Kafka na pobřeží

21.10.2018

Všechny knihy od Murakamiho se mi velice líbily a tuto nevyjímaje. Kam ten člověk na ty nápady chodí. Opět trochu fantasmagorie, ale krásná a napínavá. Člověk se také dozví hodně nových informací ze světa hudby , literatury a historie. Opravdu to není ztráta času !

10.09.2018

Kniha mi dala trochu zabrat. Myslím, že to není letní čtení. Přívětivá surrealistická báje odkazující na několik mýtických příběhů, odehrávající se v několika časoprostorových rovinách. Pan Murakami dává čtenáři velký prostor ve výkladu příběhu, takže je možné, že při opakovaném čtení (což si kniha určitě zaslouží) se objeví nové dimenze.
Určitě ji ale nebudu číst v letním žáru. Spíš v mlhavém podzimu brzkého šírání.
Soundtrack: https://www.youtube.com/watch?v=MgApT3VHtZY

09.09.2018

Je to už 14 dní, co jsem tuhle knihu dočetla a pořád mám večer pocit prázdnoty, když už jí nemohu číst dál. A určitě se k ní ještě vrátím.
Naprosto fenomenální a skvělá kniha, za mě zatím nejlepší Murakami. Kniha, která vás donutí přemýšlet o sobě, o svých rozhodnutích - minulých i budoucích, o životě druhých...o smyslu bytí.
Kniha, kterou řadím mezi nejlepší díla, která jsem kdy četla.

04.09.2018

O tom přečíst si něco od Murakamiho jsem už dlouho přemýšlel. Nakonec padla volba na tuto knihu a to jen díky Výzvě. Nelituji toho a už se těším na jeho další knihy.

24.08.2018

Sympatické postavy a jejich cesta světem, který není tak úplně jako ten náš. Kafkova mladická vševědoucnost a touha být samostatný kontrastuje s Nakatovou prostotou a odkázáním na druhé, celé je to krásný a neobyčejný příběh několika krásných a neobyčejných lidí. Málokdy mi postavy přirostou k srdci tak, jako tomu bylo zde.

17.08.2018

Upravila jsem hodnocení. Hodnoceno z odstupu ve srovnání s dalšími díly. Kafka u mne zabírá v žebříčku 2.místo i přes rádoby nejdrsnějšího kluka na světě, který mi moc k srdci nepřirostl. Nicméně po 4 dalších Murakamiho knížkách si začínám na pasivní mužské hlavní hrdiny zvykat. Dějová linka okolo pana Nakaty je prostě skvělá a leckdy si říkám, že by možná fungovala i sama o sobě. Na pana Nakatu si pokaždé vzpomenu, když sleduji Hledá se Dory. Zbožňuji Dory, která i přes svůj nedostatek dokázala nemožné. Nemův normální otec by svého syna nenašel, rádobydrsný Kafka Tamura mne o své drsnosti také nepřesvědčil. Prostě pana Nakata je pan Nakata. Můj nejoblíbenější Murakamiho charakter vůbec.

16.08.2018

Tuhle knížku jedním slovem zbožňuju...můžu jí číst pořád dokola a pořád budu napnutá až do konce

Jedním slovem - Dokonalost. Tak jako mě učaroval Bulgakův Mistr a Markétka, stejně tak jsem přišel na chuť magickému realismu z pera pana Murakamiho. Ke všem postavám si člověk okamžitě najde cestu a mnohé pasáže v knize donutí čtenáře filozofovat s Kafkou i panem Óšimou. Dle mého názoru je to jedna z knih, která promluví ke všem věkovým kategoriím a která dokáže změnit myšlení a názory jiných, a která bude i po druhém a třetím a desátém přečtení úplně jiná, než když jste ji četli poprvé.

Ač jsem se ke knize dostal jen kvůli čtenářské výzvě, příběh i styl psaní mě zcela uchvátil a rozhodně se Murakamiho dalším dílům podívám důkladně na zoubek.

„Já to dělám, protože chci duše těch koček. Z jejich duší vyrábím speciální flétnu. A na tu pak budu pískat a vábit si další, větší duše, a z nich vyrábět ještě větší píšťaly. Nakonec možná vyrobím flétnu velikou jako celý vesmír.“

26.07.2018

Fantasmagorie (mluvící kočky, sadistický Johny Walker, ryby z nebe atd.). Čte se krásně. A ptal jsem se sám sebe, jsou opravdu vzpomínky v me knihově to, co jsem já sám? A je nám souzeno jen ztrácet...

05.07.2018

Ke knize Kafka na pobřeží jsem se vrátila asi po deseti letech a po několika dalších prečtených knihách od H. Murakamiho, který má v mé knihovně čestné místo. A rozhodně si ho zaslouží. Neznám jiného autora, který by tak bravurně a s lehkostí balancoval na hranici mezi fikci a skutečností. A pokud se uchýlí přeci jenom do nereálného světa, vždy má tato “odbočka” mnohem větší přesah, než se může zdát. Kafka je příběhem o hledání sebe sama, smyslu svého bytí. Je knihou nesmírně lidskou plnou postav, které čtenáře zasáhnou svým životním příběhem. Je to záhadná a smutná slečna Saeki, zdánlivě prostoduchý, ale přitom neuvěřitelně “čistý” pan Nakata, Hošino, který díky panu Nakatovi nalézá sám sebe a své lepší já, pan Óšimo - postava neurčitého pohlaví, s nadhledem, empatií a inteligencí, a pak sám Kafka Tamura. Nejdrsnější patnáctiletý chlapec, který díky potřebě ujasnit si důvod, proč vlastně žít, odejde z domova a rozjede, jako jedna z postav, příběh plný magična, nadpřirozených schopností, ale s velkým filozofickým přesahem. Všichni celý život něco ztrácíme a opouštíme.

23.06.2018

Kafko Tamuro - trochu jsem váhala, zda tě vzít s sebou na mořské pobřeží...
Ale bylo to velmi příjemné překvapení...
Tvoje hledání cesty životem a naplnění osudu...

Osud je jako menší písečná bouře, co bez ustání mění směr...
Ta bouře totiž, to jsi ty sám..Máš ji v sobě..
Až z ní vyjdeš, budeš někdo úplně jiný než na začátku..
To přesně ta bouře znamená...

Zaujal mne příběh slečny Saeki - ona svou polovinu našla - ztratila - a zůstala napořád sama...

A postava laskavého Óšimy - který citlivě vede Kafku po cestě k duchovní katarzi...

A protiválečná myšlenka dvou vojenských zběhů :
"My se jen nechtěli dál vézt v takový vlně záměrného násilí..."

Skvělé dílo s filosofií o životě .. mnoho odkazů na světovou literaturu a hudbu...

Pane Murakami, vy budete v mé knihovně, stále se ke knize vracím..

Doporučím všem generacím - má hodně co říci...

A ještě doplním, až se vrátím z cest...

14.06.2018

Murakami je mág, jako nic setře hranice mezi sny a realitou, dovolí vám ponořit se do prolínajících se příběhů plných tajemství a mystiky, okouzlí odkazy na staré japonské příběhy a západní hudbu a literaturu, abyste se na konci vynořili s pocitem, že se kruh uzavřel, ale jako kdyby vám něco lehkého proklouzávalo mezi prsty.
Nejdrsnější patnáctiletý kluk na světě Kafka Tamura a jeho iniciační cesta k sobě samému, pana Nakata, který mluví s kočičkami a je klíčem a hybatelem všeho dění, elegantní a chápající pan Óšimo a hodný a starostlivý pan Hošino, tahle čtveřice mi učarovala. Je to úžasná, nevšední knížka.

10.06.2018

Kniha se mi celkově líbila.

Mimo jiné jsem se dozvěděl, že existují duchové - ikirjó a širjó. V knize se také dočteme o příběhu prince Gendžiho a Vyprávění za deště a měsíce.

Všechny vrstvy, které popisuje eva5801 jsem v knize potkala. Zprvu mi přišla i čtivá, nakonec bych asi nejvíc podepsala B4LU a Moco. Magický realismus asi není moje krevní skupina. Přesto lze najít věty, které osloví. V celkovém pojetí však se vše totálně poztrácí. Z mého pohledu příliš bezbřehý prostor.

"Ať odsud odejdeš, jak budeš chtít daleko, nikde není žádná jistota, že opravdu něčemu utečeš. Od samotný vzdálenosti toho raději moc nečekej."

dobri khyha?

16.05.2018

Dílo mnoha vrstev, jemuž nechybí básnický rozměr, filosofické odbočky, inteligentní dialogy, vytříbená estetika, jemnost, humor, nadhled, popisy nezachytitelných pocitů, ale taky svérázně drsný jazyk, mlžné opary metafor, brutální krutost a skluzavky do nicoty. Je tu tolik věcí, které mám ráda – láska k hudbě (vč. jazzu i klasiky), knihám a knihovnám a umění vůbec, japonské průstřihy (ať už jídelníčkem či reáliemi), hloubka přírody, klidu a samoty, plynutí věcí vlastním časem...
Stejně tak okouzlí a v podvědomí zanechá stopu většina postav. V popředí Kafka Tamura, z nějž sálá velká vnitřní síla, disciplína rozhodnutí a záměru, to, jak si neohroženě razí svojí cestu naslouchajíc hlasu svého alter ega. Inspirativní průzory přitékají i od dalších postav – ať už je to Hošinova primitivní jednoduchost zrající v laskavou lidskost, naivní čistota nebytí a nečasu (resp. totální přítomnosti) pana Nakaty či pohotová intelektuálnost v praxi pana Óšimy. Od každého z nich si lze leccos odnést.
Střídání příběhů ob kapitolu drží čtenáře napnutého jako struna, Haruki mistrně proplétá obě dějové linky, jakož i příběhovou skutečnost s metaforickou fikcí.
Pro mě velká kniha, kterou kazí dva velké šrámy ze světa temnoty – pasáž o kočičkách, nepochopitelně přetažená nad rámec svého účelu a zbytečné překračování do existenciálních a nihilistických koutů.
Dohromady to ale působí, že je tahle mozaika zasazená do většího rámce. Kam můžeme růst a kam můžeme padat. S klidem bych si tuhle „magicko-realistickou beletrii“ šoupla do poličky „duchovní literatury“. Třeba čtu mimo řádky. Kdo ví, co tím chtěl Haruki opravdu říct…

16.05.2018

Než abych se zde pokoušel napsat něco duchaplného o knize, která má v sobě tak mocné kouzlo, tak úžasnou atmosféru, že Vás úplně pohltí, raději jen vkládám pár úryvků.

… „A myslím, že o tom nikdy nikomu vyprávět nebudu. Ani tobě ne. A myslím, že ani ty o tom nebudeš nikdy nikomu vypravovat. Ani mně ne. Chápeš, co tím chci říct?“
„Myslím, že chápu,“ přitakávám.
„Tak co bys řekl, že jsem tím myslel?“
„Že i kdyby o tom člověk vykládal, jak chtěl, slovně to stejně nikomu nevysvětlí. Ta pravá odpověď stojí docela mimo slova.“
„Přesně tak,“ souhlasí Sada. „Přesně tak to je. A co se slovama stejně nevysvětlí, je nejlíp nevysvětlovat vůbec.“

…Slunce se kloní k západu, stíny začínají obkličovat svět. Dívám se a dívám. Ve světě, kde vládne čas, se nic nevrací zpátky. Chapadla stínů pohlcují kousek po kousku další a další území, až nakonec v jejich temném a chladném království zmizí i…

…„Přesně tak. Je to vzájemná metafora. Věci kolem tebe jsou jen obrazem toho, co máš v sobě. A co máš v sobě, je jen obrazem toho, co je kolem tebe. Kdykoliv se proto vydáš do labyrintu okolního světa, vydáváš se na cestu sám sebou. A to je mnohdy setsakra nebezpečná cesta.“

…když člověk něco opravdu ze všech sil hledá, obvykle to nenachází. Čemu se snaží ze všech sil vyhnout, to si ho většinou najde samo. To jsou ale pochopitelně jen takové teorie.

…„Kdysi dávno jsem jednou opustila něco, co jsem opustit musela,“… …„Něco, co jsem milovala nade všechno na světě. Hrozně jsem se bála, že to někdy ztratím. Proto jsem to od sebe musela odvrhnout sama. Ta možnost mi připadala přijatelnější, než aby mě o to připravili, než abych pak v jediném okamžiku přišla o všechno. Cítila jsem tehdy pochopitelně i strašný hněv. Dnes vím, že jsem udělala chybu. Že jsem něco takového nikdy neměla dopustit.“

…Chtěl bych se dovědět, kolik je hodin, ale nemůžu najít hodiny. Asi je zrovna nejhlubší část noci, doba, ve které i hodiny samotné někam zmizí.

…Na tomhle světě lidi nejdřív ze všeho omrzí právě to, co není nudné. Co se naopak neomrzí, jsou většinou právě nudné věci. Tak je to.

…Přemýšlím o ose, kolem které se točí čas. Někde se s ní, aniž bych si všiml kdy, muselo něco stát. Něco, co smíchalo sny a realitu v jedno, jako se v ústí řeky smísí sladká voda s mořskou.

(Pokud jste od Murakamiho ještě nic nečetli a hodláte to změnit, myslím, že Kafka je velmi dobrá volba)

27.04.2018

Část s panem Nakatou byla skvělá, oblíbila jsem si ho natolik, že konec byl pro mě velice smutný. Co mi absolutně nesedlo, byl Kafka Tamura. Kdyby byl vynechaný nebo byl jen na pozadí, vůbec by mi to nevadilo. Očekávala jsem od toho víc, když jsem skoro všude četla opěvné komentáře, že je to Murakamiho nejlepší dílo.

25.04.2018

Komentáře níže uvedené vypovídají vše, ba i více.