Klub rváčů
Chuck Palahniuk
https://www.databazeknih.cz/img/books/20_/2008/bmid_klub-rvacu-0ir-2008.jpg
4
1842
239
Klub rváčů série
1. díl >
Nové vydání již kultovního románu, který proslavilo neméně úspěšné filmové zpracování. Příběh mladého muže, odkojeného televizí a opuštěného Bohem, je hlubokou sondou do nitra člověka, který jednoho dne zjistí, že hněv nad tím, že zdědil svět plný lží, přetvářky a proher, neutlumí život k prázdnotě konzumní společnosti. Nekonvenční vyprávění s rychlým spádem, místy prostoupené černým humorem, končí deprimujícím vyvrcholením, které je ovšem jen logickým vyústěním dané situace v dané době, dnešnímu čtenáři tak známé...... celý text
Literatura světová Romány Thrillery
Vydáno: 2005 , Volvox GlobatorOriginální název:
Fight Club , 1996
více info...
Přidat komentář
Varování: Tento text je záměrně psán neuspořádaně i když při plném vědomí bez podpůrných či jinných látek (chápejte jako ironii).Jde tu o pocity a hlavně o atmošku z této knihy :-) Je tu násilí,ale není to o rvačkách,násilí nemám rád a tvořit je lepší než bořit,ale stěžejní Palahniuk má sílu k zamyšlení ještě dlouho po dočtení.
Kam jsem to zase vlez,paranoia,fanatizmus,láska,všechno je to nějaký divný.To je snad nějaký přelomový dílo,co se zapíše do dějin hmm.Jsme uvnitř na stránkách knihy,zrak se ubírá po řádkách,mysl se vpíjí do písmenek,text se rozplizne,významy vět v peckovním podání,tak vstávej,otevři oči,kdo ti sakra nalajnoval směr,ten příběh však skrývá mnohá ale,budu se do toho muset ponořit a dát to skoro na jeden zátah.Vždyt zamilovat se je tak prosté,z toho vážně nekouká nic dobrého...Jo jsem neuroza tvého mrkajícího oka,jsem strach jestli oplodnit-neoplodnit? Moc nepřemejšlet,to je bájo pohodlí.
O ty milovníku domácích mazlíčku který mě tak zbožnuješ jako svého věrného kamaráda,svého doslova člena rodiny.O ty který mě chceš udělat radost nejvyšší,o stan se milosrdným a proved na mě prosím kastraci.
O ty učin muj nejvyšší rodiči,ty který si pro mě býval bohem i stvořitelem,učin mě vykastrovaným,zmateným panáčkem na klíček,čekající na vivisekci.Experimentem denně přijímající vzorky z regálů z tvého oblíbenného nejbližšího marketu,jakožto dědic prvních opiččích průzkumníhů orbitální dráhy.
Jsem jedinečný,budeš položka s čárovým kodem,připraven(a) na odpoutání od mateřské lodě. Lůno se otvírá,3...2...1...START,už není cesty zpět,motory burácí,překonáš gravitaci jako vesmírný pěšák.Tvůj i můj úděl je být přinejmenším co nejbohatší a přinejmenším bejt další Marilyn Monroe.Jo fakt asi dost čumím na televizní bednu,takže ted už vím jak na to.
Jsi naštvannost svojich rodičů stvořená z kultůry a náboženství spořádaného poslušného nevyčnívajícího konzumujícího kývala,staniž se právě proto nástřelem čím se máš stát a kým máš být.
Chuck Palahniuk stvořil s prominutím řádně nasraně a mnohoznačně vyšinutě pro někoho třeba nepříjemně znejištující rozdvojenný neveselý neromanticky zamilovanný drtící román.
Tak se mi z čista jasna přihodilo, že mi film padl do oka více než knižní předloha. Kniha není odpad, ale domnívám se, že je možné si mezi autorovými díly vybrat něco, nechci říci lepšího, ale tak nějak více kořeněného... Mimochodem zápletka jako by byla dělaná pro filmový ansábl, na papíře to z fantazií až tolik „nezacvičí“.
Ale jo. Výborně to vystihl překladatel v doslovu. Ač jsem člověk (stejně píše právě i překladatel), který nemá rad ničení a destrukci, naopak má rád, když se něco nového vytváří, má rád i nějaké to své soukromé vlastnictví, snad jsem trochu i maloměšťák, tak mě Tyler Durden a jeho klub rváčů i dokáže příjemně provokovat. Klub rváčů nejde nedočíst takřka jedním dechem. Nejsem svoje práce, nejsem svůj majetek...
Pravdou je, že už jsem při čtení už znal podstatu i pointu příběhu z filmového zpracování s B. Pittem a E. Nortonem, které je prostě dobré.
Někdy v šestnácti jsem viděl film a vůbec jsem nechápal o čem vlastně měl být. Teď po čtyrech letech jsem se dostal ke knížce a teprve z ní jsem pochopil ten ekoanarchistický podtext, který je skvělý! 5*
Tuto knihu mi doporučil kamarád Johnny. Známe se už dlouho. Kniha je dokonalá. Vím to, protože to ví Johnny. O knize spolu nemluvíme. První pravidlo Klubu rváčů je nemluvit o Klubu rváčů. Koukali jsme se spolu na film. Film je skvělý taktéž. Vím to, protože to ví Johnny. O filmu taky nemluvíme. Druhé pravidlo Klubu rváčů je nemluvit o Klubu rváčů.
"Vědět víc o sebezničení..."
Stejnojmenný opěvovaný film v hlavní roli s mnou tolik milovaným Edwardem Nortonem naprosto zbožňuju. A co je tedy automatickou povinností knihovníka? Yeah, přečíst si i inkoustovou předlohu.
Palahniukovi krátký, úderný věty jsou něco, co sedí do mýho stylu a do mý hlavy jako puzzle - přesně to, co jsem poslední dobou potřebovala. Nefalšovaná syrovost, rvačky, krev, díry ve tváři a hlavní nejmenovaný protagonista, s nímž jistým zvláštním způsobem soucítím a jehož hněvu vůči světu naprosto rozumím. Durden se s ničím nepárá, balancuje na ostří nože samotného života a naschvál občas povyskočí, aby mu nemilosrdná čepel ještě víc zajela hluboko do masa. Nad všemi těmi absurdními myšlenkami Tylera kroutíte hlavou a říkáte si, to pro mě sakra neplatí... přestože ve skrytu duše víte, že to pravda je. Jsme jen hovna, nic víc.
"Když Tyler říkal, že jsme bezvýznamní a otroci dějin, bylo to přesně to, co jsem cítil."
Co je ještě neocenitelný - člověk jako já, který se zajímá o psychický poruchy, jejich průběh, stádia, příčiny a důsledky, musí vyzdvihnout vyobrazení šílené mysli postihnuté disociativní poruchou identity.
A jinak? Dle mého geniálně znázorněný odraz ubíjejícího stereotypu každýho dalšího dne a sžírajícího konzumního způsobu života, který ovlivňuje nás všechny.
"Jsem Joeovo Zlomené Srdce, protože se na mě Tyler vykašlal. Protože se na mě vykašlal můj otec. Ech, mohl bych pokračovat donekonečna."
Podle mě je Klub rváčů nejlepší knížka od Palahniuka. Ta surovost, beznaděj, absurdita...Mělo to něco do sebe.
Film nepoznám (donedávna som ani nevedela, že taký existuje), dejová línia príbehu bola pre mňa tajomná neznáma – opradená celkom pútavými anotáciami – tak ma lákalo okúsiť knižný (a knižničný) Klub bitkárov. :-)
Musím však konštatovať, že kniha ma nepotešila, neprekvapila, nič mi nedala, skrátka nebavila ma. Úprimne, myslela som, že to bude dobré, ale nie, obišli sme sa. Po nemastných-neslaných prvých stranách sa všetko zmenilo v jeden lacný, priehľadný, nepresvedčivý a slabo zvládnutý trapas, pri ktorom som len útrpne čakala, kedy už bude koniec, pretože som to chcela doraziť.
P.S.: Hneď v druhom riadku (vydanie Ikaru, 2011) sa mi oči potkli o chybu. Slušné. :-)
Zpočátku to bylo jakési naléhavé a sklíčené. Tak to bude asi něco existenciálního. Po začtení se to vypadalo jako kniha o chlapech, kteří nevědí, kam se vrazit a tak jí vrazí vždycky v pátek či v sobotu jeden druhému, pročež je svět hned snesitelnější. Terapeutické účinky vzájemného hub si rozbíjení se projevují blahodárně i tím, že na nikoho netroubějí na dálnici a nemají potřebu mu parkovat v kufru. Od půlky jsem měla dojem, že je to román o lásce. Po dočtení jsem to vzala rovnou ještě jednou, jestli mi třeba něco nezůstalo utajeno. Víc jsem se u toho pobavila, vychutnala si podpůrné skupiny, přátele na jedno použití, terapeutické tělesné kontakty, Joa Skřípala Zubního a jiné jazykové perly a utvrdila se v tom, že je to celé o lásce.
To člověk o knize pořád slyší - bible anarchie, zlatá kniha anarchie, anarchie sem, anarchie tam, anarchistický styl, anarchie everywhere. A pak zároveň zjistí, že se lidem většinou nejvíce líbí hlavně ten šokující objev, který uděláte zhruba v tříčtvrtině knihy, někdo dříve. Ten ale s anarchií nemá nic společného. Tak celkově, fascinující pro mě byl spíše právě ten přerod člověka, který má podle dnešních měřítek pohodový život na na psychošílence, bydlícího ve favoritovi soutěže Nejhnusnější dům roku a vyrábějícího mýdlo z matky své psychopřítelkyně. A pak je tu ještě ten bojovnický klub. Normální člověk, když zjistí, že kyne, začne chodit do posilovny, běhat nebo, když se chce připravit na násilné střetnutí, tak třeba na box, karate, taekwondo, kickbox, capoeiru, šerm, kendó, aikido nebo cokoliv jiného. Ale, pro někoho je to moc složité, takže radši bude provozovat bitku-freestyle ve sklepě, příjde třeba o obličej a přidá se do pochybné armády vyrábějící mýdlo a sázející rostlinky na zahradě. Za mě tedy super, jako studie schyzofrenie.
Palahniukův styl a jeho krátké úderné věty jsou jako rány pěstí, zleva zprava, nestačíte se krýt a na konci padáte vysíleni k zemi. Chápu proč se z toho stal kult, ale hlavní myšlenky a celkové vyznění jde mimo mě a úpřímně, tohle je pro jeden z těch případů, kdy je podle mě film lepší než kniha.
Něco mezi Jekyllem & Hydem a Trainspottingem. Film jsem viděl až po přečtení knihy a líbil se mi o něco víc.
K tak zvláštní knize už se pravděpodobně nikdy nedostanu...
"Je snadné plakat, když si uvědomíš, že každý, koho miluješ, tě zavrhne nebo umře."
4.5*. Prožitek z knihy mi mírně kazil fakt, že jsem před (hodně) lety viděl nejprve film, který mám však stále v živé paměti a tak nemohla být řeč o jakémkoliv momentu překvapení. Bohužel se mi ani nedařilo obelstít mozek a stále se mi vybavovali filmoví protagonisté, kteří spolehlivě vytěsnili vlastní představivost. Bylo to mé první knižní setkání s autorem a rád zkusím nějakou jeho další knihu. Jazyk a způsob vyprávění autora mě oslovilo.
Je to jak jízda na kole z kopce. Jedeš a nejde zastavit. Knížku jsem přečetla na jeden zátah. Autor má zvláštní styl psaní, ale vůbec mi to nevadilo, všechno bylo srozumitelné. Skvělé, napínavé, poučné.
Nemohu se rozhodnout, jestli se mi víc líbil film nebo kniha. U filmu se mi více zamlouval konec, u knihy detaily a způsob nahlížení hl. hrdiny na svět.
Ale je to asi jedno. Jak kinematografický, tak literární zážitek byl nezapomenutelný.
Škoda jen, že mi v hodinách literatury byla prozrazena zápletka... :-) Ale i tak mě kniha strhla, vtáhla a určitě si ji ještě přečtu v anglickém originále.
Trpím určitým strachem ze zklamání z velkých literárních děl, a tak jsem Klub rváčů dlouho odkládal, což byla nejspíš chyba, protože v létech své mladické rozhněvanosti bych z jeho čtení byl nepochybně u vytržení a stal se členem kultu, možná dokonce sundal boty a košili a šel se rvát. Dnes už na mě kniha bohužel působí spíš jako zoufalé kopání kolem sebe několika skicovitých postav uprostřed domněle neprostupné temnoty a přestože je v mnoha ohledech výstižnou sondou do hlubin zkaženosti systému moderní společnosti a do deprese jejích členů, tak ve mě více než pocity sražení do kolen realitou vyvolává rozpaky a vědomí, že cool forma vyprávění v tomto případě přebila sdělení. Nestává se to často, ale tím, jak je Fincherův film probraný a v některých věcech pozměněný, tak je záživnější než knižní předloha, která po schopném dramaturgovi jen marně volá. Jsem zklamaný. Přesně v duchu mých obav. To ale znamená také to, že i přes všechnu nespokojenost, kterou v sobě mám, nepřestávám Klub rváčů považovat za velké literární dílo.
Vybírám krátký úryvek, který je pravděpodobně jedním z důvodů, proč někteří čtenáři skutečně svlékli košili a zuli boty a založili opravdický klub rváčů, protože čtenářům výslovně přináší vidinu jejich vlastní spásy: 'Většina lidí je v klubu rváčů kvůli něčemu, čeho se bojí tolik, že se s tím nechtějí poprat. Po pár rváčkách je ten strach o dost menší.'
Štítky knihy
zfilmováno americká literatura USA (Spojené státy americké) schizofrenie psychologické romány gangy
Autorovy další knížky
| 2005 |  Klub rváčů |
| 2009 |  Snuff |
| 2007 | Strašidla |
| 2010 | Neviditelné nestvůry |
| 2012 | Prokletí |
Kniha Klub rváčů je v
| Právě čtených | 22x |
| Přečtených | 2 569x |
| Čtenářské výzvě | 202x |
| Doporučených | 271x |
| Knihotéce | 653x |
| Chystám se číst | 862x |
| Chci si koupit | 209x |
| dalších seznamech | 17x |
Je až s podivem, že podle tak slabé knížky vznikl tak dobrý film.