zanzara
přečtené 322
Otcové a děti
1970,
Ivan Sergejevič Turgeněv
Opět Turgeněv zapojuje do románu své zkušeností, mám pocit, a představí dva protikladné proudy chování, výrazné v jeho době v Rusku, ale aktuální i dneška: tradiční (ruské) postoje a hodnoty, jako víra, přímočarost, smíření s osudem oproti revolučním a nihilistickým myšlenkám, založeným jen na rozumu (západní způsob uvažovaní). Jak je z děje vidět, to první pomáhá v životu, což čtenáře dokonce trochu mrzí. Bazarov (poboční postava, která se najednou stane hlavním, nejdůležitějším hrdinou románu) - zastánce nihilizmu, sám sebe zkláme, když se zamiluje do Anny, a ta, i když taky ho má ráda, není ochotná obětovat pro lásku svobodu a pohodlí bohatého života. Řídí se, jako Bazarov, více rozumem, než citem. Turgeněv zesměšňuje nihilismus, když kreslí osud Bazarova. Zda se, že Bazarov je silný, skoro neporazitelný jeho podporovatel, a přece selhá jako ideolog a člověk. Ukáže se, že oproti tomu, co říká, je podlehlý zamilovaní, stejně jako romantici, kterým se posmívá. A zklame taky jako vědec a doktor, který by měl léčit jiný, a přece sám sebe není schopný vyléčit - umírá od úplně náhodné nemocí. Spisovateli to vůbec nevyčítám, že krutě zachází se svým hrdinou. Naopak: fakt, že člověk myslící, inteligentní a snažící se žít po svém, odvažující se jít proti společností, proti proudu, je odsouzen k selhání, je u Turgeněva radši věc zkušeností, než idealistické morálky. Je to jeho cit pro tragedií, protože je vidět, že je mu Bazarova hodně líto. Ale prostě ví, že takový člověk nemůže, zvlašt'ě v tehdejším Rusku, jinak dopadnout. Zajímavé, že sám Turgeněv byl možná trochu v situací Arkadije, když obdivoval Vissariona Grigorjeviče Bělinskeho, jež je asi takový prototyp Bazarova.... celý text
Extrémní science fiction
2009,
* antologie
Přemyslel jsem, co je extremalního podle Ashleye na těchto povídkách, a co je spojuje. Ve většině z nich, děj je přesunutý hodně do budoucna - o miliony a miliardy let, často lide existují jen jako virtuální bytosti, které si svobodně zvolí tělo a pleť, a je to možné díky nanotechnologií. Ale skoro všichni autoři příběhů podřizují jednotky totální společností, která rozhoduje o jejích být či nebýt. Tehdy totalita budoucna je podle anglicky mluvících autorů asi nevyhnutelná... What a pitty. B. Vallance (1909) vidí tuhle totalitu ještě možná jako varování, zbytek autorů ale asi jako nezbytnost. Nejméně se mi líbily: povídka Simaka (1932: vycucaný z prstu příběh, ukazující Boha jako vědce-experimentátora, který nemá vůbec zájem o lidstvo a dívá se na ně zvnějšku mimo časový rámec jako na nepovedený experiment), a Oltione (nechutný a nesměšný...prd, ale možná je tohle slabé jen pro Slovany, jakože nejsou zvyklí na fekální narážky, když dávají přednost genitálním). Prozatím velmi vtipný Sturgeon, a velmi zajímavý: Ellison, McDonald a Egan. Tehdy já jsem měl radši ty nejnovější historky.... celý text
Jarní vody
1977,
Ivan Sergejevič Turgeněv
Neuvěřitelný, ač krátký, pozdní (1872) román tehdy už 54-letného Turgeněva. Jako obvykle o lásce, ale přece jinak... Děj přípáda málem, jak na tohoto autora, schematický, nejsou tam něžné popisy přírody - možná proto, že miloval ruskou zemí, a Německo, kde se odehrává děj, je pro něj cizí? Je taky vidět, že si děla - i když jen letmo - legraci z Němců. Asi neměl je příliš rád, i když v Baden-Baden vlastnil dům a bydlel tam... Rytířský na první pohled ruský mladík zamiluje se do pěkné, mladé a nevinné Italky, Gemmy, ale hned, když se dostane do ruk dychtivé, zkoušené femme fatale a salonní lvicí, Marií Polosové, která je opravdový lovec trofejí, zapomene na svou lásku, a to i přes hanba zrady a zklamaní prý milované dívky. Turgeněv tady ukazuje skvělé postavy žen: jsou velmi silné, vášnivé a vědí co chtějí. A ještě umí odpustit. Naopak můží jsou slabí a nevěrní, jen se tváří, že máji čest. Ve všem jsou podlehlí ženám a vůbec nedokážou řídít svým osudem. Marie přímo - otevřeně a čestně - říká Saninoví: - "Chcete vědět co miluju ze všecho nejvíc? Svobodu. Nemyslete, že se tim chlubím - na tom není nic chvalihodného. Jenže je to tak, a bude to tak až do mé smrtí. (...) Mne se neprotiví přemýšlet - je to zábavné, a na to nam býl dán rozum. Ale o následcích toho, co sama dělám, nepřemyšlím nikdy. A když na to přijde, nelituju sebe ani takhle! Nemá to cenu. Vždyť na tomto světě mne nebude nikdo volát k zodpovědností. A tam? Tam ať mne soudí podle sebe!" Je možné, že pro postavu Sanina a Marií autor použil své vlastní zkušenost s přátelství s Paulinou Viadrot - jeho dlouhodobou láskou a možná i milenkou, a taký vzpomínku ze své mladí: opravdové setkání s mladou Italkou, kterou poznal ve Frankfurtu nad Mohanem v 1841 roku.... celý text
Nevábné chuťovky
2007,
Anthony Bourdain
Čtu Bourdaina poprvé, a chápu, za co ho lidé mohou milovat, i když píše o papalášských restauracích, ve kterých pracoval (anebo je natáčel), a který si mohou zaplatit skoro jen mafiány a celebrity. Mimochodem sám byl televizní celebrita. Zaprvé: používá hovorový jazyk a nedodržuje pravidla korektností, zadruhé: bývá vtipný, zatřetí: i když vypráví o drahým jídle, sám upřednostňuje jednoduchou kuchyní. Radši tehdy si da něco čerstvého a nového ve stanku na ulicí ve Vietnamu anebo Singapuru, než si sedne v obleku a se šlajfkou ve smutným, drahým podniku s hvězdičkou Michelina. Tehdy chová se jako samotní kuchaři, kteří toto drahé jídlo připravují: ti jsou obvyklí lide, často nelegální imigranti, a jedí obvykle věci, protože na to papalášské jídlo prostě nemají prachy. A navíc po tichu se posmívají lidem, kterým se zdá, že příliš málo platí za své brambory. Hlavní pravidlo, říká autor, jak nejíst špatně je: snažte se jíst věcí s určitého místa a od konkrétních lidí. A prozatím: radši se vyhýbejte restaurací s předvídatelnými názvy a smutným menu... A přece není mi sympatické přesvědčení Bourdaina, že pro chuť (i když chuť je součástí chuti života) lze udělat všechno - zabít a sníst i posledního ďasa mořského anebo zahradního strnada. Autor má taky teorií, proč v osmdesátých letech všichni se najednou začali neobvykle zajímat o vaření, a s kuchaři se staly (televizní) osobností: prostě ze strachu z AIDS lidé se vrhli na jídlo. Je to bezpečná náhražka za sex, forma sublimace sexuálního pohonu.... celý text
Šelma
2011,
Wilbur Smith
odpad!
Vypravování z uhlu pohledu průměrného, amerického četaře - tehdy nakolik se to da posoudit po morálce a světonázoru Hectora Crosse (nomen omen? křiž - současné kladivo na muslimské čarodějnice?), vyprávěče a hlavního hrdiny románu. Svět není komplikovaný. Muži a ženy? Každá žena potřebuje muže hlavně jako ochránce, a bude šťastná jen když on bude mít s ní sex přesně jako v nejhnusnějším pornofilmu. Amerika a islam? Určitě někde žijí dobří Arabové, a jsou to právě ti, kteří Amíkům za peníze pomáhají proti jejím bratrům ve víře, jež májí tu chybu, že jsou přilíš ortodoxní. Poslední jsou stejně piráti a vrazí, tak musí se je prostě zabit, nejlíp nějakým, sofistikovaným způsobem. Pomsta je islámské právo? Tak pro pomstu budeme výjimečně řídit se zákonem šaría. A čím můžeme se vzdorovat fanatikům islamu? Máme přece nejlepšího boha: peníze! Jen peníze zachrání svět. Podrobný popis typů rolexů, lodí, drahých aut apod. dává pocit, že román byl napsán pro umístění produktu. A možná ještě z pocitu bezmocí a touhy pomsty po teroristickým útoku na WTC v 2001 roku. Dost naivní a nehutné. K bleskovému zapomenutí, jako většina amerických filmů.... celý text
Barva kouzel
1993,
Terry Pratchett
Inteligentní vtip, nadprůměrná představivost ale jinak nic víc...
Vánoční povídky
1984,
Charles Dickens
Všechno je tady přehnané: jazyk, extravagantní a nenutná představivost, nucený happyend... Jenom ty postavy přehnané nejsou - naopak, ty jsou jednorozměrné, úplně papírové. Pohádky pro děti a milovníky sentimentality, i když autor určitě měl dobré úmysly. Ale dobrými úmysly není vydlážděna cesta do čtenářského nebe...... celý text
Zprávy z ráje
1996,
David Lodge
O nemožností ráje v nebe (moderní teologie nebe nemá ráda...) a na zemi (ráj dovolený je umělý, ráj sexu nejistý). A přece poctivost a přímočarost stojí za něco. Vtipný doklad, že klidný pohovor s blízkou osobou děla zázraky, pokud jde o psychologii a lásku.... celý text
Znásilněná láska
2017,
Jan Kučera
odpad!
Vypravováni snů erotomanského pohádkáře. Typický, dost kýčovitý a velmi předvídatelný příběh. Lehká pornografie pro padesátniky, kteří zpravidla touží po mladých holkách. Navíc zda se, že autor? / propagátor prodeje? zakládá falešné účty čtenářů svých knih a píše jím plné obdivu komentáře, což je naivní až legrační...... celý text
Karel Čapek a jeho Strž
1981,
František Buriánek
Maličká brožura, ve které autor se v páru slovech snaží charakterizovat celé dílo Karla Čapka. Bohužel měl jsem pocit, že snaží se příliš, aby ho mohl zařadít mezí "pokrokové" spisovatele, tehdy skoro ty socialistické. Nejzajímavější pro mě část, tehdy Čapkův život ve Strží, je shrnuta do pěti stránek. Uvnitř jsou taky černobílé fotky (celkem 16), ukazující spisovatele a jeho dům, a také pohledy z muzea kolem roku 1980, jsou tam i Čapkové kresby. Na konci chronologický seznám prvních vydání jeho knih.... celý text