Komturova smrt
Haruki Murakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/396609/bmid_komturova-smrt-yvd-396609.jpeg
4
612
149
Možná, že jednou budu s to zachytit podobu nicoty… Bezejmenným vypravěčem románu je výjimečný portrétista, který dokáže vystihnout tvář člověka tak, aby se líbil sám sobě. Všechno funguje téměř dokonale, dokud ho nenavštíví muž bez tváře s žádostí o portrét. A dokud ho neopustí jeho žena. Vnitřní rovnováhu nalezne v horské samotě, odhodlaný s tvorbou podobizen navždy skoncovat. Nečekaně však přichází další nabídka – taková, která se opravdu nedá odmítnout. Následuje vír událostí, které s ním cloumají ze strany na stranu: Jaké tajemství skrývá obraz Komturova smrt? Kdo přesně je tajemný pán „z domu odnaproti“ a jaká je jeho minulost? Proč si za horentní sumu objednal svou podobiznu? A jak je možné, že právě jeho portrét prolomí vypravěčovu tvůrčí krizi a probudí v něm uměleckého ducha? Haruki Murakami ve své fenomenální románové partii opět úspěšně buduje stále spletitější síť otázek, nejistot a pochybností. Nad tím vším ovšem kraluje otázka, která se v díle opakovaně vrací: Co je špatného na tom, když umělec ztvárňuje jen to lepší z nás?... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2018
,
Odeon
Originální název:
騎士団長殺し Kišidančo goroši , 2017
více info...
Přidat komentář
"Humpfrey: „Všechno souvisí se vším ostatním!‘ Kdo to řekl?“
Bernard: „Tajemník vlády?“
Humpfrey: „Hmmm… Těsně vedle, byl to Lenin.“"
To je citát ze seriálu Jistě, pane ministře, který mne stále napadal při posledních sto padesáti stranách Komturovy smrti. Vše souvisí se vším! To by vskutku mohlo být motem této knihy.
Ale teď zcela vážně. Po dočtení Komturovy smrti si pohrávám s myšlenkou, že bych pozměnil mé hodnocení u povídek od pana Murakamiho (Podivná knihovna, Útok na pekárnu a Birthday girl). Komturova smrt mne ve všech směrech tak příjemně překvapila, že povídky vedle ní opravdu vypadají jako odpad.
Nejsem asi schopen šířeji se rozepisovat o obsahu knihy, ale přesto mám několik poznámek.
Ta první bude asi mnohými považována za značně heretickou, ale nemohu si pomoci. V průběhu čtení jsem jednomu mému příteli napsal, že Murakami, kdyby jen trochu chtěl, by mohl být mnohem lepší King, nežli je King. Nezdá se mi totiž, že by Murakami s trochou snahy nedokázal vymýšlet obdobné příběhy jako King a osobně považuji jeho jazyk za mnohem lepší. Ne, opravdu jsem si knihu z čistě čtenářského pohledu ohromně užíval, protože ten styl…. Owww ten styl! Ač je kniha dosti rozsáhlá, právě díky formě jsem se k ní vždy rád vracel a používal jsem ji jako takový uklidňující, či lépe možná meditativní materiál.
Ale když už hovoříme o délce… Musím uznat, že té knize, inu pokud ne škodí, tak alespoň dosti přidává na obtížnosti v chápání. Tolik motivů, tolik komplikací, tolik podivností… No proč to okecávat, prostě jsem se v polovině začal dost ztrácet co do množství kliček a odkazů a… věcí. Aby bylo jasno, mě to setsakra bavilo, ale plně chápu, že pro mnohé se tím kniha mohla stát nestravitelnou.
Neuvěřitelnou radost mi v knize udělalo hned několik věcí. První věcí byla zmínka o Praze (Připouštím, zde si připadám dosti infantilně, ale prostě mne to potěšilo. Jo a nejsem Pražák!). Druhou věcí byla hudba. Jsem milovníkem klasické hudby (Jo a jsem sakra nasranej jak dlouho jsem už nebyl ve filharmonii!) a zvláště pak miluji Schuberta, takže jistě chápete, že jsem si to užíval. Nu a největší radost mi udělala z knihy plynoucí potřeba zjistit si konečně taky něco o Japonsku. A zjistil jsem tedy různé věci…
K příběhu, ideám, metaforám… Nemám asi moc co říct. Vše co bych napsal, vyznělo by špatně. Bylo celkem zábavné napsat si na papír vývoj děje, ale chronologicky pozpátku, to bylo opravdu úsměvné. Také mne fascinovalo zakončení (skoro) ve světě metafor. To člověku opravdu přineslo mnoho námětů k přemýšlení a dále… no to už bych se zase zakecával. Prostě je to skvělá kniha. Končím.
Bohužel se jedná o jednu ze slabších knih mistra pera. Kniha má rozehráno mnoho linií, které nedokáže smysluplně sloučit dohromady. Přestože je kniha, vzhledem k obsahu, až úmorně dlouhá, působí konec velmi zkratkovitě.
(SPOILER) Tenhle příběh jako by byl nanášen štětcem na plátno. Tu se nám vyjeví tohle, tam se nám vyjeví zase něco jiného. Plyne pomalu a systematicky a já jsem si jeho četbu užívala. Za klíčovou scénu považuju průchod hlavního protagonisty plazivkou, jakousi porodní cestou. Při průchodu skrze ni si ujasnil, co musí dál v životě udělat. Ač to tak dlouho nevypadalo, ve skutečnosti vůbec nešlo ani o Marii (ta byla celou dobu relativně v pohodě) ani o vídeňská dobrodružství Tomohika Amady, ale o znovuzrození vypravěče. Zmizení Marie i obživlé ideje z obrazu Komturova smrt byly, jak se zdá, především katalyzátory, jež přiměly hlavního protagonistu podniknout něco, do čeho by se sám o sobě nikdy nepouštěl. Na závěr se musím ještě pousmát nad tím, jak vzornou poporodní péči poskytl vypravěči po pádu do jámy pan Menšiki.
Kto číta Murakamiho, vie, čo očakávať a presne to aj dostane. Je pravda, že ja som si od jeho poslednej knihy dala pauzu asi 4 roky a možno práve preto som si mohla Komturovu smrť o to viac vychutnať. Občas som dvíhala obočie, občas som sa červenala, po celý čas si ale užívala typickú murakamiovskú mystickú atmosféru plnú metafor.
Čo by som vedela HM vytknúť je, že vždy prezradí, čo za hudbu postava počúva, v akom aute sa vezie (niekedy aj s rokom výroby), často vieme, čo má oblečené, aké jedlo je, ale keď dôjde na knihy, tak len lakonicky poznamená, že ten niekto číta nejakú knihu - ale akú?? :) Určite by sa z toho dali čerpať zaujímavé inšpirácie, Murakami si ich ale zjavne necháva schválne pre seba..
Každopádne, ak niekomu nevadí, že v knihe vystupujú ideje a metafory ako postavy, tomu knihu vrelo doporučím, nováčikom by som ale predsa len s Kišidančó goroši (v originále to znie skvelo :) nedoporučovala začínať, Murakamiho si treba radšej vyskúšať na kratších dielach.
Ano, i tentokrát si ze mě Murakami udělal svého spojence. Kniha to byla sice dlouhá, tempo vyprávění pomalejší, přesto mě to moc bavilo a čtení jsem si užíval rovněž i díky skvělému překladu. Příběh to byl jaksepatří tajuplný a znepokojivý, přesto mi byl vnitřně i tématicky blízký, a představa pobytu v osamělém ateliéru na vrcholku hory řádně rozehřívala moji představivost. Tak třeba v příštím životě.
Můj první Murakami mne nadchl. Líbilo se mi, že děj byl naprosto nepředvídatelný, velmi čtivá kniha, těším se na další.
Dá se uměním ztvárnit to nejlepší z nás?
Tenhle Murakami mě opět fascinoval. I na kraji své dálší "sátky" je to prostě pan spisovatel. Líčení obyčejných věcí, která používá jsou tak barvitá, že mám chuť stát se písmem nad který přemýšlí, abych byla alespoň trochu s ním spřízněná (byla jeho součástí). Je to pro mě opravdu fascinující spisovatel.
Líbí se mi spojení všech těch umělechcých druhú jako jsou malířství, kresba či literatura jako umění slova (odkaz na Dostojovskeho Běsy), hudba (odkazy například na Mozartova Dona Giovanniho či Schubertovu Rosamunde) či představa umění historie a letmého pohledu na jedno z nejznámnějších období, které nás provází až do současnosti a pár lidí, kteří toto období zažili ještě jsou živi. Vysvětlení taky části jednoho ze světových náboženství, člověče, neber to.
Myslela jsem že "Kroniku ptáčka na klíček" už nic nepřekoná, což se samozřejmě stalo ale tady "Komturova smrt" se řadí ne stejnou pozici jeho skvělých sáhodlouhých knih.
Možná jsou některé věci již jednou vysloveny, přesto jsou stejným balzámem, který nutí číst a zjistit vše, očistit celý příběh, vše vysvětlit a být u toho, kdy Murakami prostě vše vysvětlí. Motiv rolničky mi ovšem utkvěl hodně v paměti. Rolničky mám velmi ráda, a tím, že Murakami z nějakého svého dobrého smýšlení použil právě tuto věc, je pro mě krásné, usmévné a jednoduše radostné zjištění.
Jediné, co mě rozličovalo, bylo Komturova, tak já vám teda něco řeknu, VÁŽENÍ!!
Nemám už asi co dodat, je vidět, jak mě to uchvátilo, pobavilo a obohatilo a jakou tato kniha umí vyvolat knižní kocovinu.
Murakami aj úplné banálnosti podáva tak, že mi vôbec nevadí ani x-týkrát čítať o príprave ľahkého obeda alebo zabuchnutí dverí na Jaguáre. Naopak, práve tieto banálnosti jeho knihám dodávajú kompaktnosť a to nezameniteľné čaro.
Magický realismus je za hranicí mojí snesitelnosti. Kdy si to přestanu ověřovat?
Murakamiho obrovská řemeslná zručnost a fantazijní výbava ústí pro mě do zklamání a vzduchoprázdna.
Zážitek ze čtení, který jsem měla skoro 250 stran pomalu vyprchal a protože mám svou zkušenost (a komentáře to potvrzují) s nemastně neslanými závěry HM příběhů, odpustím si dlouhá močení na parkovištích a jiné laskominy a věnuji svůj vzácný čas jiným autorům.
Pro mne rozhodně nejslabší Murakami. Je to takový derivát všech jeho předchozích velkých děl a každá myšlenka, linka, nebo motiv už byli použity někde jinde. Platí to jak pro hlavní témata, jako boj se zlem za účelem znovuzrození (proměna "kluka v muže"), prolínání reality a snu, tak i pro méně důležité motivy jako například velká černá díra v zemi, ve které člověk ztrácí kontakt s reálným světem (ano koukám na tebe Ptáčku na klíček), vtah hlavní hrdina x "zvláštní dívka", zvláštní, tajemná vedlejší postava, fantazijní postavy promlouvající ke čtenáři, všudy přítomná hudba atd... Murakami si bohužel v mých očích nedrží ani jeho "běžného standartu" a hlavní postava je vyloženě nezajímavá, chyběl mi můj oblíbený suchý humor a atmosféra (tak úžasná v jeho minulých knihách) už také není to co bývala...
Nebýt Murakamiho předchozích knih, tak mě kniha určitě zaujme, ale ve světle jeho předchozích knih je to pouze slabý, opakující se derivát jdoucí po stejné koleji. I mistr tesař se holt někdy utne :)
Velmi dobrá kniha. Děj plyne pomalu, ačkoliv se tam chvílemi "skoro nic neděje", hodně popisů i dialogů se opakuje, přesto příběh krásně plyne a čtení nenudí. Ke konci jsem tápala, co je vlastně ještě realita a co ne. Čekala jsem, že v knize bude více vysvětlen záhadný muž bez tváře a že děj se bude více točit kolem něj, ale bohužel jsem se nedočkala. Je to velmi dobrá kniha, které rozhodně stojí za přečtení a zamyšlení.
Lahůdka pro milovníky Murakamiho knih. Najdete v ní mnohé jeho oblíbené motivy. Nechybí napětí, ale většinu času se přistihnete při tom, jak s mírným úsměvem očekáváte další stránku jen tak, pro vychutnání :-).
Murakamiho knihy se naštěstí krásně a hladce čtou, ten člověk to prostě umí. Takže bez mrknutí oka zvládnete více než 700 stránkovou knihu vlastně téměř bez děje a s minimem postav ze které trčí vložená "magicko-realistická" linka trochu jako bolavý palec. A ona vás za to neodmění ani žádným dechberoucím závěrem.
Přes tohle všechno se mi Komturova smrt líbila, je to prostě typický Murakami - moc dobře napsané, plné všelijakých kulturních i popkulturních odkazů a krásně vykreslené atmosféry.
Výjimečná kniha. I když po dočtení jsem si uvědomila, že v průběhu jsem se několikrát domnívala, že se děj bude ubírat úplně jiným směrem. A možná jsem si mnohem víc slibovala i od závěru - navíc zrovna u něj jsem měla dojem, že mi časově nesedí některé z vysvětlovaných událostí.
Líbilo se mi zasazení děje do současného Japonska. Pozoruhodné bylo i postupné propojování reálného světa se světem idejí a představ. Jen mi to po dočtení celé nedávalo smysl - proč o tom autor vlastně takto psal, když se nic nevyřešilo a ani mi nepřišlo, že by se uzavřel nějaký kruh. Každopádně jsem ale ráda, že jsem s Murakamim do Japonska vydala, stálo to za přečtení.
Někdy se musí stát spousta věcí, abychom poznali jakou hodnotu má máš zdánlivě obyčejný život.
Kniha byla moc hezká, japonský, uctivý styl nelze přehlédnout a líbí se mi myšlenka, že vše co se nám děje je skutečné, i když to neexistuje a že konec nemusí být opravdu konec, dokud sami nechceme, vždycky to může být nový začátek.
Název a obálka knihy mě trochu odrazovaly, protože jsem si neuměla vůbec představit, o čem to vlastně bude a to černé temno v ruce nebylo nic moc...pak jsem našla odvahu knihu otevřít a už to jelo. Těžká kniha v ruce a pomalu se linoucí příběh, který byl chvílemi milý, ale dokázal i zneklidňovat. Četla jsem knihu s delšími časovými rozestupy, kdy si to ve mně všechno "sedlo" a mohla jsem zase pokračovat. Kdo nespěchá a nežene se za rychlým a dramatickým příběhem, bude jistě spokojený. Za mě dost dobrý :-)
„Realita je to, co vidíte na vlastní oči“, zašeptal mi Komtur do ucha. „Stačí je pořádně otevřít a podívat se. Soudy si můžete nechat i na potom.“
Další z Murakamiho „velkých“ příběhů (750 stran) je za mnou … další z příběhů o podstatě lidské existence (v japonském stylu). Byla to moje už x-tá (prostě hodně) knižní cesta do Japonska … do její historie, současnosti, do japonské mentality /rovnou podotýkám, že na japonskou zdvořilostní konverzaci si asi nikdy nezvyknu, ta letargie, kterou v ní cítím, mě přivádí spíš k zuřivosti :-)/, do duše jednoho osamělého skoročtyřicátníka, který (opět) neví, co si počít se svým životem, a samozřejmě (opět) taky do „temného, záhadného a podivného světa mimo realitu“.
Proto jsem přemýšlela, co mě na Murakamim tolik láká, že poměrně pravidelně podléhám pokušení vrátit se tam? Zdá se totiž, že opakovaně vstupuji do téže řeky (a ono to tak vlastně i je, proto ty 4*), když totiž přečtete víc jeho knížek, lehce podlehnete zdání, že se jedná o jeden (podotýkám, že osvědčený a skvěle fungující) příběhový vzorec, který ovšem funguje (a to mě nepřestává udivovat, a láká zjistit, jak ještě dlouho to tak bude) pro mnoho příběhů. Funguje totiž dokonale i na mě, napadá mě pro mé pravidelné návraty takový příměr … vracet se do tohoto světa je něco jako chodit na pravidelné procházky do oblíbeného parku, procházíte se po známých cestičkách, posedíte na oblíbené lavičce a přestože tam jdete znovu a znovu, jste tam rádi, zamilovali jste si ten výhled z té lavičky tam nahoře na kopci, odkud je tak pěkný rozhled po celém parku, víte, kde se co děje, a tak můžete v klidu sledovat co je kolem nového. Je to totiž tak, že i když jdete do známého parku a procházíte se známými cestami, nikdy to není stejné, bloudíte očima po známém prostoru, a přesto se vám najednou zdá něco na tom pohledu divné, chviličku to trvá, ale pak to přijde jako blesk z čistého nebe, ten starý vykotlaný strom u rybníka už tam není, na zemi zbyl jen ztrouchnivělý pařez a trochu pilin, nedaleko se ve větru třepotají proutky nově zasazených stromků, a rybník se vám najednou na chvíli zdá tak cizí, jenže pak se rozhlédnete kolem, a už zas víte, kde jste.
A takhle nějak je to i s těmi mými „návraty“ … hned na prvních řádcích se ujistím, že vím, kde jsem /záhadnou krajinu osvětluje stříbrný měsíc, domem zní Puccini, Strauss, Mozart, a další hudební velikáni – prostor je připravený/, a tak se v klidu /přesto s určitým očekáváním nějaké změny, která vždy doufám, že přijde/ můžu vrátit zpět na řádky příběhu, abych zjistila, kam mě podivný sled událostí zavedl tentokrát …
… navážu tak na to známé „jestli si mě chceš odvést domů“ musíš vstoupit, sestoupit, případně projít „temným, záhadným, podivným světem mimo realitu“ … na příběh tradičně rozvětvený, pracující se symboly a se znaky, s vícero možnostmi výkladu (pozor, zde platí, že přečíst neznamená vždy porozumět), často vám text bude připadat spíš jako obrazy ze sna (taky tak interpretačně mnohovýznamové), dostanete spoustu informací, a přitom všechny, a nebo taky žádná, mohou být významné a důležité …
Budete se tedy možná muset rozhodnout, jak příběh číst? … zda jen pro zážitek (i tak se dá Murakami číst), anebo se snahou porozumět, přijít tomu na kloub … narazíte totiž poměrně brzo na nějakou záhadu a příběh se jako mávnutím proutku rázem na chvíli změní na detektivní, ovšem s tím rozdílem, že na konci nepřijde vyřešení, rozuzlení oné záhady, ale její interpretace je ponechána na čtenáři … přitom zapomeňte na nějaké jednoznačně dané řešení, protože žádné takové prostě není :-) …
A ještě jeden postřeh přidám, přestože jde o poměrně spletitě se rozbíhající vyprávění, události jsou určitým způsobem, až schematicky, řazeny chronologicky a vrstveny jedna za druhou (občas tak vyprávění působí jako naprosto triviální … co jsem měl k večeři, postup přípravy jídla, postup přípravy malby obrazu, jakým autem jedu, jaké jsou jeho technické paramatetry, apod.), nenechte se tím ovšem zmást, vše má v příběhu svůj důvod, pomáhá vytvořit řetěz událostí, který má celkem přísně logickou návaznost a k něčemu vede … jen na konci se spíš nedozvíte k čemu :-) … možná interpretace je totiž už na vás …
… až se o to budete pokoušet, vzpomeňte si, že jdete po cestě a dívejte se pod nohy, pak možná odhalíte (na té cestě se „válet“) sem tam nějakou nápovědu … lesklé střípky charakterů, matná zrníčka motivací či tajemně pavoučí sítě propojení postav … to vše dohromady vás pak posune k cíli … anebo, možná se vůbec nic takového nestane :-).
Kdybych ale mohla dát k této knížce jen jedno jediné doporučení, bylo by to – nespěchejte! Nespěchejte při čtení téhle knihy. Příběh, který vám vypráví, totiž plyne pomalu, dává si na čas, vlastně přímo k pomalému čtení vybízí, navíc, jak jsem říkala, více méně nic nevysvětluje, spíš jen čeká. Máte totiž v rukou příběh ... nevyslovených pocitů a úmyslů …
„Při každém setkání si navzájem vyměníme cosi, ze sebe samých.“
Řekla bych, že pro skalní fanoušky Murakamiho bude tento příběh velice milým a příjemným počtením. Shledáme se tam se všemi prvky, pro které tohoto spisovatele čteme. Nemůžu si ale pomoct, ačkoli se počítám mezi věrné čtenáře, trochu mě tento příběh zklamal. Měla jsem z něho pocit určité neúplnosti a ačkoli jsem zvyklá na to, že Murakamiho ne vždy všechno vysvětlí a mnoho věcí nechá na čtenářově fantazii, tak tady mi přišlo, že se snad ztratil i autor sám. Tolik věcí nedokončených, slibných zápletek pohřbených i jedinou větou.. Proto 4 hvězdy
Štítky knihy
malířství japonská literatura magický realismus
Autorovy další knížky
| 2005 |  Norské dřevo |
| 2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
| 2010 | Kafka na pobřeží |
| 2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
| 2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
Kniha Komturova smrt je v
| Právě čtených | 48x |
| Přečtených | 778x |
| Čtenářské výzvě | 191x |
| Doporučených | 50x |
| Knihotéce | 339x |
| Chystám se číst | 362x |
| Chci si koupit | 93x |
| dalších seznamech | 6x |
Moje první setkání s autorem dopadlo na výbornou. Detailní styl popisu událostí a činností mi absolutně sedl, i když se mnohým zdá zdlouhavý, moc podrobný a zbytečný, u mě vůbec nevyvolával takové pocity. Murakami prostě vypráví takovým způsobem, že to nenudí, ať píše, co píše.
Nadpřirozená linka mi zpočátku přišla nevhodná, myslel jsem, že jde o reálný román. Pak se to ale nějak poddalo a opět jsem propadl kouzlu autora, tentokrát mystice, záhadě. Navíc četba ve mně vyvolávala velkou představivost.
Zcela okouzlující je neskutečně slušné jednání a diskutování hlavního protagonisty s bohatým sousedem. To je koncert etikety. Nemohu jinak než 5*, 24. 1. 2021.