Yogi
přečtené 382
Pianista
2003,
Władysław Szpilman
Přestože se jedná o vcelku krátkou knížku, není to typ díla, které byste mohli přelouskat třeba za dva dny. Normálně čtu docela rychle, ale tady jsem si kapitoly musela vyloženě dávkovat, jinak by mě asi brzo kleplo, no, a... A nechápu to. Mám to celý za sebou, každý odstavec a každou větu. A nechápu to. Nechápu, že se něco takovýho vůbec dělo. Nechápu, že to někdo vůbec kdy dovolil a že to někomu vůbec kdy prošlo. Nechápu, že to byla realita, která se odehrála ještě ne před tak dávnou dobou. Prostě to nechápu. Nechápu nic. Válečné knížky mě baví, zvlášť ty z období 2. světové, ale asi jsem ještě nečetla knihu podobně naturalistickýho rázu, kdy jsem tajila dech co uběhla další stránka, podanou tak přímým, odosobnělým způsobem, až vás z toho mrazí. Viděla jsem i spousty válečných filmů a nepamatuju se, že by mě nějaký z nich tak sebral. Tohle téma do vás cpe kde kdo a to kdekoliv a kdykoliv. Ve škole, doma, ve zprávách. Známe to všichni už skoro nazpaměť a já si stejně nedokážu představit, že se něco takovýho skutečně dělo. Čtu si o tom a stejně to před očima nevidím, protože moje chápaní světa jde asi úplně mimo tyhle hrůzy.... celý text
Pouta
2018,
Delphine de Vigan
Opravdu děsivý rozbor toho, že kolikrát je v našich životech a v nás samotných největší bahno, plíseň a hnis právě to, co by nás mělo držet nad vodou. Moje druhá zkušenost s Delphine - a díky této knize jsem paní spisovatelku musela ihned zařadit mezi své oblíbené autory. Syrové, přímé, na nic si nehrající. Přesně můj šálek kávy.... celý text
Útěk do divočiny
2007,
Jon Krakauer
Cestopisy nečtu. Přestože mám ráda toulky a přírodu, v životě by mě ani nenapadlo pustit se zrovna do tohohle žánru - já vím, asi je to škoda, taky už mi to došlo. Proto moc děkuju Databázi knih, protože nebýt Čtenářské výzvy, nikdy bych se k tomuhle skvostu nedostala. Vybrala jsem si tuhle knížku ze seznamu jen proto, že jsem ji jako jedinou trochu znala, a to podle filmu - ten jsem sice neviděla (jo, zase chyba), ale naprosto zbožňuju doprovodný soundtrack od Eddieho Veddera, poslouchám ho skoro denně. Je to zvláštní kniha. Smutná, ale zároveň hrozně krásná. Vzbuzovala ve mně tolik emocí, že snad ani všechny nedokážu popsat. Brečela jsem, smála se, tajila dech, zírala na stránky jak opařená. Neovladatelná touha po svobodě přivedla velice mladého člověka ke smrti v aljašské divočině. Těžko říct, jestli umíral spokojený, smířený. Co ale můžeme říct s jistotou je, že zažil takový pocit svobody jako nikdo z nás. Daleko od civilizace, bez měny, bez zákonů, bez hluku aut a velkoměst, bez jistého času, žádné "zítra musím vstávat do práce" a "už bych měl zaplatit nájem" a "co sakra koupím ségře k narozkám", nic takovýho. Christopher byl rozhodně idealistou, dobrodruhem možná taky, i když ve zvláštním slova smyslu. Miloval přírodu a určitě se cítil zužovaný tehdejší společností a taky všemi nároky, které na něj kladla - vystuduj, ožeň se, vychovej děti, umři - a hlavně při tom neudělej žádnou blbost. Byl citlivá duše. Udělal z výletu do divočiny něco poetického, básnického, čisté umění, zapomínajíc, že ona na nic takového neslyší, že je nemilosrdná. Jasně, nejspíš se jedná o odstrašující případ, hodně lidí si z jeho příběhu dělá legraci a odsuzuje ho. Zkrátka riskoval až moc, vsadil moc, ale není první ani poslední. Potřeboval se distancovat, toužil vypadnout ze zavedeného ubíjejícího stereotypu, opustit všudypřítomný nechutný konzum, vyprostit se z vlivu své rodiny, vyzkoušet si, jaké to je žít na vlastní pěst, pokusit se nějakou dobu spoléhat jen na sebe, na svou hlavu a svůj rozum. Jak bylo v románu psáno: o něčem takovém sní hodně lidí, Chris své sny pouze přetvořil ve skutečnost. A já pro něj nemám nic jiného než pochopení. Pro ten jeho přístup jsem si ho zamilovala, pro jeho myšlenky i názory - Krakauer ho vylíčil jako velice zajímavého člověka, se kterým bych moc ráda pokecala - o všem důležitým i nedůležitým. (Jak by se asi tvářil na dnešní společnost, kdyby se jí dožil?) Čtení jsem si hrozně užila, nemohla jsem se odtrhnout. S každou otočenou stránkou jsem měla větší a větší chuť hodit na záda batoh a někam utéct, někam daleko - nemám ale tolik odvahy. (Snad ji jednou seberu.) Bála jsem se, že mi "dokumentární" styl psaní bude vadit, ale vůbec. Ocenila jsem i paralelní dobrodružství dalších cestovatelů, včetně autorova. Taky jsem díky úryvkům a útržkům, které doprovázejí celý text, objevila několik dalších knih, které bych si ráda přečetla, díky za to. A musím zařadit mezi své doporučené, o tom není pochyb. Dílo ve mě zanechalo opravdu silnou stopu, zarylo se mi hluboko pod kůži.... celý text
Ani později, ani jinde
2011,
Delphine de Vigan
Smutné, ale naprosto reálné. Ryzí žití - a to v tom nejsyrovějším smyslu slova. Všechno jsem tomu věřila, každou větu, každou myšlenku, každou situaci. Autorka popisuje všední život - hlavně to, jak osaměle se v dnešní rychlé, nezadržitelné době cítíme - a paradoxně nejvíce právě mezi masou lidí. Líbilo se mi, jak vykreslila atmosféru Paříže - nebo spíš atmosféru nějakého určitého velkoměsta, může se to odehrávat kdekoliv, v jakémkoliv jiném městě, v jakémkoliv jiném státě, a odkaz se nemění - musíme stíhat děsivé tempo, ubíhající proud, nikdy nekončící davy, městskou řvavu, nesmíme ustat, zastavit se, ani se nadechnout. Hluky, přeplněný metro... doplňovalo to motiv samoty a ještě ho stokrát zvýraznilo, podtrhnulo. Skvěle vykreslená životní prázdnota, kterou člověk uvnitř, ve svém nejzazším nitru, cítí, rozprostírá se jím jako temnota, a stejně musí každý den najít sílu pokračovat dál - sebrat se, vstát z postele, vyčistit si zuby, odjet do práce a předstírat, že tu životní energii přesto má. Stíhat smrtící rytmus. Zkrátka žít. A do toho ještě aspekt osudových setkání - kolik lidí kolem nás tímto způsobem "proběhlo" - lidí, kteří byli předurčeni pro nás něco znamenat, něco představovat, něco nás naučit, protože jsme nebyli ve správný čas na správném místě - a nesetkali jsme se pak ani později, ani jinde? První zkušenost s Delphine. A já jsem nadšená, dočista unešená. Tohle je přesně můj šálek kávy. Kniha se četla moc dobře, přelouskala jsem ji za dva dny - je opravdu tenoučká, ale vzhledem k tématu bych ji delší ani nechtěla. Hned jsem letěla do knihovny pro další ochutnávku z pera této spisovatelky a už teď se nemůžu dočkat, až se do ní pustím.... celý text
Koláčky a spiklenci
2019,
Theo Addair (p)
První díl byl hodně růžovoučký (nejen obálkou). Tady jsme dostali další, mnohem zajímavější a temnější vypravování, za což jsem hrozně ráda. Při čtení jsem úplně tajila dech a taky - přestože prostě víte, jak to skončí, protože... no, může to snad končit jinak? - jsem byla napjatá jak proutek. Styl psaní se mi zdál mnohem vypilovanější a vymizely všechny ty menší problémky, nad kterýma jsem trochu tápala u jedničky, i když celkově nijak neškodily, samozřejmě - dialogy sedly a dobře jsem se v nich orientovala a jelikož se většina knihy odehrávala v Praze, nebylo tu tolik prostoru pro poangličťování, což mi umožnilo být k postavám ještě o malinko blíž, ztotožnit se s nima naplno a prožívat co prožívali oni sami - například starosti s přijímacíma zkouškama na vejšku nebo zvládání práce při škole. Potěšilo mě vysvětlení nesnadné minulosti Daniela. Snažila jsem si knížku šetřit, ale stránky se fakt otáčely samy a já musela pokračovat dál, až jsem málem nestihla vlak. Na konci jsem se culila jak idiot a měla jsem chuť to celý otočit zase zpátky na první kapitolu a číst znova a pak ještě jednou. Ty kluky chci oba domů. Nebo přinejmenším potřebuju nějakou další várku jejich příběhů (nejlépe nekonečnou, eh). Moc děkuju za tuhle zkušenost. Naprosto nemůžu pochopit, že nebylo něco podobného napsaného dřív - takovýhle klenoty u nás postrádám a proto jsem si užila každou větu z toho. Každá hláška, každej povahovej rys postav, každá situace se mi strefila do vkusu tím nejkrásnějším možným způsobem. Prostě. Díky, díky, díky. A s Danim a Kotětem zas někdy při re-readingu a s Theem u jeho dalších počinů, těším se, fandím a posílám pozdravy! ^^... celý text
Já, Simon
2017,
Becky Albertalli
Tohle je prostě paráda. Knížku jsem louskala asi do tří do rána, tak moc jsem se od ní nemohla odtrhnout - kolikrát jsem se i smála nahlas, což se mi normálně při čtení skoro nestává. Simon je skvělá postava a jeho e-mailový konverzace s Bluem jsou ještě skvělejší a po dlouhý době mi přišlo středoškolský prostředí a myšlenky a chování všech zúčastněných naprosto teenagerovsky autentický (včetně těch narážek na různý hry a filmy, to je přímo moje gusto teda - obzvláště mě potěšila zmínka o Elliottu Smithovi - jo, a taky ta část se slashema). I přestože se jedná spíš o humorné YA se příběh nebojí dotknout citlivějších a vážnějších témat jako je coming out, vydírání nebo kyberšikana. A je to celý tak přirozeně, nenásilně podaný a čte se to tak rychle, až je vám to líto. Zaručený recept na dobrou náladu. Někdy si dám určitě re-read. (Film jsem neviděla, ale v nejbližší době se do něj určitě taky pustím.)... celý text
Muffin a čaj
2018,
Theo Addair (p)
Tahle kniha si mě našla sama (beze srandy). Koupila jsem jí už asi před rokem a to jen a jen proto, že jsem zrovna měla chuť pořídit si něco novýho do knihovničky - nevědíc nic o příběhu ani o autorovi, zaujala mě obálka (snad takovej magor, co vybírá namátkově, nejsem jenom já). Až doma jsem zjistila, že se jedná o LGBT tématiku, kterou teda můžu v čemkoliv, kdykoliv - a taky že je to původní česká tvorba, k čemuž jsem byla zprvu pěkně skeptická. Ale čtení jsem si hrozně užila. Je to taková sladká, jemná jednohubka - nebo přesněji snad sladký, jemný muffin - na jedno odpoledne. Jasně, kdyby tam nešlo o dva kluky, asi by se to v záplavě tisíce hetero-teenage romanťáren nenávratně ztratilo... ale právě to, že tam o ty dva kluky JDE, je stěžejní, ne? V podstatě českého prostředí s poangličtělým nádechem jsem se děsila, protože tyhle matlanice zas tolik nemusím, ale nakonec mě to tolik nerušilo. Občas jsem ale trochu tápala v dialozích - nevěděla jsem přesně, kdo z klučinů mluví, takže jsem se vracela a četla určité pasáže znova, abych to celé lépe pochopila, ale vzhledem k tomu, že se jedná přesně o ten typ knížky, u které absolutně nechcete, aby někdy skončila, se to dá považovat spíš za plus. Jako prvotina báječný. Jsem moc ráda, že jsem do tohohle dílka tak "nechtěně" zainvestovala a můžu ho otevřít kdykoliv budu potřebovat vykouzlit úsměv na tváři. Nemůžu se dočkat, až se pustím do pokračování.... celý text
