Kafka na pobřeží

18.01.2012

Murakami ho mám velmi rád. Bohužel, zážitek z této knihy mi byl pokažen naší zlínskou knihovnou, která jediný volný svazek vedla v salátovém vydání. Knihu takového druhu si myslím stojí za to jednou za čas pořádně svázat a vyspravit. ,Tehdy napoprvé jsem ji dočetl asi do půle, než jsem ztratil trpělivost a knihu se stížností vrátil. Když se mi dostala do rukou podruhé (tentokrát již v lepším stavu), měl jsem tendenci těch víc jak 200 již jednou přečtených stránek přeskakovat a tím byl můj zážitek zkažen podruhé. Věřím, že někdy za deset, patnáct let si tu knihu přečtu v důstojném vydání, celou od začátku až do konce. Věřím, že za to stojí!

08.01.2012

Je neuvěřitelné, jak je celá zápletka, veškeré skutečnosti v knížce dokonale propletené, pospojované. Chvílemi jsem přemýšlela, o co tam vlastně jde, než mi to postupně začalo docházet a zapadat do sebe. Prvky fantasy bych na těch místech, kde se nacházejí, nečekala, ale nakonec tam docela sedly. Je to docela silný příběh.

20.12.2011

Příběh Kafky Tamury, který jsem si přečetl, nechal mé myšlenky a pocity uvězněné v huňatém chomáči melancholie. Pětsetšedesát stránek, které zapůsobí velice silně, s větší dávkou emocí a pravým murakamikovským nádechem vás krásně pohltí. Děj knihy byl zajímavě vymyšlený, znovu se mi zde líbily detaily, které dokáže Haruki vystihnout a konec, jaký je s velikou parádou zakončený. Ovšem, jak někdy bývá, vnímal jsem i slabší chvilky, které byly někdy zbytečné. Dílo to je opravdu vynikající, ne nejlepší (Konec světa & Hard-boiled Wonderland a Norské dřevo řadím opravdu mezi jedničky Murakamiho tvorby) a všem milovníkům zvláštních příběhů tohoto spisovatele, mohu s další radostí knihu doporučit.

01.11.2011

Po spíš "střízlivym a nohama na zemi stojícím" Norském dřevu je to trochu šlupa, atmosféru to má ale přinejmenším stejně silnou a všechny ty podivnosti jako mluvící kočky, pan Nakata, vchodovej kámen a živý ne/sny, který mě zpočátku trochu vyděsily mě postupně pohlcovaly. Způsob jakým se ty příběhy postupně sbíhaly k sobě....krása. Občas jsem některý myšlenky nepochopila a přišly mi tak nějak nedokončený...možná záměr, možná plácání do vody...to ví asi jenom Murakami.

krasna kniha, lahko sa cita, k niektorým castiam knihy som bola nutena sa vracat , nie preto, že som im nepochopila, ale preto, že mali myslienku, niečim ma zaujali, myslim, že najlepsie dielo od murakamiho co som doteraz precitala,
kto to necital, vrelo odporucam

08.08.2011

Rozpaky, rozpaky, rozpaky, nechci tu psát to, co bylo napsáno v dosud zveřejněných komentářích, mám pocit, že v každém z nich najdu něco z toho, co ve mě tato kniha evokovala...

07.07.2011

Dobře se čte, je překvapivý, šikovně namíchaný... Na více než pěti stovkách stran textu Murakami umně proplétá různé styly a žánry, vedle více či méně běžných problémů dospívajícího kluka řadí hlubší existenciální témata, inspiruje se japonskou i západní kulturou, hojně využívá fantazie i fíglů magického realismu, téměř groteskní prvky prokládá hororovým laděním, normalitu testuje vkládáním různých abnormalit... Tématem je fatalismus, složitost lidského nitra či nepochopitelnost světa, na který si nelze sáhnout... Ne vše nadchne, ale jako celek přinejmenším zaujme.

23.06.2011

První kniha, kterou jsem od Murakamiho četla. Řekla bych, že i jeho nejlepší kniha celkově.Nevšední, neotřelá..zkrátka skvělý zážitek. Nebudu zde opakovat, co už v předchozích komentářích zaznělo. Rozhodně se k této knize budu ráda vracet.

23.03.2011

Kafka na pobřeží mi dost silně připomněla Konec světa & Hard-boiled Wonderland, právě svým fantasy nádechem, mystičností a přítomností světa někde "tam". Také mají tyto dvě knihy společnou myšlenku ztracené části stínu, nebo stínu celého, hledání svého pravého já. Příjemná mi na knize připadala její "japonskost", která se u Murakamiho knih zpravidla nevidí. Postavy z japonské mytologie, taktéž japonští spisovatelé. Takže.. Knihu jsem přečetla téměř jedním dechem a dlouho se mi u žádné nestalo, že jsem měla chuť všechno ostatní zahodit a číst a číst až do konce na jeden zátah. Jejímu přečtení bych opravdu přisoudila název Nevšední Zážitek. Dala bych takových 85 - 90 %

15.03.2011

Kafka na pobřeží predstavuje hlboký a zvláštny príbeh. Možno nie taký, od ktorého by sa nedalo ani na sekundu odtrhnúť, ale ktorý dokáže zaujať. A to veľmi. Vedel ma tiež pozitívne naladiť, potešiť v zložitom období. Chcela by som aspoň na chvíľu bývať v Kómurovom pamätníku. A tiež spoznať pána Óšimu. Kniha ponúka možnosť hrať sa s dejom, utvárať si vlastné závery a snívať. Trochu mi možno prekážali jemné motívy lásky, keďže romantike v literatúre sa inak zvyknem oblúkom vyhýbať. Pokiaľ sa nejedná vyslovene o fantasy a podobné žánry, tak mi zvyknú v knihách vadiť aj prvky fantastiky. Kafka na pobřeží však nie je obyčajná kniha a tak som sa ju aj snažila vnímať. Nereálne prvky sú tu len akýsi prostriedok, súčasť metafory, ktorou sa pre mňa po čase stal tento nádherný román.

01.02.2011

Kafka je pro mě jednoznačným vyvrcholením Murakamiho tvorby. Moderní pojetí oidipovské osudovosti, kterou HM obohacuje o paralelní světy, jež dávají "nejdrsnějšímu 15tiletému klukovi na světě" více prostoru, aby svému zdánlivě nezvratnému osudu čelil. Vnitřní proměna, kterou Kafka Tamura prochází a světy druhých, se kterými se během své pouti setkává, vytvářejí několik rovin (geniálně rozlišených i formálně a stylisticky), které se v románu proplétají a dohromady vytvářejí nezaměnitelný, lehce surreálný svět Murakamiho paralelních vesmírů, ve kerých - po vzoru velkých existencialistů - je úzkost a nejistota běžným průvodcem každodennosti vnitřího já.

02.01.2011

Tahle kniha je prostě... divná. Je to možná lehce alibistické tvrzení, ale výstižnější termín mě pro ni ještě nenapadl. První Murakami, který se mi dostal do rukou, 550 stránek jsem přelouskal poměrně rychle, ale již od úplného začátku jsem vytušil, že tohle bude nevšední zkušenost. Jenže se pořád neumím rozhodnout, jestli spíše v tom pozitivním nebo negativním slyslu slova. Protože se nemůžu zbavit dojmu, že sám Murakami knihu tak docela nepromyslel a snad se o to ani nesnažil. (Je to skoro jako proud vědomí, ale vůbec to není proud vědomí). Jenže to se mi asi ozřejmí až v okamžiku, kdy se seznámím i s jeho další tvorbou. V některých momentech je naprosto jasné, že to je člověk, který umí psát, má své myšlenky, a ví, jak je přenést na papír. Ale skoro bych řekl, že převládají pasáže, ve kterých Murakami sám ví jen to, jak to všechno dopadne, ale netuší, kam by jeho příběh měl směřovat na další straně. _____ Kniha je striktně rozčleněna - sudé kapitoly patří patnáctiletému klučinovi, jedná se o jeho iniciační příběh, v němž se ten chudák snaží najít své místo pod Sluncem. Asi k tomu nelze napsat víc, aniž bych prozrazoval zápletku... Liché kapitoly patří starýmu dědkovi, který prochází... asi také nějakou iniciací. Kdo ví... protože všechno v téhle knize se naprosto vzpírá zařazení, kategorizaci, pojmenování... Každopádně něčím prochází, to určitě. Alespoň to říct mohu. Mám z toho ale pocit, že ani sám Murakami nevěděl, co vlastně píše... miliony myšlenek, které nejsou nijak uzavřené, ani náznakem, prostě jen nadhozené a opuštěné, to mi nedává prostor pro jejich jakékoliv promýšlení. Je to, jako bych si z tohohle nedokázal nic vzít, připadám si, jako bych poprvé spatřil mimozemšťana, a nevěděl, jak reagovat. Kdyby alespoň některé motivy byly uzavřené! Ale nejsou. To i ten mimozemšťan by se mi možná zkoumal lépe. Nejen styl psaní je podivný, ale i obsah. A nejde o to, že se zde v podivném surreálném mixu střídají scény neskutečné brutality, nebo naopak těch nejběžnějších každodenních čiností, třeba s incestní erotikou. Jde o to, že kniha působí jako literární videoart. Zkoumání možností média, a vlastně ani ne tak zkoumání, jako spíše cílené obracení "normálních" postupů. Co mě o knize ještě napadá? Murakami se vyžívá v opakování. Rád nechává své postavy činnosti opakovat, ať už je to vykonávání stejných každodenních úkonů (nudle udon v kantýně), nebo opakování jednotlivých promluv a myšlenek, rád je opakovaně popisuje, působí to, jako by měl ve vlastním životě rád podobnou pravidelnost a opakování. Což mě vede k tomu, že se celkově nemohu zbavit dojmu (zřejmě mylného? doufám...), že Murakami při psaní asi vycházel z nějakých vlastních zážitků či představ (ačkoliv který spisovatel tohle nedělá). Jenže v případě Kafky na pobřeží to působí obzvlášť děsivě. Občas jsem se fakt nestačil divit, co ta jeho hlava vymyslela. Stejně, jako je pro toho patnáctiletýho klučinu, i pro starýho dědka, příběh v knize iniciací, tak takovým způsobem asi její psaní působilo na spisovatele. Ačkoliv podle doslovu už dříve napsal knihu s některými podobnými motivy a myšlenkami. Jako kdyby si chtěl něco vyzkoušet...

30.11.-0001

Haruki Murakami v příběhu o proměně člověka splétá sérii motivů a myšlenek. Nejedná se o žádnou přímočarou knihu, naopak o myšlenkově nabité dílo, které se snaží čtenáře na každé stránce knihy přesvědčit o nutnosti změny. Hlavní protagonista Kafka Tamura se pod hrozbou oidipovského prokletí, které na něj uvalil vlastní otec, vydává na dlouhou cestu, ale postupně zjišťuje, že osudu a zároveň prokletí se nevyhne. Přes poměrně složitý příběh naplněný prvky tajemna, surrealismu stírající jakékoli hranice reality a neskutečně tíživé a ponuré atmosféře na samém konci dochází až k neskutečnému uvolnění a snad i samotného čtenáře donutí k úsměvu. Je jasné, že písečná bouře odezněla a nadchází nový život.
Moje třetí Murakamiho kniha (Na jih od hranic, na západ od slunce; Norské dřevo) na mě zanechala opět velkou stopu a já už jsem se naprosto utvrdil v tom, že Murakamiho knihy jsou tak trochu i o mně...

30.11.-0001

Druhá kniha Harukiho, kterou jsem přečetl. Docela mě vyděsil příběh pana Nakaty a celkové vyznění knihy, protože po Norském dřevu to bylo šokující. Vůbec jsem nevěděl kdo je Murakami, byl to pro mě zkrátka člověk, který napsal sakra dobrou knihu. Knihu o reálném příběhu. Nádech fantaskna a sci-fi mi vyrazil dech a to jsem ještě netušil, že si budu "muset" zvyknout. Výborný příběh hledání sebe sama v podání Kafky Tamury, nezbývá, než doporučit.