XMX
přečtené 29
Orgány nepatří do nebe: Rozhovory s transplantačním chirurgem Jiřím Froňkem a jeho pacienty
2023,
Renata Kalenská
Horský křišťál (13 povídek)
1978,
Adalbert Stifter
O Adalbertu Stifterovi jsem se poprvé dozvěděl při výšlapu na horu Plechý - nejvyšší vrchol české části Šumavy, kde se nachází 14,5 metrů vysoký Stifterův památník. Nebýt tohoto výletu na Šumavu, nikdy bych asi po jeho prózách nesáhl, protože se nepodobají ničemu dalšímu, co jsem kdy četl. Na stránkách povídkového souboru Horský křišťál ožívá v dlouhých líčeních příroda Šumavy a jejího okolí (ale i maďarská pusta nebo africká poušť), hlavní motivy se opakují. Příběhy jsou jakoby vedlejší a navzájem se dost podobají svou strukturou, postavami a vypravěčským obloukem. Hlavní postavou je většinou mladý vzdělaný a dobře situovaný muž, často podivín nebo umělec s blízkým vztahem k přírodě, který v průběhu vyprávění najde lásku, má děti a obvykle se dožije vysokého věku (zároveň ho ale po cestě potká nějaká tragédie nebo musí čelit morálním dilematům). Svět Stifterových povídek je idealizovaný a poněkud naivní, ale zároveň je dokonale vtahující a čtení jeho povídek je svým způsobem uklidňující. Vyžaduje ale sžití s archaickým jazykem, dlouhými popisy a pomalu se posouvajícím dějem, který často obsáhne celý lidský život nebo i více generací. Nejlepší povídky: Starý mládenec, Hvozd, Abdiáš (zároveň povídky, které se dějem nejvíce odchylují od výše popsané osnovy) Za zmínku stojí: Vesnička na pláni, Tři strůjci svého štěstí, Lesní pěšina, Horský křišťál, doslov Jiřího Stromšíka... celý text
Severka
2023,
Nina Špitálníková
První román Niny Špitálníkové koncipovaný jako jakási kaleidoskopická obžaloba, představuje rozporuplnou hlavní hrdinku, se kterou je obtížné sympatizovat, ale nakonec je ještě těžší ji nenávidět. Je to dívka, která si žila na vysoké úrovni ve dvou zcela odlišných režimech, aniž by se o svoje pohodlí musela sama aktivně zapříčinit, přesto je její štěstí jen zdánlivé a její severokorejská výchova konfrontovaná s jihokorejskou demokratickou mentalitou se jí nakonec stanou osudnými. Od začátku víme, že naším úkolem je především ji soudit, ale jak soudit člověka, do kterého bylo zaseto „zhoubné semínko ideologie“? Otázka aktuální i v zemi tisíce kilometrů daleko, kde jsme ze sebe již naštěstí setřásli břemeno totality. Největší předností Severky je autorčina unikátní znalost místních reálií získaná studijním pobytem v KLDR a rozhovory s uprchlíky. Kdo četl předchozí Svědectví o životě v KLDR, ten už má určitý obrázek, jak to v KLDR chodí, a nečeká ho v tomto ohledu příliš nového. Děj se dokonce v mnohých detailech nápadně podobá výpovědi vysokoškolačky ze zmíněné knihy rozhovorů. Nejvíce šokující v Severce je tak popis poměrů v pracovním táboře. Ať už je míra umělecké licence jakákoli, tyto řádky se rozhodně nečetly snadno. Bohužel v krutém režimu, jakým je ten severokorejský, se nelze divit vůbec ničemu. Zvolená forma románu s postmodernistickými prvky je nakonec možná až příliš ambiciózní, aby na ploše nějakých 200 stran mohla dostatečně vyniknout. V tomto rozsahu působí celé dílo až příliš fragmentovaně. Jako konvenční román nebo jeden delší zápis rozhovoru by se mi možná Severka líbila ještě o trošku víc, přesto se jedná o čtivou a podnětnou knihu, která pokládá řadu otázek k zamyšlení.... celý text
Doktor Sax
2022,
Jack Kerouac
K Jacku Kerouacovi mám rozporuplný vztah. Na jednu stranu mě jeho dílo odjakživa přitahuje, na druhou stranu ale ještě nikdy moje setkání s Kerouacem neskončilo nadšením. Kdysi jsem víceméně bez obtíží přečetl jeho asi nejznámější knihu Na cestě, ke které mám spíše neutrální postoj. Vzápětí jsem se pokusil přečíst Dharmové tuláky a Knihu snů, ke kterým už jsem si cestu vůbec nenašel a odložil jsem je. (Což se mi příliš často nestává. 2 ze 3 případů, na které si vzpomenu, jsou právě Kerouacovi zmíněné knihy.) Po delší době teď zkouším Doktora Saxe, na kterého mě nalákala anotace a obálka nového vydání nakladatelství Argo. Po předchozích zkušenostech jsem neměl přehnaná očekávání, přesto jsem knihu dočetl jen s vypětím sil a neodnesl si z ní prakticky nic. Respektuji každého, kdo dokáže najít krásu v Kerouacově proudu vědomí a jeho zprozaičtěné básni. Mix vzpomínek na dětství, snů a nočních můr a fantaskního příběhu o Doktoru Saxovi, Hadovi, hraběti Conduovi a dalších nadpřirozených/mystických postavách byl pro mě až příliš nesourodý, aby mi dal ze čtení komplexní zážitek. Autobiografická část za mě nefunguje vůbec. Kerouac tu popisuje vesměs banální příhody (např. dětskou hru zdramatizovanou na desítky stran). Z této každodennosti vyčnívají snad jen vzpomínky na velkou povodeň řeky Merrimack, která zaplavila část jeho rodného Lowellu. V této části ale nacházím řadu sporných momentů. Jako třeba když píše o utopeném kamarádovi a vzápětí si přeje, aby povodeň zatopila ještě více domů a on nemusel do školy. (Jen pro pořádek, tyto vzpomínky se nevztahují k ranému dětství, v době povodně bylo Kerouacovi 14 let). Dále zde vzpomíná na všechny členy rodiny, kamarády a známé z dětství, kteří mají ovšem pozměněná jména a všichni se tu objevují epizodicky, takže zorientovat se v zástupu jmen necharakterizovaných postav bylo prakticky nemožné. Chaosu kolem postav nepřidává ani vrstvení místopisných názvů. Autobiografická část tak působí jako něco, co by o svém životě mohl napsat každý z nás a mělo by to význam tak akorát pro nás samotné a pro naše nejbližší okolí. Nerozumím tomu, co může nabídnout odcizenému čtenáři. Linie kolem Doktora Saxe je slibnější, ale trpí podobnými neduhy. Z příběhu se opět dozvídáme nesourodé fragmenty, vystupují desítky zaměnitelných postav. Výjimkou je snad jen titulní Doktor Sax, který sice vystupuje často, ale většinou pouze prolétá kolem, chichotá se a číhá někde v povzdálí. Jeho motivace a charakter zůstávají otazné a ani finále (které nezapře inspiraci aztéckými mýty a fakt, že Kerouac knihu napsal v Mexico City) na tom nic moc nezmění. Nakonec ještě jednou - můj obdiv má každý, kdo Doktora Saxe dočetl a dokázal si z něj něco odnést. Částečně oceňuji způsob, jakým je kniha napsaná a nevadí mi, když je ke čtení potřeba většího soustředění nebo dohledávání kontextu k obsahu. Zároveň si ale nemyslím, že kontext této knihy je natolik zajímavý, aby opodstatnil její existenci. Kerouac se údajně v jednom z dopisů Allenu Ginsbergovi přiznal, že Doktora Saxe napsal bez přestávky k zamyšlení, když byl zhulený trávou. Aniž bych chtěl být škodolibý, musím přiznat, že na výsledku je to skutečně poznat. Tak zase někdy, Jacku.... celý text
Modlitba za Owena Meanyho
2021,
John Irving
Jen málokdy dokáže sedmisetstránková kniha plně obhájit počet stran, který na první pohled může působit až hrozivě. John Irving ale v Modlitbě za Owena Meanyho nenapsal ani jedno slovo navíc. Jak jednou přistoupíte na pravidla vyprávění Johnnyho Wheelwrighta o Owenu Meanym, tedy jeho nejlepším příteli a chlapci, který zásadním způsobem formoval jeho život, není cesty zpět. Owen Meany je jednou z nejoriginálnějších literárních postav, o kterých jsem kdy četl. Vše co se kolem něj děje je tak trochu záhadné, jeho chování je stejně podivné jako jeho hlas a vzhled. Sledujeme jeho život téměř od narození až do smrti. V průběhu času se jeho charakter vyvíjí neočekávatelným směrem, přesto vše, co kdy Owen Meany udělal, směřuje k nevyhnutelnému naplnění jeho poslání. Silnou stránkou románu je Irvingem mistrovsky zvládnutý foreshadowing. Přestože v průběhu románu začíná být čtenáři stále více zřejmé, kam děj směřuje, tak je nakonec závěr nečekaný, k tomu emocionálně vypjatý a především uspokojivý vzhledem ke všemu, co jsme se o Owenovi v předchozích stovkách stran dozvěděli. Každý nepatrný detail, který o Owenovi víme, do sebe zapadne a vše, co se mohlo zdát nepodstatné, začne dávat smysl. Román je tak komplexní, až to vyráží dech. Není jen o odvyprávění příběhu jednoho neobyčejného chlapce. V průběhu toho Irving vykresluje prostřednictvím vypravače Johnnyho desítky zajímavých a propracovaných vedleších postav (matka Tabitha a babička Harriet Wheelwrightové, Dan Needham, Hester, pastor Merill, Owenovi rodiče a nespočet dalších), popisuje groteskní i smutné situace, komentuje několik desítek let amerických dějin a rozsáhle se věnuje nelehkým tématům jako jsou víra, válka nebo národní identita. Do toho Irving děj a úvahy prolíná nespočtem popkulturních odkazů, které jako průměrný český čtenář samozřejmě nemůžu kompletně pochopit a ocenit, ale můžou sloužit jako odrazový můstek k seznámení s dalšími zejména literárními a filmovými díly. Jednou z mých oblíbených částí zůstává Owenův monolog, ve kterém krátce po její smrti přirovnává Marilyn Monroe ke Spojeným státům americkým. Další oblíbenou (tentokrát humornou) částí je potom dění kolem Volkswagena Brouka jednoho švýcarského psychiatra. Modlitba za Owena Meanyho je knihou, ke které se budu rád vracet a věřím, že v ní vždy najdu něco nového, čemu jsem při prvním setkání nevěnoval velkou pozornost.... celý text
Námořní slepota
2022,
Michael Romancov
S politickým geografem Michaelem Romancovem jsem slyšel několik rozhovorů. Je to člověk, který dokáže o geopolitice velmi poutavě vyprávět a hledat souvislosti tam, kde by to běžně člověka vůbec nenapadlo. Tyto vlastnosti přenesl i do psané formy. Zdánlivě suchá fakta se tak čtou jedním dechem, prokládá je „románovými“ útržky, řadou map, obrázků a doplňujích poznámek. Námořní slepota je označení pro fenomén popisující jak si jako lidstvo jen málo uvědomujeme význam oceánu pro naše životy. Hlavním poselstvím knihy je tak ukázat, jak nás oceán a moře ovlivňovaly a ovlivňují. Myslím si, že kniha je zajímavá a čtivá i pro ty, kteří se třeba o historii a politiku (ostatně tak jako já) zase tolik nezajímají. Vytknul bych jen to, že mohlo být věnováno více prostoru současnému dění na moři.... celý text
Čarostřelec
2020,
Jan Horníček
Říká se, že kniha se nemá soudit podle obalu, ale zrovna v případě této knihy mě atraktivní obálka nalákala, takže jsem si ji pořídil, a to rovnou i s druhým dílem, aniž bych věděl, do čeho přesně jdu. Úvod knihy je velice slibný. Ocitáme se v nezvyklém prostředí Jizerských hor konce 18. století, kde se setkávají kněz Vilém a doktor Šulc. Oba zjevně přijíždí v souvislosti se svatokrádeží, na kterou se postupně nabalují další záhady a tajemství. Horníček si neláme hlavu s historickou přesností, nezapře inspiraci brakovou literaturou, severskými detektivkami či westerny. Tento mix ze začátku působí svěže a některé pasáže (jako třeba cesta v koňském povozu do zasněžených hor) jsou přímo strhující. Řada reálií včetně jazyka postav se zdá na tu dobu moderní, což mi zpočátku příliš nevadilo. Někdy před polovinou ale přijde zlom, kdy se vykreslený svět začne rozpadat. Objevují se bizarní pasáže se zednáři či šermířský souboj, které působí odtrženě od dosavadního dění, a navíc dost uměle, jako by si autor danou tématiku nastudoval těsně před napsáním dané pasáže a snažil se navršit co nejvíce pojmů, které běžnému čtenáři nic moc neřeknou nebo ho rovnou nudí. Závěr knihy pak působí vyloženě odfláknutě. Kontrast mezi pomalým úvodem a uspěchaným závěrem je až příliš výrazný. Dále mě mrzí slabé postavy. Ústřední duo je ještě vykresleno barvitě, má dobrou chemii a baví, přestože jsou to postavy velice nepravděpodobné a chvílemi až fantaskní. Vedlejší postavy včetně hlavního záporáka Tappera ale mají málo prostoru a buď zemřou (markýz) nebo z dění nečekaně zmizí (opat) ještě než dokážou sehrát nějakou podstatnou roli v příběhu. Úplně nevyužitá potom zůstává postava Kateřiny, která je ve výsledku téměř úplně osekána na objekt sexuální touhy kněze věrného celibátu. Beru v potaz, že jde o Horníčkovu prvotinu, přesto se nemůžu ubránit zklamání. Kniha je sice čtivá, ale s lákavým námětem šlo jistě naložit lépe. Zdá se, jakoby si autor začátek velmi dobře promyslel, správně rozdal všechny karty, ale potom nevěděl, jak s nimi hru uzavřít. Jestli se tedy vyplatí soudit knihu podle obalu? Asi úplně ne, přesto se ale nejspíš nepoučím a ze zvědavosti dám možná časem šanci i druhému dílu.... celý text
