Hana
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/454686/bmid_hana-JfO-454686.jpg
5
13564
13564
Ak existuje niečo, čo preveruje ozajstnosť ľudského života, potom je to utrpenie. A ak existuje niečo, čo život znehodnocuje, potom je to utrpenie, ktoré človek spôsobuje iným. Lenže čo keď je napriek tomu nevinný? Čo keď je to všetko len zhoda okolností a človek je iba bezmocným nástrojom osudu? Je zima roku 1954 a deväťročná Mira sa napriek zákazu rodičov vyberie k rieke voziť sa na ľadových kryhách. Spadne do vody, čím sa jej neposlušnosť prezradí, a je za to potrestaná tým, že na rodinnej oslave nedostane zákusok. Nevinná príhoda z detstva však pre Miru znamená zásadný životný zvrat. Nasleduje tragédia, ktorá ju na dlhé roky pripúta k mĺkvej a depresívnej tete Hane a odhalí pohnutú rodinnú históriu, čo popláva ďalej s prúdom jej života ako ľadová kryha. Príbeh, vychádzajúci zo skutočných udalostí, podáva Alena Mornštajnová v strhujúcom tempe a so zmyslom pre dramatickosť, až má čitateľ pocit, že sleduje napínavý film. Zostáva iba otázka, či sa kryha osudu nakoniec predsa len roztopí…... celý text
Přidat komentář
Pořád jsem čekala, kdy se dostaví ten knižní zážitek, který z Hany dělá nejlépe hodnocenou knihu. Příběh je silný a emotivní, ale druhá světová válka vyždímá emoce téměř vždy. I když toto období nevyhledávám, četla jsem pár podobných knih z války (např. Zlodějka knih, Vypravěčka, Život za životem...) a všechny ve mě vyvolaly větší emoce než tato kniha. Musím přiznat, že kniha na mě celkově působí poněkud ploše.
Čtivost knihy na pět hvězdiček, bohužel tolikrát ohraný (i když ne nedůležitý) námět je jen za 3 hvězdy. Možná jsem očekávala příliš - silnější příběh, protože většina příběhů, týkajících se těžkých období v naší historii, je silná, ale tady mi to přišlo jen škrábání na povrchu. I tak ale doporučuji...
K Haně asi netřeba více slov ,než která již byla napsána ,vyslovená .... “Moje” Hana by mohla vyprávět ,jak jde z ruky do ruky .Ani se nestačí v knihovně ohřát a putuje k dalšímu čtenáři u nás v rodině a v mém okolí... Jednom slovem - nazapomenutelná!!!!
Ač osobitý, úsporný styl autorky není úplně můj šálek kávy, u Hany mi nakonec sedl. Teď čerstvě po přečtení stěží dokážu výstižně okomentovat, tak jen vstřebávám.. Silný a hutný příběh, místy krutý, ironický a syrový, příběh o nedozírných následcích našich činů/rozhodnutí, jež se stanou osudnými, o tíze těchto následků, o jiskřičce naděje... Pokud se chcete dozvědět o pozadí vzniku knihy a skutečných událostech, poslechněte si rozhovor s autorkou na YouTube - Dobrý rozhovor. Malá ochutnávka - Hana znamená i vina..
Měla jsem o ní předsudky, hlavně kvůli tématu 2.druhé světové a propagaci všude, kam jsem se hnula. Proto jsem byla hodně překvapená dějem i stylem psaní. Druhé světové se kniha jen dotkla, ale i tak to hrálo velmi výraznou roli v ději. Postava tety Hany a její příběh byl naprosto strhující. Rozhodně skvělá kniha od které jsem se nemohla odtrhnout.
Předevčírem jsem objednala, dnes mi dorazila. Dnes jsem začala číst a nemohla jsem se odtrhnout, dokud jsem ji celou nepřečetla. Neuvěřitelně emotivní příběh od začátku až do konce.
Čte se samo a velmi rychle... Téma silné, nosné, samo o sobě silně emotivní... A právě proto si myslím, že se to dalo posunout ještě o příčku výš. Výrazně lepší, než autorčina prvotina, přesto mně osobně stále lehce vadí autorčin úsporný styl.
Hana - bílé vlasy, bezzubá ústa, po kapsách krajíčky chleba, černé oblečení, podivné chování. Haně je 26 let a je ústřední postavou tohoto románu, od kterého jsem se těžko odtrhávala a s uslzenýma očima. Je to příběh o pocitech viny, o rodině, o lásce, o hrůzách války. Emočně velmi silný příběh.
Dokonalá kniha a dokonalý příběh... takových knih by mělo být víc .. židé jsou lidi stejní jako my a takové zacházení si nikdo nezaslouží...
Úžasná knížka. Skvělý emoční příběh jedné obyčejné židovské rodiny za druhé světové války. Nikdy nic není tak, jak to vypadá. Dlouho mám knihu pod kůží, rozhodně doporučuji přečíst.
Hana... Pribeh, který mě dojal... Vlastně od začátku až do konce. Už jen to propojení přebalu knihy s jeho začátkem a koncem je pro mě až nevídané.
Líbí se mi citlivost příběhu, vykreslení jednotlivých postav, i toho jak zapadají do celku knihy.
Také obdivuji to, že ač se jedná o příběh na pozadí druhé světové války a holocaustu, tak popis utrpení v táborech je spíše okrajovou záležitostí. O to více se mi kniha líbí, že nejde o prvoplánovou hru na city.
Co na tuhle knížku říct? Snad jenom ááááááách. Nádherný příběh popsaný s obrovským citem. Opět jsem si poplakala, takový životní příběh se nedá bez slz zvládnout.
Připadám si tu trochu jako černá ovce, ale pro mě ta kniha nebyla nic moc zázračného. S knihou jsem se prala asi dva týdny a ne a ne ji dočíst. Styl psaní mi nesedl a je to ani ne 24 hodin, co jsem knihu dočetla a připadám si, jako bych četla jen anotaci. Na druhou stranu se mi moc líbil konec, který jsem pak již přečetla jedním dechem. Dávám dvě hvězdičky a to jen proto, že je to dobré téma, že je tam spousta pěkných momentů a že je to česká kniha. Určitě doporučuji zkusit, protože je tu spousta lidí, která si knihu zamilovala.
Nejsilnější kniha, kterou jsem kdy četla. Obal knihy je jednoduchý, přesto je v něm tolik silné pouto s dějem - jak na začátku, tak na konci. Knížka je rozdělena do tří částí. První se točí okolo vypravěčky děje Miry, další její rodiny a poslední část její tety Hany, která prožila koncentraační tábor, spolu s její rodinou. Na začátku děje mi nebyla Hana příliš sympatická, ale na konci jsem jí chápala a litovala toho, jak jsem ji na začátku označovala za podivínku. Od knížky jen tak neodejdete, já osobně knihu přečetla velice rychle. Tuto knihu by si měl přečíst každý. Nejen kvůli tomu, aby si vážil, co všechno v dnešní době má a co doba nabízí, ale i také kvůli tomu, aby si vážil blízkých okolo sebe - nebudou tu přece navždycky.
Kniha je velmi čtivá, opravdu plyne jako film. Líčí životní hrůzy, které si neumím a snad ani nechci představit, že by se mi mohly stát. Ztráta celé rodiny, hrůzy koncentračního tábora, samotu Miry i Hany. Přesto, je to divné, kniha neděsí. I když tuším, jak se bude děj vyvíjet, stále nutí číst dál. Stojí za to ji vzít don ruky. A hned si do seznamu - chystám se číst dám i jinou knihu od této autorky. Bohužel se mi ten seznam stále prodlužuje.
Váhala jsem, zda přidávat další komentář k již bezmála tisícům předchozích. Zda to není zbytečným přiléváním vody do moře, ale nakonec převážila má potřeba zaznamenat si i své pocity a dojem z přečtené knihy, potřeba, kterážto je pro me jakousi duševní náplastí na mou chatrnou a podivně selektivní paměť.
Knihu jsem otevírala se značným očekáváním. Ač anotace vesměs nečtu a zdejší procentuální hodnocení pro mne nebývá vždy směrodatné, rozruch, který se okolo Hany a její autorky Aleny Mornštajnové zvířil, se dá jen velmi těžce přehlédnout. I přes hendikep vysokých očekávání musím uznat, že to je opravdu velmi čtivá a dobrá kniha. Zároveň mne těší vzrůstající kvalita soudobých českých autorek (kromě Mornštajnové namátkou například Bolavá, Hanišová, Šrámková...).
A jelikož chvály je v předchozích komentářích k Haně už více než dost, omezím se na (pro mne) nejlepší aspekty:
- oceňuji rozdělení příběhu do tří časových rovin, i těžkému tématu to přidává na svěžesti a čtivosti;
- líbí se mi plynulé propojení doby ( a osudů jednotlivých postav) před válkou, během ní a zdánlivě (na první pohled) nesouvisející dobu padesátých až šedesátých let;
- chválím autorku, že ač píše o velmi bolestných událostech, nezabředává do citového vydírání a prvoplánového sentimentu;
- Mornštajnová ovládá spisovatelské řemeslo na jedničku, píše lehce a čtivě, a přesto na mě nepůsobí povrchním dojmem (jako například Hájíček).
Nicméně pokud (k sobě) budu upřímná, musím si přiznat, že některé knihy s obdobným tématem, které jsem nedávno četla - hlavně Zvuk slunečních hodin od Andronikové https://www.databazeknih.cz/knihy/zvuk-slunecnich-hodin-4137 nebo Mischling https://www.databazeknih.cz/knihy/mischling-305246 - mne zasáhly o něco více a zanechaly ve mě opravdu nesmazatelnou stopu.
A přestože knih na téma holocaust, Židé, odsuny, válka.... je možná hodně, myslím si, že je to jen dobře. Nikdy by tahle doba a zvěrstva, která se v ní děla, neměla být zapomenuta.
Pokud ovšem neplatí Hanina následující úvaha:
"Z knihovničky v pokoji, o který se dělila s Rosou, vytáhla Tolstého tlustou knihu, z níž se lidstvo stejně nepoučilo, protože lidé, kteří čtou klasiky, jsou dost chytří, aby chápali nesmyslnost války i bez líčení její krutosti, a ti, kdo by se poučit potřebovali, po žádné z moudrých knih nikdy nesáhnou."
A přidám ještě jeden citát, který mnou zacloumal:
"Někdy si duši představuji jako homoli, bílou homoli, z jaké se odsekává cukr. S každou strašnou věcí, která se v životě přihodí, se kousek homole odloupne. A tak se zmenšuje a zmenšuje, až z ní jednoho dne nezbude vůbec nic. Moje duše už byla tou dobou hodně otlučená, ale stále ještě držela pohromadě."
Kniha mě zaujala svým obalem. Žloutkový věneček vypadal skvostně.
Nic víc v tom však nebylo. Žádné tušení, o čem kniha může být.
Anotace šla naprosto mimo mě. Chtěl jsem být překvapen..
Pár knih z prostředí druhé světové války jsem četl, ovšem zatím žádná mi nezpůsobovala to, co jsem zažíval zde. Knihu jsem musel několikrát zavírat,
jelikož jsem pod návalem emocí nebyl schopen přečíst písmenka.
Sebralo mě to, přiznávám. Možná to bylo způsobeno i tím, že jsem si některé
postavy spojoval s těmi svými.. o ty, o které jsem přišel, bez rozloučení..
Tohle ve mě bude hodně dlouho..
Chtěl bych se o příběhu více rozepsat.. také o tom, že války a xenofobie jsou zlem..
A že se lidé stále nedokáží poučit z minulosti..
Nic z toho však nedokáži. Možná už ani nikdy neochutnám žloutkový věneček..
Ta chuť mi totiž zhořkla..
Byla jsem přesvědčená, že komentář psát nebudu, ale nakonec ano: výborně napsaný civilní příběh, o běžných lidech na malém městě, které doslova potrefila v jedné generaci válka v tom nejhroznějším vydání. A i když válka nebyla vlastně v knize do poloviny přítomna, v celém příběhu je tím nosným prvkem (nicméně by se nemělo upozadit aspoň letmé vyobrazení situace v prvních dekádách po válce).
První část navnadila k podumání, co se děje, co se dělo a proč je Hana taková, jaká je, a proč má k některým lidem ve svém okolí odpor. V druhé části knihy jsem se musela hodně soustředit na to, kdo je vlastně kdo v generační a příbuzenské posloupnosti. V třetí části jsem vědomě přeskakovala některé pasáže, i když uznávám, že autorka nešla do zbytečných extrémů a nezahltila čtenáře všemi hrůzami transportů, ghett a koncentračních táborů.
Vše mi na postavách, jejich jednání a vývoji sedělo, krom té hlavní věci: nemůžu uvěřit, že by Hana měla takové nekonečné výčitky svědomí - tj. že by cítila (objektivně zcela bezdůvodně) vinu za osud své rodiny...
Přesto hodnotím 90% - knihy z válečné doby totiž nevyhledávám a nerada o hrůzách čtu, tohle jsem ale přečetla (a dokonce ani slzu neuronila).
Pozn.: obálka mě nejen nezaujala, ale spíš odrazovala - dlouho jsem "neviděla", co na ní vlastně je (teď to vím a stále pozitivně nehodnotím)
Štítky knihy
Židé pro ženy rodinné vztahy rasová diskriminace poválečná doba ženy v 2. světové válce rozhlasové zpracování osudy žen Valmez - Valašské Meziříčí holokaust, holocaust
Krátce: Prostě dokonalost a pěkné čtení.