Woro
přečtené 94
Stopařův průvodce Galaxií
2002,
Douglas Adams
Nechápu to. Jo. To je ono. Vážně to nechápu. A přitom jsem se na stopaře tak těšil. Ne, určitě jsem neměl přehnaná očekávání. Jednoduše jsem se chtěl pobavit, nic víc. Bohužel se mi v jedné z těch nekontrolovatelných částí mozku, které bych si přál umět kontrolovat, stále dokola omílal pocit, že bych se nejspíš měl bavit, že by mi to mělo přijít vtipné, ale nedokázal jsem se zasmát. A to v žádném případě nemám na mysli hlasitý smích, kterým bych vyvolával nechápavé či soucitné pohledy na tvářích okolo přísedících. Mluvím o úsměvu, který můžou zahlédnout i nepozorní, či o rozjařeném stavu mysli, který naopak z mého obličeje nepřečtou ani pozorní. Nic z toho se však nedělo. Tohle je část, kde bych se mohl smát. Tady taky. Nebo tady. Jo, téhle myšlence se určitě smálo mnoho lidí přede mnou, tak proč se nemůžu zasmát. Nevím, nechápu to. Prostě mi to nepřišlo vtipné. Vlastně čím déle nad tím přemýšlím, mohlo to moje hodnocení dopadnout daleko hůř. Pasáže citující z průvodce byly dosti otravné, avšak naštěstí povětšinou krátké. Stejně tak jsem si nedokázal oblíbit jedinou postavu, i když silně deprimovaný robot Marvin mohl být klidně nosnou zdí knihy. Nedostal však od svého stvořitele do vínku ani párek zábavných hlášek (pár by se jich možná našlo, ty jsou ale zbývajícími hláškami silně přetlačeny, popř. je to vše zabito například nevtipným vtípkem o počítání oveček), a tak se i on stal bohužel dalším kamenem úrazu. Škoda tě Marvine. Abych ale stále nevytýkal. Z děje jsem měl paradoxně radost. Dokázal si víceméně udržet mou pozornost. Což se mimochodem Zeměploše nepodařilo. Taky je fakt, že byla v knize dvě, tři místa, která mi na té mé kamenné tváři dokázala vyloudit úsměv. Sice opět následovaný úlekem či údivem, ale co. Závěrem snad jen můžu slíbit (tedy hlavně sám sobě), že s odstupem jistého času určitě opět po stopařově průvodci sáhnu. Třeba mi momentálně v objevení jeho humoru něco brání.... celý text
