Aristokratka ve varu

27.04.2014

Pokud od druhého dílu knihy Poslední aristokratka, který se honosí názvem Aristokratka ve varu, očekáváte nějaké dramatické dějové změny, časový vývoj či výraznější nový nápad, tak se nedočkáte . . . ale pobavíte se minimálně stejně, jak u dílu prvního - pakliže se Vám líbí styl, jazyk a ironie, se kterou autor pracuje s lehkostí, nadhledem a vtipem.

Druhé pokračování vlastně zcela kontinuálně navazuje v popisování situací knihy první a to i v přesně pokračující časové linii, kdy jsou jednotlivé události uváděny datem dne, kdy je hrdinové prožili. V podstatě je zcela jasné, že text vznikl jako jedna ucelená kniha, kterou vydavatel marketingově rozdělil na několik dílů a tím došlo k pomyslnému „škubání“ čtenáře samotného, to pokud si knihu zakoupil. Proč vydávat jeden román o 380 stranách, když lze vydat knížečku formátu A5 o 118 stránkách ve třech (čtyřech atd.) dílech. Výhodou je, že ji přečtete jako ranní noviny, a tak Vás časově nijak moc její četba nezatíží a výdělek z prodeje tří knih – ten je jistě zajímavější prodeje jen jedné knihy. Ale to je již jiná stránka věci.

Druhý díl začíná 26.03. a končí 18.06. nového roku, takže nás ve třetím díle čeká nejspíše parné léto s melancholií podzimního a zimního bilancování prvního roku života na Kostce v novém složení.

Opět prožíváte s rodinou a osazenstvem zámku řadu situací od opravy sekačky, realizaci zámecké svatby, která se zvrhne přesně kopírující inteligenční křivku svatebních hostů, přes setkání české šlechty v Karlových Varech až po návštěvu zámku zbohatlým Čechem, kterému ke štěstí chybí jen šlechtický titul a tradiční rodová linie, to jediné, co si za své peníze nemůže koupit. Kniha končí nájezdem školních výletů, které deklarují jen to, jak je učitelské povolání jedním z těch nejobtížnějších, neb novodobí potomci českého národa vracejí přesně to, co do nich jejich zaneprázdnění rodiče a zkorumpovaná společnost vložila - to jest minimum. A opět to zcela reálně odráží situaci, která dneska školním lavicím a nejen jim vládne.

Olin a Laďa se stahují do pozadí, paní Tichá konzumuje ořechovku po galonech a roztápí tuny sádla a tápe u výrazů tofu a kumys, pan Spok si opět nasadil síťku a topí ve skleníku, Bendova dcera Deniska je stále stejně blbá, matka Vivien tápající, jen otec Hrabě František Kostka se plně ujal vlády nad nejrůznějšími způsoby utržených peněz - od vstupného počínaje, přes prodej reklamních kravin, až po zkasírování majetného představitele novodobé české oligarchie, kterému ke štěstí chybí jen hraběcí titul - a které schraňuje s pečlivostí Harpagona, k němuž se blíží i povahově. I jeho jízda na koni se nijak nevylepšila, ale naopak mu přináší stále stejné modřiny po celém těle a jakékoliv finanční vydání v něm probouzí pocity šílenství, třes a horečku, kterou zmírní jen neočekávaný příjem . . .

Milada se neustále snaží ve vymýšlení a realizaci početných "lákadel", jak Kostku zviditelnit. A zde nezůstává ani bulvár stranou – ber kde ber, jen když platí. A taky výrazy všech aktérů v jejich mluvě trochu zhrubly, snaha tuto skutečnost alespoň trochu eliminovat, vzala za své hned zkraje . . .

Vtipný zde zůstává již jen kastelán Josef, jehož trefné poznámky vždy tnou do živého a pak vypravěčka příběhu Marie III, která stále ještě tápe ve výrazech jako – nepokoušejte se nás ochcat, stahovat krupon, spadl na dikobraze, lobotomie, vzala kramle, chromá lemra, prďoch, rozdojit kozla, či výraz superochcávka – ale jinak se již stala málem celebritou zásluhou reklamních triček či bulvární sebevraždou, kterou maskuje rodina její neúčast na setkání české šlechty.

Aristokratka ve varu je určitě slabším druhým dílem, především z toho důvodu, že v tom prvním se tak s celou povedou rodinou Kostků i reáliemi místa seznamujeme a děj má trochu spád, v pokračování vše běží v nastaveném stylu, který vedle opakujících se replik moc nového nenabízí.

Opět vcelku milé a nenáročné čtení, které ale může již náročnějšího čtenáře přece jen trochu nudit, přesto jistě pobaví a chvílemi se Vám může dostat i poučení, když autor tak trochu nastavuje zrcadlo všem těm situacím, které jistě nejsou pouhou fantazií, ale odrazem skutečného dění na takovém běžném českém zámku, od zpocených cyklistů až po školní výletové šílenství v květnu a počátkem června . . .

Kniha ale není rozsáhlá, takže než si uvědomíte kdesi cosi je konec druhého dílu, tak snad ten třetí bude malinko vyvedenější.