko lépe. Příběh mi připadá dost odfláknutý, místy hodně "tlačí na pilu". V některých momentech jsem si připadala, že čtu dokument o 2. světové válce. Škoda, čekala jsem víc...
Na jednu stranu istota v živote, ale aku obrovskú cenu za to človek musel zaplatiť. Desivá predstava ze by sme žili v takomto svete.
Skvělý silný příběh, který by podle mě stejně dobře fungoval i bez toho, aby se musela tvořit nějaká alternativní historie. Ta mě rušila.
Štítky knihy
dopisy česká literatura političtí vězni rok 1989 cenzura železná opona komunistický režim pečovatelský dům
Při čtení až mrazí, když si člověk představí, jak by mohla mohla vypadat naše každodenní realita.
Věřím, že si kniha najde i mnohé mladé čtenáře, kteří listopadovou dobu znají jen z učebnic a díky této knize si určitě uvědomí, že svoboda a demokracie nejsou samozřejmostí a musí se o ně pečovat, někdy pro ně i bojovat.